Přeskočit na hlavní obsah

Knižní recenze 370 Křik

 Autor: Nicolas Beuglet 

Žánr: Thriller, Akční, Mysteriózní 

Mé hodnocení: 50%

Obsah: Inspektorka Sarah Geringenová pracuje na osloském policejním komisařství. Právě teď řeší složitou životní situaci. Brzy jí bude třiatřicet a tak strašně moc touží po dítěti, které jí osud zatím nechce dopřát, že z toho začíná šílet. Pokusy o umělé oplodnění a další lékařské zákroky jsou zatím neúspěšné. Sarah je z toho už unavená, a samozřejmě tím začíná trpět její vztah s Erikem. Už skoro deset let spolu chodí, nedávno se vzali, ale pořád nejsou úplná rodina! 

A právě teď v noci se Sarah dozvěděla něco, co vnímá od Erika jako pověstnou kudlu do zad a ví, že z této rány se jen tak nevzpamatuje. Jediným lékem na bolest je práce, a tak opravdu uvítá, když ji v noci zavolají její podřízení. Případ zprvu vypadá naprosto banálně a zdá se, že k němu policie nebude vůbec potřeba. 

Úmrtí v psychiatrické léčebně vypadá na první pohled naprosto banálně. Pacient dostal záchvat strachu, po kterém následoval infarkt. A v tomto záchvatu strachu se měl sám uškrtit. Všechny indicie tomu na první pohled opravdu nasvědčují, ale chování personálu je neobvyklé, všichni jsou nervózní, a proč měl ten muž na čele vytetované číslo 488? Není přeci normální ani to, aby nebyla známa identita pacienta, i když tu byl v péči více než třicet let, a dosud se nepodařilo zjistit, o koho se jedná! 

Sarah okamžitě naskočí v hlavě poplach protože si všimne, že s místem činu někdo manipuloval a že tajemný pacient nezemřel v pokoji, kam byla přivolána policie. 

Ředitel Hans Grund je také velmi nervózní a i když se snaží navenek s policí spolupracovat, je jasné, že něco tají. Zcela nečekaně začne policistům utíkat a když jej Sarah pronásleduje až do podzemí, kde je tajná skrýš, ředitel pomocí zvláštního zařízení založí požár.

Sarah se podaří uprchnout v poslední chvíli, má lehce ožehnuté řasy a obočí, naštěstí však zrak zasažený nemá. Bohužel je zničeno místo činu, potencionální důkazy sežehl oheň - krom těla pacienta 488. Patolog má pro Sarah znepokojivou zprávu. Onen starý muž opravdu zemřel následkem velkého náporu strachu, který jeho staré tělo nemohlo vydržet. Patolog toho viděl hodně, ovšem s něčím takovým se za svou praxi ještě nesetkal.

Další pátrání zavede Sarah ke kořenům dávných událostí. Zdá se, že v ústavu se děly velmi podivné věci. Inspektorka se vydá do Paříže, kde ji vedou stopy ze starých novinových článků. Pacient 488 měl totiž za celý svůj pobyt jednu jedinou návštěvu, a stopy vedou do pařížského výzkumného centra, které se zabývá historií, speciálně pak druhou světovou válkou. 

Sarah se setká s vysokoškolským profesorem Christopherem, jemuž před pár měsíci tragicky zemřel bratr a on se teď stará o malého synovce Simona. Ale zemřel Adam opravdu náhodou, nebo při svém výzkumu přišel na něco zásadního?

Kořeny celé události ale sahají mnohem dál a nejen Sarah, ale i Christopher se bude muset vyrovnat se svou minulostí, která není tak černobílá, jak by se mohlo na první pohled zdát. Právě druhá světová válka a experimenty na lidech zde hrají hlavní roli. Vyšetřování zločinu zavede čtenáře až k otázce - existuje posmrtný život? A jakou roli v tom všem hraje vesmír? 






