zomablog

  Autor: Ed McBain Žánr: Detektivní, Román, Mysteriózní Mé hodnocení: 85%  Obsah: Srpen je měsíc, který je ve floridském městě Calusa obzvláště proměnlivý. Buď je šílené horko, vytrvale několik dní v kuse leje, a nebo přijde hurikánová smršť, která nebere na nikoho a na nic ohled. Advokát Matthew Hope je na zdejší rozmary počasí zvyklý, ale vzhledem k tomu, že se právě vrátil z úžasné dovolené v Itálii, nemůže se na domácí podnebí pořádně aklimatizovat.  Ale hned se ocitne v pracovním procesu. Jelikož pracuje takříkajíc sám na sebe, spolu se svým obchodním partnerem Frankem před lety založili soukromou právnickou firmu, může si Matthew vybírat případy, jaké uzná sám za vhodné. A velmi často si vybírá právě obviněné z vražd - i když jeho specializací je spíše rozvodové právo. Ve své branži je také proslulý tím, že bere takříkajíc beznadějné případy - pachatele, o jejichž vině je je přesvědčený snad každý, jen Matthew stojí vždy za každých okolností na straně svého klienta.  Tentokrát za

 Lidský mozek a jeho schopnosti jsou do jisté míry úžasné, ač některé jeho části nejsou dodnes zcela přesně prozkoumány. Jedna americká neurobioložka řekla doslova toto: "O lidském mozku toho stále víme velmi málo. Známe již mozková spojení, ale stále nevíme, jak mozek zpracovává informace."  Před lety jsem v nějakém filmu slyšela tvrzení, že používáme pouhých deset procent naší mozkové kapacity. Není to ale pravda - využíváme jej celý, beze zbytku. Podle odborníků začíná aktivní vývoj mozku již v prenatálním období. Mezi 28. a 32. týdnem plod uvědoměle reaguje na podměty z okolí. Přesto si z tohoto období samozřejmě neuchováváme žádné vzpomínky. Dítě si totiž uvědomí samo sebe, jakožto individuální bytost, kolem třetího roku věku. Kdybych si měla vybavit svoji první vzpomínku z dětství, tak je to okamžik, kdy jsem jela v autě s tátou, zabalená do barevné deky, a mám pocit, že jsme jeli do nějakého kopce. Jinak třeba to, že jsem byla ve čtyřech letech dědovi na pohřbu, to si

  Autor: Jaroslav V. Mareš Žánr: Publicistický, Sociologický, Záhady Mé hodnocení: 90% Obsah: Kniha investigativního reportéra a novináře, který v posledních letech proslul hlavně svým kanálem na YouTube badatele.net, přináší zcela nový pohled na patnáct nevyjasněných zločinů bývalého Československa, ale i novodobého státu. Některé případy byly odloženy s tím, že je pachatel neznámý, nebo tehdejší vyšetřovatelé StB přišli s vysvětlením, které racionálně uvažující člověk prostě nemůže přijmout. Jaroslav V. Mareš šel při shánění materiálů pro tuto knihu opravdu až hluboko pod povrch. Nesčetněkrát navštívil archivy, kde někdy narazil na ochotného pracovníka, jindy měl zase smůlu třebas jen proto, že materiály ještě nejsou zpřístupněny. Hodiny a hodiny se probíral šuplíky, krabicemi se starými papíry, aby ve výsledku narazil na dvě zajímavé listiny, jindy zase odešel s prázdnou, protože ke starému případu se nedochovalo vůbec nic - většinou složky prošly skartací.  Prvního června roku 1980

 Letos jsou velikonoční svátky poměrně brzy, Velikonoční neděle nás čeká jednatřicátého března, a Velikonoční pondělí vychází hezky na prvního dubna. Díky tomu, že jsem na nemocenské, si Velikonoce a jejich přípravu můžu konečně po letech pořádně užít. Mám v plánu upéct beránka, hezky si vyzdobit byt, doladit jarní úklid. Bohužel budu asi na svátky letos sama, přítel bude nejspíš v práci, ale třeba mě ještě překvapí a bude mít volno. Jinak budu muset absolvovat tradiční velikonoční procházku, na kterou vždy v pondělí vyrážíme, s nejlepší kamarádkou.  Na procházku chodíme vždy po obědě, čekám vždycky totiž na koledníky, ale většinou se tedy nedočkám. Ale už se ohlásil alespoň brácha se synovci, tak se na ně těším.  Když jsem byla malá, tak jsem Velikonoční pondělí opravdu v lásce neměla. Těšilo mě jen to, že nemusím do školy, protože jsem stejně vstávala brzy, protože táta s bráchou mě vyhnali z postele, kolem šesté už halekali ve dveřích pokojíčku a chtěli malovaná vajíčka. K snídani b

