zomablog

Na jednatřicátého května připadá Světový den bez tabáku. V kalendáři významných dnů jej můžeme najít od roku 1987, kdy jej vyhlásila WHO. Cílem je samozřejmě upozornit na škodlivost kouření cigaret a tabákových výrobků, ale dlouholetého závislého milovníka cigaret tento den asi k nápravě moc nepřiměje. Nebo snad ano...?  U nás doma, v tom nejužším rodinném kruhu, tedy mí rodiče a brácha, nikdo nekouřil. Táta s cigaretami sekl pár let předtím, než jsem se narodila, a už se k nim nikdy nevrátil. A když k nám přišla kuřácká návštěva, kouřilo se zásadně jen na terase nebo na zahradě. Musím se přiznat, že mě ty malé oranžovo-bílé tenké tyčinky od dětství tak trochu fascinovaly. Nedokázala jsem pochopit, co na tom ti dospělí mají? Vždyť to tak hnusně smrdí, prý to způsobuje nemoci, a žloutnou po tom nehty a zuby.  Co se mi ale naopak líbilo, byly žvýkačky ve tvaru cigarety. Když jsem byla tak v první nebo druhé třídě, prodávali je u nás v sámošce, a mě to přišlo strašně dospělácké, mít žvýka

 Včera jsem prožila opravdu poměrně náročný den, a to všechno začalo už od rána. Měla jsem nastavený budíček na půl sedmou, protože v sedm jsem měla jet na kontrolu na gyndu. Vzbudila jsem se chvíli před zazvoněním budíku, ale nějak jsem nestíhala. Vyvenčit Žofku, vyčistit si zuby, obléct se, upravit, nachystat papíry k doktorovi... Ty papíry jsem měla nachystané už od neděle, ale stejně jsem doma zapomněla neschopenku, kterou s sebou vždycky k doktorovi nosím. Hlavně že jsem měla v batůžku těhotenský průkaz, ale málem jsem na chlebníku nechala skleničku s močí, kterou taky musím vždycky na kontroly nosit... Ach jo.  Autobus jsem tedy naštěstí stihla, a už jsem se děsila toho, jak bude u doktora určitě plná čekárna. Ale měla jsem štěstí, protože tu nikdo nebyl, ani v čekárně, ani v ordinaci. Takže hned odběr, měření tlaku, vážení. Od posledně jsem přibrala další dvě kila, už budu mít skoro padesát, tolik jsem ještě v životě neměla, ale nemůžu říct, že by mi to vadilo. A ještě před kont

 Od pátku se, jak bylo avizováno, počasí pořádně otočilo. Od rána až do večera lilo jako z konve. Což se mi zrovna v pátek ráno nehodilo. Už ve čtvrtek jsem si domluvila schůzku s paní, od které jsem kupovala ještě nějaké věci pro miminko. Nejsem na Facebooku ve skupině maminek, co prodávají věci, ale i ve veřejné prodejní skupině "Bazar pro okolí bez pravidel" se dají koupit pěkné věci. A ještě mi chyběly peřinky do postýlky. A protože na fotce k inzerátu toho bylo na prodej více, ještě nějaké ručníky a osušky, domluvila jsem si osobní schůzku u nás na autobusové zastávce. Výborně se mi hodilo to, že paní pracuje kousek od nás v podniku, kde se vyrábí letadýlka, což bylo právě hned u zastávky. Schůzka byla domluvená na půl osmou ranní, protože to paní končila noční v práci. Stejně vstávám už kolem šesté, když mě vzbudí Žofka dožadující se snídaně, a pak už znovu nezaberu. Obchod proběhl rychle, ani jsem moc dlouho nečekala, byla jsem překvapená, že toho v tašce bylo tolik, j

 V kalendáři významných a mezinárodních dnů můžeme najít některé bizarní, až tak trochu směšné, další jsou zdánlivě nedůležité, a některé jsou tak závažné, že bychom si jejich poselství měli připomínat rozhodně častěji než jedinkrát do roka. A mezi tyto dny patří zcela určitě i pětadvacátý květen, jelikož na tento den připadá Mezinárodní den ztracených dětí.  Toto datum není vůbec náhodné. Pětadvacátého května roku 1979 totiž zmizel cestou do školy šestiletý Etan Patz. Tento den vůbec poprvé dostal svolení od rodičů, aby šel úplně sám na školní autobus. Chlapci trvalo velmi dlouho, než se mu podařilo uprosit mámu, ta o něj měla strach. Ale onoho dne se konečně mohl vypravit na autobus sám, jako velký školák. Jenže když se chlapec odpoledne nevrátil ze školy domů, rodiče zneklidněli.  Ihned ten večer začalo rozsáhlé pátrání, které pokračovalo několik týdnů, ale bylo bezvýsledné. Etan byl také prvním dítětem, jehož fotografie se kvůli zmizení objevila na krabici od mléka, a dokonce se pr

