zomablog

 Už skoro týden jsem zase sama doma, přítel teď odjel skoro na měsíc pryč, a pokud bude počasí, přijede tak nějak před Vánoci. Ale mám tu Žofinku a Julinku, tak se vůbec nenudím. Jak jsem psala v minulém článku, tak tu byli dělníci, kteří vesele vrtali omítky a makali se sbíječkou, no měla jsem strach, že Julinka nebude spát a bude plakat. No, to jsem se nemohla mýlit víc. Rachot, třepaly se stěny od toho vrtání, a miminko spalo krásně jak nikdy. To jsem opravdu nečekala, opravdu jsem se připravila na to, že Julinka bude neklidná. Ti dělníci byli moc fajn, vždycky jsme jim na střídačku se sousedy uvařili kávu, dokonce mi pomohli se dřevem na topení, no paráda. Ještě jsem si z nich dělala srandu, že tady budou muset chodit vrtat častěji, protože mi báječně uspávají miminko!  Julince byly pětadvacátého listopadu už tři měsíce. Kam se podělo to malinké miminko, které jsem si nesla domů z porodnice? Tak rychle roste, a dělá už opravdové pokroky. Už vydrží déle vzhůru i přes den, t...

 Včera večer mě při projíždění novinek z domova a ze světa zaujal článek s názvem: Senátor chce posílat bezdomovce do vězení. "Ohrožují obyvatele," říká Hraba. Pod tímto je tučným písmem napsáno, že senátor sepisuje zákon, který zakáže bezdomovectví v Česku - buď azylový dům a veřejné práce, nebo vězení.  Jde tedy o návrh zákona, který zakáže bezdomovectví v Česku, a to jako takové bude trestným činem, ovšem pouze za předpokladu, že se lidé bez domova nezapojí do veřejně prospěšných prací. Článek pokračuje rozhovorem, kde senátor vysvětluje, jak si vlastně užití zákona představuje v praxi. Ze své praxe zná případy z Benešova a Plzně, kde tamní bezdomovci ohrožují místní obyvatele, a situace se už podle starostů stává neudržitelnou.  Takže pokud je bezdomovec v azylovém domě, či vykonává třeba veřejně prospěšné práce, a hlavně neobtěžuje své okolí, je to v pořádku. Samozřejmě, i bezdomovec je také člověk, ne každý je smradlavý pobuda na ulici, který obtěžuje ostatní, ale j...

 Na osmadvacátého listopadu každoročně připadá jeden na první pohled dost bizarní svátek, a sice Mezinárodní den nekupování ničeho. Sice to zní dost zvláštně, ale když se nad tím zamyslíme, tak určité dost důležité poselství se v tom skrývá. Naše společnost je těžce konzumní, a je tedy založena na tom, že své potřeby uspokojíme tak, že za ně zaplatíme. Od těch základních, jako je jídlo, voda, až po ty luxusnější, například elektronika. Co jsem doma s miminkem, tak už bylo pár dní, kdy jsem nic nekoupila. Když bylo moc škaredě, tak jsme prostě do odchodu nešli. Nechtělo se mi tahat ven kočárek, chystat pláštěnku, Julinku balit do fusaku, tak jsme raději zůstali doma. Ale měla jsem nakoupeno z minulého dne, takový ten základ na snídani a na večeři, čili pečivo, něco na namazání, jogurty a nějaké ovoce.  Ale pokud je pěkné počasí, s kočárkem si vyrazím do sámošky. Máme tu COOP i CBA, ale raději chodím do toho CBA. Je o maličko levnější než konkurence, je tam větší výběr, a je to ...

 Tento týden jsme měli s přítelem dost nabitý, zařizovali jsme na úřadech nějaké papíry a měli jsme domluvené hned dvě návštěvy u rodinných známých. Jako by toho nebylo málo, tak naši bytovku navštívili pánové z bytového družstva. Už jsem psala, že se i nám v září nevyhnuly povodně, byt jsme vytopený neměli, ovšem do sklepa se voda dostala, a jelikož trvalo několik dní, než opadla, nasákly se i stěny. Bytovka je pojištěná, takže jsme dostali nějaké peníze do fondu oprav. Sousedka tu dělá správkyni, tak nejprve bylo avizováno, že sklepy se vysoušet nebudou, že to necháme tak, a ty peníze se použijí na zateplení. Jenže minulý týden tu byli dva pánové z bytového družstva měřit vlhkost ve sklepech, a prý je to dost špatné, je potřeba zdi obouchat a nahodit novou omítku.  Počasí je teď už zimní, venku je dost vlhko, takže i když jsou okna do sklepů otevřená celý den, tak je to k ničemu, ona se nám už na zdech začíná tvořit plíseň, a nepěkně to tam smrdí. Je tedy fajn, že se to uděl...