 Jelikož k nám na hory ještě jaro ne a ne pořádně zavítat, venku bývá pošmourno, chladno, a v tom horším případě prší, tak se mi společníkem k ukrácení volných chvil, kterých mám teď doma poměrně hodně, stává krom náruživého čtení knih i televize. Primárně ji tedy používám ke sledování žhavých filmových novinek.  A jednou takovou, která je ke shlédnutí na Netflixu, a zároveň se o ní v kruhu recenzentů poměrně dost diskutuje, je právě český film Jak přežít svého muže. Dle popisu se má jednat o komedii, která je natočena podle knižní předlohy Jany Bernáškové. Co jsem letmo koukala, hodnocení knihy je dost rozporuplné. Takže mě logicky zajímalo, jaký bude film, kde herečka ztvárnila hlavní roli, a třešnička na dortu je i to, že jej režíroval její manžel. Hlavní hrdinka Lucie (Jana Bernášková) se touží po mateřské dovolené vrátit do práce. Před narozením dcery se živila jako béčková herečka, ovšem teď tak nějak nemůže o pořádnou práci zavadit. Takže obchází jeden konkurz za druhým, a je rá

 Včerejšek bude tak trochu patřit k dnům, na které bych nejradši zapomněla. A to přitom ráno začalo tak hezky. Venku se po delších zamračených a pošmourných dnech ukázalo sluníčko, vzbudila jsem se dobře naladěná, hezky vyspaná. Teď je na týden doma i přítel, takže jsme se po snídani pustili do přípravy oběda. Už v sobotu jsem koupila špenát, oblíbila jsem si v Penny značku Mrazivá čerstvost. Kupuju tu klasiku v těch kostičkách, tento špenát je už lehce ochucený, ale já do něj přidávám ještě i cibuli a hodně česneku, protože tak to máme rádi, a maličko smetany. Jako přílohu jsem uvařila těstoviny a vařená vajíčka, a protože byl oběd opravdu rychle hotový, tak jsme si ho dali dřív, jako takovou druhou snídani. V sobotu nebo v neděli si pravidelně vyrazím autobusem do města, na menší nákup, a mrknout se, co je nového v knihobudce. Tak jsem vyrazila už v devět hodin. Zašla jsem si na nákup, prošla se po náměstí, a nakonec jsem zakotvila v cukrárně. Čas od času sem zajdu, pán má otevřeno i

 V minulých letech jsem se na blogu věnovala zajímavému, a celkem palčivému problému - přelidnění. Toto se týká hlavně Afriky, a do jisté míry i Asie. Planeta nemá neomezené zdroje, a uživí jen určitý počet obyvatel. Zatímco ale na jedné straně zeměkoule můžeme sledovat prudký, nebo setrvale vyšší nárust porodnosti, Evropa je na tom mnohem hůře. Dodnes mám v živé paměti přednášku ze střední školy, která se odehrála tak pět let zpátky. Týkala se Evropské unie, na můj vkus byla až moc propagandistická a nezdravě sluníčková, a tady nám pán přednášející zaníceně vysvětloval, že Evropa pomalu, ale jistě vymírá, protože porodnost rok od roku rapidně klesá. Ovšem ihned měl na tento problém řešení. A ne, nespočívalo v podpoře mladých rodin, kdepak. Jevilo se v přicházejících uprchlících z muslimských a afrických zemích, kteří pěkně osvěží nárust porodnosti a přinesou nám sem novou, dozajista osvětovou kulturu... No, moc jsem s tímto zaníceným názorem nesouhlasila.  Ovšem fakt, že se v České re

 Na naší krásné matičce Zemi najdeme spoustu krásných míst, z nich některá jsou zapsaná v knihách nejrůznějších rekordů. Dnes bych ráda věnovala pár slov nejhlubšímu místu na planetě, a sice Mariánskému příkopu, který se rozléhá v západní části Pacifiku. Krom toho, že se jedná o nejhlubší místo na světě, je také z mnoha důvodů zahalen puncem tajemna.  V neuvěřitelné hloubce pod hladinou moře, kde by krom nepropustné temnoty a díky silnému tlaku neměl existovat prakticky žádný život, byla v hloubce 8 187 metrů pozorována dle současných měřítek nejhlouběji žijící ryba Pseudoliparis swirei. Hloubka Mariánského příkopu podle posledních měření činí 10 994  metrů. Krom toho, byť v menší hloubce, se tu hojně vyskytují mořské okurky a některé exempláře žahavců.  Vůbec poprvé byl Mariánská příkop prozkoumán v roce 1951 plavidlem britského námořnictva Challenger II. Pomocí echo odrazů od mořského dna byla hloubka určena na 10 900 metrů. Což se skoro shoduje s výsledky posledních měření! Výpočet

