zomablog

 Přetáčení hodinek buď dopředu nebo dozadu dvakrát do roka je ve společnosti už dlouhé roky hojně diskutovaným tématem. Když jsem byla ještě ve studentských letech, nijak extra mi tyto změny nevadily. Doma se u nás akorát přetočily hodiny, hlavně jsem vždycky myslela na to, aby mi šel správně stolní budíček, který mě budil do školy. A samozřejmě ještě staré modely telefonů se musely také přetáčet ručně, dnes už je to všechno automaticky - čas se správně našteluje na hodinách, na televizi i na telefonu. Což je fajn, odpadá s tím práce, ale přiznám se, že jsem ještě raději kontrolovala na internetu, zda je opravdu správně...  V noci ze soboty na neděli se čas přesunul z 2:00 na 3:00. Noc se tedy zkrátila o jednu hodinu. A jak jsem jela v neděli do města na nákup, hodiny na nádraží šly špatně, tedy o hodinu méně. Většina z nás nosí buď náramkové hodinky nebo se mrkne kolik je hodin na mobil, ale někoho to asi zmást může.  A přiznám se, jak jsem starší, už po té třicítce už t...

  Autor: Tereza Schillerová  Žánr: Román pro ženy, Psychologický Hodnocení: 60%  Obsah: Julie Němečková nedávno oslavila padesáté narozeniny, což už samo o sobě je důvod k jakémusi životnímu bilancování. Ale Julie jich má teď daleko víc. Na pohřbu své matky se po více než dvaceti letech setkala se svou sestrou Lucií, a tak nějak všechno v ní oživí staré rány, a hlavně lavinu vzpomínek na dětství a dospívání.  To trávila Julie na sklonku osmdesátých let na malém pražském sídlišti. Rodina Němečkových byla na první pohled obyčejná, manželé působili šťastně a spokojeně, holky byly slušné, vychované, prostě nic neobvyklého. Jenže pod touto fasádou se skrývalo něco úplně jiného. Julie byla v rodině tak trochu otloukánek, čehož zprvu využívala o dva roky starší Lucie, a velmi záhy i matka, která se nedovedla ke svým dcerám chovat nijak laskavě.  Julie je celé své dětství vystavena soustavnému psychickému týrání, a to jak od matky, tak paradoxně i od Lucie. Doma se přís...

 Tento týden jsme mohli ještě pár dní do sytosti užívat sluníčka. Hned v pondělí jsme měli s Juli takový delší čas strávený ve městě. Ideální je pro nás tak ta hodinka a půl, ale tentokrát jsem musela jet později. Takže ráno v osm jsme jely do obchodu, a protože bylo krásně slunečno, tak jsme si daly svačinku u nás v lesoparku na lavičce.  A právě tady na dvou místečcích kousek od sebe právě kvetly tyto zplanělé narcisky. Je pěkné pozorovat, jak se pomalu příroda probouzí, už jsem viděla i několik čmeláků a včelky mají také napilno. Takhle ráno je to pro mě vždycky nejlepší, ve městě ani u nás není tolik lidí, a já se ráda vyhýbám velkým davům.  Po svačince v parku jsme si chvíli pohrály u nás na zahradě. Krom dřevěné kuchyňky je tu už i pískoviště, a soused tam dal i trampolínu. Je fajn že to máme takhle za bytovkou, je tam klid, takže paráda.  Trampolína zatím Julinku nebere, a zatím nechce ani na to odrážedlo, co jsem koupila od kamarádky. Když jsem ji zkoušela do...

