zomablog

 Pandemie koronaviru je bohužel stále tématem číslo jedna ve všech internetových, ale i televizních zprávách. Nakažených - pozor, neplést si pojem nakažený a nemocný, jde o úplně odlišné pojmy - každý den přibývá, a vláda se tedy opět rozhodla k zavedení nouzového stavu. Ale prý to nebude tak drastické jako na jaře. Vládní činitelé chtějí prý nouzový stav zejména z toho důvodu, aby mohli vydávat plošná opatření. Ale prý se zatím nechystají zavírat obchody, ani restaurace... Tam je asi důležité to slůvko "zatím." Kolik restaurací, kaváren, hospod a barů zkrachovalo po nouzovém stavu v březnu, kdy byli majitelé nuceni na více než dva měsíce zavřít podniky? Já vím, že dostali nějakou tu finanční pomoc od vlády, peníze dostaly i OSVČ, ale opravdu to stačilo?  Měla jsem ve městě jednu oblíbenou kavárnu, kam jsem chodila roky, na kávu, na zákusek, a příjemné popovídání. Majitelka včera napsala na Facebook, že končí s provozem. Už nemá sílu na další vládní opatření, už nemá prostě n

 Minulý týden jsem si koupila v trafice časopis 100 + 1 zahraniční zajímavost , a pod článkem o migraci zvířat mě zaujala malá čtvercová reklama. A ta se týkala právě Českého dnu proti rakovině. V první chvíli jsem se dost podivila, a to proto, že jsem myslela, že tento den má pevné datum. Vloni v květnu jsme totiž na střední chodili se spolužáky ve skupinkách a kytičky prodávali. Sama bych se dobrovolně do tohoto prodeje nepřihlásila, nicméně mi nezbylo nic jiného, protože se přihlásila většina třídy a učitelé odmítali učit tři žáky, takže jsme museli všichni vyrazit do ulic. Byla to zajímavá zkušenost, kytičky jsme měli prodané celkem rychle, a pak nám zbyl ještě čas na kávu. Pak jsme prodávali ještě jednou, a to byla sbírka Srdce dětem,  a to už bylo horší, tady na nás byli lidi často sprostí. Na jednu stranu se nedivím, dnešní doba je plná různých podvodníků, různých sbírek je spousta, a tak nějak si myslím, že lidi mají často plné zuby toho na něco přispívat, i když ty penízky opr

 Chvíli se jen tak poflakoval po sídlišti, pozoroval sáňkující děti, ale nakonec se vydal domů. Jsi blázen, říkal si v duchu. Co na tebe může doma čekat strašného? Maximálně studená večeře a stejně studená sprcha. Pomalu se loudal cestou domů, a v tom mu hlavou probleskl nápad. Mohl by navštívit Pavla a zkusit z něj vytáhnout něco víc o Evičce a o tom, co se mohlo stát. Říkal přeci, že bydlí na kraji městečka, postavil si domek, takže nejspíše novostavba, těch tu moc nebude. Hned zítra se po domku podívá, případně se zeptá nějakého ochotného kolemjdoucího. Nebude to určitě žádný problém. Začínalo se smrákat, tma padala nečekaně rychle. Světla na sídlišti sice svítila, ale umělé světlo mu připadalo jakési tlumené. Navíc i mráz jakoby sevřel své okovy, cítil, jak mu zalézá pod teplý kabát. S odfrknutím přidal do kroku. "Jsi zasranej posera," pronesl nahlas, a zasmál se tiše sám sobě. Tak nějak podvědomě očekával, že mu někdo neznámý odpoví.  Prošel ztichlým sídlištěm, odbočil n

 První podzimní den letos připadl na dvaadvacátého září. Zatím to venku vypadá spíše na konec léta, teploty jsou myslím letos celkem rekordní, i u nás na horách se dá chodit venku v krátkém tričku, a leckdy je to i na kraťasy. Vypadá to, že podzim ještě plně nepřevzal svou vládu. Coby dítko školou povinné jsem konec letních prázdnin a následný začátek podzimu obrečela. Nechtělo se mi zpátky do školy, chtěla jsem si doma užívat volna a zábavy. Postupné ochlazování počasí, padání listí, a celkový útlum přírody se mi nikdy nelíbil, podzim patřil mezi mé nejméně oblíbené období. Postupem času, jak jsem dospívala, jsem se naučila v podzimu vidět něco krásného. Je to magické období s takovým nádechem tajemna, protože slavíme buď naše české Dušičky, čili Památku zesnulých, a do čím dál tím větší obliby se dostává i Halloween. Dalo by se asi hodně polemizovat nad tím, který svátek je lepší, a který bychom jako ti praví vlastenci měli slavit, nicméně já osobně dodržuju každý rok Dušičky návštěv

