Knižní recenze 427 Ztracené dívky z Willowbrooku

 Autor: Ellen Marie Wisemanová 

Žánr: Podle skutečné události, Thriller, Román 

Mé hodnocení: 75% 

Obsah: Těsně po vánočních svátcích roku 1971 se šestnáctiletá Sage Wintersová vyplížila z domu a z autobusového nádraží ve Staten Island se vydala autobusovou linkou do Willowbrooku. A vede ji k tomu šokující tajemství, které se dozvěděla teprve předevčírem. Zaslechla totiž svého otčíma Alana, jak telefonoval s někým ze státní školy právě ve Willowbrooku. A ten někdo Alanovi říkal, že Rosemary se podařilo ze školy utéci, a teď ji samozřejmě všichni zaměstnanci hledají. 

Sage je v šoku a celý její život se převrátil naruby. Rosemary je totiž Sageino jednovaječné dvojče - ale dívka žila již šest let v tom, že sestra zemřela. Když bylo dívkám deset let, Rosemary najednou skončila v nemocnici, podle matky s těžkým zápalem plic, kterému bohužel podlehla. Jenže tak to vůbec nebylo. Matka bohužel již dceři pravdu říci nestihla, protože zemřela před čtyřmi lety při autonehodě. Vlastního otce si Sage nepamatuje, jelikož od rodiny odešel, když byly dívky ještě maličké. 

Sage sice navštěvuje střední školu, ale prototypem vzorné studentky rozhodně není, ba právě naopak. Kouří, po nocích pije s kamarádkami alkohol, a taky už párkrát okusila drogy. A na všechny tyhle radovánky krade peníze otčímovi, který pokud není v práci tak vysedává v hospodě s kamarády, případně rybaří. A Sage je mu tak nějak fuk, pokud mu nedělá problémy. 

Problémy mu udělala ve chvíli, kdy na něj uhodila kvůli sestře. A tak Alan přiznal, že ji před lety nechala matka zavřít právě do Willowbrooku. Rosemary totiž začínala vykazovat znaky psychického onemocnění - schizofrenii. A jelikož matka i Alan nabyli dojmu, že dívka by mohla být nebezpečná sobě, ale i okolí, navíc se začínala čím dál více ztrácet ve svém vlastním světě, zdálo se jim tehdy tohle jako to nejlepší řešení. 

Sage si sice po rozhovoru s Alanem matně vzpomíná, že někdy jí přišla Rosemary zvláštní. V noci třeba sestra stála u její postele a mlčky na ni zírala. Mívala neočekávané záchvaty, kdy zbila každého, kdo se ocitl v jejím dosahu. Mluvila ze spaní s lidmi, kteří neexistovali, a při svých psychózách začala jen tak v noci stěhovat nábytek. A ráno tvrdila, že za to nemůže, případně to sváděla na Sage. A když jí bylo dobře, sestře se omlouvala a tvrdila, že slyší hlasy, které ji nutí dělat všechny ty věci. 

A Sage cítí, že je její povinností pomoci sestru hledat, vědět, že je v pořádku, ve škole se o ni dobře starají, a po čem nejvíc touží, ji prostě jen obejmout. Je to jediný člověk z rodiny, který jí zbyl...

O Willowbrooku se toho obecně ví jen velmi málo. Matky s oblibou straší malé děti tím, že pokud nebudou poslouchat, skončí právě zde. Ale o tom, jaké poměry ve zdejší škole panují, se jinak neví téměř nic. Sage vystoupí na zastávce, u které je hned rozlehlý areál Willowbrooku. Překvapí ji, že kolem jsou velké ploty a v oknech mříže, ale mávne nad tím rukou. 

U recepce se představí ženě za okénkem a vysvětlí, že hledá svou sestru Rosemary. Recepční jí věnuje profesionální úsměv a pokyne jí, ať se posadí vedle okénka do křesílka. Sage tak učiní, přesto se jí zmocní podivný pocit. Proč byla recepční tak vyděšená, že ji vidí, a komu tak naléhavě volá? 

A v pár okamžicích se ukáže, o co jde. Zřízenec, který přijde v doprovodu doktora Baldwina, však nepůsobí nijak přátelsky. Dojde k naprosto nečekané situaci - muži Sage odvedou na oddělení mezi ostatní pacienty. Vzpouzející se dívka dostane zprvu svěrací kazajku a nálož léků. Všem tvrdí, že jen přijela hledat svou sestru, ale nikdo ji nebere vážně. Rosemary přeci mívá stavy chvilkové příčetnosti, a pak je zase mimo, takže... 

Sage měla dojem, že Willowbrook je škola pro psychické nemocné lidi a děti, ale to, co tu uvidí, si nedokázala představit ani v nejhorších snech. Pomáhá jí částečně jen to, že je otupená léky. Špína, smrad, nulová hygiena, přes den tráví chovanci čas nahnaní v jedné místnosti, kde se válí po zemi, někteří příčetnější třeba sledují televizi, ale... Ovšem nejhorší je absence jakékoliv lékařské autority - Sage je jasně řečeno, že k lékaři se dostane jen za podmínek, že buď bude krvácet, nebo umírat... 

