Přeskočit na hlavní obsah

Příspěvky

Zobrazují se příspěvky z leden, 2025

Konec ledna

 Leden už se chýlí ke konci, ale venku to teď působí, jako by byl minimálně březen. Sníh je definitivně pryč, svítí sluníčko, a dokonce už se objevily i sněženky. Dny mi utíkají jako blázen, nestíhám ani pořádně sledovat, jestli je úterý, nebo pátek. Minulý týden jsem si udělala radost a koupila jsem si nové brýle, původně jsem to měla naplánované tak, že si nechám ty stejné dioptrie, ale paní v optice mi přeměřila zrak a na levé oko mi o trošku přidala.  Měla jsem původně obavy, protože když mi před dvěma lety doktorka posledně měřila zrak na nové brýle, tak mi ho změřila špatně a já si musela nechat sklo na vlastní náklady vyměnit. Tak jsem měla strach, že to bude zase špatné a že mi nové brýle nesednou. V pondělí byly konečně hotové, když jsem si je v optice zkoušela tak jsem cítila na levém oku tlak. Úplně mě to praštilo do očí, jak to bylo najednou o tolik silnější. Na levém oku mám skoro sedm dioptrií, na tom pravém pět, zvedla mi to o maličko, ale bylo to znát.  Dv...

Hřbitov slonů

 Před pár týdny jsem v jednom časopise letmo zahlédla článek týkající se "hřbitova slonů." Má jít o místo, kam chodí sloni, kteří instinktivně vycítí svou smrt, zemřít. Bohužel už časopis nemám, ale zaujalo mě to, a rozhodla jsem se na internetu sehnat víc informací k danému tématu. K mému velkému překvapení jich tam zase tolik není!  Celé téma se dá totiž uchopit i z jiné stránky. Odborníci, zoologové a veterináři dospěli k závěru, že žádné takové místo neexistuje. Sloni nechodí umírat na nějaké přesně vytyčené místo. Ale ony přesto sloní hřbitovy existují. A mohou za to samozřejmě pytláci, kteří tato krásná a majestátní zvířata tráví kyanidem, následně jim uřežou kly, a nechají těla napospas supům - ano, na internetu je "krásná" galerie, kde jsou tito mrchožrouti vidět v akci.  V roce 2013 došlo v Zimbabwe k otravě jednačtyřiceti slonů právě kyanidem. Pytláci jim uřezali kly, a těla nechali na místě. Šlo o nejhorší případ v historii země. Pytláci byli zatčeni, ješ...

Méně znamená více

 Na babičku z máminy strany mám zajímavé vzpomínky. Babička mě často hlídala, když jsem byla nemocná a nemohla jsem jít do školky. Ale vždycky chodila babička na návštěvu k nám, nepamatuji i, že by mě hlídala u sebe doma, jen jednou jsem u ní spala přes noc, a to když naši byli bráchovi na maturitním plese.  Babička byla totiž notorický "kramář." Nic nechtěla vyhodit, takže na stole se jí povalovaly stohy časopisů, na skříních zase neuspořádaně knihy, ovšem to nebyl zdaleka ten největší problém. Prázdné krabice od mléka, obaly od sušenek, staré oblečení, a co teprve mražák a lednička. Babička nakoupila hromadu zmrzlin - tehdy u nás na vesnici ještě jezdilo auto Family Frost - a pak to nikdo nejedl, takže se to vyhodilo.  Mamka vždycky jednou za čas k babičce naběhla s čistícími prostředky a pytli a daly jsme se spolu do úklidu, ovšem brzy to bylo zase ve stejném stavu. Babička hrozně bědovala, že tohle se ještě může hodit - potrhané boty, obaly od čaje - no k čemu se to j...

Knižní recenze 371 Profesionál

  Autor: Ed McBain Žánr: Detektivní  Mé hodnocení: 90% Obsah: Duben toho roku byl v malém městečku Isola neobvykle teplý a slunečný. Ovšem jarní nálada ani zdaleka nepostihla policejní 87. revír. Zločin si totiž samozřejmě nebere volno nikdy, a zdá se, že na jaře je aktivita místních výtržníků ještě větší. Slunečné počasí kvituje s povděkem i detektiv Steve Carella, protože za deště se nepříjemně ozývají staré rány po kulkách, kterými jej vloni těsně před Vánoci stihli prošpikovat zlodějíčkové.  Když dojde k nálezu utopence u řeky Harb, na první pohled se zdá, že půjde o rutinu. V tomto období bohužel podobných nálezů přibývá, ať už jde o nešťastné náhody či sebevraždy. Ovšem tohle bude poněkud složitější případ, protože tělo leželo ve vodě až čtyři měsíce. Urychlená soudní pitva prokáže, že se jednalo o ženu mezi třiceti lety, a jediným pořádným poznávacím znamením je neobvyklé tetování - malé srdíčko a v něm písmena MAC.  Co to může znamenat? Ani nejbystřejší detek...

