zomablog

 Včera jsem si na Seznamu rozklikla zajímavý článek spadající pod Novinky.cz. Trpělivost došla, za odmítání roušek ve Sněmovně mají padat statisícové pokuty. Ještě před přečtením článku mi bylo jasné, jakých dvou pánů poslanců se toto nařízení hlavně týká. Pan Lubomír Volný a Marian Bojko, oba nezařazení poslanci, totiž roušky nenosí již delší dobu, pan Volný se díky tomu i tak trochu "postrkal" u poslaneckého pultíku s ostatními, a upřímně mě jen utvrdil v tom, že má chování, které bych popsala jako buranské, a to jsem ještě slušná. Pro to, co si o něm myslím, bych našla i peprnější výrazy. Sněmovna totiž už tak nějak neví, co s chováním těchto dvou pánů dělat. Stále odmítají nosit roušky či respirátory, berou to jako svůj osobní vzdor a hrdinství. Pan Volný se asi cítí jako novodobý hrdina, když svolává za nouzového stavu a akutního přetížení nemocnic protesty proti vládě, kde jsou on a lidé, kteří na akce dorazí, bez roušek. Ptáte, se jak je to možné, a co na to policie? P

  Autor: Royce Scott Buckingham Žánr: Dobrodružný, Thriller, Young Adult  Mé hodnocení: 60% Obsah:  Devatenáctiletý Cam nezažívá právě nejlepší období svého života. Lékaři mu diagnostikovali smrtelný nádor na mozku - neuroblastom, a zbývá mu asi tak zhruba rok života. A to měl před sebou velké plány. Dostudovat, najít si podnájem s přáteli, posunout někam dál vztah s přítelkyní. Jenže to vše už je pasé. V současnosti mu nezbývá nic jiného, než ležet na  nemocničním lůžku a podrobovat se všemožným vyšetřením, které už mladíka unavují. A pak jednou v noci zažije Cam nečekané překvapení. V noci se u jeho lůžka objeví podivný, neznámý muž. Je oblečený celý v hnědém overalu a kožených rukavicích. Camovi se nepředstaví jménem, ale má pro mladíka zajímavý návrh. Zprvu nedůvěřivého chlapce na muži něco zaujme. Vysvětlí mu, že přichází z organizace, která hledá mladé lidi jako Cam, kteří jsou na prahu smrti, ale i přes svou nemoc jsou zatím v dobré fyzické kondici. A tito lidé projdou patřičným

 V jednom z předchozích velikonočních článků jsem zmiňovala, že svátky jara obecně nemusím, ale přesto ráda pokukuji v obchodech po pěkných dekoracích. Sama nic moc netvořím, protože nejsem zrovna nadaná zručností, ale ráda podpořím šikovné ručičky ostatních a něco pěkného si koupím. Vloni jsem si koupila v kavárně velikonoční věneček, krásný, zelený, s dřevěnými slepičkami, zajíčky a vajíčky. Kavárna bohužel díky pandemii letos na podzim zkrachovala, takže jsem si říkala, že mám alespoň památku na příjemná odpoledne u dobré kávy, kdy jsem se každý pátek stavovala na výbornou kávičku a zákusek. Velikonoce jsou letos až pátého dubna, ale já jsem věnec na dveře dala už někdy minulý týden. Mám takovou speciální oboustrannou lepící pásku, která nepoškozuje dveře a věnec krásně drží. Vloni mi ani jednou nespadl. Těsně před Vánoci jsem slyšela v obchodě jednu paní v obchodě, jak si stěžovala, že na dveře žádné ozdoby už nedává, protože jí někdo ukradl už dva vánoční věnce. V duchu jsem si po

