zomablog

  Autor: Noah Gordon Žánr: Román, Historický Mé hodnocení: 80% Obsah: Na půdě je podstatná jedna věc. Nikdy nezmizí. 22. února roku 1874 nastal den, kdy se pro mladíka Josepa Alvareze změnilo úplně všechno. Zrovna pracoval na Mendesově vinici, kde odstraňoval z vinné révy staré, usychající větvičky, aby výhonky zesílily a úroda byla kvalitní a bohatá. Rutinní a jednoduchou práci přerušil příchod pána vinice, Leona Mendese. Ten oznámí Josepovi nepříjemnou novinku. Ve španělské vesnici Santa Eulália zemřel Josepův otec. Mladík se rozhodne okamžitě vrátit domů, a to i přesto, že domů ho zase nic tak moc netáhne. Alvarezovi sice také po generace pěstují víno, ale hrozny se vždy využívají k lisování vinného octa. Putování domů je strastiplné, hlavně i díky hlídkám na hranicích, kterým se Josep chce stůj co stůj vyhnout.  O týden později už ale Josep dorazí do své rodné vísky. A před otcovou vinicí se jej zmocní hněv. Josepův starší bratr Donat chce totiž rodinnou vinici prodat, o čemž infor

 Minulý týden ve čtvrtek na mě po práci čekalo lehce nepříjemné překvapení. U naší bytovky stálo auto s nápisem Pohotovost Plyn. U něj stál technik v monterkách, a když mě viděl přicházet, ptal se, ve kterém bytě bydlím. Když jsem mu to řekla, tak mi sdělil, že z našeho plynoměru ve sklepě uniká menší množství plynu, a je tedy potřeba to vyřešit co nejdříve. Zrovna jsem byla sama doma, přítel byl na služební cestě, nikdy dřív jsem se v podobné situaci neoctla. Pán mi vysvětlil, že to množství plynu, které uniká, není zase tak moc velké, takže nám dá čas do pátku, abychom si zavolali plynaře, a ten odstranil závadu. Jinak by nám ten plyn odpojili úplně. Přišlo mi trochu zvláštní, že ten technik to neumí opravit, jen udělal zápis o závadě, podepisovala jsem asi pět papírů, jeden z nich mi nechal pro plynaře, a rozloučil se. Přítel má naštěstí známého, který tyto věci dělá, na to je opravdu potřeba odborník, protože se z té krabičky plynoměru musí odstranit plomba, a až potom se s tím dá

 Dnes ráno jsem na serveru Novinky.cz  narazila na zajímavý článek s názvem: Revoluce ve školství? Co kdyby výuka začala až od 9:00, přemýšlí politici.  Jako první je v článku vyjádření nového ministra školství, Vladimíra Balaše. Podle něj jsou žáci přehlcováni velkým množstvím informací, které ale neumí aplikovat. Řešením je dle něj omezit počet vyučovacích hodin, a ideální by bylo první hodinu škrtnout úplně. Takže místo osmé hodiny ráno by žáci chodili na devátou.  Prý je to dobré i s ohledem na biorytmus, zejména u pubertálních dětí. Tak dobře. Dejme tomu, že by děti, jak na základních tak na středních školách chodily až na devátou ráno. Jenže co ta jedna vyškrtnutá hodina? Takže studenti by se učili méně, a pak by jim to mohlo chybět, a nebo by tu naopak bylo odpolední, delší vyučování. Což je ale také náročné. Já jsem na základní škole měla odpolední vyučování jednou týdne, to jsme mívali výtvarku. Před odpoledkou byla větší pauza, netuším už, jestli to bylo půl nebo tři čtvrtě h

 Léto patří mezi mé méně oblíbené roční období. Jako dítě jsem ho zbožňovala, protože tu byly letní prázdniny. Jako pracující člověk si léto moc neužiji, protože máme přes sezonu nejvíce práce, a tak mám dovolenou většinou až v zimě, což mi ale nevadí, protože si alespoň prodloužím Vánoce. Co ale nasnáším, jsou úmorná vedra. A ta zasáhla i naše hory, kde bývá většinou chladněji, opravdu celkem drasticky. Teď, při psaní článku, ve čtyři hodiny odpoledne, je venku třiatřicet stupňů. To už je opravdu příliš, ideální je pro mě tak pětadvacet, to je tak akorát na nějakou procházku. Včera mi předpověď počasí na počítači ukázala, že dnes přijde horká vlna.  Dnes ráno o čtvrt na deset bylo sedmadvacet stupňů. Do práce chodím tento týden na pět hodin ráno. Což je ideální čas, hlavně když jsou horka. Kolem té desáté, jedenácté dopoledne je už vážně neskutečné horko, v práci nemáme klimatizaci, jen puštěný ten malý větráček, takže nic moc. Za celou směnu vypiju více než dva litry vody, beru si de

