Přeskočit na hlavní obsah

Knižní recenze 266 Jizva

 Autor: Danuta Chlupová 

Žánr: Historický, Válečný, Román, Podle skutečné události

Mé hodnocení: 80%

Obsah: Strhující román z česko-polského pomezí inspirovaný skutečnými událostmi. 

Katarzyně je přes čtyřicet, a celé roky nevytáhla paty z polského města Piotrkow. Žije šťastně s manželem, děti vyletěly z rodného hnízda, takže má dostatek času na stoupání na kariérním žebříčku. A teď má, jako hlavní manažerka firmy prodávající koberce, odcestovat na několik měsíců do Česka, konkrétně do Ostravy, kde má otevřít novou pobočku.

A těsně před odjezdem se dostane na kloub rodinnému tajemství své devadesátileté tchyně. Ta se neopatrně před snachou prořekne, že nedaleko Českého Těšína, v obci Životice, strávila dětství a část dospívání. 

Po příjezdu do Ostravy se Katarzyna rozhodne zjistit pozadí historických událostí. Vždyť ani Český Těšín, ani Životice, nejsou nijak daleko od Katarzynina nového působiště. A tak díky studentovi Martinovi, kterého dostala přiděleného jako tlumočníka, se dozví o tragické historii obce Životice.

V srpnu 1944 zde totiž došlo v místní hospodě k přestřelce mezi partyzány a gestapem. Při přestřelce byl zabit hospodský, tři příslušníci gestapa a jeden partyzán, Německá odveta na sebe nenechala dlouho čekat, a byla opravdu brutální. 

Současnost se prolíná s minulostí, a čtenář je tak postupně seznamován s událostmi v Životicích. Začátek roku 1944 vypadal ještě celkem idylicky, ale postupem času se vesnicí začínala šířit panika, strach, a také udání, ať už těch anonymních, nebo těch vyřčených z očí do očí.

A na pozadí těchto událostí se odvíjí osud mladé dívky Marty. Do svých dvanácti let žila s otcem, který byl alkoholik a o děvče se pramálo staral, více jej zajímala lahev plná kořalky, na kterou si vydělával těžkou prací v dolech. Matku Marta nikdy nepoznala, protože zemřela při porodu.

Po dalším rodinném neštěstí se dívka ocitá u adoptivních rodičů, Josefa, který v mládí miloval Martinu matku, a jeho ženy Anny. Marta je u nové rodiny spokojená, přesto ji však na hrudi tíží temné tajemství a také podivná zatrpklost. 

Jen o pár domů dál bydlí Terezka, jejíž snoubenec Gustaw je v Německu na nucených pracích v táboře. Ani doma to nemá dívka jednoduché - vykonává těžkou práci u německé bohaté Frau, a k tomu se přidají trable s láskou - Terezka cítí, že miluje jiného, ačkoliv se tím dopouští obrovské zrady na svém milém, který dře v německém zajetí.

Do osudů všech obyvatel Životic však zasáhne pohroma, která se nehne ani Čechům, ani Polákům. A nitky minulosti se snaží spřádat i Katarzyna, rozjede pátrání na vlastní pěst, protože cítí s životickou tragédií zvláštní souznění. Netuší ale, že to, co zjistí, může ovlivnit nejen její život, ale i její rodiny.

Poutavý příběh jedné, neprávem polozapomenuté tragické události.




Hodnocení: Historické romány mám ve velké oblibě, hlavně ty s tematikou druhé světové války a také z Československa, ráda si přečtu cokoliv týkající se Vítězného února a následného pevného převzetí moci komunisty. Ne o všem se čte úplně lehce, ale k naší historii to patří, a tak je potřeba znát fakta, která formovala naši společnost a také to, kam se dnes posunula.

Jizvu jsem si vypůjčila v obecní knihovně. Na první pohled mě zaujala obálka, pak také kvalitní papír, který byl na výtisk použit, no a nakonec po přečtení anotace jsem si knihu odnesla domů. Zarazilo mě totiž to, že jsem o životické tragédii nikdy neslyšela, ani nečetla. Ani z dějepisu si nepamatuji, že bychom to kdy probírali. 