 Ráda sleduji v internetových kalendářích významné a mezinárodní dny. Některé jsou zajímavé, některé úsměvné, a nad některými zůstává rozum stát. Tohle bude spíše ten zajímavější svátek, který má i své opodstatnění.  Dvaadvacátého září je totiž Mezinárodní den antikoncepce. Dá se asi dlouho polemizovat nad tím, která antikoncepce je ta nejlepší, nicméně bych si dovolila citovat jednoho pána, který nám právě na toto téma na střední uděloval osvětu: Nejspolehlivější antikoncepce je nemít sex. To je sice hezké, dokonce opravdu spolehlivé, nicméně v dnešní době pro většinu jedinců nesplnitelné. Když jsem v devatenácti začala chodit se svým současným partnerem, měla jsem samozřejmě strach, aby nedošlo k nějaké nehodě. Jako první řešení mě napadlo koupit kondomy. Když jsem je příteli donesla, jen se smál a řekl mi, ať je hodím do koše, že to nebudeme přeci potřebovat. Takže jsem si ze strachu nechala napsat antikoncepci. Můj ženský lékař mi napsal antikoncepci Sunya. Prvního čtvrt roku bylo

 Dnes jsme si s přítelem a s pejskem vyjeli na procházku do parku. Vyjeli jsme hned po obědě. I když svítilo sluníčko, v parku nebylo moc lidí, a proto jsme mohli mít pejska na volno. Po asi hodince jsme se vraceli domů, a když jsme odbočovali na mostek k našemu činžáku, všimla jsem si čar na obloze, která za sebou zanechávají letadla - kondenzační stopy. Kondenzační stopa je uměle vytvořený mrak vznikající za letadlem ve spodních vrstvách stratosféry nebo horních troposféry.  Podle odborníků zůstávají v atmosféře tyto stopy déle viditelné kvůli těžkým kovům, které se vyskytují v palivu. Hlavně jsou to soli baria a aluminiový prášek. Vcelku běžný jev, řeknete si. Ale takovéto kondenzační stopy jsem ještě neviděla. Byly hodně široké, spousta se jich křížila, a k tomu jich bylo prostě moc. Přítel mi pak řekl, že si toho všiml už včera večer, a ze zvědavosti se podíval na aplikaci, na které si můžete vyhledat pohyby letadel. A na aplikaci našel jen jedno malé letadlo, které letělo kolem,

 V dnešní době je velký výběr televizních kanálů. Můžeme se dívat na filmy, dokumenty, či seriály. Poslední dobou koukám na televizi častěji než dříve, ale povětšinou jen tak přepínám. No a mezi přepínáním občas zastavím na kanále Nova či Prima.  No a právě na Nově běží Ulice  a Ordinace v růžové zahradě 2 . Když jsem ještě chodila na základku, oba tyto seriály jsem hltala, nějak v šestnácti zájem opadl, dnes se podívám vyloženě jen ze zvědavosti, ale oba tyto seriály jsou docela návykové, i když se jedná o naprosto pitomou zápletku, tak nějak ve mě hlodá zvědavost, co bude v dalším díle. S tou Ordinací  to tak horké není, koukám jen občas na staré díly na Nova Gold, a to jen pokud se tam děje něco opravdu zajímavého nebo je tam někdo z herců, koho mám ráda. Mimochodem, proč je v každém českém seriálu pro ženy stále se opakující linka nevěry? Opravdu má být tak dechberoucí sledovat doktora, který podvádí ženu, která mu právě porodila syna? Proč? Chtějí nám snad scénáristé podprahově vn

