zomablog

 V minulém článku jsem se svěřovala se svými nepříjemnými zdravotními neduhy, které mě aktuálně trápí. Snažím se tedy doma nějak lehce zaměstnat, abych nemusela pořád myslet na to, jak mě to bolí. Protože přemýšlet furt o tom, jak je člověku nanic, to je fakt pořádně na hlavu. Společníkem mi je teď i televize. Mám svoje milované televizní křesílko, kam si můžu pohodlně natáhnout nohy. A tak jsem včera odpoledne polehávala, přepínala televizní stanice, kde nic moc pořádného nebylo. Když chodím do práce, tak na telku fakt moc nekoukám, ale jak jsem stihla vypozorovat, o nic moc nepřicházím!  Kolem sedmé hodiny mě zaujal film na Prima Max. Máme televizi propojenou s internetovou aplikací sledovani.tv, kde je možnost vracet filmy zpětně. Bohužel na stanicích Prima nejdou přeskočit reklamy, což je vážně k vzteku. Film se jmenoval Promlčeno, byl natočen vloni, a v závorce bylo napsáno, že se jedná o český thriller. To mě zaujalo, protože kvalitních českých thrillerů je jako šafránu.  Na česk

 Letní prázdniny se dětem pomalu, ale jistě, přehupují do druhé poloviny. Když jsem ještě chodila do školy, tak červenec se mi často hrozně vlekl, ale jakmile bylo prvního srpna, najednou letní prázdniny utekly jako voda, a už tu bylo září, a zase ta otravná škola! Červenec byl co do teplot opravdu extrémní - jsem ráda, že horka už jsou za námi (snad). Počasí je teď u nás na horách o něco chladnější, brzy ráno si do práce beru i tenčí bundičku - dnes bylo ráno kolem osmé hodiny jen dvanáct stupňů - brr! Ale fakt jsem ráda, že si odpočinu od těch veder, mám ráda chladnější počasí - hlavně na práci je to ideální. Předevčírem u nás pěkně sprchlo - už to bylo opravdu potřeba, protože sucho je opravdu extrémní. Pohled na stejnou krajinu, jen foceno v jiné dny, a trochu z jiných úhlů. Vždycky si ráno při venčení Žofky beru s sebou mobil, protože pohled na ranní krajinu, kdy ještě sluníčko ani nevychází, nebo je schované za mraky, to je opravdu krása. Pohled na takovou ranní krásu mi vždycky

  Autor: Kevin Maher Žánr: Román, Autobiografický  Mé hodnocení: 55% Obsah: Píše se orwellovský rok 1984. Třináctiletý Jim Finnegan, žijící v irském Dublinu si užívá plnými doušky bezstarostného mládí. Má hlavou plnou praštěných nápadů, ve škole ho nejvíc baví fyzika, a se svou partou kamarádů se dopouští typických pubertálních kousků. Jim má celkem pět sester, takže jako jediný mužský element spolu s tátou tak trochu utlačení. Ale i přesto se Jim na svět dívá čistýma očima, a barvitě líčí chaotický rodinný život. Jiskří to tu sourozeneckým pošťuchováním, spory napříč generacemi, i drobnými katastrofami běžného rodinného soužití. Jako tehdy, když Jim spolu se svým kamarádem Mozzem strefovali tenisákem do tuřínu. Nevinná zábava skončila vyskleným oknem u Finneganových. Jimova máma v podobných situacích se svým synem ztrácí trpělivost. A i tentokrát mu vyhrožovala tím, že zavolá Pana Faráře. Máma je totiž přísně věřící katolička, pro kterou jsou návštěvy kostela a pravidelné bohoslužby d

 Kostely a hřbitovy patří bezesporu k pietním místům, ke kterým je zapotřebí chovat se s úctou. Když jsem byla mladší, tak mi návštěvy hřbitova dost vadily, protože jsem se tam bála. Dnes už mi to nečiní problém, ráda zajdu s kytičkou nebo svíčkou zavzpomínat na milované, kteří už tu se mnou nejsou. Ale nejlepší vzpomínání je stejně doma, třeba u starých fotek, které mají hořkosladkou příchuť... Už od nepaměti je místo, které slouží k věčnému odpočinku, spojeno s aurou tajemna a strachu. Už v roce 1853 vydal Karel Jaromír Erben svou nejslavnější básnickou sbírku - Kytice. Myslím, že mi dáte za pravdu, když prohlásím, že básničky jsou pěkně hororové, tajuplné, a spíše než o básničky se jedná o balady - smutný a pochmurný děj, a ve většině případů i tragický konec. Já sama jedno vydání Kytice doma mám, konkrétně z roku 1997, s naprosto úžasnými ilustracemi od akademického malíře Vladimíra Komárka, které se svou ponurostí hodí k této sbírce dokonale. Svatební košile patří mezi ty nejznámě

