Při psaní dnešního článku jsem byla tak trochu v rozpacích, jaký mu dát vlastně nadpis. Rozhodla jsem se nakonec pro "Betonovou zahradu." Brzy pochopíte proč, ale se stejnojmenným knižním dílem, potažmo filmem, nebude mít dnešní povídání nic společného. Od malička bydlím na vesnici, až na období, kdy jsem byla na intru, tak jsem svou rodnou obec prakticky na delší dobu neopustila. Jasně - nějaké výlety, dovolené, setkávání s rodinou, to samozřejmě proběhlo, ale trvalé bydliště mám pořád stejné - jen jsem se přestěhovala o pár ulic dál. Máme tu kus krásné přírody. Hory, lesy, pole, louky, svěží horský vzduch - pravda, sice je tu i v létě většinou o něco chladněji, ale já to tu mám prostě ráda. Jeseníky jsou úžasné hory, sice je tu život trochu těžký, ale já bych neměnila. Brzy mi bude třicet, ale tak nějak cítím, že jsem tu už dávno zapustila své kořeny, a nehodlám je násilím trhat a usídlit se někde jinde. Miluju procházky po lesích, po polích, loukách, protože v přírodě
Když jsem v patnácti nastoupila na učňák, neměla jsem žádnou zkušenost s klukama. Krom nevinné první dětské lásky ve školce, kdy jsme si dali pár pusinek. Byla jsem silný introvert, neměla jsem moc kamarádů, a seznámit se s někým jen pro mě nebylo jednoduché. Jednou jsem zkusila oslovit kluka, co studoval stejný obor, jen byl o ročník níž, a skončilo to (já to tak vnímala), pořádným trapasem, protože dotyčný neměl zájem. Takže jsem získala dojem, že "normálně" se s nikým nemám šanci seznámit. Tudíž jsem si založila profil na seznamce. Tehdy ještě frčel portál lide.cz, který před třemi lety skončil v propadlišti internetových dějin. Nenahrála jsem si tam ani fotku, tu jsem měla v plánu poslat až případně po delší konverzaci s dotyčným. Tuším že jsem tam vyplnila křestní jméno, okres, kde bydlím, věk, koníčky, a pak to nejdůležitější, o jakého kluka mám zájem. Když jsem si tam projížděla profily, které mi vyjely jakožto "žádoucí," tak jsem z toho nebyla moc nadšená