zomablog

 Když jsem v patnácti nastoupila na učňák, neměla jsem žádnou zkušenost s klukama. Krom nevinné první dětské lásky ve školce, kdy jsme si dali pár pusinek. Byla jsem silný introvert, neměla jsem moc kamarádů, a seznámit se s někým jen pro mě nebylo jednoduché. Jednou jsem zkusila oslovit kluka, co studoval stejný obor, jen byl o ročník níž, a skončilo to (já to tak vnímala), pořádným trapasem, protože dotyčný neměl zájem.  Takže jsem získala dojem, že "normálně" se s nikým nemám šanci seznámit. Tudíž jsem si založila profil na seznamce. Tehdy ještě frčel portál lide.cz, který před třemi lety skončil v propadlišti internetových dějin. Nenahrála jsem si tam ani fotku, tu jsem měla v plánu poslat až případně po delší konverzaci s dotyčným.  Tuším že jsem tam vyplnila křestní jméno, okres, kde bydlím, věk, koníčky, a pak to nejdůležitější, o jakého kluka mám zájem. Když jsem si tam projížděla profily, které mi vyjely jakožto "žádoucí," tak jsem z toho nebyla moc nadšená

 Už delší dobu jsem neviděla žádný film, aktuálně nemám rozkoukaný ani seriál, a protože už mám doma konečně z opravny televizi, rozhodla jsem se to včera napravit. Kamarád mi už před pár týdny nadšeně referoval o dokumentu Velké nic. Prý je to o pandemii koronaviru, ale není to tak úplně dokument, ale spíše takový průřez tím, jak covidové restrikce ovlivnily obyčejné i neobyčejné lidi. A včera jsem se večer dost nudila, takže jsem se rozhodla, že si dokument stáhnu a mrknu na něj. Vyhledala jsem si jeho profil na československé filmové databázi, a aktuálně má hodnocení od uživatelů jednasedmdesát procent. Což není vůbec špatné. Jako další mě zaujala informace, že režii měl na starosti Vít Klusák. Ten už se před lety dostal do podvědomí diváků dokumentem V sítí, který diváky v kinech šokoval svou syrovostí.  Byla jsem tedy zvědavá, jak se mi bude líbit Velké nic.  Dokument má stopáž hodinu a čtyřicet minut. Což je myslím tak akorát, upřímně, pokud má film déle než dvě hodiny, tak ke ko

  Autor: Ken Kalfus Žánr: Společenský román, Satirický, Tragikomický  Mé hodnocení: 80% Obsah: Marshall a Joyce Harrimanovi žijí na první pohled svůj americký sen. Bydlí v jedné z lepších čtvrtí v New Yorku, mají úžasně položený byt, (avšak špatně osvětlený a málo udržovaný!), a vychovávají dvě malé děti, dvouletého Victora a čtyřletou Violu. Oba pracují na celkem prestižních kancelářských pozicích, a díky tomu mohou splácet poměrně drahou hypotéku. Jenže pod krásnou fasádou se skrývá malý problém. Už druhým rokem se Harrimanovi rozvádějí. A rozvod není žádnou přátelskou událostí. Hádají se o vše - o dům, o psa, o děti, o způsoby jejich výchovy, a hlavně o alimenty. I nadále však spolu oba sdílejí z ryze praktických důvodů jeden byt, což vyvolává konflikty na obou stranách.  I když bylo oběma řečeno, že spolu mají komunikovat pouze prostřednictvím právníků, tak to díky uspořádání jejich domácnosti zkrátka není možné, a jejich vzájemné vztahy jsou na bodu mrazu. Jako nejlepší způsob pře

 Už minulý týden jsem v práci s předstihem oznámila, že mám na dnešek naplánovaného lékaře, a k tomu jsem si hodlala vzít půl den dovolené. Máme to v práci takto zařízené. Půl den u lékaře je placený, jako bych byla normálně v práci, a ten půl den dovolené mi nijak nevadí - dovolené mám ještě spoustu. Jenže, samozřejmě, šéf na to zapomněl, že jsem mu to hlásila, a tak se včera divil, když jsem po něm chtěla propustku k lékaři.  Nakonec jsme se dohodli, a já se těšila, jak si ráno zajdu k doktorovi, a pak si udělám hezký den ve městě.  Úplně nejlepší pro mě bylo, že jsem si mohla konečně o pár hodin déle pospat. Žádné vstávání ve čtyři, ale až v sedm, protože jsem byla objednaná na devátou. Ale stejně jsem byla vzhůru už po páté hodině, a znovu usnout už se mi nepodařilo... Už konečně dozrávají šípky, dva velké obsypané keře divoce rostou u plotu neobydlené chalupy, kterou jsem míjela cestou na autobus.  V osm hodin jsem jela do města, a pak jsem už vyrazila k doktorce. Nešla jsem tento