Velké nic (2023)

 Už delší dobu jsem neviděla žádný film, aktuálně nemám rozkoukaný ani seriál, a protože už mám doma konečně z opravny televizi, rozhodla jsem se to včera napravit. Kamarád mi už před pár týdny nadšeně referoval o dokumentu Velké nic. Prý je to o pandemii koronaviru, ale není to tak úplně dokument, ale spíše takový průřez tím, jak covidové restrikce ovlivnily obyčejné i neobyčejné lidi.

A včera jsem se večer dost nudila, takže jsem se rozhodla, že si dokument stáhnu a mrknu na něj. Vyhledala jsem si jeho profil na československé filmové databázi, a aktuálně má hodnocení od uživatelů jednasedmdesát procent. Což není vůbec špatné. Jako další mě zaujala informace, že režii měl na starosti Vít Klusák. Ten už se před lety dostal do podvědomí diváků dokumentem V sítí, který diváky v kinech šokoval svou syrovostí. 

Byla jsem tedy zvědavá, jak se mi bude líbit Velké nic. 

Dokument má stopáž hodinu a čtyřicet minut. Což je myslím tak akorát, upřímně, pokud má film déle než dvě hodiny, tak ke konci už moje pozornost klesá, a už se těším, až film skončí... Po úvodních titulcích je v prostřihu informace, že film byl natočený mezi březnem 2020 a červnem 2022. 

Další záběry naznačovaly, že celý snímek bude laděn do černobílé, což se také potvrdilo. Záběh na prázdný Karlův most s jediným bezdomovcem střídají už dost drsné záběry z nemocnic. Musím říct, že mnou pohled na covidové lůžkové oddělení bez jakýchkoliv příkras opravdu otřásl. Vidět sípajícího člověka, který těžce dýchá a je napojen na plicní ventilátor, to bylo opravdu drsné. A už jsou tu další reálné scény, tentokrát z call centra, kde byla zřízena covidová infolinka.

Telefony zde zvoní takřka neustále, lidé volají kvůli tomu, že si myslí, že jsou nemocní, z rozhovorů jde jasně slyšet, že jedna paní požaduje záchranku, i když má jen zvýšenou teplotu a k tomu žádné další příznaky onemocnění. 

Celé to působí jako záběry ze sci-fi filmu, ale to je realita, jen tři roky stará... 

Po úvodních scénkách nastupuje prostřih, který dává tušit, že se budeme blíže věnovat osudu tří postav. Tím prvním je pan Milan, starší pán a jeden z prvních nakažených. Ten zrovna leží v nemocnici a popisuje své zkušenosti s nemocí a také dost mrazivé zážitky z oddělení.

Jako další protagonistka dokumentu se představí Monika. Divákům se naskytne scéna z obyčejného pracovního dne prodavačky - markování zboží, doplňování zboží v regálech, rozpékání pečiva, úklid po konci směny a předání tržby.

Jenže Monika před pandemií pracovala jako operní pěvkyně. Díky pandemickým restrikcím si našla práci v supermarketu. Aktuálně totiž nemá pro koho zpívat, ale nájem přeci platit musí... 

"Dneska jsem měla zpívat v Opavě. Pak jsme měli jet do Maďarska, asi na týden. Ale to vše se zrušilo. Nejhorší na práci prodavačky jsou pro mě ty motivační rána. Slova jako "spolu to zvládneme". "když nemůžeš, přidej víc..." 

Ale svou novou práci se snaží brát pozitivně, přeci nebude sedět v koutě a brečet, že nemůže koncertovat! 

A jako poslední si tvůrci vzali na paškál Janu Peterkovou - konspirátorku a dezinformátorku, která se právě díky pandemii stala "populární." Tvůrci se octli na jedné schůzi jejího týmu. A právě tady Jana rozvíjí své divoké teorie. Nejprve komusi volá s tím, že naléhavě potřebuje přivézt megafon. A už rozvíjí svou další teorii: 

"Už nebudeme označeni za konspirátory, protože ten Prymula se brutálně přeřekl v těch zprávách. On řekl - necháme deset milionů lidí očipo... a pak se zarazil. On ví, že je nechá očipovat, proto se ty nesmyslný testy vyráběl, a jel to živě! Nevědomky se provařil." 

Další členka ze schůze se vzápětí Jany zeptá, jak to bude fungovat s tím čipováním lidí. Jak vlastně bude ten čip fungovat? Jana se nad tím zamyslí a odpoví, že je to zapeklitá otázka a bude muset sehnat nějakého odborníka. Vzápětí s vážnou tváří tvrdí, že podle ní při testování na koronavirus nedají do nosu člověku celý čip. Podle ní je to propojené s vakcínou. Nanočástice ve vakcíně a v testech se nějakým způsobem propojí. 

