zomablog

 Když jsem byla předloni těhotná, tak ještě než jsme se pořádně dozvěděli pohlaví miminka, řešili jsme jméno. A aby to bylo fér, já vybrala pro kluka, a přítel pro holku. Kdyby to byl chlapec, jmenoval by se Štěpán. Jednak se to jméno hodí k příjmení, a jmenoval se tak můj dědeček. Přítel vybral jméno Julie. Jmenuje se tak jeho sestřenice, a vždycky se mu to líbilo. Jsem ráda, že jsme se takto domluvili, a pokud bychom někdy měli mít další dítě, zase bychom si to vyměnili. Já bych vybrala pro holku, a on pro kluka. Mám svoje favority i v ženské podobě. Hodně se mi líbí Vanda nebo Linda. Těch v posledních letech moc není, a taky by nám to koncovkou pěkně pasovalo k příjmení. Zato přítel má pro kluka vybraného Lukáše. I to je pěkné. Ale některá česká jména, ty tedy opravdu "stojí za to." Já vím, že každé jméno je hezké, když se hezky řekne. Ale třeba taková Mečislava, nebo Zdislava, tak to je opravdu pro dítě spíše pomsta!  Nelíbí se mi moc ve jménech -slav nebo -slava. Třeba R...

 Snad už dávno minuly doby, kdy se na lidi s tetováním koukalo skrz prsty - čili jako na kriminálníky, feťáky a jiné přízviska. Mí rodiče vždycky tetování hrozně odsuzovali, pamatuji si to z doby, kdy jsem byla dítě. A pak si brácha nechal v osmnácti vytetovat přes celá záda symbol českého lva - a najednou ty řeči utichly.  Já sama mám tetování dvě. Malá, nenápadná na zápěstí. Nechala jsem si je dělat dost krátce po sobě, v salonu, kde se nechali tetovat i mí známí a právě i brácha tam byl několikrát. Už to bude skoro deset let, co jsem si nechala dělat  tetování. Další zatím neplánuji, nelíbí se mi moc ten trend, že si rodiče nechají vytetovat jména svých dětí a k tomu datum narození. Julinku mám v srdci, a tak je to nejlepší. Salon, kde jsem tenkrát byla, měl různá osvědčení, tatér byl fajn, byla jsem moc spokojená.  Ještě ale před těmi deseti lety jsem se několikrát setkala s názorem, že tetování do společnosti nepatří. Problém vznikl i na školní praxi. Tehdy jsem...

 Letos mi to od začátku roku moc neutíká, ačkoliv už se leden přehupuje do své druhé poloviny. A to je dobře, protože už se mílovými kroky blíží únor, který je krátký, a pak už konečně březen... Ta zima mě fakt nebaví, ale jsem zase ráda, že už nejsou takové tuhé mrazy. Alespoň zatím. Zase je to fajn počasí pro lyžaře, teď jich i u nás je docela dost, potkávám je venku, a taky jezdí autobusem na Červenohorské sedlo, tímto spojem jezdívám pravidelně domů.                           Tuhé mrazy povolily, další sníh je zatím v nedohlednu, a místo toho přišla obleva. Včera ranní zpravodajství avizovalo, že to bude hodně klouzat, dokonce někde padlo i upozornění, že je lepší vůbec nevycházet ven, ale u nás kupodivu žádná hrůza. Vzala jsem si i boty se silnější podrážkou - pro jistotu, ale dobrý, klouzačka se nekonala.  Ale jak pořád ještě na začátku týdne mrzlo a foukal i dost vítr, raději jsem jezdila do...

  Autor: Martin Goffa Žánr: Detektivní  Mé hodnocení: 80% Obsah: Šedesátník Arnošt Milota, kterému nikdo neřekne jinak než "Arno," si užívá zaslouženého důchodu v malé vesničce Lhota. Vyrostl tady, a na stará kolena se sem zase vrátil, aby opravil dům po rodičích, který hodlá jednou odkázat dceři Anetě. Ta žije i s přítelkyní Laurou ve slunné Itálii, ale několikrát do roka tátu navštíví.  A teď má Arno na domě hodně práce. Jelikož červenec je letos srážkově chudý, dal se s partou místních řemeslníků do opravy střechy. Na Arnovi je spíše úklid - ale i tak, suť a staré krovy se válejí po celé zahradě, takže rozhodně nezahálí. A k ruce má ještě přítelkyni a bývalou kolegyni z práce Martu. Arno pracoval roky jako detektiv, a i když už je dávno na penzi, pořád to má v "krvi." Vloni byl bývalým kolegům nápomocný při hledání zmizelé dívky.  Poklidné červnové odpoledne, kdy slunce žhne přímo neskutečně, přeruší příjezd vzdáleného souseda. Pítrs, jinak mu nikdo ve vesnici ne...