Každý začátek je těžký

 V pátek jsme byli s Julinkou zase u pediatra, tentokrát na očkování druhé dávky hexakcínou. Byly jsme objednané na jedenáct, ale tentokrát se to protáhlo, před námi byla ještě asi pětiletá holčička a ta byla v ordinaci déle. Očkování i prohlídka dopadly v pořádku, Julinka už váží skoro sedm kilo, a já jenom koukám, jak to moje miminko neuvěřitelně rychle roste!  Na další kontrolu jdeme až v únoru, a čeká nás další očkování, tentokrát druhá dávka proti meningokokovi. Zatím jsme všechna očkování zvládly skvěle, a bylo tomu tak i tentokrát, Julinka sice v ordinaci trochu plakala, ale horečku ani další potíže neměla, jen při té první dávce se jí udělal v místě vpichu malý hrbolek, ale ten naštěstí brzy zmizel a paní doktorka říkala, že je to normální.  A tak jsem se také zeptala, jestli už můžu dávat přesnídávky, pomalu začít s příkrmy. Jelikož plně nekojím a dávám během dne častěji i Bebu, tak paní doktorka řekla že ano. Za pár dní už bude mít Julinka totiž pět měsíců, což ...

Člověk, tvor společenský?

 Už jako dítě jsem byla extrémně stydlivá. Cizích lidí jsem se někdy až bála a hrozně dlouho mi trvalo, než jsem si na někoho zvykla. Začalo to už ve školce - první den jsem proplakala u paní učitelky v náručí, fakt si to dodnes pamatuju, jak jsem se bála. Nepříjemnou vzpomínku mám i na dětského holiče, a problém byl i se školním fotografováním - místo pěkné portrétové fotky jsem na ní celá červená od pláče. Když jsem ale lidi poznala a cítila se s nimi dobře, bylo mi fajn.  A tak třeba u babičky a dědy o prázdninách bylo fajn. Chodili jsme skoro každý den na zahrádku, která byla v chatkové kolonii. Tyto zahrádky měli vesměs samí starší lidé, babička si se všemi povídala, byla hrozně přátelská. No a chodil tam jeden pán, který mi hrozně připomínal Trautenberka, a já se ho strašně bála. On přitom nebyl zlý, několikrát mi po babičce poslal i bonbony, ale stačilo jenom, abych zahlédla, že jde kolem naší zahrádky, a už jsem se pelášila schovat do chatky.  Celkově mi vždycky d...

Knižní recenze 370 Křik

  Autor: Nicolas Beuglet  Žánr: Thriller, Akční, Mysteriózní  Mé hodnocení: 50% Obsah: Inspektorka Sarah Geringenová pracuje na osloském policejním komisařství. Právě teď řeší složitou životní situaci. Brzy jí bude třiatřicet a tak strašně moc touží po dítěti, které jí osud zatím nechce dopřát, že z toho začíná šílet. Pokusy o umělé oplodnění a další lékařské zákroky jsou zatím neúspěšné. Sarah je z toho už unavená, a samozřejmě tím začíná trpět její vztah s Erikem. Už skoro deset let spolu chodí, nedávno se vzali, ale pořád nejsou úplná rodina!  A právě teď v noci se Sarah dozvěděla něco, co vnímá od Erika jako pověstnou kudlu do zad a ví, že z této rány se jen tak nevzpamatuje. Jediným lékem na bolest je práce, a tak opravdu uvítá, když ji v noci zavolají její podřízení. Případ zprvu vypadá naprosto banálně a zdá se, že k němu policie nebude vůbec potřeba.  Úmrtí v psychiatrické léčebně vypadá na první pohled naprosto banálně. Pacient dostal záchvat strachu, p...

Půlka ledna je skoro tady

 Letošní leden je opravdu pěkně mrazivý a sněhový. Včera pořádně nasněžilo, dneska tedy nic nepadá, ale pro změnu zase mrzne. Ale už tento týden se má prudce oteplit, a to i u nás na horách, takže lyžařům jejich radovánky moc dlouho nevydrží. Letos jim to ale zatím vyšlo na lyžování dost. Pokud se turisté chovají v přírodě slušně, je to v pořádku, ale na Silvestra vyšel na Facebooku příspěvek, že v chráněných zónách docházelo k odpalování ohňostrojů, navíc po sobě turisté nechali odpadky v přírodě. No, to už je bohužel takový kolorit. Další problém s turisty se týká autobusů. Od nás to mám do města pět kilometrů, a autobus mívá díky turistům naprosto šílené zpoždění. A skibus bude jezdit až na konci ledna! Jsem zvyklá na to, že autobus mívá zpoždění, ale abych hodinu čekala na zastávce, to se v minulých letech vůbec nestávalo!  Problémem je prý to, že parkoviště v lyžařském středisku převzal soukromý vlastník, který si zavedl nový systém parkového, a tudíž dochází k naprosto š...

Plýtvání kvůli lenosti?