Autor: Darcy Coates  Žánr: Horor, Mysteriózní Mé hodnocení: 60%  Obsah: Adrienne nedávno oslavila třiadvacáté narozeniny, a tak trochu neví, co si pořádně počít se životem. Nedávno jí zemřela matka, jediná příbuzná, kterou měla, a veškeré její úspory spolkla nákladná léčba, která nakonec bohužel nebyla úspěšná. Adrienne prodala dům, auto, a nakonec skončila v provizorním náhradním bydlení u své kamarádky.  Jenže dům byl pro tři lidi a nevrlého kocoura tak trochu těsný, takže dívka nakonec musela vzít zavděk levným hotelem. Nad vodou ji drží jen těch pár článků, které posílá svým klientům - píše za ně články do novin a časopisů. Jediným štěstím je, že aktuálně je bez dluhů, jenže to jí střechu nad hlavou a plný žaludek rozhodně nezajistí... Jako obrovské štěstí se tedy ukáže dopis od notáře, kde jí oznámí, že po své pratetě Edith zdědila dům v malé vesničce Ipson.  To je konečně šance na nový začátek! Adrienne se tedy hned do vesničky vydá, v tu chvíli jsou jejím jediným majetkem dvacet

 Už je to nějaký ten měsíc, co jsem díky těhotenství skončila na neschopence, a tak se můj denní rytmus dost změnil. Hodně uklízím, čtu, chodím na procházky, o víkendu vždy něco dobrého uvařím, a o víkendu si vždycky zajedu do města, na nákupy a projít se. Někdy musím jet samozřejmě i v týdnu, ale to většinou jen když musím k doktorovi. Vycházky mám od osmi do dvanácti, pak od dvou do čtyř, což mi perfektně vyhovuje. Nejraději mám spoj, kdy v devět hodin vyjedu do města a o půl jedenácté mi to už jede zpátky. Na procházku, nákup, případné rychlé posezení v cukrárně je to takřka ideální. A při svých ranních výletech jsem si všimla jednoho velmi nepříjemného fenoménu. Jsou jím bezdomovci, feťáci, a různé sociální případy, které místo pracovní náplně tráví čas poflakováním po městě. To by nebylo to nejhorší, ale k takovému flákání patří i konzumace alkoholu, a mnohdy určitě i něčeho tvrdšího. Když vystoupím u nás na autobusovém nádraží, máme tu maličkou čekárnu, a hned vedle je Penny Mark

  Autor: Karel Žilák Žánr: Román, Detektivní Mé hodnocení: 80% Obsah: Slovák Peterko je tak trochu životní otloukánek, ale svým způsobem tomu jde vždycky naproti. O pořádnou práci už roky nezavadil, přežívá díky krátkým brigádám, a nejraději se nechává živit od naivních zamilovaných dámiček. Tohle ovšem nemá nikdy dlouhého trvání, takže k Peterkovu životu neodmyslitelně patří cestování. A teď má namířeno ze slovenského Vrbova až do Zlína. Před několika měsíci totiž potkal Evu, která se mu zalíbila na první pohled, jenže se od ní dozvěděl pouze křestní jméno a to, že bydlí v "baťovských" domcích právě ve Zlíně. A teď nemá Peterko už kudy kam, tak se rozhodne odcestovat až sem. Jenže hned na první přestupné stanici jej ošklivě zmlátí parta chuligánů, takže do Zlína dorazí ve značně pochroumaném stavu. Jako by toho nebylo málo, venku mrzne až praští, všude ledovka, takže hromotluk vezme zavděk první lavičkou, na kterou narazí. Evu se mu totiž samozřejmě v záplavě úplně stejných

 Posledních pár dní nemám doma stání. Rekonstrukce bytu a úklid je už za námi, protřídila jsem šatní skříň, a ač se pořád snažím něco dělat, nemůžu se zbavit pocitu nudy, který přerůstá až do nepříjemného neklidu. Jsem ale zase na druhou stranu ráda, že se v těhotenství jenom neválím v posteli - to bylo jen pár dní na úplném začátku, když mi bylo špatně, a možná ještě těsně před porodem, kdy budu ráda, že vstanu z postele.  I doktor mi říkal, že je důležité se hýbat, a pokud možno chodit hodně ven. Takže každé ráno jdeme kolem sedmé se Žofkou nakoupit, další procházka nás čeká v deset, kdy jdu do školy pro obědy, a většinou se pak ještě ráda někde projdu sama. Žofka už měla letos třináct roků, je to psí babička, a už zkrátka neujde takové větší vzdálenosti co předtím, když je hodně velké teplo nebo zima, nechávám ji raději doma.  Ale každý den si naplánujeme malou procházku, ať už je to obchodu, pro obědy, nebo třeba jen do nedalekého lesoparku.  Poslední dny jsou takové teplotně akorá

  Autor: Alex Garland  Žánr: Román, Psychologický, Thriller Mé hodnocení: 60% Obsah: Richard je mladý cestovatel a dobrodruh, kterého aktuálně nezajímá nic jiného než poznat a prozkoumat toho co nejvíc. Teď se zrovna rozhodl pro Thajsko, konkrétně pro hlavní město Bangkok. Ubytuje se ve "čtvrti batůžkářů," na Khao San Road, v jedné z mnoha anonymních ubytoven, kde tenké umakartové stěny rozhodně neposkytují kdovíjaké soukromí.  Jak se brzy ukáže, Richardův soused obývající pokoj hned vedle je podivínský. Mluví skotským přízvukem, a neustále blouzní o pláži, korálech, a o Kristovi. Mohlo by se zdát, že jde o dalšího feťáka, kterých se dá v této čtvrti najít celkem dost. Jenže Richarda muž něčím zaujme, a když se druhý den při odchodu ze snídaně dozví, že mu neznámý nechal na recepci dopis, jeho zvědavost to ještě vybičuje. V obálce se nachází mapa, sice amatérsky nakreslená, přesto však přehledná. Dole vpravo je jediný nápis: "Pláž." Richard se vzápětí vypraví do ciz