Přeskočit na hlavní obsah

Knižní recenze 366 Dva divoši

 Autor: Ernest Thompson Seton

Žánr: Pro mládež, Dobrodružný 

Mé hodnocení: 90%

Obsah: Yan byl vždycky tak trochu jiný chlapec, a v jedenácti letech u něj naplno propukla vášeň a láska ke všemu, co souviselo s Indiány. Dětství neměl zrovna jednoduché, oba jeho rodiče byli velmi zbožní a přísní, otec nešel pro ránu daleko, a přátelské vztahy neměl ani se svými dvěma bratry. Ve škole ale chlapec vynikal, byl velmi inteligentní, bystrý, díky čemuž otec projevoval jistou benevolentnost k chlapcovu koníčku, totiž k toulkám v lese a v přírodě.

Yan miloval přírodu, toulky lesem, objevování nových rostlin a živočichů, a zde mohl také uplatnit své další nadání - opravdu výborně kreslil. 

Americký venkov na konci osmnáctého století byl krásný, ale v mnohém také pořádně drsný kraj. A tak se plachý, hubený chlapec často setkával i v přírodě s okamžiky, které pro něj byly velmi bolestné. Našel si svoje tajné údolí, kde si vybudoval vlastníma rukama srub, sice se nejednalo o bůhvíjaké veledílo, ale jak byl na něj pyšný! A jaké pak bylo kruté střetnutí s realitou, když jeho krásné místo zpustošila banda kdovíjakých pobudů...

Yan byl velmi citlivý, se zdravím to měl dost nahnuté, a když po ošklivém záchvatu horečky málem zemřel, místo smíření s rodiči poznal, že si každý z nich musí jít svou cestou, totiž že nikdy nenajdou společnou řeč. 

Ve čtrnácti letech, po prohlídce u lékaře, bylo Yanovi doporučeno, aby strávil rok někde na farmě. Rodiče jej tedy na léto poslali do sousední osady Sanger, k farmáři Williamu Raftenovi. Raften byl vyhlášený v celém širém okolí, ale vzhledem ke své povaze neměl moc dobrou pověst, rozkmotřil se s většinou sousedů. 

Yan byl ze změny prostředí nejprve velmi nešťastný. První noc v novém, cizím domě proplakal, ale na druhý den už zvítězila chlapecká zvídavost a po stescích nebylo ani památky. Velmi brzy se skamarádil se synem pána domu, Samem, který byl stejně starý, a brzy zjistili, že je spojuje láska k přírodě, a také k Indiánům. 

Na farmě to samozřejmě nebyla jen zábava, ale také spousta práce, ale chlapci ve svém volnu utíkali do lesa a pokračovali ve hrách na Indiány. Dokonce navštívili i vyhlášenou sangerskou čarodějnici, která prý kdysi zaklela krávu, a lidé se její chatrčí vyhýbali obloukem. Yana přijala vlídně, ovšem jeho společníka už méně, přesto se od ní chlapec dozvěděl spoustu důležitých informací o bylinkách a dalších užitečných rostlinách.

Největší výzvou se ale ukázala návštěva Caleba Clarka, postaršího muže s indiánskými kořeny, protože ten se kdysi s celou Raftenovou rodinou ošklivě rozkmotřil. A ten se právě ukázal jako obrovský zdroj znalostí, které oba chlapci tak moc toužili objevit! Jako muka žíznivé touhy... 

Jak postavit týpí, jak vyrobit tu nejhezčí indiánskou čelenku, jak číst ve zvířecích stopách? Nakonec se k chlapcům připojí ještě Guy, malý obtloustlý chlapec, který ale prokáže, že do indiánského světa také patří. Mimoto pořád chlapci musí plnit své povinnosti na farmě, protože William Raften žádnou zahálku nesnese.

Chlapci pokračují ve svých hrách, Yan prokáže neuvěřitelné počtářské znalosti, jen podle stínu například dokáže určit výšku stromu. Zato Sam je nadaný spíše manuálně, dovede vyrobit opravdu krásný pár mokasínů, zato Guy vyniká ostřížím zrakem a nepřehlédne žádného nepřátelského zvěda v okolí. 

