zomablog

 Posledních pár dní nemám doma stání. Rekonstrukce bytu a úklid je už za námi, protřídila jsem šatní skříň, a ač se pořád snažím něco dělat, nemůžu se zbavit pocitu nudy, který přerůstá až do nepříjemného neklidu. Jsem ale zase na druhou stranu ráda, že se v těhotenství jenom neválím v posteli - to bylo jen pár dní na úplném začátku, když mi bylo špatně, a možná ještě těsně před porodem, kdy budu ráda, že vstanu z postele.  I doktor mi říkal, že je důležité se hýbat, a pokud možno chodit hodně ven. Takže každé ráno jdeme kolem sedmé se Žofkou nakoupit, další procházka nás čeká v deset, kdy jdu do školy pro obědy, a většinou se pak ještě ráda někde projdu sama. Žofka už měla letos třináct roků, je to psí babička, a už zkrátka neujde takové větší vzdálenosti co předtím, když je hodně velké teplo nebo zima, nechávám ji raději doma.  Ale každý den si naplánujeme malou procházku, ať už je to obchodu, pro obědy, nebo třeba jen do nedalekého lesoparku.  Poslední dny jsou takové teplotně akorá

  Autor: Alex Garland  Žánr: Román, Psychologický, Thriller Mé hodnocení: 60% Obsah: Richard je mladý cestovatel a dobrodruh, kterého aktuálně nezajímá nic jiného než poznat a prozkoumat toho co nejvíc. Teď se zrovna rozhodl pro Thajsko, konkrétně pro hlavní město Bangkok. Ubytuje se ve "čtvrti batůžkářů," na Khao San Road, v jedné z mnoha anonymních ubytoven, kde tenké umakartové stěny rozhodně neposkytují kdovíjaké soukromí.  Jak se brzy ukáže, Richardův soused obývající pokoj hned vedle je podivínský. Mluví skotským přízvukem, a neustále blouzní o pláži, korálech, a o Kristovi. Mohlo by se zdát, že jde o dalšího feťáka, kterých se dá v této čtvrti najít celkem dost. Jenže Richarda muž něčím zaujme, a když se druhý den při odchodu ze snídaně dozví, že mu neznámý nechal na recepci dopis, jeho zvědavost to ještě vybičuje. V obálce se nachází mapa, sice amatérsky nakreslená, přesto však přehledná. Dole vpravo je jediný nápis: "Pláž." Richard se vzápětí vypraví do ciz

 Na druhou květnovou neděli u nás připadá moc hezký svátek, a sice Den matek. U nás doma se nikdy vyloženě neslavil, ale ve školce a školní družině jsme vždycky pro maminku vyráběli nějaký pěkný dárek, jednou to byl malovaný hrneček, podruhé zase menší výšivka, ale radost zajisté udělal i neumětele namalovaný obrázek.  Když jsem byla hodně malá, byla jsem na své mámě hodně citově závislá. Dodnes si pamatuji, že jsem první den ve školce celý probrečela, protože jsem chtěla k mámě. A když jsem jela na léto k babičce a dědovi do města, první den se nesl ve stejném duchu, stesk po mámě byl opravdu intenzivní. Ale pak už to bylo lepší, babička mi druhý den ráno vytočila mámu na pevnou linku, mohla jsem si s ní popovídat, a už to bylo lepší. Na dětství vzpomínám moc ráda, a právě máma v něm hrála zásadní roli. Táta býval často pracovně pryč, takže jsme podnikaly jen ve dvou různé výlety, ale i sobota strávená na zahrádce byla fajn. S mámou mám spojené takové ty maličkosti z dětství - párky k

 Dneska jsem si konečně mohla po tolika dlouhých dnech udělat večerní pohodu u televize a počítače. Malování je definitivně za námi, a chválabohu už máme i položené všechny nové podlahy. Žádné koberce, s čímž odpadá zdlouhavé čištění a každodenní vysávání, ale stačí jen narychlo zamést a přetřít vlhkým hadříkem.  Původně jsme měli v plánu "jen" vymalovat. Jenže stěny bylo potřeba oškrábat - na chodbě, v kuchyni i v budoucím dětském pokojíčku, takže to nebylo tak rychlé. Malování bylo definitivně hotovo ve středu. Takže začal velký úklid - drhnutí dveří, podlah, zkrátka všeho, co nebylo zakryté. Hned včera totiž začala další etapa, a sice pokládka lina.  A já dostala za úkol si zajet ráno do města, nějak tam zabít čas a vrátit se nejlépe po dvanácté hodině. Kuchyni bylo totiž potřeba rozebrat, včetně kuchyňské linky, ledničky, všechno kompletně vyklidit, přesunout do obýváku. Takže ještě ve středu večer jsem vyklízela všechno nádobí, hrnce, talíře, už jsem fakt nevěděla, kam t