Autorka žije v Českém Těšíně, a už podle netradičního jména jsem správně usoudila, že se jedná o Polku, která ale celý život prožila v Česku. 

A asi i díky místu svého narození se rozhodla napsat o historické události, která je polozapomenutá. Mimochodem, letos vyšla kniha od Karin Lednické s názvem Životice. Hned jak bude knížka v knihovně k mání, plánuji si ji přečíst.

Kniha je rozčleněna do třinácti kapitol. Musím pochválit pěkné zpracování, každá kapitola je pěkně oddělena černobílými fotografiemi. Autorčin styl vyprávění je čtivý, otáčela jsem jednu stránku za druhou. Nevadilo mi ani prolínání minulosti a současnosti, naopak, celý příběh do sebe nakonec pěkně zapadl.

Lehce jsem byla rozčarovaná z toho, že v dějové lince odehrávající se v roce 1944 byly příliš velké skoky v datumech, některé události tak na sebe moc nenavazovaly a chybělo mi tam více hloubky. Jednodušší styl psaní, krátké, strohé věty, to bylo u tohoto románu velké plus, protože to celé bylo čtivé a opravdu přesvědčivé. Dokázala jsem se s hrdiny vyprávění ztotožnit a vžít se do nich.

Oceňuji i to, že literární fikce je z velké míry inspirována skutečnými událostmi, na konci knihy je po doslovu dvoustránková část s fotografiemi. Autorčin děda pobýval v pracovním táboře, a snoubenec její babičky byl zabit právě v roce 1944, jen tam bohužel není již napsáno, zda to bylo právě v Životicích, či nikoliv.

Celou dobu jsem byla v napětí, kam to vlastně celé spěje, a překvapilo mě rozuzlení dějové linky ze současnosti, a Katarzynino rozhodnutí, ačkoliv to už mi přišlo tak trochu kýčovité. Škoda té nedotaženosti a málo dovysvětlení, některé části totiž působily jako napsané narychlo. 

Ale i tak se mi kniha líbila, i po přečtení jsem si v ní několikrát zalistovala a některé pasáže si přečetla znovu. Možná si knihu za pár měsíců přečtu ještě jednou, protože příběh mě opravdu zaujal. 

Přikládám ještě odkaz na pěkné shrnutí toho, co se v Životicích v roce 1944 vlastně stalo, pokud se chcete dozvědět více, stačí zkopírovat odkaz:

https://www.zivoticesobe.cz/co_mozna_jeste_nevite_o_zivoticke_tragedii

Knihu doporučuji všem milovníkům historických románů, ale také těm, co se chtějí přiučit něco nového z české historie. Jizva totiž i přes mé menší výhrady rozhodně stojí za to!

A co Vy? Máte rádi knihy s historickou tematikou? Zajímá Vás téma druhé světové války? Četli jste nějaký román od Karin Lednické? Napište mi do komentářů!

Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥



Když porovnám českou a polskou obálku knihy, tak ta polská z toho vychází vítězně, ačkoliv ta naše není tak depresivní. ALe vzhledem k příběhu se ta vlevo hodí opravdu více!

Komentáře

  1. Díky za zajímavý tip. O Životicích jsem slyšela, ale ani tuto knížku ani novinku od K. Lednické jsem nečetla.

    OdpovědětVymazat
  2. Díky za tip, Karin Lednickou mám v plánu, tak přidám i tuhle knížku 😊

    OdpovědětVymazat
  3. Česko-polské pomezí je plné prazvláštních příběhů.

    OdpovědětVymazat
  4. Česko-polské pomezí má bohatou (mnohdy i temnou) historii.