  Čím šťastnější mohou lidé být, tím jsou nešťastnější.  Na úvod dnešního článku tu mám moc hezký citát od spisovatele Paula Coelha. myslím, že je v něm hodně pravdy, a také hodně k zamyšlení. Co je to totiž vlastně štěstí? Zdánlivě jednoduchá otázka, ale odpověď je složitá, a někteří z nás na ni třebas nedovedou odpovědět vůbec. Když teď třeba s odstupem času vzpomínám na dětství, které jsem trávila venku s kamarády, hráli jsme si na loukách, vůbec nic mě netrápilo, tak můžu říct, že tehdy jsem se cítila opravdu šťastná. Protože jsem neměla žádné starosti dospěláků, maximálně jsem se starala o to, jak to  dopadne zkoušení či písemka další den ve škole. Myslím, že když se zeptám každého ze svých čtenářů, co si představují pod slovem štěstí, každý odpoví úplně jinak. Pro někoho je to spokojená rodina, cestování do exotické země, práce, která je mu vším. Další považuje za největší štěstí pravou lásku. Ale za mě je úplně to největší štěstí to, že jsem zdravá. S nalomeným zdravím sice může

 Léto se posledních pár dní opravdu projevuje v plné síle. Největší teplo bylo v sobotu, přes třicet stupňů - to jsem byla fakt ráda, že jsem nemusela být v práci, protože na dílně bych se upekla. Od pondělí ty teploty nejsou ty hrozné, ale teplo je pořád. A v pondělí brzy ráno navíc u nás na horách pěkně zabouřilo - hromy a blesky se to jen hemžilo. Díky tomu, že jsem měla otevřenou ventilačku, tak jsem tentokrát bouřku a prudký slejvák slyšela. Většinou mě totiž bouřka neprobudí, ráno mi kolegyně vykládá, jak v noci počasí řádilo, a hrozně se diví tomu, jak jsem mohla klidně spát?  Ale po šesté hodině, kdy jsem se chystala do práce, už bylo po dešti. A ani vzduch nebyl nijak zvlášť osvěžený, naopak to bylo jako v prádelně - byl strašně moc těžký. Čím jsem starší, tím víc mi velká horka vadí. Když si vzpomenu, že na základce jsem v horku běhala po louce, bylo mi jedno, kolik je stupňů, zato teď? Ale je fakt, že ta horka nebyla tak extrémní, nebo jsem si to fakt jako dítě neuvědomovala

 Návštěva lékárny se čas od času nevyhne každému z nás. Já ji konkrétně navštěvuji alespoň dvakrát měsíčně - kupuji si vitamin B1 - Thiamin. Ten mi jediný pomáhá jako prevence proti cystám na vaječníku, které mě od mých dvaceti let pravidelně trápí. Jednou za tři měsíce mi pípne na mobilu recept na léky proti alergii. A pak samozřejmě máme doma i léky na bolest - většinou užíváme Acylpyrin nebo Brufen. Snažím se léky brát s rozumem, a když mě bolí hlava, tak často zatnu zuby, a tabletka je pro mě až poslední možnost. Každé ráno beru prášek na alergii na pyl. Pak dvakrát denně Thiamin, jako doplněk stravy, a pak užívám Haar Intensiv  na posílení vlasů a nehtů. Tento doplněk stravy užívám už několik let, a jsem s ním opravdu spokojená - vlasy mám husté, lesklé, a krásně se po umytí rozčesávají.  Je to vlastně velký paradox. Na jedné straně je tu problém nadužívání léků, a na straně druhé nedostupnost některých, často až životně důležitých pilulek. S tímto jsem se na vlastní kůži setkala