 Bankovní účet mi založili rodiče, když mi bylo patnáct. Bylo to z ryze praktických důvodů - chystala jsem se na střední, kde jsem byla tenkrát na internátě, takže pro případ, že bych ztratila hotovost, či mě někdo okradl (což se mi opravdu stalo.) Na účtu jsem měla pár stovek, které mi tam dali rodiče, a to bylo všechno. Svůj účet jsem nepoužívala, vždy jsem se spoléhala jen na hotovost, kterou jsem nosila v peněžence. A když mě nakonec tedy má vypečená spolubydlící okradla o peníze na autobus, na jízdenku domů se mi složily kamarádky. Kartu jsem u sebe prostě nikdy neměla. Bankovní účet mám u společnosti Moneta. Když jsem si ale zakládala s rodiči ten účet, tehdy se banka jmenovala ještě GE Money Bank. Měla jsem kartičku k přihlašování na internet, platební kartu a složku s bankovními údaji, ale jak jsem už napsala, nikdy jsem neměla potřebu účet využívat. Zlom nastal až na střední škole, kdy jsem už s ohledem na to, že ne všichni zaměstnavatelé vyplácejí výplatu na ruku, musela přem

  Autor: Lucy Clarkeová Žánr: Thriller, Psychologický, Mysteriózní Mé hodnocení: 90% Obsah: Před sedmi lety unese mořský proud dva desetileté chlapce daleko od břehu na širé moře. Domů, zpátky na pevninu, se však vrátí jen jeden... Jacob se sice narozdíl od svého nejlepšího kamaráda Marleyho vrátil domů, ale tragédie nenávratně poznamenala nejen jeho, ale také celou rodinu. Sára je matkou Jacoba, který přežil. Ona viděla svého syna vyrůstat, mohla se radovat z jeho studijních úspěchů, fotbalových utkání. Naproti tomu Isla zůstala sama, bez svého chlapečka Marleyho, který byl pro ni od chvíle, kdy jej poprvé jako řvoucí miminko, tím jediným na světě, pro co každé ráno vstávala z postele a vrhla se do víru dalšího dne. Sára a Isla byly kdysi nejlepší kamarádky, znaly se od školy, vědí o sobě všechno, poprvé si společně potáhly z jointa, dlouhé večery trávily nekonečným žvaněním o všem a o ničem na pláži, a také si vysnily velké přání - mít v dospělosti na pláži chatky vedle sebe, aby se

 Na dnešek jsem si pro Vás připravila lehce netradiční článek. Na internetu a v časopisech jsem našla nejrůznější zajímavosti - taková rychlá fakta. Některé jsou bizarní, jiné úsměvné, další opravdu k zamyšlení. Posuďte sami! 1.) Lidé čtou z obrazovky o 25% pomaleji než z papíru 2.) Poslech hudby zlepšuje trávení a výkonnost při práci 3.) Prosopagnosie je nemoc, při které člověk nerozezná lidi podle tváře, v nejtěžším stadiu nemoci dokonce nepozná sám sebe v zrcadle. Někdy se nemoci říká též obličejová slepota 4.) Lidské oko váží asi 28 gramů 5.) Kočka má v každém uchu 32 svalů 6.) Pijavice má v každém segmentu těla jeden mozek, celkem jich má tedy 32 7.) Samice pásovce mohou ve stresových situacích pozdržet porod až o dva roky 8.) Cvrček má uši pod koleny 9.) V 19. století se využívaly miliony lidských mumií jako palivo do lokomotivy 10.) Existují červené banány 11.) Při běžných činnostech, jako je procházka či úklid, mrkáme 22krát za minutu. Když ale koukáme do obrazovky počítače, mr

