zomablog

 Na poslední týden v únoru jsem si vybrala již dlouho avizovanou dovolenou. Sice jsou to jen dva dny, ale i s příjemně prodlouženým víkendem je volno opravdu fajn. Konečně jsem se vrhla na žehlení obrovského koše prádla, který se mi krčil v ložnici. O víkendu u nás na horách napadl sníh, což mi upřímně moc radost neudělalo. Přeci jen, sněhu už bylo letos dost, a já už se tak moc těším na teplé jarní dny! Ale co se dá dělat. Příroda si ještě zaslouží odpočívat pod naducanou sněhovou peřinou. Ráno jsem si přivstala - já prostě nejsem velký spáč, i když jdu spát později, stejně vstávám brzy. Přítel taky vstává už před šestou, takže mě vzbudí, on si jde vařit kafe, a já ještě ve vyhřáté posteli už taky automaticky dostanu chuť na kávu, takže už nespím. Ale je strašně fajn si ranní kávu vypít v klidu, v posteli, a u toho si číst. Jen tak prostě ráno chvíli lenošit, nedělat nic... Po sedmé hodině jsem se vyhrabala z postele, a nachystala jsem se do obchodu na nákup. Na oběd jsme si udělali s

 Když jsem ještě bydlela u rodičů. tak ovoce u nás bylo takřka základ. Snad pořád v míse v obýváku nějaké leželo - nejčastěji to byly jablka a banány. Největší spotřeba ovoce u nás byla přes vánoční svátky - dodnes mi vůně mandarinek připomíná právě Vánoce. Jako dítě jsem ovoce milovala. Jablka, mandarinky, a hlavně čerstvé ovoce od babičky ze zahrádky. Hrozně mě bavilo trhat rybíz, velké černé ostružiny, a také malé lesní jahůdky, které rostly v křoví za chatkou.  Musím přiznat, že postupem času ovoce vytlačily sladkosti. Když jsem se přestěhovala k příteli, tak naše spotřeba ovoce rapidně klesla. Přítel si občas koupí jablko, já miluju banány, ale stejně dávám poslední dobou přednost přesnídávkám. Ano, ovoce je v přesnídávkách také, ale je povařené a případně ještě doslazené, přičemž se velký podíl vitaminů ztrácí. Dnes ráno, když už jsem měla v hlavě námět na článek, jsem ráno vyrazila autobusem do města, nakoupit maso k obědu a nějaké pochutiny k večeři. A tak jsem zabrousila i k r

  Autor: Stephen King Žánr: Román, Horor, Detektivní Mé hodnocení: 80% Obsah: Dvaadvacetiletý Devin Jones neprožívá zrovna nejšťastnější léto ve svém životě. Plný literárních ambicí se vrhl do studia na vysoké v New Hampshire. Což o to, škola ho vždycky bavila, ale nejhorší je, že právě poprvé zažívá opravdový pocit zlomeného srdce! Mezi ním a Wendy to přece vypadalo všechno tak dokonale, růžově, tak proč... Vyhlídka na další léto strávené vytíráním podlahy a umýváním zaschlých talířů v šíleném frmolu rychlého občerstvení není zrovna nejlákavější. A pak, jednoho dne, jako znamení shůry, k němu na tácku se zbytky burgeru doputuje i časopis. A při pozdějším převlékání na koleji vypadne Devinovi z kapsy, a otevře se zrovna na stránce s inzeráty. Jeden inzerát, ač od původního majitele nezakroužkován, hlásí toto: Pracujte blízko nebe! U inzerátu je telefonní číslo, a Devin se rozhodne na něj z náhlého popudu zavolat. Za zkoušku přeci nic nedá, ne? A za týden dostane do schránky formulář žá

 Již několik let po sobě se dozvídáme z médií poměrně smutnou, ale zároveň také velmi znepokojující zprávu. Ve velkém umírá snad nejdůležitější hmyzí dříč - a to včela. Včely plní nezastupitelnou úlohu při opylování rostlin, čímž dochází k jejich rozmnožování. Některým rostlinám stačí vítr, ale tento způsob přenosu semen rostliny není v mnoha případech úplně optimální. Ne nadarmo se říká - pilný jako včelička! Albert Einstein již před lety pronesl památný výrok, se kterým se nedá nesouhlasit: "Kdyby zmizely včely ze zemského povrchu, člověk by přežil pouhé čtyři roky. Kdyby nebyly včely, nedošlo by k opylení, přestalo by existovat rostlinstvo, a lidstvo by tudíž zaniklo." A bohužel se zdá, že spějeme k situaci, kdy můžeme za pár let být již zcela bez včel. Syndrom "rozpadu včelstev" však nesužuje jen Českou republiku. Včely umírají ve velkém například i v Austrálii, Indii, a například i v Brazílii. Na internetu jsem našla poměrně zajímavá čísla. V Kalifornii je pomě