 Jako dítě jsem snad nikdy nebrala žádná antibiotika, alespoň si to tedy nepamatuju. Ta první jsem dostala až v devatenácti, a to na zánět močového měchýře. To bylo v listopadu, venku mrzlo, a stačilo jedno romantické rande na vymrzlé chatě hluboko v lesích, a bylo zaděláno na problém. Tehdy mě hodně bolelo v podbřišku, ale nijak zvlášť častěji na záchod jsem nechodila. K doktorce jsem nakonec tedy raději zašla, a diagnóza byla jasná - zánět močového měchýře.  Z ordinace jsem odcházela s receptem na tabletky Zinnat. K tomu jsem si nakoupila urologické čaje a sušené brusinky, a celkem rychle jsem byla fit. Jenže ono se říká, že první zánět obvykle nebývá poslední, a pak už jsem na problémy s močákem začala trpět. Trochu jsem někde prochladla, málo jsem se oblékla, a už tu byl problém.  Před asi pěti lety jsem dokonce měla zánět asi třikrát po sobě, a pořád se to nějak nechtělo dát do pořádku. Nakonec mi zjistili atypickou bakterii v močových cestách, musela jsem brát silná...

 Za pár dní už bude mít moje miminko tři měsíce, je opravdu neskutečné, jak to letí! Moc mě to rodičovství baví, čekala jsem, že to budu zvládat mnohem hůř, ale miminko je přesně to, co jsem do života potřebovala, a co mě vytáhlo ze všech psychických problémů, které jsem měla. Takhle dobře jsem se necítila už roky. Ano, moc se nevyspím, jsem přes týden sama doma, takže to není úplně jednoduché, ale nemůžu si stěžovat. Dny mi teď utíkají v rychlém tempu, protože mám prostě pořád co dělat, nezastavím se, a nemám čas přemýšlet nad hloupostmi, což je super.  Předminulý týden jsme byli na dalším sonu kyčlí, naštěstí vše dopadlo v pořádku, v prosinci jdeme na třetí, tentokrát už poslední.  V pátek nás čekala zase prohlídka u dětské doktorky, vážení, a očkování. Julinka už váží krásných 5 295 gramů, už se pěkně pronese, a z toho přebalovacího pultíku už za pár týdnů vyroste. Rozhodli jsme se s přítelem totiž pro nepovinné očkování proti meningokoku. Toto očkování je nově hrazeno...

 Letos jsem měla tu "čest" a byla jsem hned dvakrát v nemocnici. Poprvé, když mi v těhotenství bylo špatně, a podruhé při samotném porodu. Bydlím u polských hranic, v podhůří Jeseníků, takže nejbližší nemocnice je logicky v Jeseníku, dále pak až Šumperk, případně Krnov. Naše jesenická nemocnice není tedy zrovna pacienty moc oblíbená, ale já si tedy na péči nijak stěžovat nemůžu.  Před pár dny proběhla mediálním prostorem zpráva, že hrozí rušení některých oddělení v nemocnicích po celé republice, konkrétně se to týká gynekologie a porodnictví. Důvod je nasnadě - letos se nejen v České republice, ale i jinde ve světě rodí rekordně málo dětí. S porodností je to opravdu špatné. Zdravotní pojišťovny mají nasmlouvaný u zdravotnických zařízení určitý počet porodů. To zní asi trochu zvláštně, nicméně je tomu opravdu tak.  Optimální počet porodů za rok je 600. To znamená alespoň dva porody denně, plus minus. Pokud se ale narodí méně dětí, pojišťovna může odmítnout nasmlouvat péči ...

