zomablog

 Celý pracovní týden po mě byl tentokrát dost šílený. Sice jsem si odpočinula ve čtvrtek, kdy byl státní svátek, ale v pátek už jsem zase musela na ranní. Původně bylo ale od šéfa avizováno, že v pátek dostaneme všichni dovolenou, abychom si prodloužili víkend. Nakonec, samozřejmě zase na poslední chvíli, nám s kolegyní oznámil, že na pondělí je velká objednávka, že prostě musíme v pátek přijít. No super. Tak jsem si odpočinula alespoň ve čtvrtek, zajela jsem si na rychlovku do města, jenže byly zavřené obchody, tak jsem si zašla jen do lékárny, prošla se po městě a jela domů. Včera jsem přišla z práce úplně vyřízená - díky proměnlivému počasí jsem se parádně nachladila, bolí mě v krku, mám rýmu, a chvílemi mi přišlo, že mám i zvýšenou teplotu.  A to bylo včera fajn počasí, svítilo sluníčko a cestou z práce jsem sundala i mikinu. Uvařila jsem si včera hrnec čaje, zalezla do postele s knížkou, a odpočívala. A hlavně jsem se pořádně prospala, spala jsem víc než osm hodin, což je u mě nez

 Při psaní dnešního článku jsem byla tak trochu v rozpacích, jaký mu dát vlastně nadpis. Rozhodla jsem se nakonec pro "Betonovou zahradu." Brzy pochopíte proč, ale se stejnojmenným knižním dílem, potažmo filmem, nebude mít dnešní povídání nic společného.  Od malička bydlím na vesnici, až na období, kdy jsem byla na intru, tak jsem svou rodnou obec prakticky na delší dobu neopustila. Jasně - nějaké výlety, dovolené, setkávání s rodinou, to samozřejmě proběhlo, ale trvalé bydliště mám pořád stejné - jen jsem se přestěhovala o pár ulic dál.  Máme tu kus krásné přírody. Hory, lesy, pole, louky, svěží horský vzduch - pravda, sice je tu i v létě většinou o něco chladněji, ale já to tu mám prostě ráda. Jeseníky jsou úžasné hory, sice je tu život trochu těžký, ale já bych neměnila. Brzy mi bude třicet, ale tak nějak cítím, že jsem tu už dávno zapustila své kořeny, a nehodlám je násilím trhat a usídlit se někde jinde.  Miluju procházky po lesích, po polích, loukách, protože v přírodě

 Když jsem v patnácti nastoupila na učňák, neměla jsem žádnou zkušenost s klukama. Krom nevinné první dětské lásky ve školce, kdy jsme si dali pár pusinek. Byla jsem silný introvert, neměla jsem moc kamarádů, a seznámit se s někým jen pro mě nebylo jednoduché. Jednou jsem zkusila oslovit kluka, co studoval stejný obor, jen byl o ročník níž, a skončilo to (já to tak vnímala), pořádným trapasem, protože dotyčný neměl zájem.  Takže jsem získala dojem, že "normálně" se s nikým nemám šanci seznámit. Tudíž jsem si založila profil na seznamce. Tehdy ještě frčel portál lide.cz, který před třemi lety skončil v propadlišti internetových dějin. Nenahrála jsem si tam ani fotku, tu jsem měla v plánu poslat až případně po delší konverzaci s dotyčným.  Tuším že jsem tam vyplnila křestní jméno, okres, kde bydlím, věk, koníčky, a pak to nejdůležitější, o jakého kluka mám zájem. Když jsem si tam projížděla profily, které mi vyjely jakožto "žádoucí," tak jsem z toho nebyla moc nadšená

