Návrat ke kořenům - čtvrtá část

 Chvíli se jen tak poflakoval po sídlišti, pozoroval sáňkující děti, ale nakonec se vydal domů. Jsi blázen, říkal si v duchu. Co na tebe může doma čekat strašného? Maximálně studená večeře a stejně studená sprcha.

Pomalu se loudal cestou domů, a v tom mu hlavou probleskl nápad. Mohl by navštívit Pavla a zkusit z něj vytáhnout něco víc o Evičce a o tom, co se mohlo stát. Říkal přeci, že bydlí na kraji městečka, postavil si domek, takže nejspíše novostavba, těch tu moc nebude. Hned zítra se po domku podívá, případně se zeptá nějakého ochotného kolemjdoucího. Nebude to určitě žádný problém.

Začínalo se smrákat, tma padala nečekaně rychle. Světla na sídlišti sice svítila, ale umělé světlo mu připadalo jakési tlumené. Navíc i mráz jakoby sevřel své okovy, cítil, jak mu zalézá pod teplý kabát. S odfrknutím přidal do kroku. "Jsi zasranej posera," pronesl nahlas, a zasmál se tiše sám sobě. Tak nějak podvědomě očekával, že mu někdo neznámý odpoví. 

Prošel ztichlým sídlištěm, odbočil na pěšinu vedoucí do mírného kopečku, a už viděl obrysy paneláku. Kolikrát se tudy vracel večer domů? Coby malý ušmudlaný kluk s odřenými koleny, tolikrát pospíchal domů, aby to stihl, než bude úplná tma, aby jej nestihl strýcův hněv... Strýc byl tak trochu podivín, samorost, ale svého jediného synovce miloval z celého srdce, to Martin věděl, i když mu to všechno došlo až po hrozně dlouhé době, a pak už bylo na všechno pozdě...

Vzdychl a hleděl na temnou siluetu paneláku. Mimoděk jej napadlo, jestli tu vůbec bydlí nějací lidé. Měl pocit, že tu bydlí sám, na chodbě snad od svého návratu nepotkal živou duši. Bleskla mu hlavou rychlá myšlenka, jestli snad tedy nepotkal mrtvou duši, ale rychle ji zapudil. Do prdele práce, pomyslel si a vytáhl z kapsy klíče. Už začínám opravdu magořit. A to jen kvůli novinovému článku a rozbitému hajzlu, co divně bouchá.

Když odemykal hlavní vchod, trochu se mu roztřásly ruce. Divil se, že se vůbec trefil klíčem do zámku. 

Zámek nakonec s cvaknutím povolil, a vkročil do temné chodby. Poslepu nahmatal vypínač. Cvak. Nic. Funguje tady vůbec něco? Je tu nějaký správce, nebo to tu podnájemníci nechávají celé uhnít? 

"Do prdele." Vytáhl z kapsy telefon, zapnul svítilnu, která byla sice slaboučká, ale alespoň viděl na schody. Zvuk vlastních kroků mu zněl tak nějak nepatřičně, čekal, že na něj každou chvíli vyletí ze dveří podrážděný soused a bude zuřit, že si vůbec dovoluje chodit po schodech. Cesta do třetího patra proběhla v pořádku, jen to ticho bylo opravdu skličující.

Když stál v malé chodbičce, oddechl si. Všechno z něj jakoby spadlo, cítil se mnohem lépe než ráno. Jsem doma, v bezpečí, mám tu dokonce světlo, snad i teplo, pokud se zadaří. Udělám si něco dobrého k jídlu. V tom si ale uvědomil, že si nic nekoupil, v hospodě měl jen to pivo, a to bylo odporné... A do toho mu hlady zakručelo v břiše, jako v reakci na tyto myšlenky. 