 Dnes, tedy čtrnáctého listopadu, můžeme symbolicky oslavit Den bez aut. Auto patří pro mnohé z nás pro nepostradatelného společníka, který nás rychle přesune z bodu A do bodu B - pokud tedy máme řidičák, a nemusíme se spoléhat třebas na jiného člena rodiny, který je "pojízdný." Když jsem ještě bydlela s rodiči, tak táta byl jediný, kdo měl u nás řidičák. Autem jezdil do práce, ale i všichni jako rodina na výlety nebo na velký nákup o víkendu, a někdy jsme si vyjeli jen tak. Já jezdila jako dítě autem hrozně ráda, s tátou to bylo vždycky fajn, vyjet si jen tak, po vesnici, dívat se z okna... A pak také mě někdy táta odvezl do školy, když byl zrovna doma, bylo škaredě, jinak jsem chodila pěšky, ale někdy se svézt tím autem, to byl pro mě tehdy opravdu hotový luxus. To mě vždycky tatínek vzbudil později, ještě jsme zajeli do obchodu, kde mi koupil k svačině koblížky a nějakou sladkost, a jeli jsme do školy. Většina mých spolužáků jezdila autobusem, málokdo chodil pěšky.  Když j...

 Včera už se opravdu citelně ochladilo, a ráno bylo pěkně mrazivé. Ovšem dnes to bylo ještě horší, topíme v krbových kamnech, a ráno jsem byla tak vymrzlá, že jsem musela hned jedny kamna naložit. Na půl devátou jsem byla domluvená s bráchou, že se stavím na kafe. Nachystala jsem Julču do kočárku, už dávno používám zateplený fusak, a taky jsem dnes poprvé vytáhla kombinézku.  K tomu samozřejmě teplejší čepici, rukavice, a vyjeli jsme. Samozřejmě já měla taky čepici, ale nějak nemůžu najít rukavice, a do města jsem se tento týden ještě nedostala, takže mám věčně nepříjemně omrzlé ruce. A i díky tomu se mi začaly zase po letech dělat vyrážky, které mám vždycky na rukou z chladu. Hlavně na prstech, a hodně suchá mám i místa mezi prsty. Před lety jsem s tím byla i na kožním, dostala jsem mast, ale nepomohla. Oblékání do více vrstev Julča zrovna moc nemusí, a to, že musí být ve fusaku, opravdu nesnáší. Když ji v něm nesu do kočárku, řve. Řve taky chvíli ještě v kočárku, ale po chví...

  Autor: Ernest Thompson Seton Žánr: Pro mládež, Dobrodružný  Mé hodnocení: 90% Obsah: Yan byl vždycky tak trochu jiný chlapec, a v jedenácti letech u něj naplno propukla vášeň a láska ke všemu, co souviselo s Indiány. Dětství neměl zrovna jednoduché, oba jeho rodiče byli velmi zbožní a přísní, otec nešel pro ránu daleko, a přátelské vztahy neměl ani se svými dvěma bratry. Ve škole ale chlapec vynikal, byl velmi inteligentní, bystrý, díky čemuž otec projevoval jistou benevolentnost k chlapcovu koníčku, totiž k toulkám v lese a v přírodě. Yan miloval přírodu, toulky lesem, objevování nových rostlin a živočichů, a zde mohl také uplatnit své další nadání - opravdu výborně kreslil.  Americký venkov na konci osmnáctého století byl krásný, ale v mnohém také pořádně drsný kraj. A tak se plachý, hubený chlapec často setkával i v přírodě s okamžiky, které pro něj byly velmi bolestné. Našel si svoje tajné údolí, kde si vybudoval vlastníma rukama srub, sice se nejednalo o bůhvíjaké ...

 Když se u nás doma vařilo, co si pamatuji, s kořením se dost šetřilo. Dnes můžu zpětně říct, že jídla byla často opravdu dost planá. Když vařil táta, ten si s jídlem vyhrál, chuti byly opravdu rozmanité, ale když stála u plotny máma, tak výsledkem bylo často plané jídlo. A to platí dodnes - asi před měsícem jsme byli s přítelem pozvaní na oběd, a jídlo bylo bez chuti, včetně polévky.  Já když vařím, tak kořením nešetřím. Když peču kuře, ráda kombinuji různá koření, baví mě objevovat nové chutě, někdy to úplně nevyjde podle představ, ale mám ráda kořeněná jídla. Takhle naložit na noc do ledničky krkovičku, koření se krásně vsákne, a na druhý den je postaráno o vynikající oběd. Jsou samozřejmě i koření, která vyloženě nemusím. Už když jsem byla malá, měla jsem hroznou averzi na kmín. A to stačilo, abych jednou rozkousla v chlebu kmín, jehož pro mě hořká chuť mě zaštípala na jazyku, a bylo vymalováno. Vadí mi i ten mletý, a dodnes má ve zvyku kmín z chleba vybírat. K snídani si ...