 Tento týden je, co se týče počasí, opravdu až aprílový, a mnohdy bych si vůbec netipla, že je půlka července a děti mají prázdniny. V pondělí a v úterý jsem ráno jela na kole do práce v letní bundičce, zato v poledne už jsem na sobě měla tílko, a i tak mi bylo horko. Včera bylo sice chladněji, zataženo, přesto zůstává velkým problémem sucho. V našich potocích je opravdu minimum vody, a na některých místech už není voda vůbec, koryto je suché, to jsem opravdu viděla na vlastní oči, ale ani jsem nechtěla tu zkázu fotit, protože je to opravdu k pláči. Nedávno moje máma vzpomínala, jak za jejího dětství byly potoky plné vody, a hlavně ryb, a tuto hojnost už nepamatuji ani já.  Ale ještě jsem jako dítě chodila stavět do potoka hráze, a s kamarádkami jsme se plavili na obří gumě, to bylo té vody opravdu více. Jen se bojím, aby takové hrozné sucho zase nebyla předzvěst nějakých ničivých povodní... Zase jsem odbočila na trochu pesimističtější notu. Takže tu mám pár fotografických "cvaků,

 Od malička mi rodiče vštěpovali, že lhát se nemá. Tečka. Jenže pro mě, jako pro malé a později už trochu odrostlé dítě, to nebylo vždy tak černobílé. Nebyla jsem ten typ, co by si vymýšlel nějaké výmluvy. To ne. Problém byl v tom, že jsem se ke lži často uchýlila ze strachu. Například jsem měla strach přiznat rodičům špatnou známku - rychle jsem zalhala, že žákovskou má třídní učitelka, protože tam potřebuje dopsat klasifikaci. Dva dny jsem tedy byla v pohodě, protože rodiče nevěděli o té pětce, co jsem dostala. Jenže pohoda to byla jen zdánlivá. Pořád jsem cítila napětí, jakési podivné šimrání strachu v zádech - ano, o slovo se hlásily výčitky svědomí, které proplouvaly i do mého dětského mozečku. A samozřejmě, když rodiče zjistili, že žákovskou jsem měla celou dobu schovanou v aktovce, až úplně na dně pod učebnicemi, a že tam přibyla nová špatná známka - to byl opravdu rachot. Samozřejmě, zpětně si to uvědomuji, že jsem to měla říct hned, neschovávat se tak hloupě a ještě hloupěji l

  Autor: Danuta Chlupová  Žánr: Historický, Válečný, Román, Podle skutečné události Mé hodnocení: 80% Obsah: Strhující román z česko-polského pomezí inspirovaný skutečnými událostmi.  Katarzyně je přes čtyřicet, a celé roky nevytáhla paty z polského města Piotrkow. Žije šťastně s manželem, děti vyletěly z rodného hnízda, takže má dostatek času na stoupání na kariérním žebříčku. A teď má, jako hlavní manažerka firmy prodávající koberce, odcestovat na několik měsíců do Česka, konkrétně do Ostravy, kde má otevřít novou pobočku. A těsně před odjezdem se dostane na kloub rodinnému tajemství své devadesátileté tchyně. Ta se neopatrně před snachou prořekne, že nedaleko Českého Těšína, v obci Životice, strávila dětství a část dospívání.  Po příjezdu do Ostravy se Katarzyna rozhodne zjistit pozadí historických událostí. Vždyť ani Český Těšín, ani Životice, nejsou nijak daleko od Katarzynina nového působiště. A tak díky studentovi Martinovi, kterého dostala přiděleného jako tlumočníka, se dozví

 Když uslyším zeměpisný pojem kráter, jako první se mi vybaví slovní spojení kráter na Měsíci. Typická fotografie této planety je totiž charakteristická "kulatými jizvami." Slovo kráter pochází původně z řečtiny, a znamená pohár či mísa, což perfektně vystihuje jejich tvar. Krátery na Měsíci vznikaly v důsledku srážek s menšími planetkami. Vznikly v rané fázi vzniku Měsíce, jsou tedy staré 3 až 4.5 miliard let . Pojmenovány jsou převážně podle astronomů a filozofů. Jen na přivracené straně Měsíce jich odborníci napočítali více jak 300 000 s průměrem nad jeden kilometr. Měsíc si tedy sebou nese památky na vesmírné srážky v podobě kulatých jizev, které ale v lidské mysli evokují romantické představy. Schválně, dovedete si představit podobu Měsíce bez typických kráterů? Na obrázku je měsíční kráter Daedalus.  Ale krátery jako takové nejsou ve vesmíru zase tak výjimečné. Každé vesmírné těleso na sobě nese stopy po nějakém menším či větším nevyhnutelném karambolu. Na Zemi nejsou k