Hodnocení: Knížka mě zaujala na poličce v obecní knihovně hlavně svou obálkou a pak také nápisem, že se jedná o thriller. Název, anotace, pěkná obálka, navíc francouzský autor, to vše  mi evokovalo to, že půjde o hororový thriller se zajímavou detektivní zápletkou. 

Začátek byl slibný. Podivná psychiatrická léčebna, jejíž zaměstnanci opravdu něco usilovně tají, tajemný požár, který zahladil skoro všechny stopy, tak trochu jsem tušila něco paranormálního. Ale bohužel, celé se to zvrhlo v podivný pokus o detektivku, přičemž tu prim hrála velká směsice žánrů. 

Téma a teorie, kterou tu autor nadnáší, je rozhodně zajímavá. Jenže problémem je velká překombinovanost žánrů. Thriller, sci.fi, horor, detektivka, historický román, pak nakonec i trochu teologie, tohle bylo prostě moc. Po perfektním úvodu jsem čekala, že se příběh bude odvíjet jiným směrem, čekala jsem zajímavou detektivku a thriller.

Přitom hlavní hrdinka Sarah mi byla celkem sympatická. Její životní osud byl zajímavý, stejně tak Christopherův, rodinné drama, které si středoškolský profesor prožíval, bylo napínavé. Ale problémem byla velká přeplácanost knihy. Ztrácela jsem se v tom, a hlavně mě to nebavilo. A tak jsem třeba nečetla dva dny, a vůbec mi to nechybělo, a to čtu hrozně ráda! 

Hrozně pomalý a zdlouhavý byl i styl vyprávění. Autor to přeháněl s příliš mnoha nepodstatnými detaily, které neměly na pozdější děj žádný vliv, a místy to sklouzávalo až do jakési parodie. První polovina knížky byla zajímavější, ta druhá už hrozně nudná, a hrozně mi vadilo, jak hlavní hrdinové ze všeho vyvázli jako mávnutím kouzelného proutku. Vždyť z vysokoškolského profesora je tu ve výsledku Rambo, který se nebojí nikoho a ničeho! 

I akční a sci-fi knihy mohou být napsány uvěřitelným způsobem, ale tahle mezi ně prostě nepatří. Příliš dlouhé, utahané, překombinované, až tu zcela zaniklo původní poselství knihy, které není vlastně tak úplně špatné. Čekala jsem víc, ale tohle byla šeď, nuda, a tak trochu i vykrádačka Dana Browna. Ale bohužel velmi, velmi nepovedená. 

Závěr byl očekávaný a jako z laciného béčkového románu, ale aspoň to dopadlo všechno ve výsledku dobře. Chtělo to trochu přeškrtat, vypustit tu strašnou spoustu nedůležitých detailů, pohrát si více  atmosférou, a možná by to šlo. Anebo ten skvělý úvod přetavit do normální klasické detektivky, protože tohle bylo prostě špatně...

Ach jo. Dávám padesát procent, tohle byla velká slabota, očekávala jsem mnohem víc, ale výsledkem je převážně jen zklamání. Něco tak pitomě překombinovaného, klouzající až do nechtěné sebeparodie, jsem dlouho nečetla. 

Rozhodně dnes nemůžu knížku doporučit, ale musím pochválit alespoň obálku, která ale čtenáře zmate a ten dostane něco jiného, než očekával...

A co Vy? Četli jste nějakou knihu od tohoto autora? Máte rádi thrillery? Nechali jste se někdy nalákat pěknou obálkou a zajímavou anotací a nakonec jste byli zklamáni? Vadí Vám v knihách přílišná překombinovanost? Napište mi do komentářů!

Děkuji Vám za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥


Komentáře

  1. Autora neznám , ale pamatuju si knížku Anglická zahrada od Petry Klabouchový . Příběh podle skutečný události o zmizení náctiletých kluků , je hodně drsná a bohužel končí tragicky . Ale jakým stylem to bylo napsaný , to bylo děsivý ještě víc . Naprosto všude šílený zdrobněliny , takže ty děti působili jako 5 letý , to mě hodně zklamalo a neskutečně tomu ubralo . Zklamalo mě to .