 Poměrně dlouho se zajímám o různé paranormální jevy a záhady, baví mě o nich číst jak časopisy, tak různé články na internetu. Hororů a různých mysteriózních filmů jsem už viděla dost, tak jsem si říkala, že by nebylo špatné se podívat na nějaký dokument, kde se budou paranormální jevy a záhady rozebírat. A narazila jsem na dokumentární sérii Planeta záhad. Tuto sérii natočila v roce 1996 Česká televize, jedná se tedy o starší dílko, ale to myslím vůbec nevadí. Celou sérii režíroval a také nás jí provede jako vypravěč Arnošt Vašíček. Tento pán je spisovatel, scénárista, cestovatel, a hlavně záhadolog. Sám sebe ale záhadologem nenazývá proto, že toto slovo nemá rád. Když jsem si kdysi kupovala časopis Enigma, právě pana Vašíčka tam hodně často citovali či se jej ptali na názor k dané problematice. Tento dokument jsem si stáhla z uložto, ale je i na YouTube. Původně jsem si podle ukázek, které jsem tam narychlo přelétla myslela, že celý díl bude o Velikonočním ostrově, ale nakonec jsem

  Autor: Virginia Andrewsová  Žánr: Román, Pro ženy, Pentalogie Mé hodnocení: 80% Obsah: Ve druhém díle románové pentalogie o neřesti, utrpení a očistě se znovu setkáváme s Heaven. Ta se po ponižujícím dětství v chudé nuzné chatrči nejprve dostala k nové rodině, kdy otec ji a jejích pět sourozenců prodal za pár dolarů do bohatých amerických rodin. Jenže tam dívka nepoznala žádné vlídné zacházení. Měla sice konečně dost jídla, teplo, hezké oblečení a už si ve škole nemusela připadat jako žebrák, ale její nevlastní matka Kitty s ní zacházela jako s otrokyní. Dívka neměla pořádně čas ani učení, protože okamžitě po příchodu domů musela vše až s fanatickou pečlivostí uklízet, jinak ji Kitty byla schopná i zbít. Částečnou oporu našla Heaven u Kittyina manžela Cala, se kterým se sblížila i jinak, než by bylo obvyklé ve vztahu nevlastního otce a dcery. Vše se ale obrátí alespoň částečně k lepšímu, když Heaven konečně v sedmnácti vypátrá rodinu své zemřelé matky. Babička s dědou jsou ale úplně

 Spánek patří neodmyslitelně k našemu životu. Někdo si ho dopřává více, někomu stačí třeba jen šest hodin a je po ránu jako rybička. U každého z nás je to individuální. Ale sedm až osm hodin je takový základ. A na jednadvacátého března, což je pěkně symbolické, protože je to zároveň první jarní den, připadá právě i Mezinárodní den zdravého spánku. Zdravý spánek totiž bohužel není pro každého člověka samozřejmostí, vzhledem k uspěchané době plné nejistoty, velkého pracovního nasazení, což spěje ke stresu a depresím, což je hotový zabiják spánku. Já zatím naštěstí se spánkem žádné problémy nemám. Chodím spát celkem brzy, kolem deváté večer, protože do práce vstávám už po čtvrté hodině ranní. Nebyl pro mě takový problém si na brzké vstávání zvyknout, protože jsem chodila do školy na praxi do pekárny už na půl šestou, a vstávala jsem pátou ráno, abych stihla autobus. Ale nebylo jednoduché si na vstávání na praxi zvyknout. Ze začátku mi byla hlavně hrozná zima, takhle po ránu, ale rychle js

 Při současné pandemii je člověk zvyklý už na ledacos. Nemůžeme si jít koupit do malého obchůdku nové boty, ale zato se můžeme tlačit dle libosti v nákupním centru a přehrabovat se mezi zbožím. Ovšem pozor, to co je za páskou, si koupit nesmíme. Nesmíme koupit dětem v supermarketu knížku pohádek, ale prodejny se střelivem zůstávají otevřené. Jak příhodné. Ještě že naše mocipány napadlo otevřít v polovině ledna papírnictví. Ono je totiž pro rodiče problém, když děti nemají do čeho psát své úkoly a nemůžou si koupit tužky a pastelky. Chválabohu už můžou, papírnictví dostalo jednu z mála výjimek.  Toto vládní omezení o tom, které věci si můžete koupit v supermarketu a které ne, mělo pomoci malým obchůdkům, které jsou zavřené, aby se necítili diskriminovány. Takže když si nekoupím ponožky v supermarketu, nekoupím si je nikde. Ovšem asi největší problém je s oblečením a botami, které se těžko objednávají přes internet. Ráda si věci ohmatám, vyzkouším, a objednávání před internet mi v tomto