 Už delší dobu jsem neviděla žádný film, aktuálně nemám rozkoukaný ani seriál, a protože už mám doma konečně z opravny televizi, rozhodla jsem se to včera napravit. Kamarád mi už před pár týdny nadšeně referoval o dokumentu Velké nic. Prý je to o pandemii koronaviru, ale není to tak úplně dokument, ale spíše takový průřez tím, jak covidové restrikce ovlivnily obyčejné i neobyčejné lidi. A včera jsem se večer dost nudila, takže jsem se rozhodla, že si dokument stáhnu a mrknu na něj. Vyhledala jsem si jeho profil na československé filmové databázi, a aktuálně má hodnocení od uživatelů jednasedmdesát procent. Což není vůbec špatné. Jako další mě zaujala informace, že režii měl na starosti Vít Klusák. Ten už se před lety dostal do podvědomí diváků dokumentem V sítí, který diváky v kinech šokoval svou syrovostí.  Byla jsem tedy zvědavá, jak se mi bude líbit Velké nic.  Dokument má stopáž hodinu a čtyřicet minut. Což je myslím tak akorát, upřímně, pokud má film déle než dvě hodiny, tak ke ko

  Autor: Ken Kalfus Žánr: Společenský román, Satirický, Tragikomický  Mé hodnocení: 80% Obsah: Marshall a Joyce Harrimanovi žijí na první pohled svůj americký sen. Bydlí v jedné z lepších čtvrtí v New Yorku, mají úžasně položený byt, (avšak špatně osvětlený a málo udržovaný!), a vychovávají dvě malé děti, dvouletého Victora a čtyřletou Violu. Oba pracují na celkem prestižních kancelářských pozicích, a díky tomu mohou splácet poměrně drahou hypotéku. Jenže pod krásnou fasádou se skrývá malý problém. Už druhým rokem se Harrimanovi rozvádějí. A rozvod není žádnou přátelskou událostí. Hádají se o vše - o dům, o psa, o děti, o způsoby jejich výchovy, a hlavně o alimenty. I nadále však spolu oba sdílejí z ryze praktických důvodů jeden byt, což vyvolává konflikty na obou stranách.  I když bylo oběma řečeno, že spolu mají komunikovat pouze prostřednictvím právníků, tak to díky uspořádání jejich domácnosti zkrátka není možné, a jejich vzájemné vztahy jsou na bodu mrazu. Jako nejlepší způsob pře

 Už minulý týden jsem v práci s předstihem oznámila, že mám na dnešek naplánovaného lékaře, a k tomu jsem si hodlala vzít půl den dovolené. Máme to v práci takto zařízené. Půl den u lékaře je placený, jako bych byla normálně v práci, a ten půl den dovolené mi nijak nevadí - dovolené mám ještě spoustu. Jenže, samozřejmě, šéf na to zapomněl, že jsem mu to hlásila, a tak se včera divil, když jsem po něm chtěla propustku k lékaři.  Nakonec jsme se dohodli, a já se těšila, jak si ráno zajdu k doktorovi, a pak si udělám hezký den ve městě.  Úplně nejlepší pro mě bylo, že jsem si mohla konečně o pár hodin déle pospat. Žádné vstávání ve čtyři, ale až v sedm, protože jsem byla objednaná na devátou. Ale stejně jsem byla vzhůru už po páté hodině, a znovu usnout už se mi nepodařilo... Už konečně dozrávají šípky, dva velké obsypané keře divoce rostou u plotu neobydlené chalupy, kterou jsem míjela cestou na autobus.  V osm hodin jsem jela do města, a pak jsem už vyrazila k doktorce. Nešla jsem tento

 Inspirací k napsaní tohoto článku se stala jedna moje známá, kterou jsem včera potkala na autobusové zastávce. Dlouho jsme se neviděly, vždycky se potkáváme pravidelně o víkendu, kdy já jedu do města na nákupy a ona domů od rodičů.  Známá je hrozně upovídaná, což mi nevadí. Pozdravily jsme se, já se zmínila, že už dlouho nejela autobusem, a na to mi odpověděla, že dostala akutní zánět tlustého střeva a skončila pár dní v nemocnici na kapačkách a na dietě. Prý to přišlo zničehonic. Ráno ji trochu bolelo břicho. Po kávě a cigaretě očekávala cestu na toaletu - tak jako každé ráno. Jenže nic. Prostě se nemohla vyprázdnit. (Ano, známá opravdu zabíhala až do těch nejmenších detailů, až mi to chvílemi bylo trochu nepříjemné...) Od rána nic nejedla, na jídlo neměla ani pomyšlení, a těsně před obědem dostala tak silné křeče, že se to nedalo vydržet, a taxíkem jela do nemocnice. Podivovala jsem se ještě, proč si nezavolala záchranku - prý netušila, že je to tak zlé.  V nemocnici jí diagnostikov