Poznávat přírodu, svět kolem sebe, vážit si živých tvorů a nezabíjet je jen tak pro zábavu, to je jen zlomek toho, co se chlapci při svých hrách naučili. Důležitější je najít v sobě odvahu, překonávat překážky, a hlavně sám sebe.

Neměl by v sobě každý malý kluk najít kus Indiána...? 



Hodnocení: Jsou knížky z dětství, ke kterým je to, když se k nim po letech vrátím, úžasná nostalgie. Dva divoši jsou právě takovou knihou. Prvně se mi knížka dostala do ruky u babičky, kde jsem byla v létě na prázdninách. To mi mohlo být tak devět, deset let. A já hltala tento příběh jako divá, Indiáni se pro mě od té doby stali modlou a jednu dobu jsem se o jejich životní styl velmi zajímala.

I dnes má příběh rozhodně co nabídnout. Není to jen o hraní si na Indiány. Yan mi byl hrozně sympatický, strašně jsem mu fandila, a nakonec se z plachého klučiny vyklubal někdo úplně jiný, opravdu hotový zálesák, který načerpal životní moudrost. 

Bylo strašně fajn přenést se do starých časů, kdy si ještě kluci dovedli hrát venku, bylo úplně běžné být od rána do večera v lese, a dokonce tam přespat, i když to bylo tak trochu strašidelné. Pěkný dobrodružný příběh, okořeněný pořádnou dávkou humoru, ale nechybí ani tajemné okamžiky. No řekněte, stanovali byste jen tak venku v lese, kde se může objevit rys, naříká tu liška, a každou chvíli něco zašustí, a to dost podezřele? 

Příběh samotný není ucelený, jedná se spíše o sled jednotlivých událostí a dobrodružství, přičemž nejsou moc jasné posuny v čase, ale tohle mi u tohoto typu příběhu zase tak moc nevadí. Nechybí ani moc pěkné ilustrace, je tu nakreslený i podrobný návod, jak vycpat sovu, vyrobit si indiánskou čelenku, a příjemným doplňkem jsou i exotické druhy rostlin. 

Dobrodružství zde popsaná jsou naprosto reálná, žádné za vlasy přitažené příběhy, ale je tu obsažená opravdová zálesácká moudrost. Napínavá byla i tak trochu detektivní zápletka, a doslova mě uchvátila kapitola s výpravou k náhrobnímu kameni, za tu by se nemusel stydět ani mistr hororu! 

Každý z trojice kamarádů byl úplně jiný, ale mě stejně nejvíce bavil Caleb Clark, na první pohled drsný, nevrlý Indián, ale nakonec se projevila jeho opravdová povaha. Musím říct, že jako dítě jsem nechápala to sdělení, které autor mezi řádky schoval, ale dneska už jsem ho pochopila, není to rozhodně "jen" o táboření a hraní si na divochy. 

Pro mládež moc pěkné čtení, určitě se v ní dají najít i přesahy na dnešní dobu. Dva divoši jsou moje dětství, asi nejsem v hodnocení tak úplně objektivní, ale mě to strašně bavilo, i po těch letech. Zase jeden úlovek z knihobudky, který mě nadmíru potěšil! 

Pokud si chcete přečíst něco dobrodružného ze starých časů, nebo máte rádi Indiány a jejich kulturu, případně se o nich chcete něco dozvědět, tato knížka je pro Vás přímo stvořená! 

A co Vy? Znáte tuto knížku? Máte rádi příběhy o Indiánech? Četli jste nějakou, kterou mi můžete doporučit? Přečtete si rádi dobrodružné příběhy ze starých časů? Mají nám co nabídnout i v dnešní době, co myslíte? Četli jste Dva divochy? Napište mi do komentářů!

Přeji Vám krásný začátek pracovního týdne, děkuji za přečtení a komentáře, Vaše Eliss ♥

Komentáře

  1. S nostalgií jsem si připomněla dej Dvou divochů. Četla jsem je když mě bylo 10let👍

    OdpovědětVymazat
  2. Já jsem Dva divochy četla taky o prázdninách u babičky :)

    OdpovědětVymazat
  3. Dva divoši, to byla výrazná formativní knížka mého dětství. Bohužel jsem ji měl jen vypůjčenou.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já ji kdysi dostal k narozeninám.
      Pak jí zmocnil můj mladší brácha.
      V KOD edici jsem měl z indiánek i oba díly Tekumseha. Pak jsem měl staré vydání Cooperova Posledního Mohykána a Stopaře. Zajímavě psal i James Oliver Curwood, příběhy z kanadského sever (i když to nejsou klasické indiánky).

      Vymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Tak si užíváme...

 Co jsem přijela z nemocnice cítím se líp, zvykám si na nový režim s miminkem, je to sice náročné, ale strašně krásné. Porod trval necelé tři hodinky, Julinka se narodila pětadvacátého srpna v 9:14, měřila 48 centimetrů a vážila 2 695 gramů.  Termín jsem měla dvanáctého září, narodila se o maličko dřív, ale je donošené miminko, a to je nejdůležitější. Všechno proběhlo celkem bez komplikací, akorát malá má novorozeneckou žloutenku, ta ale pomalu mizí. Rodila jsem přirozeně, v jednu hodinu v noci mi praskla plodová voda, ani jsem ještě necítila kontrakce, ty přišly až v autě. V porodnici mě vyšetřila doktorka, kontrakce byly ještě slabé, tak mě poslala na pokoj, ale do pár hodin se to začalo tak bolet, že jsem nemohla už ani sedět - a to jsem se předtím ještě na pokoji houpala na balonu, protože to jediné pomáhalo. A pak už se to rozjelo, v lékařské zprávě mám, že porod trval celkem 02:46. No nebylo to nic příjemného, ale řídila jsem se instrukcemi doktorky, ohledně dýchání a tl...

Nezpracované zážitky...

 Dnešní článek bude poměrně osobní, ale stalo se tento týden dost věcí, a mám prostě potřebu se z toho vypsat.  Přítel je už týden pryč, a od pondělí sem začala chodit každý den moje máma i se svým partnerem. Tak nějak mi prostě řekla, že když budu sama doma, musí sem každý den přijít a se vším mi pomoct. Jenže ono jaksi není pořádně s čím. Nakoupím si, sama si zatopím, dřeva do kamen i třísek tu mám nachystaných dost. Takže sem máma prostě vůbec chodit nemusela.  Nemám nic proti tomu, když mi přijde domů návštěva. Jenže máma mi začala být spíše na obtíž, pokud to  mám až takto napsat.  Vrchol všeho přišel ve čtvrtek. To mi přinesla bednu na dřevo s tím, že prostě nemůžu mít dřevo do kamen nachystané v obýváku. Prý jak to tu vypadá, když přijde návštěva... Podotýkám, že dřevo mám u kamen vyskládané do hraničky, kde to snad nikomu vadit nemůže. A že by mi sem domů chodilo tolik návštěv, to se rozhodně říct nedá... První problém byl tedy s dřevem. Druhý problém na...

To je pravé štěstí...

 Nový režim s miminkem se nám už pomalu zabíhá, zítra jdeme k dětské paní doktorce na další kontrolu, Julinka hezky roste, oblečky, které měla velké, už jsou jí pomalu akorát. Pořád intenzivně kojím, malá má hlad co dvě tři hodiny, v noci vydrží někdy i trochu déle, ale nemusím ji kvůli krmení budit.  Fyzicky už se cítím dobře, žádné bolesti nemám, mám dojem, že se to všechno pěkně hojí. Poslední dny mám strašnou chuť na mléčné věci, prakticky pořád piju mléko, jogurty, sýry, ale to je asi kvůli tomu kojení.  Už se nám ten nový režim tak trochu zaběhl. Ale sranda je, že se Julinka skoro vždycky při přebalování buď počůrá nebo pokaká, takže jsem nejprve dala na přebalovací podložku bavlněnou plenu - jenže tu musím pořád dokola přepírat - samozřejmě jich mám několik, ale je to vody a vody! A na tu gumovou přebalovací podložku ji nechci pokládat, protože mi přijde studená.  Už jsme byli i na ortopedii, na ultrazvuk kyčlí, zatím je vše v pořádku, na další jdeme v říjnu....