 O víkendu jsme si s přítelem udělali filmový večer, což bylo moc fajn, protože poslední dobou na filmy moc nekoukám, s Julií si nemám šanci film pořádně užít, a většinou jsem večer tak unavená, že hned zalehnu. Ale víkend se vydařil, a protože Juli usnula nečekaně o něco dříve, tak se naskytla fajn příležitost na něco nového mrknout.  Přítel mi řekl je, že se jedná o detektivku, recenze na film že jsou rozporuplné, ale že si myslí, že by se nám to mohlo líbit.  Rok 2029, New York. Detektiv Chris Raven se po velmi ošklivém mejdanu a kocovině vzbudí v nezáviděníhodné situaci. Sedí v křesle, je připoutaný, a po prvotním šoku z probuzení následuje další. Octnul se před soudním systémem AI, kam byl deportován po svém zatčení v baru. Je obviněn z vraždy své manželky Nicole. Podle důkazů na místě činu je na devětadevadesát procent jisté, že vrahem byl Daniel. Pokud se mu nepodaří do devadesáti minut zajistit důkaz o své nevinně, čeká jej okamžitá poprava. Virtuální soudkyně spa...

  Autor: Ellen Marie Wisemanová  Žánr: Podle skutečné události, Thriller, Román  Mé hodnocení: 75%  Obsah: Těsně po vánočních svátcích roku 1971 se šestnáctiletá Sage Wintersová vyplížila z domu a z autobusového nádraží ve Staten Island se vydala autobusovou linkou do Willowbrooku. A vede ji k tomu šokující tajemství, které se dozvěděla teprve předevčírem. Zaslechla totiž svého otčíma Alana, jak telefonoval s někým ze státní školy právě ve Willowbrooku. A ten někdo Alanovi říkal, že Rosemary se podařilo ze školy utéci, a teď ji samozřejmě všichni zaměstnanci hledají.  Sage je v šoku a celý její život se převrátil naruby. Rosemary je totiž Sageino jednovaječné dvojče - ale dívka žila již šest let v tom, že sestra zemřela. Když bylo dívkám deset let, Rosemary najednou skončila v nemocnici, podle matky s těžkým zápalem plic, kterému bohužel podlehla. Jenže tak to vůbec nebylo. Matka bohužel již dceři pravdu říci nestihla, protože zemřela před čtyřmi lety při autone...

 Nový začátek ve škole se vždy nese v duchu seznamování a oťukávání s novými spolužáky a učiteli. Pomoci tomu měl i "třídní den." To jsme se nikdy neučili, a místo toho dělali takové ty aktivity typu: "Každý se teď postaví sem před tabuli, a ve stručnosti se nám představí." Tohle jsem vždycky nenáviděla. Jak v prváku na učňáku, a později na střední. Stoupnout si před celou třídu, představit se, a něco o sobě říct... Vždycky jsem byla rudá až za ušima a přišlo mi to extrémně trapné. Přitom třeba přednést referát na nějaké téma nebo řečnit o tom, jak se plete vánočka, to mi nikdy problém nedělalo. Ale mluvit o sobě, představit se, popsat se, jak vidím samu sebe, to už je o něco těžší oříšek! ¨ A pak tu samozřejmě byly i testy na to, který typ temperamentu je nám nejbližší. Nejprve jsme měli napsat na papírek pět svých kladných, a taky pět záporných vlastností. A ono to není někdy úplně jednoduché. Jak vidím sám/sama sebe? Jinak se vnímám já, a jinak mě vnímají ostatní...

 Zítra nás čeká první jarní den. Vcelku neobvykle, ale opravdu to připadá na dvacátého března. A to z toho důvodu, že Slunce v tento den protne nebeský rovník. To je pro nás skvělá zpráva, jelikož se začnou znatelně prodlužovat dny. Více slunce, více hřejivých paprsků, a určitě taky hned lepší nálada. U nás na horách bývají noci a rána ještě chladivé, a přes den dnes bylo kolem jedenácti stupňů, zítra má být přes den devět, a v noci zase mrazík.  Ale už je toho sluníčka víc, dneska bylo tak polojasno, takže pokud to jde, jsem hodně s Julinkou venku. Včera zase pršelo, ale tak vláha pro půdu je taky důležitá.  Na pondělí jsem měla domluvenou návštěvu u babičky. Nebyla jsem u ní od Vánoc, protože jsme na střídačku byli všichni nemocní, pak byla babička nějakou dobu v nemocnici kvůli zádům, a tak jsem babičce v sobotu volala a domlouvala se s ní na návštěvu. Babička má už nějakou dobu Alzheimerovu chorobu, ale jinak je na tom zdravotně, myslím tedy fyzicky, na svůj věk dobře...