  Autor: Jan Andersen Žánr: Pro děti a mládež, Rodinný, Dobrodružný  Mé hodnocení: 80% Obsah: Pavel se před pár dny přestěhoval s rodiči a mladší sestrou Šarlotkou  z Berlína do malé německé vesničky Nový Hrad. Stěhování nebylo pro chlapce jednoduché - musel se vzdát svých kamarádů, oblíbených učitelů, a jen těžko si v novém prostředí zvyká. Navíc stěhování vyšlo na jarní prázdniny, takže ani neměl příležitost se s někým pořádně seznámit... Když si jednoho slunečného dopoledne vyrazí na projížďku na kole, narazí na partu stejně starých kluků. Všiml si jich už den předtím, když na fotbalovém hřišti místo kopání do míče rozbíjeli za hlasitého jásotu skleněné lahve od pití. Tehdy se jim obloukem vyhnul, protože ze setkání s nimi nekoukalo nic dobrého. Ale teď si na něj banda výrostků počíhala.  Chtěli po něm peníze a Pavlovi bylo jasné, že proti nic nemá šanci.  Už se pomalu smiřoval s tím, že mu kluci pořádně natlučou na budku, když se jako zázrakem objevil... Pes rasy border kolie. Evid

 Září pro mě byl odjakživa rozporuplný měsíc. Začátek podzimu, coby studentce začátek školy, ale snad nejvíce jsem se těšila na září kvůli narozeninám. Ale začátek měsíce pro mě byl vždycky pochmurný, a to právě kvůli tomu, že už zase skončily prázdniny, a já musela do školy!  Ze studentských let už jsem odrostla, a září je pro mě tedy měsíc jako každý jiný. S postupem let už narozeniny tolik neprožívám, ale samozřejmě je ráda oslavím v rodinném kruhu, ale lehce mě už děsí postupné vrásky na obličeji, no jo, už mi není dvacet... Před pár lety jsem občas v září mívala lehké podzimní deprese, jak už se lámal srpen a září, přišly na mě chmury. Ale to už naštěstí odeznělo. Letošní září je ale do teplot opravdu extrémní. Vždyť už je čtrnáctého a venku to pořád vypadá, že je srpen, protože teploty jsou tedy letní! Rána už sice bývají lehce mrazivá, ale přes den je teplo. Včera ještě kolem třetí hodiny bylo pětadvacet stupňů, sluníčko svítilo. To je u nás na horách velmi neobvyklé, vloni bylo

 Nedostatek základních, a mnohdy i opravdu životně důležitých léků v lékárnách je nehezký fenomén posledních pár měsíců. Jdete k lékaři, ten Vám napíše recept, ale když přijdete do lékárny, tak lékárnice s rozpačitým pokrčením ramen oznámí, že léky prostě nejsou. V lepším případě za něj dostanete náhražku s podobnou účinnou látkou, v tom horším případě - nedostanete nic. Já sama jsem si podobné kolečko běhání po všech lékárnách v našem městě užila před dvěma měsíci. Na sezónní pylovou alergii užívám už několik let Flonidan. Jelikož mi na alergologii nezjistili, na co že to vlastně tu alergii mám, tak jsem tabletky brala celoročně. Žádné vedlejší účinky, příznaky alergie jako návaly silné rýmy, kýchání a kašel ustoupily. Jenže Flonidan už nějakou dobu na českém trhu není. Jenže to jsem nemohla vědět, proto jsem doktorku při svém telefonátu o léky požádala zase o Flonidan. Přišla jsem s elektronickým receptem do lékárny, a tam mi sdělili, že lék má výpadek. Náhrada tu samozřejmě je - ale