Nezpracované zážitky...

 Dnešní článek bude poměrně osobní, ale stalo se tento týden dost věcí, a mám prostě potřebu se z toho vypsat. 

Přítel je už týden pryč, a od pondělí sem začala chodit každý den moje máma i se svým partnerem. Tak nějak mi prostě řekla, že když budu sama doma, musí sem každý den přijít a se vším mi pomoct. Jenže ono jaksi není pořádně s čím. Nakoupím si, sama si zatopím, dřeva do kamen i třísek tu mám nachystaných dost. Takže sem máma prostě vůbec chodit nemusela. 

Nemám nic proti tomu, když mi přijde domů návštěva. Jenže máma mi začala být spíše na obtíž, pokud to  mám až takto napsat. 

Vrchol všeho přišel ve čtvrtek. To mi přinesla bednu na dřevo s tím, že prostě nemůžu mít dřevo do kamen nachystané v obýváku. Prý jak to tu vypadá, když přijde návštěva... Podotýkám, že dřevo mám u kamen vyskládané do hraničky, kde to snad nikomu vadit nemůže. A že by mi sem domů chodilo tolik návštěv, to se rozhodně říct nedá...

První problém byl tedy s dřevem. Druhý problém nastal, když se přesunula do ložnice, kde v postýlce spala Julča. Máma začala hystericky ječet, že se malá dusí, že chrčí ze spaní, a copak to nevidím?! Jako fakt ve mě hrklo. Než jsem jim šla otevřít, klidně spala, nepřišlo mi, že jí něco chybí. Máma usoudila, že je miminko hrozně nachlazené, rychle přenášela malou na přebalovák a měřila jí teplotu - tu neměla. Za sebe můžu říct, že jsem nic špatného nepozorovala.

A pak tedy rozhodla, že bychom měli jet na pohotovost. To jsem odmítla, vždyť přece kdyby měla teplotu a něco jí fakt bylo, křičela by, nejedla a nespala. Nic z toho se nedělo, dokud se tedy máma tak nezbláznila, protože pak už Julča nebyla k utišení, určitě vycítila máminu náladu. Chvíli tu ještě poseděla, a pak se konečně sbalila a šla domů.

Nešlo mi to pořád do hlavy, a taky mě zarazil mámin hysterický přístup. Začala jsem si připadat úplně neschopná, copak jsem špatný rodič? Vždyť se o svoji holčičku starám pořád! A tak jsem zavolala kamarádce, a ta mi řekla, že to není rýma. Chrčí tak skoro všechna miminka, a to proto, že se jim do nosu během kojení dostane mléko, a ono to tedy je chvíli tak, že mají plný nos. 

Pak jsem si to samozřejmě nastudovala na internetu. Máma mi pak ještě večer třikrát volala, jestli je malá v pohodě, jestli dýchá, a tak. To už jsem byla opravdu vynervovaná. Celou noc jsem nespala, a když mi nakonec máma ráno volala, tak už jsem se neudržela.

Vybuchla jsem doslova jako papiňák. 

Vztah s mámou jsem měla vždycky problematický, upřímně s ní nemám moc hezkých zážitků. Táta byl často pracovně pryč, a tak jsme spolu byly doma samy dvě. A máma neměla nikdy trpělivost na to se mnou dělat úkoly. Když jsem se v první třídě, díky tomu že jsem levák, nemohla naučit pořádně psát psací písmena, nakonec to dopadlo tak, že mě proutkem švihala přes prsty. Dodnes si pamatuju, jak to bolelo. A pak už mi samozřejmě nějaké psaní nešlo vůbec! 

Další věc je ta, že máma se vždycky ráda napila. Neříkám, že je alkoholik, ačkoliv by se o tom dalo polemizovat. Takže se dost často stávalo, že mě dala na hlídání k sousedce, a šla za kamarádkami. A když se vrátila, tak často se špatnou náladou, kterou způsobilo to, že se prostě napila přes míru, a už nebyla veselá, ale protivná. 

Ještě u sousedky mi začala sprostě nadávat, ať táhnu domů, po cestě mě stihla několikrát zfackovat, případně potahat za vlasy, a do toho mi říkala, že jsem špatný člověk, a stojím úplně za hovno. Doma to pokračovalo ve stejném duchu. 

Když jsme šli na nějakou akci pro děti - kácení májky, dožínky, či něco podobného, tak máma odcházela vždycky mezi posledními, notně ovíněná. Bylo mi asi tak jedenáct, měla jsem zrovna po tom kácení májky spát u kamarádky, která bydlela u hřiště. Bylo to domluvené předem, měla jsem s sebou pyžamo, kartáček, nějaké sladkosti, hrozně jsem se těšila, protože kamarádka to byla tehdy úplně moje nejlepší a přespat tam bylo vždycky fajn. 