  Autor: Unni Lindellová Žánr: Mysteriózní, Krimi, Thriller Mé hodnocení: 90% Obsah: Červenec byl toho roku v Oslu obzvlášť dusivý a horký. Vrchní komisař Cato Isaksen se zrovna vrátil z dovolené. Odpočatý, opálený. Na své podřízené se těší, až na jednu výjimku. A tou je mladá policistka Marian Dahleová, a její věrná společnice, boxerka Birka. Marian je na oddělení nováček, pracuje tu necelý rok, ale už se stihla projevit jako velmi dobrá kriminalistka. Ovšem problémem je Marianina povaha. Podle Cata nejhorší kombinace - dotěrná, a zároveň uzavřená do sebe. A hlavně, co komisař nesnese, je to, jak Marin často porušuje pravidla, a nebo je šikovnými kličkami obchází. Cato je naopak zásadový. Je tedy jasné, že tito dva jsou jako oheň a voda, a i proto jsou pořád v sobě. A první pracovní den po návratu z dovolené nezačal jinak než hádkou o "to zvíře," jak Cato Birce přezdívá. Ale malicherné špičkování musí jít rychle stranou. Ze šestého patra výškového obytného domu na předměstí

 Přetékajících polic s knihami v mé domácí knihovničce už si všiml i přítel. Díky tomu, že jsme si koupili novou televizi, a museli jsme kvůli tomu překombinovat nábytek v obýváku, vzniklo tak více místa. A přitom stačilo pošoupnout komodu, přesměrovat jinam křesla, a prostoru je najednou až moc! Snad i proto mi přítel slíbil, že mi v průběhu srpna koupí novou knihovničku, která tak pěkně doplní prázdný prostor. Jako správnému knihomolovi mi to udělalo velkou radost. A tak jsem se rozhodla si udělat zase jednou radost (já vím, knížky jsem už kupovala minulý měsíc!), a zapátrala jsem v knižním antikvariátu po nových úlovcích. Je fakt, že teď přes léto mám na čtení méně času, protože se snažím být hodně venku, chodíme se Žofkou na procházky, ale v zimě si to všechno vynahradím - hlavně přes to dlouhé vánoční volno!  Mrkla jsem tedy na stránky svého oblíbeného knižního antikvariátu, online-antikvariat.cz. Zatím jsem knížky nakupovala vždy jen tady, a velká spokojenost jak s časem dodání,

 Tento pracovní týden mi od začátku celkem utíká. Snad tomu pomáhá i to, že končíme od pondělí o trošičku dřív v práci - ono se v těch pařácích prostě nedá dělat, i když máme na dílně klimatizaci, je to masakr. A to jsem uvnitř v budově - opravdu nezávidím těm, co musí pracovat venku, a ještě na přímém slunci... Včera jsem měla od rána dobrou náladu. Nikdo a nic mi ji nezkazilo, takže jsem si říkala, že si udělám po práci menší výlet. Když jsem tedy skončila o něco dříve, rychle jsem na kole svištěla domů. Dala jsem si rychlý oběd, osprchovala se, a fakt se mi nechtělo sedět doma. Vyhledala jsem si autobusové spojení, sbalila batůžek s pitím a vyrazila na autobus. Už jsem tu několikrát zmiňovala, že bydlím v obci Bělá pod Pradědem. Naše vesnice je poměrně rozsáhlá, a její součástí je i část Filipovice. Zde je převážně rekreační oblast - je tu spousta penzionů, restaurací, chatiček a apartmánů. Hlavně v zimních měsících, kdy je v provozu lyžařská sjezdovka, to tady opravdu žije, ale ani

 Tentokrát předpověď meteorologů vyšla - počasí je tedy opravdu tropické. Ani v noci teploty moc neklesají - v ložnici máme otevřené okno celou noc, ale to vedro je nesnesitelné. Celý minulý týden byl opravdu pohodový, konečně jsem si pořádně odpočinula od toho pracovního shonu! Ale už jsem se dnes do práce těšila, na kolegyně, a hlavně na naše zemědělská zvířátka! Ale včera jsme si ještě udělali s přítelem doma pohodu. Čím jsem starší, tím víc si ráda o víkendu ještě zalenoším v posteli - přítel vstává v pět i když nemusí do práce, což tedy není můj případ. Je hrozně fajn, že mě po ránu neruší, nechá mě v klidu vyspat, a když slyší, že už jsem vzhůru, za chvíli mám v posteli kávičku a nějakou lehkou snídani. Miluju to, když se o mě tak hezky stará! Napínavá detektivka, moje psí kamarádka Žofka, ideální recept na nastartování celého dne. Konečně jsem se dostala ke čtení dalšího antikvariátního úlovku. Po snídani jsem se pustila do přípravy oběda. Dlouho jsme neměli těstoviny, takže jse