A díky tomu dojde k propojení a aktivaci čipu... 

V dalším prostřihu můžeme vidět Janu na proticovidových demonstracích, kam brala s sebou i své dva malé syny. "Vláda mi dává svobodné právo nakazit se zhruba deseti tisíci viry. Vláda mi dává právo lít do sebe alkohol a ještě mi ho nabízí v reklamách. Vláda mi dává právo chytnou rakovinné viry nebo HIV. 

Ale vláda si vybere jeden jediný vir, a proti tomu mě bude panicky bránit? Proti mé vůli? Já si přeju svobodně onemocnět!" 

I tato část proslovu paní Peterkové zazní. Ale na druhou stranu - je to pořád matka, která miluje své syny a partnera, bydlí v Milevsku, ne v Praze, má šest dětí, papoušky a psy. A tohle všechno dle jejích slov způsobil covid. Dělá to jen pro peníze, nebo jí jde o nějaké vyšší dobro...? To už musí divák posoudit sám.

Nechybí další záběry z nemocnice, velmi emotivní zpovědi lékařů a sester, kteří "padají na hubu," a ukázky toho, jak moc pandemie změnila životy obyčejných lidí. Ale co je vlastně to velké nic...? 

Na oficiálních stránkách se film prezentuje jako "dokumentární tragikomedie." Po shlédnutí snímku s tím musím souhlasit. 

Velké nic je zajímavou sondou napříč společností a jejich proměn během pandemie. Jak jsme byli rychle solidární, šili jsme si ochranné pomůcky a ty následně rozdávali těm nejpotřebnějším. Jak jsme se dokázali semknout a dodržovat nařízení vlády (i když mnohdy nedávající smysl!)

Od začátku mě dokument strhnul, ale při jeho sledování mi bylo až nepříjemně. Vidět pacienty na plicní ventilaci - jak už jsem zmínila výše, to bylo opravdu nepříjemně syrové. Ale bohužel reálné. Když jsem viděla lidi v rouškách na ulicích, testovací centra, staré záběry z vystoupení tehdejšího premiéra Babiše, měla jsem dojem, jako by se to všechno odehrálo strašně dávno. 

Stálo za to si to ale připomenout, jak se svět tehdy změnil, ale nebylo to mnohdy pěkné podívání... 

Co mi vadilo, byla chaotičnost záběrů, přišlo mi to celkově dost roztříštěné, skákalo se z jedné osoby na druhou, k tomu se přidávaly záběry z nemocnice, zpovědi lékařů, další povídání obyčejných lidí o tom, jak moc je pandemie zasáhla. 

Super bylo ale na druhou stranu to, že celý film je černobílý. To dodává záběrům tu správnou ponurost a autentičnost. Výběr protagonistů dokumentu mi sedl, až na jednu výjimku. Hrozně mě bavila pěvkyně Monika, ta byla příjemně civilní, a cítila jsem k ní velké sympatie. Naopak jsem nemohla skousnout paní Peterkovou. Kdyby ji sem tvůrci nezakomponovali, asi by se nic strašného nestalo.

Ale zase chápu, že chtěli dát prostor všem stranám, ale s Peterkovou a jejími názory se nedokážu ztotožnit. Za mě je to buď poblázněná ženská, která to opravdu v hlavě nemá úplně v pořádku, nebo to tak pěkně hraje jen pro to, aby jí její obdivovatelé posílali co nejvíce peněz. Už na ni dokonce bylo podáno trestní oznámení za šíření poplašné zprávy...

Velmi se mi ale líbila nestrannost dokumentu. Tvůrci se nepřikládali na žádnou stranu, nechávali ryze na divákovi, ať si udělá názor sám, což je super. 

Velké nic ve mně rozhodně zanechalo velké dojmy. Bylo to k zamyšlení, připomněla jsem si, jak to tehdy celé bylo (taky Vám připadá, že lidé zapomínají na některé věci strašně rychle?) a z některých záběrů mě až mrazilo, nad dalšími jsem se zase pobaveně ušklíbla (čipy v testech na covid.) Suma sumárum, dokumentu bych dala čtyři hvězdičky z pěti, na české poměry je to opravdu slušné. 

Přidávám ještě odkaz na československou filmovou databázi, na YouTube můžete najít trailery, a film je ke stáhnutí zdarma na uložto. 

https://www.csfd.cz/film/1246875-velke-nic/recenze/

A co Vy? Viděli jste tento dokument? Máte chuť se na něj podívat, nebo se raději mrknete na něco odlehčenějšího? Setkali jste se ve svém okolí s dezinformacemi kolem onemocnění koronavirem? Nechali jste se proti onemocnění naočkovat? Napište mi do komentářů! 

Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