Místo snídaně se podává vodová šlichta, následně se léky zapíjejí trochou pomerančové šťávy, a ten z chovanců, kdo je příčetnější, pomáhá táhnout "vozíky" s ostatními chovankami. Sprcha je tu občasným luxusem a jen studenou vodou, přičemž o nějakém soukromí nemůže být ani řeči. Sage je opravdu zoufalá, octla se v bezútěšné situaci, a do toho neví, co se děje s Rosemary, protože se zdá, že všem je fuk, když někdo zemře - dívka se několikrát stala svědkem situace, kdy k tomu došlo....

A do toho Rosemaryina nejlepší kamarádka Norma, která to má v hlavě trochu zpřeházené, tvrdí, že se kolem pohybuje Úchylák. Ten má podle Normy vraždit a sexuálně zneužívat pacienty. Je pravdou, že už doma od kamarádek Sage slyšela podivné historky, ale je možné, že by zde docházelo k vraždám...? Co je pravda a co vlastně lež? A podaří se Sage z toho hrozného a krutého místa dostat, a dozví se, co se stalo s Rosemary...? 

Hodnocení: Musím říct, že jsem od této knížky čekala spíše detektivku. Anotaci jsem proletěla jen zběžně, a ten název, Ztracené dívky z Willowbrooku mi evokoval krimi. Ono to v podstatě krimi je, ale dočkáme se ho až v poslední třetině příběhu. 

Úvod byl na můj vkus trochu zdlouhavý, ale zase nebylo špatné dozvědět se o Sage spoustu věcí. Šestnáctiletá dívka, která nemá zrovna na růžích ustláno, otčím se k ní nechová vůbec hezky, a jde vidět, že si prochází pozdní pubertou. Kamarádky, alkohol, nevázaný sex, to vše má zahojit bolístky, které má Sage v duši. A když se dozví, že její sestra, jediný příbuzný, kterého ještě na světě má, žije, rázem jí to obrátí život vzhůru nohama.

Takže se rozhodne zajet do Willowbrooku a pomoct s hledáním svého dvojčete. Tady mi přišlo trochu nelogické, že tam třeba nejprve nezavolala, nevysvětlila, že je Rosemaryino dvojče, ono mi totiž bohužel přišlo, že si dívka svým neoznámeným příjezdem o podobnou situaci tak trochu koledovala, bohužel. A to, že neřekla žádné kamarádce, ani tomu otčímovi, kam vlastně jede, tak to mi přišlo úplně pitomé, ale tak v šestnácti člověk ještě nemá moc rozumu...

První polovina knížky byla hodně čtivá a velmi syrová. Styl psaní byl někdy trochu kostrbatý, přišlo mi, že autorka až moc všechno natahuje, ale budiž. Vylíčení podmínek bylo, jak už jsem zmínila, velmi syrové a brutální. Tohle opravdu předčí i ten největší horor, protože to byla čistá, krutá a nepřikrášlená realita. 

Musím ale říci, že jsem očekávala trochu jiné pokračování. Právě za polovinou příběhu mi totiž přišlo, že se to celé zvrhlo úplně jinam, a byla jsem z toho mírně rozčarovaná. Na můj vkus začala autorka hrozně moc kombinovat, některé situace byly opravdu přemrštěné. Kdyby kniha skončila jen tím zvratem, co přišel právě za polovinou, a tu další pasáž by už úplně vyškrtla, ničemu by to rozhodně neuškodilo. 

Spíše než příběh jako takový mě velmi zaujalo to, že je to založené na skutečných událostech. A k těmto hrůzám docházelo ještě na začátku sedmdesátých let - což není tak dlouho! Opravdu zde byly malé děti, které rodiče odložili jako nepotřebné hračky a odmítali se o ně starat, ačkoliv třeba jejich stupeň postižení nebyl tak velký... Nebylo mi z toho dobře, představa těch lidí namačkaných v jedné místnosti, spaní na tenké, plesnivé matraci, tohle opravdu postrádá jakoukoli lidskost.

A tak nějak i pocitově mi nebylo ze čtení úplně dobře, fakt se to četlo dost těžko, takže si teď zase budu muset vybrat něco trošku odlehčenějšího. Ale je třeba si podobné věci připomínat a hlavně nezapomínat, protože sedmdesátá léta nejsou zase tak moc vzdálená historie... Škoda toho příliš přeplácaného děje, knížka měla mnohem větší ambice. 

Závěr byl očekávaný, ale jsou tu ještě dodatkové kapitoly, které osvětlí osud dalších postav, což opravdu kvituji. 

Dávám sedmdesát procent, nejsem úplně spokojená, jako největší plus beru to, že autorka upozornila na velmi závažné téma. Já třeba o podobném ústavu nikdy předtím neslyšela - ani bych to snad nenazývala školou - a vždy mě překvapí, jaké hrůzy je schopen udělat člověk jinému člověku. 

Přidávám ještě odkaz na Seznam médium, je opravdu hezky napsaný: 

https://medium.seznam.cz/clanek/eva-slachova-temna-historie-skoly-willowbrook-postizene-deti-jako-pokusni-kralici-cilene-je-nakazili-zloutenkou-169422

A co Vy? Četli jste někdy knížku o podobném tématu? Nebo jste viděli dokument, který osvětloval podobné praktiky? Myslíte, že je možné, aby k podobným událostem docházelo i dnes, byť třeba v menší míře? Máte rádi knihy podle skutečných událostí? Napište mi do komentářů!

Děkuji Vám za přečtení a komentáře, přeji pěkné jarní dny, Vaše Eliss ♥