 Když jsem ještě měla na blog.cz svůj starý blog, pamatuji si, že bylo jednou takové delší období, kdy spousta mých oblíbených blogerek psala recenze na Dívku ve vlaku. A to buď na filmové, nebo knižní zpracování, ale těch filmových určitě převažovalo. A protože nikdy nejdu v tomto ohledu s davem a na dotyčný film či knihu se podívám až po delším čase, právě na Dívku ve vlaku  jsem se podívala včera. Knížku jsem ještě nečetla, ale říkala jsem si, že to snad nebude na škodu a pokud se mi film bude líbit, mohla bych si v knihovně půjčit i knížku, protože vím, že ji tam u nás v regálu mají. Úvodní scéna začíná jak jinak než ve vlaku. Tam sedí Rachel, asi třicetiletá žena, která kouká z okénka ven na mladou atraktivní dvojici. Z Racheliných myšlenek se dozvídáme, že asi nezažívá to nejlepší životní období. Má totiž pocit, že evidentně šťastná žena představuje to, čím by chtěla být a co jí bylo ukradeno. Rachel měla vždycky bujnou fantazii, a tak si představuje, co jsou muž a žena zač. Ona

Když jsem byla před mnoha lety ještě na základní škole, ranní vstávání mělo své neměnné a zároveň i moc hezké rituály. Jedním z nich byl i hrníček s horkým ovocným čajem. Moje nejoblíbenější příchuť byla Jahody se smetanou  značky Jemča.  Nejraději jsem vždycky byla, když mi čaj vařil táta, protože ten mi ho dovedl nejlépe osladit a byl zkrátka takový jiný, lepší. Občas mě hlídala po škole nebo o víkendu sousedka, a ta mi vařila zase úplně jiný čaj, který jsme doma nekupovali. Byl to černý čaj, běžný, jaký se dá koupit v kterémkoliv obchodě, ale já si jej zamilovala. S citronem a cukrem to bylo pro mě něco chuťově úžasného. Máma mi pak taky koupila černý čaj domů, stejné balení jako měla sousedka, ale u ní mi ten čaj chutnal o moc víc. Asi na tom něco bude, že na návštěvách nám chutná jinak a lépe.  Po nástupu na střední jsem měla delší období, kdy jsem čaje tak nějak přestala úplně pít, tedy občas jsem si dala ve školní jídelně něco, co se nazývalo čajem, ale jednalo se většinou o pře

  Autor: Virginia C. Andrewsová  Žánr: Román pro ženy, Pentalogie  Mé hodnocení: 80% Obsah: První díl nové pětidílné rodinné ságy nás zavede do nehostinných hor Západní Virginie, které sice oplývají krásnou krajinou, ale bohužel život je zde opravdu těžký, a hlavně nuzný. Nelehký úděl tu zažívá také krásná patnáctiletá dívka Heaven. Spolu se svými pěti sourozenci, otcem, nevlastní matkou a prarodiči žijí v chatrči, která se ani při největší dávce fantazie nedá nazývat krásným a útulným domovem. Heaven je sice nejkrásnější dívka v okolí, trápí se však svými několikrát přešívanými šaty, nedostatkem jídla a nejvíce trpí absolutním nezájmem ze strany otce. Ten totiž velmi miloval její matku, Leigh, která zemřela při porodu Heaven velmi mladá, a dívka cítí, že jí to otec dává za vinu. Otec se snaží všemi silami postarat o početnou rodinu, bohužel jej zoufalství stahuje do víru alkoholu a do náruče lehkých žen. Jedinou radost dělá Heaven škola, snaží se mít co nejlepší známky a sní o tom, že

 Dezinformacím a hoaxům jsem už v minulosti věnovala pár řádků. Před pár dny jsem ale na Facebooku, ale i na jiných webech, zejména těch alternativních, zaregistrovala další údajnou dezinformaci, která mě zaujala.  Je to už více než rok, co se na našem území objevil první případ onemocnění Covid 19, a i dnes se najdou bohužel lidé, kteří mají tendence nemoc zlehčovat či dokonce tvrdit, že vůbec neexistuje. Podle některých lidí jde jen o neškodnou chřipečku, nemocnice podle nich nejsou vůbec přeplněné, a sanitky schválně jezdí po městech s houkajícími majáky, aby děsily lidi. Těžko si bude nějaká zdravotní sestra vymýšlet, že musí pomalu už lékaři rozhodovat, koho nechat naživu. Proč by zdravotníci lhali lidem? Před měsícem točila jedna slečna, tedy spíše už paní reportáž z poloprázdné polikliniky. A tím se snažila dokázat, že lékaři mají vlastně v práci pohodu a žádný nápor pacientů. Jenže paní nedošlo, že mezi poliklinikou a nemocnicí je podstatný rozdíl. Kdyby šla do nemocnice točit