  Autor: Martin Goffa Žánr: Krimi Mé hodnocení: 60% Obsah: Novinář Marek Vráz, kterému nikdo neřekne jinak než Terence, se jednoho krásného květnového dne vydá ke své kamarádce kadeřnici Kamile. Chce si nechat upravit účes, nakonec ale vše dopadne jinak. Kamile se totiž ozvala policie s tím, že její nevlastní bratr, kterého neviděla více než deset let, byl nalezen mrtvý v bezdomovecké kolonii na okraji Ústí ve staré chatrči. Případ vypadá na první pohled zcela jasně. Vašek Král měl v krvi více než dvě promile, a nešťastnou náhodou upadl a praštil se do kamen.  Kamila poprosí Marka, aby ji doprovodil k identifikaci bratra. Ten sice není moc nadšený, ale přeci nenechá kamarádku na holičkách. Jenže ono to celé dopadne úplně jinak. Po návštěvě pitevny je Kamila podivně rozklepaná a vyděšená, a Marek záhy zjistí proč. Mrtvý totiž nebyl Vašek, ale někdo úplně jiný, kdo se mu snad vzdáleně podobá. Proč u sebe měl tedy Vaškovy doklady, a znamená to tedy, že je dávno mrtvý i on? Samotná pitva b

 Vzbudila jej strašná zima, která mu prostupovala celým tělem. Ještě chvíli ale jen tak ležel se zavřenýma očima. V hlavě cítil úplné prázdno a bylo mu hůř, než po propařené noci. Tedy alespoň psychicky.  Nakonec po pár okamžicích oči otevřel. Chvíli si nemohl vybavit kde je, ale pak mu došlo, že je přeci ve strýcově bytě, byl zařídit pohřeb, pozůstalost... Povzdechl si. Nejraději by ještě spal, ale z postele jej vyhnala zima a plný močový měchýř. Shodil ze sebe peřinu a až teď si uvědomil, že spal v džínách a mikině. A taky si uvědomil, že nepěkně zapáchá.  "Krucifix," zaklel a konečně se vyhrabal z postele. Došoural se na toaletu, zprovoznil kotel, který bůhvíproč přestal v noci fungovat, a dopřál si dlouhou sprchu. No, dlouhou. Bojler byl stařičký, nahříval minimum teplé vody, která se postupně ochlazovala. Ale i tak se cítil trochu lépe.  Celou dobu ale přemýšlel nad Evičkou. Musí zjistit, jak vlastně zemřela. Pavel říkal, že při autonehodě, a že ta nehoda byla... Podivná

 Od dnešního dne platí další vládní nařízení, které má zabránit šíření nového koronaviru. Ministerstvo zdravotnictví s ohledem na zhoršující se epidemiologickou situaci. Podle statistik na serveru Seznam.cz od včerejší půlnoci přibylo 1161 nakažených. Toto číslo není zrovna moc příznivé. Od začátku září tu máme dost velký nárůst. Ono to jistě souvisí i s výletníky, kteří se vrátili z dovolených, ale také s návratem dětí do škol. A ode dneška jsou tedy roušky, nebo jiná ochrana dýchacích cest, povinné ve všech vnitřních prostorech. Tak to včera bylo oznámeno nejprve na Twitteru. Později to bylo upřesněno. Pokud jste doma, nebo v hotelovém pokoji, samozřejmě roušku nosit nemusíte. Ještě, že to vláda ujasnila! Já se v ní chystala i spát...  Dělám si z toho srandu, ale nezlobte se na mě. Vážně nám toto vláda musí říkat? Musí nás ujistit, že doma můžeme svobodně dýchat bez roušky? Ovšem, pozor. Je tu další "vychytávka." Doma sice můžete být bez roušky. Ale pokud bydlíte v činžáku

  Autor: W. Bruce Cameron Žánr: Román, Rodinný Mé hodnocení: 70% Obsah: Jeden pes se může narodit několikrát za sebou, aby dospěl k tomu, jaké je vlastně jeho poslání, a shledal se se svým prvním a nejlepším páníčkem.  A právě to se stalo Buddymu. Tento pejsek vystřídal několik životů, pokaždé jako jiný pes, a konečně dospěl ke svému cíli. Po dlouhé době našel Ethana, prvního a nejmilovanějšího páníčka. A Buddy měl to štěstí, že svého pána doprovodil na jeho poslední cestě. Splnil tedy své poslání, a může v klidu odejít do psího nebe. Jaké je ale pejskovo překvapení, když se znovu probudí jako malé štěňátko! A tentokrát jako kříženka Molly. Proč se pejsek znovu narodil? Jaké může být jeho další poslání? A v tom ho to napadne. Musí dávat přeci pozor na malou vnučku Clarity, Ethanova vnučka je ještě moc malá, ale než se k ní Molly dostane, pěkně povyroste. Molly se octne v útulku, a odtud si ji domů odnese právě Clarity. Štěstí má i Mollyin bratr Rocky, protože toho si zase adoptuje Clar