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Omluva , ale nejde to opravit - samozřejmě děti působily :)

      Vymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Nezpracované zážitky...

 Dnešní článek bude poměrně osobní, ale stalo se tento týden dost věcí, a mám prostě potřebu se z toho vypsat.  Přítel je už týden pryč, a od pondělí sem začala chodit každý den moje máma i se svým partnerem. Tak nějak mi prostě řekla, že když budu sama doma, musí sem každý den přijít a se vším mi pomoct. Jenže ono jaksi není pořádně s čím. Nakoupím si, sama si zatopím, dřeva do kamen i třísek tu mám nachystaných dost. Takže sem máma prostě vůbec chodit nemusela.  Nemám nic proti tomu, když mi přijde domů návštěva. Jenže máma mi začala být spíše na obtíž, pokud to  mám až takto napsat.  Vrchol všeho přišel ve čtvrtek. To mi přinesla bednu na dřevo s tím, že prostě nemůžu mít dřevo do kamen nachystané v obýváku. Prý jak to tu vypadá, když přijde návštěva... Podotýkám, že dřevo mám u kamen vyskládané do hraničky, kde to snad nikomu vadit nemůže. A že by mi sem domů chodilo tolik návštěv, to se rozhodně říct nedá... První problém byl tedy s dřevem. Druhý problém na...

Tak si užíváme...

 Co jsem přijela z nemocnice cítím se líp, zvykám si na nový režim s miminkem, je to sice náročné, ale strašně krásné. Porod trval necelé tři hodinky, Julinka se narodila pětadvacátého srpna v 9:14, měřila 48 centimetrů a vážila 2 695 gramů.  Termín jsem měla dvanáctého září, narodila se o maličko dřív, ale je donošené miminko, a to je nejdůležitější. Všechno proběhlo celkem bez komplikací, akorát malá má novorozeneckou žloutenku, ta ale pomalu mizí. Rodila jsem přirozeně, v jednu hodinu v noci mi praskla plodová voda, ani jsem ještě necítila kontrakce, ty přišly až v autě. V porodnici mě vyšetřila doktorka, kontrakce byly ještě slabé, tak mě poslala na pokoj, ale do pár hodin se to začalo tak bolet, že jsem nemohla už ani sedět - a to jsem se předtím ještě na pokoji houpala na balonu, protože to jediné pomáhalo. A pak už se to rozjelo, v lékařské zprávě mám, že porod trval celkem 02:46. No nebylo to nic příjemného, ale řídila jsem se instrukcemi doktorky, ohledně dýchání a tl...

To je pravé štěstí...

 Nový režim s miminkem se nám už pomalu zabíhá, zítra jdeme k dětské paní doktorce na další kontrolu, Julinka hezky roste, oblečky, které měla velké, už jsou jí pomalu akorát. Pořád intenzivně kojím, malá má hlad co dvě tři hodiny, v noci vydrží někdy i trochu déle, ale nemusím ji kvůli krmení budit.  Fyzicky už se cítím dobře, žádné bolesti nemám, mám dojem, že se to všechno pěkně hojí. Poslední dny mám strašnou chuť na mléčné věci, prakticky pořád piju mléko, jogurty, sýry, ale to je asi kvůli tomu kojení.  Už se nám ten nový režim tak trochu zaběhl. Ale sranda je, že se Julinka skoro vždycky při přebalování buď počůrá nebo pokaká, takže jsem nejprve dala na přebalovací podložku bavlněnou plenu - jenže tu musím pořád dokola přepírat - samozřejmě jich mám několik, ale je to vody a vody! A na tu gumovou přebalovací podložku ji nechci pokládat, protože mi přijde studená.  Už jsme byli i na ortopedii, na ultrazvuk kyčlí, zatím je vše v pořádku, na další jdeme v říjnu....