zomablog

 Tento týden jsme mohli ještě pár dní do sytosti užívat sluníčka. Hned v pondělí jsme měli s Juli takový delší čas strávený ve městě. Ideální je pro nás tak ta hodinka a půl, ale tentokrát jsem musela jet později. Takže ráno v osm jsme jely do obchodu, a protože bylo krásně slunečno, tak jsme si daly svačinku u nás v lesoparku na lavičce.  A právě tady na dvou místečcích kousek od sebe právě kvetly tyto zplanělé narcisky. Je pěkné pozorovat, jak se pomalu příroda probouzí, už jsem viděla i několik čmeláků a včelky mají také napilno. Takhle ráno je to pro mě vždycky nejlepší, ve městě ani u nás není tolik lidí, a já se ráda vyhýbám velkým davům.  Po svačince v parku jsme si chvíli pohrály u nás na zahradě. Krom dřevěné kuchyňky je tu už i pískoviště, a soused tam dal i trampolínu. Je fajn že to máme takhle za bytovkou, je tam klid, takže paráda.  Trampolína zatím Julinku nebere, a zatím nechce ani na to odrážedlo, co jsem koupila od kamarádky. Když jsem ji zkoušela do...

 O víkendu jsme si s přítelem udělali filmový večer, což bylo moc fajn, protože poslední dobou na filmy moc nekoukám, s Julií si nemám šanci film pořádně užít, a většinou jsem večer tak unavená, že hned zalehnu. Ale víkend se vydařil, a protože Juli usnula nečekaně o něco dříve, tak se naskytla fajn příležitost na něco nového mrknout.  Přítel mi řekl je, že se jedná o detektivku, recenze na film že jsou rozporuplné, ale že si myslí, že by se nám to mohlo líbit.  Rok 2029, New York. Detektiv Chris Raven se po velmi ošklivém mejdanu a kocovině vzbudí v nezáviděníhodné situaci. Sedí v křesle, je připoutaný, a po prvotním šoku z probuzení následuje další. Octnul se před soudním systémem AI, kam byl deportován po svém zatčení v baru. Je obviněn z vraždy své manželky Nicole. Podle důkazů na místě činu je na devětadevadesát procent jisté, že vrahem byl Daniel. Pokud se mu nepodaří do devadesáti minut zajistit důkaz o své nevinně, čeká jej okamžitá poprava. Virtuální soudkyně spa...

  Autor: Ellen Marie Wisemanová  Žánr: Podle skutečné události, Thriller, Román  Mé hodnocení: 75%  Obsah: Těsně po vánočních svátcích roku 1971 se šestnáctiletá Sage Wintersová vyplížila z domu a z autobusového nádraží ve Staten Island se vydala autobusovou linkou do Willowbrooku. A vede ji k tomu šokující tajemství, které se dozvěděla teprve předevčírem. Zaslechla totiž svého otčíma Alana, jak telefonoval s někým ze státní školy právě ve Willowbrooku. A ten někdo Alanovi říkal, že Rosemary se podařilo ze školy utéci, a teď ji samozřejmě všichni zaměstnanci hledají.  Sage je v šoku a celý její život se převrátil naruby. Rosemary je totiž Sageino jednovaječné dvojče - ale dívka žila již šest let v tom, že sestra zemřela. Když bylo dívkám deset let, Rosemary najednou skončila v nemocnici, podle matky s těžkým zápalem plic, kterému bohužel podlehla. Jenže tak to vůbec nebylo. Matka bohužel již dceři pravdu říci nestihla, protože zemřela před čtyřmi lety při autone...

 Nový začátek ve škole se vždy nese v duchu seznamování a oťukávání s novými spolužáky a učiteli. Pomoci tomu měl i "třídní den." To jsme se nikdy neučili, a místo toho dělali takové ty aktivity typu: "Každý se teď postaví sem před tabuli, a ve stručnosti se nám představí." Tohle jsem vždycky nenáviděla. Jak v prváku na učňáku, a později na střední. Stoupnout si před celou třídu, představit se, a něco o sobě říct... Vždycky jsem byla rudá až za ušima a přišlo mi to extrémně trapné. Přitom třeba přednést referát na nějaké téma nebo řečnit o tom, jak se plete vánočka, to mi nikdy problém nedělalo. Ale mluvit o sobě, představit se, popsat se, jak vidím samu sebe, to už je o něco těžší oříšek! ¨ A pak tu samozřejmě byly i testy na to, který typ temperamentu je nám nejbližší. Nejprve jsme měli napsat na papírek pět svých kladných, a taky pět záporných vlastností. A ono to není někdy úplně jednoduché. Jak vidím sám/sama sebe? Jinak se vnímám já, a jinak mě vnímají ostatní...