Co teď? Má jít zpátky ven, do toho hnusného mrazu, a nakoupit? Nesmysl. Uvaří si čaj, lehne si, může si pustit něco pěkného v televizi, a jít spát. To je to nejlepší, co může udělat. S pískáním si svlékal kabát a přemýšlel, jak mohl strýc vydržet žít ty dlouhé roky sám, mezi těmito prázdnými zdmi, a nezešílet z toho. Neměl ženu, ani děti, ani moc přátel - krom sousedů snad nikdo na pohřeb ani nepřijde. 

Vzpomínal si na svá dospívající léta a na to, jak strýc nelibě nesl, když si domů pozval nějakého kamaráda. Nejčastěji to byl právě Pavel, jednu dobu byli opravdu velcí kamarádi. "Martine, říkal jsem ti stokrát, že nechci, aby sem někdo z tvých kamarádů lozil, to nemůžete být na hřišti nebo někde? Chci mít klid, proč tomu nerozumíš?" A to byli zavření v pokojíčku, hráli si potichu, nedělali žádný hluk. 

S hořkým úsměvem se vytrhl ze vzpomínek, zul si boty, zhasnul na chodbě a vydal se do kuchyňky uvařit si čaj. Znechuceně si ale uvědomil, že je tu jen ten odporný, který si vařil včera, a který by se čajem dal nazývat jen při hodně bujné představivosti. Nakonec si tedy z brblajícího kohoutku napustil sklenici studené vody, kterou celou vypil a vrátil do dřezu. Mohl by alespoň umýt ty dva hrnečky a lžičku co zašpinil, ale dnes se mu už opravdu nechtělo. 

Se zíváním se v ponožkách šoural do ložnice. Zítra se ještě podívám pořádně na ten záchod. Třeba tam bouchá nějaké těleso, copak já vím, rozumím tomu jako koza petrželi, ale... Se zamručením rozsvítil vypínač a otevřel dveře do ložnice. Proud světla jej nepříjemně oslnil, takže světlo zase rychle zhasnul, ale stejně měl chvíli před očima nepříjemné mžitky, a poslepu doklopýtal k posteli. S úlevou si lehl na skřípající matraci. Nezapnul si ani topení, přetáhl přes sebe huňatou přikrývku, ale přesto nemohl zastavit třas, který se ho zmocnil. Cítil, jak mu lezavý chlad prostupuje všemi póry těla, a navíc se mu v hlavě mísily všechny možné myšlenky, takže spánek byl vyloučen.

Stále se mu vracela bolestná vzpomínka na onen večer, a hlavně myslel na Evu. Na to, jak moc ji měl rád, jak jí to nikdy neřekl, na to, jak ji jednou málem políbil, na její zvonivý smích a vůni, voněla po čerstvých jablkách a jahodové žvýkačce... Po tvářích mu zase tekly slané slzy. Proč se jen musel vrátit? Doufal, že sem již nikdy nevrátí. Ale osud tomu chtěl jinak, je zase zpátky, a téměř hned jak vkročil do městečka, pocítil tu přítomnost zla. Zla, na které již zapomněl, ale ono nezapomnělo na něj, dýchlo na něj a sevřelo jej do svých okovů.

Zítra určitě navštíví Pavla, a promluví si. Třeba dospějí k nějakému řešení, jak vše vyřešit, a snad zvrátit ty věci, co nastanou, protože Martin cítil, tak nevyhnutelně to cítil, že se něco hrozného stane, že je to nevyhnutelné, a už se před tím neschová, i kdyby z městečka náhle odjel... Přiškrceně do tmy zavzlykal. 

Hodiny se vlekly nesnesitelně pomalu, a když začínalo svítat, stále koukal v hlubokém zamyšlení, sužován těmi nejčernějšími obavami, tupě do stropu.

Po delší pauze přináším nový díl povídky! Doufám, že se Vám líbila stejně jako předchozí pokračování, a budete napjatě čekat na další díl! 

Budu ráda za Vaše komentáře a připomínky!

Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