 Úvodem tohoto článku chci nejprve moc a moc poděkovat za všechny ty pěkné komentáře a přání brzkého uzdravení, nedovedete si představit, jak velkou mi to udělalo radost. Po telefonátu svojí obvodní doktorce jsem byla poslána na testy, protože bolest hlavy moc nepolevovala a horečka se mi držela pořád na vyšších stupních a nesrazil ji ani Acylpyrin, ani litry čaje. Musím říci, že mě překvapilo, kolik bylo u nás na odběrovém místě v nemocnici lidí, stála se tam fronta jako kdysi na banány. Žádanka byla vystavena pouze elektronicky, ale vše proběhlo bez komplikací, dorazila jsem na domluvený čas a už mě měli v systému. Samotný test nebyl tak hrozný. Asi je to u každého individuální, někdo je míň a někdo víc citlivější, ale možná jsem měla štěstí na šetrného pána. Odběr z nosu opravdu nebyl tak strašný, ani jsem to skoro nepostřehla. Rozhodně se mi nikdo tou tyčinkou nešťoural až v mozku, jak se nás snaží přesvědčit konspirátoři. A pak mi přišla esemeska s tím, že jsem pozitivní. Už jsem

 Milí čtenáři a blogoví přátelé, velmi se Vám všem omlouvám, ale musím blog na pár dní pozastavit. Jsem nemocná. Mám horečku, kašel, a snad nejhorší je ta bolest hlavy, na kterou mi pořádně nezabírají žádné léky. Nebyla jsem dnes ani v práci. Obávám se, že jsem si odněkud přinesla domů ten zrádný čínský virus. Už jsem volala doktorce, na testy jdu zítra, protože potřebuju neschopenku. Bohužel i když se člověk snaží dodržovat všechna pravidla a dbá o sebe, stejně onemocní. Není mi ale tak hrozně, kromě té nepříjemné bolesti hlavy, kašel není tak strašný a horečku mám zatím jen lehce zvýšenou.  Nákazu bohužel roznesla u nás v obci ještě před zavřením školek jedna učitelka, jejíž přítel se vrátil ze Zanzibaru, nešel do karantény, stýkali se spolu, a povedená učitelka to stihla zanést mezi děti a nakazit další personál a několik dětí. Je to o zodpovědnosti každého z nás, a lidé jsou bohužel často sobečtí.  Tak se Vám všem ještě moc omlouvám, doufám, že mi za pár dní bude lépe. Jsem zvědavá

 Můj nejoblíbenější filmový žánr je horor a krimi. Občas je ale potřeba se podívat i na něco trochu jiného, u čeho člověk přijde na jiné myšlenky a nemusí se bát každého pohybu na obrazovce, případně se zatajeným dechem sledovat počínání masového vraha. Zatoužila jsem po nějakém filmu z přírody. Konkrétně tedy ze života v přírodě. Něco o lidech, kteří se vykašlali na život v civilizaci a místo toho se rozhodli na vlastní pěst žít v divoké přírodě. Před půl rokem jsem viděla Útěk do divočiny. Tento film byl o mladíkovi Chrisovi, který se rozhodl místo studia práv žít v divoké přírodě bez jakýchkoliv výdobytků moderní civilizace. Tento film se mi líbil tak napůl, byla jsem z něj upřímně celkem rozpolcená. Chris totiž neměl svůj život v přírodě nijak zvlášť promyšlený, a jeho další osud nebyl bohužel zrovna nejrůžovější. Divočina  sice pojednává o podobném útěku od civilizace, ale zato hlavní hrdinka uvažovala mnohem více racionálně. No, tedy... Cheryl je šestadvacetiletá dívka, která to