Přeskočit na hlavní obsah

Příspěvky

Les v domě

 Od české spisovatelky Aleny Mornštajnové jsem tuším vloni začala číst román Listopád. Ale bohužel mě četba nezaujala, takže jsem ji odložila ani ne v půlce. A vloni jsem zaregistrovala mediální humbuk, který se strhl kolem další autorčiny knihy Les v domě. Recenze byly vesměs pozitivní, titulky opravdu navnaďující, takže jsem se těšila, až bude knížka k dostání u nás v obecní knihovně. Zaujalo mě hlavně to, že se jedná o dost depresivní čtení, a tak trochu i psychologický thriller. No a konečně knížka doputovala i do naší knihovny. Plna očekávání jsem si tedy výtisk půjčila domů, a ve čtvrtek večer začala číst.  Hlavní hrdinka, které nikdo neřekne jinak než Cácora, a tato přezdívka se prolíná celým dějem, bydlí na vesnici s rodiči a babičkou a dědou v rodinném domě. Až do svých šesti let holčička nezažila celkem nic špatného. Jenže v roce 1997 přišly povodně, při kterých zmizel její tatínek. Tatínek, který jezdil domů vždycky jen na víkendy, ale holčičce se věnoval nejvíc z celé rodin
Nejnovější příspěvky

Knižní recenze 342 Můj život u sousedů

  Autor: Huntley Fitzpatricková Žánr: Pro mládež, Romantický Mé hodnocení: 70% Obsah: Šestnáctiletá Samantha Reedová má v očích ostatních spolužáků a známých dokonalý život. Chodí na tu nejlepší soukromou střední školu ve městě, nosí pěkné oblečení, a o peníze její rodina také nebude mít nouzi, když je její máma politička a zrovna zahájila kampaň do senátních voleb. Jenže všechno tohle je jen pozlátko. Sam vyrůstala bez otce, který je opustil, když byly Sam dva roky, a máma byla zrovna těhotná s její mladší sestrou Tracy. A to samozřejmě ovlivnilo i výchovu obou sester - Grace byla od té doby tak trochu zatrpklá, a na holky možná až moc přísná. I tak má ale Sam svoje sny, a snaží se vymanit z područí dominantní matky a nepodřizovat svůj život jejím přáním. Jenže copak to jde, když má už na prázdniny naplánovaný rozvrh brigád, a trávení veškerého volného času, aby náhodou neměla na chvíli pocit, že se nudí?  Každý večer, pokud je hezké počasí, vyleze Sam na svůj malý balkonek a pozoruje

Dnešní kontrola

 Dneska ráno jsem musela vstávat už v šest, protože jsem byla objednaná na kontrolu po třech týdnech na gynekologii. Ale stejně jsem byla vzhůru už od čtyř, se spánkem to mám teď takové rozhozené - jednou spím do osmi, pak zase vstanu už ve čtyři. Ale často to pak dospím i přes den. V sedm hodin jsem se vypravila na zastávku, bez snídaně, v batůžku pečlivě zavázanou skleničku s močí. No nebylo mi ráno moc dobře, jelikož jsem nesnídala, ale čekaly mě ještě odběry, a na ty se musí nalačno. V čekárně už přede mnou čekaly tři pacientky. Potěšilo mě, že jsem potkala kamarádku ze střední, která byla o ročník níž, dřív jsme spolu párkrát zašly na kávu, ale dlouho jsme spolu nemluvily, ani jsme si nepsaly. Dost mě překvapila sdělením, že má před maturitou - vždyť už dávno musela skončit, to mi nesedělo do počtu. A tak se rozpovídala o svých zdravotních problémech, kdy musela akutně na operaci s naštěstí nezhoubným nádorem na žlučníku.  A kvůli rekonvalescenci po operaci tak samozřejmě nedoděla

Žádné zprávy, špatné zprávy?

 Už několik let prakticky vůbec nesleduji televizní večerní zpravodajství. Výjimkou je to, když se stane nějaká důležitá událost. Například když byl poprvé vyhlášen nouzový stav v souvislosti s pandemií koronaviru. Tehdy jsem byla sama doma, nemohla jsem chodit do školy, nikdo pořádně nevěděl, co bude dál, a tak jsem s napětím hltala ČT24 a každou novou zprávu. Dnes už mi to přijde jako daleká historie - roušky, respirátory na ulicích, denně ve zprávách nové počty nakažených a hospitalizovaných... Ale přiznám se, že pravidelně sleduji zprávy na internetu. Je celkem důležité mít základní přehled o tom, co se děje kolem nás.  Jenže nedávno vyšel zajímavý výzkum, který dokládá, že jsme se octli "v zajetí špatných zpráv." Schválně, jestli někdy koukáte na zprávy, udělejte si čárky za každou dobrou a špatnou zprávou. Těch negací bude rozhodně převažovat více. Bude to asi tak deset let, co byla z Televizních novin zrušena rubrika Zvířátko na konci. To byla vždycky taková úsměvná vs

Národ knihomolů

 Když jsem vyrůstala, tak internet nebyl ještě doménou každé domácnosti, v televizi jsme chytali tři televizní kanály, z toho jeden zrnitý, a pohádky jsem si pouštěla na VHS kazetách, později na DVD přehrávači. Ale dost času jsem trávila venku s kamarády, a nejčastěji čtením knih. Uměla jsem plynule číst, ještě než jsem šla do první třídy. Takže slabikář, cvičení ze čtení, později i pravopisná nebo slohová cvičení, to pro mě nebyl žádný problém. Pravopis, gramatika, ale i slohová stylistika se totiž dá pochytit ze čtení. Na prvním stupni mě samozřejmě hodně bavily pohádky a dětské čtení z nakladatelství Albatros. Později jsem si zamilovala dobrodružné příběhy, nejvíce jsem vyhledávala edici KOD . Doslova jsem hltala příběhy námořníků, kteří při těžkých útrapách objevovali nové kontinenty, a divoká dobrodružství Indiánů, kteří se bránili proti nájezdům bledých tváří. Když už jsem měla přečtenou naši domácí knihovnu, vypůjčené knížky všude možně po známých, a už jsem nevěděla, co dál čís