 Nechápavě mžoural do tmy a pak mu došlo, že nerozsvítil. Podrážděně odfrkl a pravou rukou zašátral k vypínači na chodbě. Malou místnůstku ozářil proud světla, až jej z toho zabolely oči. Jeho oči pomalu přivykaly světlu. Neviděl nic nezvyklého. Toaletní mísu, ošoupaný kobereček, zrezivělý držák na toaletní papír. Jediné co stálo za zmínku byl ten puch, který se nesl z vlhkých stěn. Stěny byly vymalovány světle modře, ale nátěr by nutně potřeboval obnovit - omítka se odchlipovala od stěn, a dole se již tvořil zárodek plísně. S tlumeným zaklením dveře zase zavřel.  Slyšel vůbec něco, nebo jen zapracovala jeho bujná představivost? Od té doby, co vešel do bytu, si připadal jako vyměněný. Kde se vzala v zástupci ředitele nadnárodní firmy taková paranoia a strach? Kdyby jej takhle viděli jeho podřízení, už nikdy by z něj nemohli mít žádný respekt. Trochu se otřásl. Fajn, pomyslel si. Uvažuj racionálně. Zajdeš nakoupit, zavoláš na pohřební službu, a trochu tu poklidíš. S uspokojením si všiml

 Jakmile otevřel vstupní dveře, udeřila jej do nosu směsice vůní, která přivodila vzpomínky, o kterých si myslel, že je již navždy ve své mysli potlačil. Až se mu z toho zatočila hlava. Ucítil lehký pach zatuchliny, slabou vůni vyčpělého tabáku, a ledový vzduch, který štípal v plicích. Zul si boty, položil je na nízký, zaprášený botník, a svlékl si kabát, ze kterého oklepal poprašek sněhu. Nebyl tu žádný věšák, na který by mohl kabát pověsit, proto si jej přehodil přes ruku a pokračoval do kuchyně. Všechno bylo stejné, jak si to pamatoval. Popraskané lino, které neslo stopy času, místy již bylo vybledlé, starý dřevěný stůl s plastovým ubrusem a obyčejnými židlemi ze stejného materiálu, kuchyňská linka, která již měla své nejlepší roky za sebou, a malá lednička.  Celá místnost byla úzká, vybavení bylo k sobě jakoby natlačené násilím, a vůbec neladilo oku. Designérům by vstávaly vlasy hrůzou, pomyslel si.  Otevřel lednici, a nepřekvapilo ho, když v ní našel jen sklenici okurek. Podle dat

 Zuby máme každý jen jedny. Tedy, to není tak úplně pravda - první jsou ty mléčné, které v dětství vypadnou, a ty jsou nahrazeny těmi druhými, a ty máme už na celý život. A někomu můžou dokonce vyrůst v dospělosti osmičky - takzvané zuby moudrosti. Coby pro malou holku to pro mě byl zážitek, když se mi začal mléčňák kývat - stála jsem před zrcadlem, hleděla na svůj zub a pokoušela jsem se ho vlastní silou dostat ven. Když se mi to povedlo, to bylo radosti! Zoubek putoval do krabičky, kterou jsem schovala pod polštář, a čekala na zoubkovou vílu, která mi za zoubek nechala nějakou sladkost.  S péči o zuby to už u mě bylo horší. V jedenácti letech mi připadalo hrozně frajerské podfouknout mamku tím, že jsem večer namočila zubní kartáček vodou, ale zuby jsem si nevyčistila. Máma na to někdy přišla, někdy ne, ale vždy mě za toto velmi plísnila - neměla ráda, když jsem neměla vyčištěné zuby. Zpětně za to mámě velmi děkuji, protože mi dala návyk, který mi zajišťuje zdravý chrup. Mám hodně rád