 U nás doma se maso jedlo odjakživa. Každý víkend, nebo když byl někdy v týdnu táta doma, protože u nás vždycky zásadně vařil on, máma zase často pekla buchty a koláče. Takže maso se u nás doma jedlo prakticky pořád, zato sladká jídla se u nás nenosila. Vůbec si nepamatuji, že by byly třeba někdy buchtičky s krémem nebo kynuté knedlíky. A i proto mi byla tato jídla ve školní jídelně hrozně vzácná.  Maso jsem vždycky milovala, ale muselo být libové. Trochu mastnoty, kus špeku, to jsem nikdy nepozřela, stejně jako jsem si nikdy nenašla cestu k vnitřnostem nebo zabíjačkovým pochoutkám. Vedlo u mě vždycky kuřecí, a pak také domácí uzená žebírka, která tatínek udil u nás na zahradě, panebože, těch jsem se mohla přejíst až k prasknutí.  Když mi bylo tak nějak kolem dvanácti, třinácti let, začaly jsme se s kamarádkou dost živě zajímat o vegetariánství. Přivedly nás k tomu dívčí časopisy, kde byl článek o zabíjení tuleňů, tuším že to bylo v Grónsku. Jenže mi bylo jasné, že se masa vzdát nedoká

  Autor: Daniel Kalla Žánr: Román z lékařského prostředí, Thriller Mé hodnocení: 50% Obsah: Duben toho roku byl v Janově nezvykle teplý, jaro se ohlásilo opravdu brzy. I proto došlo k rychlému postupu prací při bourání starého kláštera. Co ovšem stavební architektce Vittorii notně komplikuje každý pracovní den je neodbytný starý mnich, který se nehodlá smířit s tím, že památka z osmnáctého století je pomalu srovnávána se zemí.  A krom toho ještě Vittorii na náladě nepřidává to nepříjemné nachlazení. Jenže když se začne zničehonic dusit a kašlat krev, je evidentní, že to jen tak obyčejná rýma nebude. V práci se rozhodne skončit dřív s tím, že si doma pořádně odpočine, jenže už večer skončí v nemocnici na dýchacím přístroji. Doktoři mají nejprve podezření na tuberkulózu, jenže testy toto podezření vyvrátí.  Zduřenina v podpaží rychle ukáže, o jakou nemoc se jedná, ač je to neuvěřitelné. V jednadvacátém století se v Itálii vyskytl po letech první případ dýmějového moru! Na místo je povolá

 Na začátku týdne bylo počasí pěkně proměnlivé. V pondělí ráno mě překvapil poprašek sněhu, a vrcholky hor v dálce byly pěkně zasněžené, v úterý zase vydatně pršelo, a teď už je konečně jarní počasí. Dneska ráno to vypadalo, že bude hezky, ale zdání klame. Sluníčko sice hezky svítí, ale nijak moc nehřeje, do obchodu jsem si vzala lehkou bundičku, a bylo mi chladno, takže na cestu do města jsem si zase oblékla zimní bundu a čepici. Poslední dobou mi bývá chladněji, i v noci spím ve svetru.  Včera k večeru byla moc hezky barevná obloha. Jedná se o strom, který vidím přímo z okna ložnice, a už jste jej mohli vidět v minulých fotografických článcích. Ještě tu mám jednu fotku z minulého týdne, když už krásně začaly kvést sněženky. Bohužel mrazík jim dal zabrat, když jsem se včera procházela kolem, už vypadaly pěkně zbědovaně.  Dneska ráno jsem rychle zaběhla do sámošky, dala prát pračku, a v jedenáct hodin jsem vyrazila do města. Vlastně jsem nejela ani pro nic konkrétního, ale chtěla jsem

 Dnes ráno jsem vstávala díky nastavenému budíčku už ve čtyři hodiny ráno. Měla jsem totiž domluvené prenatální genetické vyšetření v Olomouci, a jelikož je to z toho našeho zapadákova docela daleko, a na vyšetření jsem měla být na sedmou, bylo potřeba vyjet už v pět hodin, aby se všechno stihlo.  Odvoz jsem měla domluvený s bráchou, který měl naštěstí volno v práci, tak to hezky vyšlo. Jak jsem teď zvyklá déle spát, tak mi ráno nebylo zrovna moc dobře, a nebyla jsem si úplně jistá, jestli musím být na vyšetření nalačno. Zapomněla jsem se totiž sestřičky zeptat, takže jsem raději nejedla ráno nic, dala jsem si jen trochu vody. Brácha bydlí nedaleko, takže před pátou jsem už čekala venku. Cesta byla fajn, provoz byl minimální, ale bylo pěkně chladno, ještě že jsem si vzala čepici, no a mlha se taky dala krájet. Jak jsme přejeli kopec, už to pěkně ubíhalo, zastavili jsme jen jednou na benzince, já už nutně potřebovala na záchod, a brácha si koupil kafe.  Cesta fakt uběhla pěkně rychle, u