 Jako dítě jsem nebyla nijak zvláště často nemocná. Výjimkou byl nástup do školy v září - stačil týden v kolektivu, a už jsem lehala s horečkou či horším nachlazením. Všechny tyto problémy ale vyřešily "běžné" sirupy na kašel, spreje do nosu, případně nějaký Paralen. Opravdu si nepamatuji, že bych jako malá brala někdy antibiotika, a když jsem se na to před časem ptala mámy, tak odvětila, že si je téměř jistá, že jsem je v dětském věku opravdu nebrala. Zlom nastal až v devatenácti. Tehdy jsme strávili večer s přítelem na vymrzlé chatě, která se nestačila vytopit, a první zánět močového měchýře byl tady. Tehdy mi moje praktická doktorka napsala tabletky Zinnat, to si pamatuji dodnes, neboť jsem celkem s nedůvěrou hleděla na krabičku, kterou jsem si nesla z lékárny. Užívala jsem je tuším po dvanácti hodinách. Ještě mě v lékárně paní upozorňovala, že je potřeba je užívat opravdu přesně, jinak nezaberou.  První zánět byl vyléčený, ale bohužel se mi záněty močových cest začaly vra

 Jak jsem měla na začátku pocit, že se na neschopence unudím k smrti, tak to už nějaký čas opravdu neplatí. Přípravy na příchod nového člena rodiny jsou v plném proudu, a já opravdu nevím, co dřív. Teprve teď aktuálně finišujeme s malováním, a to jsem si myslela, že to bude maximálně na týden. Ale bylo potřeba zdi oškrábat, dát novou omítku, a pak až se mohlo začít finálně malovat.  Původně jsme měli v plánu vymalovat jen dětský pokojíček, ale když malíř viděl, v jakém stavu ty zdi jsou, tak nám doporučil, že by se mělo vymalovat všude, krom ložnice a koupelny. Tak jsme to vzali všechno pěkně kompletně.  I když si člověk nemaluje sám, tak přesto je s tím spousta práce - úklid, vykašlala jsem se o víkendu i na vaření, zašli jsme si k mámě, protože se to fakt nedalo, podmínky byly dost bojové. Kompletně hotová je kuchyň, obývák, snad zítra už by měla být hotová chodbička, a ještě je potřeba jednou přetřít dětský pokojík. Hlavně jsem ráda za tu kuchyň, a pak taky samozřejmě obývák, protož

  Autor: Julie Garwood Žánr: Romantický, Historický Mé hodnocení: 60% Obsah: Anglie roku 1066 se zmítala v opravdu neklidných časech, Normané dost krvavě zápasili o území se saskými vojsky, a konečné vítězství Normanů znamenalo pro Sasy dost krutou porážku, a hlavně ne všichni ji byli ochotni uznat. Bývalo dobrým zvykem vždy přivést z dobytého území královi kořist - většinou se tedy jednalo o šlechtičnu či princeznu.  Také normanský rytíř Royce se nehodlá vrátit ke svému králi, Vilému Dobyvateli, s prázdnou. Při obléhání hradu je však spolu se svou družinou hanebně přelstěn saskou šlechtičnou Nicholaou, které se podaří schovat se do nedalekého kláštera. A jelikož se dívka nachází na církevní půdě, nemůže ji odtud nikdo odvléci násilím. Navíc se stará o nemocného bratra Justina, který v boji přišel o ruku. Jenže Royce není zvyklý prohrávat, a proto použije na Nicholau její vlastní zbraň - lest. Vyláká ji z kláštera pomocí jejího synovce Ulrica, na kterém dívka velmi lpí. Takže nakonec s

 U nás doma se vždycky třídil odpad. V komoře byly dvě velké tašky, jedna na papíry, druhá na plast, a já je často o víkendu vozila na kole k blízkému kontejneru. Zatímco u té na papír trvalo dlouho, než se naplnila, ta s plasty byla plná podstatně dříve. Až zpětně jsem si uvědomila, že jsme doma plasty tak poctivě netřídili. V tašce bývaly převážně plastové láhve, vaničky od masa či ovoce. Ale třeba ty menší obaly, od čokolád nebo od bonbonů se u nás házely do koše na smíšený odpad.  Já dnes třídím odpad až puntičkářsky, také mám dole ve špajzu vyhrazené místo pro tašky, jen už nemám tašku na papír, protože ten převážně všechen spálíme v kamnech. Takže na plasty mám tašky dvě. Velké, a víte co? Jsou taky neustále plné. A to se snažím třeba s igelitkami šetřit, když jdu na nákup, buď s plátěnou taškou, papírovou, a výjimečně si tedy koupím tu plastovou, a do kontejneru ji vyhodím, až když je v dezolátním stavu.  Jenže tak devadesát procent výrobků v obchodech je v plastových obalech. J