 Předevčírem jsem na jednom internetovém portálu tištěného týdeníku narazila na zajímavý článek, který se týká i rezistence antibiotik a řešení, které právě bakteriofágy nabízí. Bakteriofág, tohle slovo mi bylo matně povědomé, a já jsem si při pročítání dalších informací uvědomila, že si jej pamatuji ze základky, V hodině přírodopisu jsme si bakteriofágy stoprocentně kreslili do sešitu, protože si vybavuji, že mi připomínal nějakého příšeráka či něco takového.  Budu zde v článku používat vžitou zkratku fág - jednak je to kratší, a jak jsem zmínila, i ve spoustě článků se pojem vyskytuje pod touto zkratkou. Fágy jsou ve své podstatě viry, specializující se na bakterie. Jedná se o nejpočetnější biologickou entitu na této planetě - je jich tedy mnohem více než bakterií, a vyskytují se všude kolem nás.  A to, že se specializují na bakterie, je velmi důležité. Až v devadesátých letech minulého století si lékaři a vědci začali všímat, že je bakteriální rezistence vůči antibioti...

  Autor: Arthur C. Clarke  Žánr: Sci-fi, Futuristický  Mé hodnocení: 50%  Obsah: V daleké budoucnosti, v roce 2077, lidstvo udělalo ve výzkumu vesmíru a planet zásadní průlomy. Tím největším úspěchem se bezpochyby stalo kolonizování sousedních planet Marsu, Venuše, ale Měsíce, a těžba nových surovin. Jenže spolu s dobýváním vesmíru se zákonitě objevily první problémy a také ukázky, jak moc může být to, co přiletí z cizích končin, nebezpečné.  V roce 2077 byl zřízen program Vesmírné obrany. A to jako reakce na předešlé události, kdy obrovský asteroid zničil velkou část Itálie, když tisíc tun skály a kovu rozpadající se za letu vyvolala tak silnou tlakovou vlnu, že města Padova a Verona byly doslova smeteny z povrchu zemského. A díky tomu také spousta lidí nenávratně přišla o sluch. V několika žhnoucích okamžicích byla zničená celá staletí úsilí a pokroku...  Vesmírná obrana si kladla za cíl s velkým předstihem informovat o potencionálním nebezpečí, a díky sy...

 Minulý týden v neděli jsem konečně dobrala antibiotika, a cítila jsem se o hodně líp. Akorát ještě v sobotu mi nebylo chvilkově dobře, naštěstí to ale bylo jen přechodné. Najednou taková velká bolest v uchu, dost mi v něm šumělo, ale myslím, že se asi tělo ještě vypořádávalo se zbytky toho špatného. A úplná lahoda pro mě byla, že jsem si konečně pořádně umyla hlavu. Nechtěla jsem to riskovat, takže jsem si raději myla jen konečky, ale předevčírem už jsem si normálně vlasy umyla celé nad vanou. Paráda, neskutečně příjemný pocit, a úplně mi to připomnělo předloňské povodně, kdy bylo umytí hlavy, natož sprcha, jednu dobu taky luxus.  Ale jinak už to bylo dobré. Sluch se mi zlepšil, a co víc, co bylo ještě lepší - tak čich. Nevím, zda jsem měla z nějakého důvodu už déle ucpaný nos, tak teď konečně jsem zase cítila všechny vůně. Tak jsem zjistila, že mi "smrdí" aviváž, kterou jsem měsíce používala, a příjemně mě překvapí zdánlivé maličkosti. Vůně jara venku, pečení provoněná celá...