 Jedna z věcí, co mě dokáže spolehlivě vytočit, je plýtvání. A to se týká čehokoliv. U nás doma jsme si jídla vždycky vážili. Máma se snažila nakupovat s rozvahou, aby se jídlo nevyhazovalo. Pečivo jsme tedy dávali často zamrazit, zbytky ze zeleniny či ovoce se dávaly na kompost. Moje babička byla celý život věřící, chodila pravidelně do kostela, a ta nevyhodila nikdy ani kus chleba. Protože chléb pro ni byl Boží dar.  Od té doby co bydlím s přítelem, tak je to s nakupováním a zbytky jídla trochu složitější. Největší problém máme s pečivem. Těžko totiž odhadnout, kolik toho koupit. Někdy se sní všechny čtyři rohlíky rychlostí blesku, jindy zase zůstane víc jak patka chleba. Ale máme to vyřešené - pečivo dáváme sušit do pokojíčku, a nosím jej sousedce. Ta dává tvrdé rohlíky a chléb slepičkám, a ze zbytku nám pak namele strouhanku. Dávám jí i skořápky z vajíček.  Co se týče dalšího jídla, tak jsem dost vybíravá. Nejím tučné maso, žádné klobásy, párky jen sporadicky, a třeba...

Společník do nepohody

  Psi mají schopnost najít lidi, kteří je potřebují. Plní prázdnotu, o které ani nevíme.  Každý kdo má doma zvíře mi dá jistě za pravdu, že je to ten nejlepší společník, a to hlavně v tom případě, pokud člověk žije jinak úplně sám. S přítelem máme fenečku Žofinku, křížence trpasličího pinče a srnčího ratlíka a je to miláček. Přítel pejska zdědil po rodičích, to jsem tu tehdy ještě nebydlela, a když jsem se přistěhovala, tak Žofince i mně trvalo, než jsme si k sobě našly cestu.  Až po delší době jsem pochopila, jak silné je pouto mezi člověkem a psem. Máme spoustu společných zážitků, je to velký kamarád a i když se zvířatům říká "němá tvář," nemůžu s tím úplně souhlasit. Vždycky když je mi nejhůř, ať už fyzicky nebo psychicky, tak Žofka za mnou přijde, lehne si, a mě to uklidní. Před lety jsem mívala vždycky první den při ženských problémech silné křeče a bolesti, celý den jsem proležela v posteli, jednou měsíčně jsem si vždycky napsala omluvenku i do školy, protože se to ...

Vyjde to opravdu draho?

 Včera jsem narazila na zajímavý článek na Seznam zprávách s titulkem: "Život bez internetu začíná být absurdně drahý nejen pro seniory." Dnes jde prakticky všechno vyřídit přes chytrý telefon, pomocí QR kódů si vybereme léky v lékárně, můžeme si takto zakoupit i lístek na koncert či do skiareálů. A pak tu je samozřejmě online bankovnictví, různé aplikace, které nám vylepšují a usnadňují život... Já třeba nepoužívám, nemám, a nikdy jsem neměla mobilní data. Ani nevím jak to pořádně funguje. na internet se připojím jen přes Wi-Fi. Třeba posledně jsem šla s Julinkou od doktorky, napsala nám další kapky proti křivici pro kojence. Recept mi přišel na mobil. Na poliklinice je lékárna, tak jsem je šla hned vyzvednout. Ukázala jsem paní esemesku s tím, že nemám v mobilu internet, ale ono to jde i bez toho QR kódu, přinejhorším bych ukázala občanku. Paní lékárnice se dost divila, nicméně to samozřejmě šlo i tak, kapky jsem dostala i bez internetu v mobilu. Jindy to dělám tak, že si d...

Začátek ledna

 Letošní leden je opravdu extrémně mrazivý, už třetí den pořádně mrzne a padá sníh. Taky je teď šero a připadá mi, že je tma snad celý den, takové počasí zrovna nemám moc ráda. Nechodím teď ani na procházky s kočárkem, jen v pondělí jsem byla na otočku nakoupit s Julinkou v kočárku, a jinak jsme doma.  Přítel je teď ještě doma, volno se mu prodloužilo díky mrazivému počasí, za což jsem ráda. Alespoň vždycky jeden z nás může vyjet autobusem do města na nákup. Zrovna dneska jsem byla nakoupit, měla jsem v plánu udělat těstovinový salát s kuřecím, ale v Penny už bylo všechno kuřecí vykoupené. To jsem ještě nezažila, aby v deset hodin neměli kuřecí maso, ale holt asi lidi hodně nakupují.  Tak jsem nakonec koupila tuňáka a místo kuřete byla v salátu ryba. Vždycky dělám salát stejně, je to opravdu rychlovka, přidávám tam tatarku, rajče a papriky, k tomu trošku koření, ale dneska mi to nějak nechutnalo. Koupila jsem drceného tuňáka v oleji, protože jiného neměli, jinak všechny j...