  Autor: Robert Merle Žánr: Válečný, Psychologický, Podle skutečné události Mé hodnocení: 90% Obsah: Rudolf Lang to neměl už od dětství vůbec jednoduché. Otec, náboženský fanatik a chorobný puntičkář synovi příliš lásky nedal. Naopak, za sebemenší provinění byl Rudolf velice tvrdě kázeňsky trestán. A hlavní pravidlo, které musel chlapec ctít, bylo - vždy bezpodmínečně poslechnout rozkaz starší, či výše postavené osoby - a to bez výjimky.  Chlapec začal mít problémy ve škole, několikrát dokonce zbil kamaráda - v kolektivu nicméně nebyl přes svou podivínskost příliš oblíbený. Věci se nedaly do pořádku, ani když nenáviděný otec zemřel. V patnácti letech začal mít Rudolf zvláštní záchvaty, které by se daly popsat jako kompulzivní. Ve škole musel o přestávce například počtem stejných kroků obejít celou školní zeď. Pokud to nestihl, býval celý den velice nervózní. Avšak vše se změnilo se začátkem první světové války. Rudolf silně cítil potřebu bojovat a chránit svou zem, a proto už jako čtrn

 Stalo se už takovou tradicí, že současná vláda dělá spoustu nepopulárních kroků, které vzbuzují u občanů velkou nevoli a vztek. Nepopírám, že za všechno vláda nemůže. Ale tak si říkám, jestli to, co se děje poslední týden, není už tak trochu přes čáru, a zda to není výsměch poctivému, pracujícímu člověku, který si často nepřeje nic jiného, než žít klidně a v rámci možností i důstojně.  Jelikož jsem člověk mladší čtyřiatřiceti let, podle současných propočtů bych měla odejít do důchodu v 68 letech. Tak nějak nevím, zda se tomu věku smát, či nad tím brečet, protože to je prostě strašné číslo. Podle lékařů už totiž v pětašedesáti letech nastává zlom - člověk začíná trpět řadou chronických nemocí, které tak nějak už ke stáří neodmyslitelně patří. Dochází také k rychlému snižování psychických a fyzických sil, s tím jde roku v ruce i vyšší nemocnost.  Mojí mamince bude letos šedesát let. Stále ale ještě chodí do práce, do důchodu jí ještě nějaký ten rok chybí. Do svých čtyřiceti let pracoval

  Autor: C. J. Carver Žánr: Psychologický thriller, krimi Mé hodnocení: 50% Obsah: Jako malí kluci byli Harry, Lucas a Guy nejlepší kamarádi. Jenže dny plné bezstarostných her a dobrodružství zničí strašlivá chyba, která skončí neštěstím na místní farmě. Od té doby se cesty tří kamarádů rozdělili, protože všichni tak nějak instinktivně cítili, že si spolu už nemají co říct, vzájemné vazby se přetrhaly. O třicet let později. Harry Hope pracuje jako psycholog. Snad i díky dávné tragédii vždycky tíhnul k tomuto povolání. Ale ve svém životě rozhodně nemá kdovíjaký klid a štěstí. Nedávno se rozvedl, protože manželka Nicole mu utekla s nejlepším kamarádem. Děti má ve střídavé péči, a nad vodou ho drží jedině práce. A pak se na skleničku něčeho ostřejšího zastaví kamarád od policie Theo. Potřeboval by totiž znát Harryho odborný názor na jednu delikátní záležitost. V lese se totiž našla odříznutá hlava muže, stažená z kůže. A protože zrovna teď není v okrese žádný forenzní psycholog dostupný,

 Jako snad každý předškolák jsem se do první třídy moc těšila. Velkou výhodou pro mě bylo i to, že jsem uměla už ve školce poznávat písmenka, a celkem pěkně plynně číst. Milovala jsem obrázkové knížky, pohádky a různá říkadla. Tak jsem si říkala, že to bude ve škole fajn. Měla jsem i jakousi mlhavou představu o tom, že se tam bude učit také počítání. Ale co - věděla jsem, že jedna plus jedna jsou dvě. A tak jsem si naivně myslela, že mi tato poučka vydrží po celou základní školu! Ze začátku mě to ve škole opravdu moc bavilo. Našla jsem si nové kamarády, líbily se mi krásně lesklé a voňavé učebnice, a celkem mi to šlo. Jenže zlom nastal ve druhé třídě. Místo hodné paní učitelky jsme dostali novou. Radka byla známá mojí mámy, nějakou dobu se ty dvě navštěvovaly, a já si hrála s jejími o dva roky staršími dcerami. A tak nějak jsem měla z Radky strach, protože mi přišla strašně přísná. Dokonce i optikou dítěte jsem pochopila, že si na mě z nějakého důvodu zasedla. Nechápala jsem to.  Začal