Takže jsme si ještě dýl hrály venku, a pak jsme šly ke kamarádce domů, já si oblíkla pyžamo a pustili jsme si kresleného Asterixe, to si dodneška pamatuju. Bylo asi jedenáct v noci, když najednou zvonek. Stála tam máma, a něco důrazně vysvětlovala mámě od kamarádky. Ta pro mě přišla, že tu mám maminku. "Maminka" mě hned ve dveřích drapla, a v pyžamu mě táhla ven, že jdeme domů, že tady nebudu.

Tehdy tam byl i táta, ten si vůbec nevšiml, že máma někam zmizela, ale já jsem viděla, že sedí u stolu, úplně normálně, byl v pohodě. Tak jsem na něj začala mávat a volat, hrozně jsem brečela a měla jsem hrozný strach, protože máma už mě zase mlátila, ale tentokrát až tak, že mi rozbila brýle, já tedy viděla jen na jedno oko. 

Nakonec to dopadlo tak, že se o mě rodiče poprali, vlála jsem mezi nimi jako hadrový panák, táta mámu nakonec praštil tak, že měla měsíc monokl, a doslova jsme před mámou utekli domů. Já se zabarikádovala v pokojíčku a poslouchala, jak se rodiče hádají. Bylo to něco strašného, měla jsem strach, že mě máma zabije, nebo něco podobného. 

Další den byla neděle, tak mě táta vzal na celý den ven, jezdili jsme spolu po zoologických zahradách, a domů jsme se vrátili až navečer. Máma byla jako beránek, ale nikdy se mi za to, co provedla, neomluvila. A tohle se dělo několikrát do roka - neříkám, že denně - a ne vždy u toho byl táta. Nikdy jsem to nikomu neřekla, ale lidi kolem to viděli, když mě tahala od sousedů, od známých, dokonce i před jednou učitelkou ze školy mě tahala za vlasy, a sprostě mi nadávala. 

Dá se říct, že celý život mám z mámy strach. Když mi bylo sedmnáct, tak táta zemřel, a já začala pobírat sirotčí důchod. Tedy - dost dlouho jej pobírala máma. Já si jej na sebe nechala přepsat až snad ve třiadvaceti - dlouho jsem studovala.

Máma si můj důchod zpočátku nechávala celý. To bylo logické - tehdy se ještě platil chvíli intr, navíc bylo po pohřbu dost placení, máma ještě po tátovi něco málo splácela. Ve dvaceti jsem začala bydlet s přítelem, a ten chtěl, abych mu přispívala na nájem. Logické. No tak jsem mámu požádala, ať mi dává ten důchod do ruky. Zpočátku se ošívala, ani mi nechtěla pořádně říct, kolik je to vlastně peněz, nakonec z ní vypadlo, že pět tisíc.

Tak mi těch pět tisíc dávala - tedy necelých, protože část si nechávala na obědy, které mi ve škole platila z účtu. Ale přítelovi se to nelíbilo, tak dlouho do mě šil, až jsem si zašla na úřad, zeptat se, kolik peněz vlastně beru. 

Máma mě už tenkrát okrádala o dva tisíce z důchodu. Paní na úřadě byla moc hodná, a víceméně mě dotlačila do toho, abych si nechala důchod posílat na svoji adresu, složenkou, asi jí bylo divné, proč se ptám, kolik beru peněz a jak je možné, že to nevím...

Když jsem mámě oznámila, že peníze jsem si nechala přepsat na sebe, hrklo v ní. Tenkrát jsem jí to ještě neřekla, že vím, že mě drze okrádala o moje peníze! 

Ale v pátek ráno už jsem vybuchla. Mámě jsem zavolala, všechno jsem jí to řekla, a taky jí řekla to, že s ní už nechci nic mít. Protože mě celý život psychicky týrá, zametá se mnou, mlátila mě, a nedala mi tolik lásky, kolik bych potřebovala. Poslední kapka pro bylo to s tou "Julinčinkou nemocí." Chtěla mě zase ponížit, ukázat, že jsem neschopná, že si bez ní neporadím, ale já ji tu vůbec k ničemu nepotřebuju!

Zakázala jsem jí sem chodit, nechci ji už vidět a nechci, aby se stýkala s mojí dcerou. Co jsem máma, vidím to všechno v jiném světle, a je to pro mě hrůzné zjištění, že mi dokázala takto ubližovat, a je úplně jedno, jestli za to mohl alkohol. Co když se jednou opije tak, že by ublížila i Julči? Když jsem viděla, jak se tu chovala v ten čtvrtek, něco se ve mě zlomilo. 

Ale tím, že jsem jí to všechno konečně řekla, mě se tak hrozně ulevilo, všechno ze mě spadlo, a já vím, že si poradím, a půjdu životem sama, se svou rodinou, kterou teď mám. A taky jsem si řekla, že už nikdy nebudu pít, protože nechci, aby ze mě alkohol udělal stejnou zrůdu, jakou je moje matka. 

Děkuji Vám za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