    OdpovědětVymazat
  5. Díky za tip. Spíš mám raději literaturu faktu, ale zní to dobře

    OdpovědětVymazat
  6. tuto knihu neznám, ale životickou tragédii díky Karin Lednické ano... knihu od ní si určitě přečti :)

    OdpovědětVymazat
  7. Četla jsem Životice od Karin Lednické a rozhodně doporučuji, určitě se ti bude kniha líbit :)

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

To je pravé štěstí...

 Nový režim s miminkem se nám už pomalu zabíhá, zítra jdeme k dětské paní doktorce na další kontrolu, Julinka hezky roste, oblečky, které měla velké, už jsou jí pomalu akorát. Pořád intenzivně kojím, malá má hlad co dvě tři hodiny, v noci vydrží někdy i trochu déle, ale nemusím ji kvůli krmení budit.  Fyzicky už se cítím dobře, žádné bolesti nemám, mám dojem, že se to všechno pěkně hojí. Poslední dny mám strašnou chuť na mléčné věci, prakticky pořád piju mléko, jogurty, sýry, ale to je asi kvůli tomu kojení.  Už se nám ten nový režim tak trochu zaběhl. Ale sranda je, že se Julinka skoro vždycky při přebalování buď počůrá nebo pokaká, takže jsem nejprve dala na přebalovací podložku bavlněnou plenu - jenže tu musím pořád dokola přepírat - samozřejmě jich mám několik, ale je to vody a vody! A na tu gumovou přebalovací podložku ji nechci pokládat, protože mi přijde studená.  Už jsme byli i na ortopedii, na ultrazvuk kyčlí, zatím je vše v pořádku, na další jdeme v říjnu.  Je úžasné pozorova

Tak si užíváme...

 Co jsem přijela z nemocnice cítím se líp, zvykám si na nový režim s miminkem, je to sice náročné, ale strašně krásné. Porod trval necelé tři hodinky, Julinka se narodila pětadvacátého srpna v 9:14, měřila 48 centimetrů a vážila 2 695 gramů.  Termín jsem měla dvanáctého září, narodila se o maličko dřív, ale je donošené miminko, a to je nejdůležitější. Všechno proběhlo celkem bez komplikací, akorát malá má novorozeneckou žloutenku, ta ale pomalu mizí. Rodila jsem přirozeně, v jednu hodinu v noci mi praskla plodová voda, ani jsem ještě necítila kontrakce, ty přišly až v autě. V porodnici mě vyšetřila doktorka, kontrakce byly ještě slabé, tak mě poslala na pokoj, ale do pár hodin se to začalo tak bolet, že jsem nemohla už ani sedět - a to jsem se předtím ještě na pokoji houpala na balonu, protože to jediné pomáhalo. A pak už se to rozjelo, v lékařské zprávě mám, že porod trval celkem 02:46. No nebylo to nic příjemného, ale řídila jsem se instrukcemi doktorky, ohledně dýchání a tlačení, pa

Nezpracované zážitky...

 Dnešní článek bude poměrně osobní, ale stalo se tento týden dost věcí, a mám prostě potřebu se z toho vypsat.  Přítel je už týden pryč, a od pondělí sem začala chodit každý den moje máma i se svým partnerem. Tak nějak mi prostě řekla, že když budu sama doma, musí sem každý den přijít a se vším mi pomoct. Jenže ono jaksi není pořádně s čím. Nakoupím si, sama si zatopím, dřeva do kamen i třísek tu mám nachystaných dost. Takže sem máma prostě vůbec chodit nemusela.  Nemám nic proti tomu, když mi přijde domů návštěva. Jenže máma mi začala být spíše na obtíž, pokud to  mám až takto napsat.  Vrchol všeho přišel ve čtvrtek. To mi přinesla bednu na dřevo s tím, že prostě nemůžu mít dřevo do kamen nachystané v obýváku. Prý jak to tu vypadá, když přijde návštěva... Podotýkám, že dřevo mám u kamen vyskládané do hraničky, kde to snad nikomu vadit nemůže. A že by mi sem domů chodilo tolik návštěv, to se rozhodně říct nedá... První problém byl tedy s dřevem. Druhý problém nastal, když se přesunula