 Ač to možná zní na první dojem zvláštně, tak v kalendáři významných dnů najdeme i Světový den nemocných, který připadá pevným datem na jedenáctého února. Je důležité myslet na ty, kteří jsou těžce nemocní, a bohužel i díky příznakům choroby dost trpí. Zdraví je opravdu ten největší dar, který v životě máme. Jak se říká - zdravý člověk touží po tisících věcech, a ten nemocný po té jedné jediné, často nedosažitelně vzdálené, a to je zdraví. Velký respekt si zaslouží všichni pracovníci, lékaři, sestry a další, kteří s obrovským nasazením pečují o nemocné. Před rokem měla moje babička vleklé zdravotní potíže, a na nějakou chvíli skončila v nemocnici na oddělení léčebny dlouhodobě nemocných. Babička měla povolené návštěvy, takže jsem ji za celou dobu třikrát navštívila. Tyto návštěvy pro mě byly dost stresující. Bohužel i babička byla celá nešťastná z toho, že se ocitla na LDN oddělení. Okamžitě jsem poznala, že je stresu, skoro celou moji návštěvu probrečela s tím, že chce domů. Pokoj sdí

 Když se řekne mumie, automaticky si většina z nás vybaví ty pohřbené v sarkofázích v egyptských pyramidách. Ale jedna, opravdu slavná, záhadná, tajemná, a navíc extrémně zachovalá, má zastoupení i v našich evropských končinách. V září 1991 učinili manželé Helmut a Erika Simonovi v Ötztalských Alpách nález, který se zapsal do dějin. Z ledu vyčnívala část těla zmrzlého muže. Pro nepřízeň počasí přivolaní záchranáři ještě několik dní netušili, jak vzácný nález mají před sebou, a že se nejedná o čerstvě umrznutého nebožtíka. Dvaadvacátého září se podařilo tělo z ledu vyprostit, (bylo objeveno v nadmořské výšce 3 210 metrů!), a následně přemístit na univerzitu v Innsbrucku.  Tam odborníci ke svému šoku zjistili, že před sebou mají perfektně zachovanou mumii starou přes pět tisíc let! Díky místu nálezu dostala "přírodní mumie" jméno Ötzi. Odborníci a archeologové byli nadšeni. Jednalo se o zcela výjimečný objev, který nemá v dějinách obdoby.  Ötziho ostatky měly paradoxně velké št

  Autor: Florence Noiville Žánr: Román, Psychologický Mé hodnocení: 70% Obsah: Padesátiletá Valentine de Lestrangeová je úspěšnou znalkyní současného umění. Žije v bezdětném manželství s Pierrem Antoinem, který i díky své předchozí kariéře zámožného bankéře zastává v současnosti post ministerstva financí. Valentine má tak zdánlivě vše, co si může přát. Velký dům, luxusní nábytek, drahé šperky, k dispozici dvě služebné, takže se může naplno věnovat své práci, která je pro ni současně i koníčkem. Jenže Valentine má už roky zálibu, která je velice nebezpečná a riskantní. Valentine odmala ráda krade. S oblibou sama před sebou omlouvá toto chronické nutkání tím, že to má zkrátka v genech. Krom ohnivě rudé hřívy zdědila po babičce a matce sklony ke "kleptění." Za války, kterou naštěstí Valentine nikdy nepoznala, se staly krádeže čímsi přirozeným a nutným, aby člověk přežil.  Jenže de Lestrangeové nikdy nešlo o předměty jako takové. Peněz měla vždycky dostatek. Ne. Nutkání krást, zp

 Nikdy jsem nebyla člověk, který by nějak lpěl na materiálních věcech (výjimkou jsou knihy, ty už nemám aktuálně kam dávat!) Proto, když jsem se stěhovala k příteli, neměla jsem toho zase tak moc. Byt už byl vybavený nábytkem, takže jsem si sebou vzala opravdu jen věci, na kterých lpím. A svým vzpomínkám jsem vyhradila speciální úložný box. Mám ho položený v pokoji na poličce, a občas do tě krabice sáhnu. Velkou vzácností jsou pro mě i fotografie. Mám fotoalbum, kde mám fotky s rodiči, snímky ze školního focení. Nejvzácnější je pro mě fotka s prababičkou. Jsme tam spolu u vánočního stromečku. Prababička zemřela, když jsem byla ještě hodně malá, přesto si pamatuji na nedělní návštěvy ve staré dřevěnce...  Je pravdou, že do své krabice moc často nezabrousím. Některé vzpomínky jsou pro mě natolik bolestivě smutné, že se jim raději vyhnu. Ale včera jsem měla pěkně nostalgickou náladu, takže jsem se začala v krabici "štrachat." Pár výtisků starých časopisů, moje první literární po