Přeskočit na hlavní obsah

Příspěvky

Walkman budoucnosti?

Poslední dva roky jsem si v knihovně zvykla vypůjčovat i časopisy. Dříve jsem domů nosila jen tašku plnou knih, ale přeci jen, i ty časopisy jsou příjemné zpestření, často si tak odpočinu od zrovna dočtené náročné knihy a také v nich najdu často inspiraci pro nový článek. Takové lehké popostrčení, a pak už mi to jde psát samo. A právě v jednom loňském vydání časopisu 100+1 mě nezaujal článek jako takový, nýbrž reklama vytištěná přes celou stranu. Na reklamě mě upoutalo i to, že se nejedná o klasické PR (placenou reklamu), nýbrž že časopis ještě dostane od výrobce nejspíše finanční provizi za to, že reklamu otiskl. Do sedmého listopadu loňského roku totiž dostal každý čtenář, který si produkt zakoupil, slevu 200 korun. A to jak na eshopu, tak v kamenném obchodě. Asi jsem sto let za opicemi, ale o produktu AVS přístroj jsem nikdy neslyšela. Zadala jsem název do Googlu a vyskočil na mě název psychowalkman. Docela jsem na to koukala. Walkman jako člověk narozený v devadesátkách samozřejmě
Nejnovější příspěvky

Iveta (2022)

 Když začaly na televizní stanici Nova běžet mezi reklamním blokem upoutávky na minisérii Iveta , říkala jsem si, že to je něco pro mě. Minisérie mě poslední dobou velmi baví, konkrétně i právě z TV Nova nebyla vůbec špatná ta o sériovém vrahu Roubalovi, ve které exceloval v hlavní roli Hynek Čermák. A pak také pro mě bylo velkým lákadlem to, že Iveta má nabízet realistický a nepřikrášlený náhled na dětství, dospívání a rané začátky pěvecké kariéry Ivety Bartošové.  Ač jsem vyrůstala až po roce 2000, přesto se mi Ivetina hudební tvorba nevyhnula. Když se řekne Iveta Bartošová, tak se mi jako první vybaví pohádka Tři oříšky pro Popelku. Tato pohádka mě provázela dětstvím co si pamatuji, i dnes si bez ní neumím představit Vánoce. Právem dostala Iveta přezdívku popová princezna. Její hlas a celkový zpěvácký dojem je mi u ní bližší než třeba u Lucie Bílé, která je na můj vkus příliš ukřičená. Ale to je samozřejmě můj osobní názor, každému se líbí něco jiného. Bohužel, poslední roky před sv

Knižní recenze 259 Žít lehce

  Autor: Janek Sedlář, Lucie Sedlářová Žánr: Bibliografie, Populárně naučný, Cestopisný Mé hodnocení: 60% Obsah: Inspirativní a časosběrné příběhy lidí, kteří se rozhodli vymanit se ze spárů moderní civilizace a jejích výdobytků, a rozhodli se žít jinak. Navrátili se k přírodě, jednoduchosti, skromnosti, a také ke zdravějšímu a alternativnějšímu způsobu života. A právě k tomuto způsobu života postupně inklinovali i oba autoři knihy, manželé Sedlářovi. Prvotním impulsem k velké životní změně bylo pro Janka to, když v jejich domě ve městě vypukl "bezpečnostní požár." Janek zrovna odjel fotit portréty, chtěl manželce a dvěma malým dětem zatopit, a když se vrátil, před domem byli hasiči. A tehdy si Janek uvědomil, že konečně přišla z vesmíru odpověď na jeho přání velké životní změny. Ze dne na den se octl s manželkou a dětmi v podstatě na ulici a musel řešit, co bude dál? A tak se rozhodl poslechnout ono znamení shůry, koupil starý, ojetý karavan, a vydal se s rodinou na cestu po

Jak to (ne)jde

 Dnešní článek bude tak trochu deníčkový a okecávací. Poslední týden totiž byl snad nejnáročnější, jaký jsem kdy zažila. Nejde ani tak o práci, tam je to naopak hrozně fajn. Ale spíše o tu zdravotní stránku. Polovina května, vše začíná kvést, a já trpím, jak už dlouho ne. Letos mi totiž alergie na pyl propukla v  takové síle, že se cítím extrémně vyčerpaně, unaveně, a jaro ze mě paradoxně vysává všechnu energii. Na procházky přes den už chodit prostě nemůžu. Jedině večer. Jinak kýchám, kašlu, slzí mi oči, a takto se funguje těžko. Jsou to takové záchvaty, které přijdou znenadání. Musím si sundat brýle (přes ten den je mám celé od pylu, musím je neustále utírat hadříkem, hrůza), počkat, až mi přestanou téct oči, mezitím se vysmrkám, a huhlám, jako bych měla chřipku. Když mě to chytne v práci, umyju si ještě vlažnou vodou celý obličej, zrovna i včera ve zprávách říkali, že to pomáhá. Jenže, v práci teď více větráme, kolegyně chodí často na cigaretu, takže se stejně otevírají pořád dveře,

Extrémní osamělost

 V minulém článku jsem zmínila, že poslední dobou mě baví i četba populárně naučná. A tak jsem v knihovně zamířila do oddělení s knihami z oblasti lékařství a psychologie. A zaujaly mě hned dva tituly z oblasti medicíny. Obě knížky se zabývají autismem. Pro mě osobně je autismus velice blízkým tématem, které se mě dost citlivě dotýká. Ve svém blízkém okolí mám totiž hned dva lidi, jejichž diagnóza zní právě autismus. Jedním z nich je synovec mého přítele, šestnáctiletý Daniel, a tím druhým je můj strýc, bratr mé maminky, Pepa. Strýce znám celý život, už od dětství, a asi jsem si od začátku uvědomovala, že je jiný. Babička po něm mně a rodičům posílala různé věci, co třeba zrovna koupila, případně lístek s nějakou prosbou, například zařídit něco ve městě. Pepa neumí používat domovní zvonek, takže jsem se ho kolikrát lekla, když se znenadání objevil na chodbě, nebo pokud bylo zamčeno, tak prostě zabušil na dveře. Pepa neumí číst, psát, ani počítat. Neumí si zavázat tkaničky, proto nosí b