Všechny problémy lidstva pocházejí z naší neschopnosti posedět tiše o samotě v místnosti. Nikdy jsem nebyla typ člověka, který miluje hlasitou hudbu, rachot, a věčný hluk. Naopak jsem vždycky utíkala na své klidné, tiché místečko, kde jsem si mohla v klidu číst, učit se do školy, nebo si malovat. A když jdu spát, tak k tomu potřebuju taky úplné ticho. Doma jsme mívali akvárium s želvami, a máma musela pak na noc vypínat filtr. Ten zvuk, ač pro někoho třeba ne moc hlasitý, mi bránil v usnutí. Ale co bylo naopak fajn, tak zvuky přírody. Vrkání holuba venku, cvrkání kobylek, a taky šumění potoka, který jsme měli hned za domem. Vždycky mi připadalo zvláštní, když návštěva, co u nás přespávala ráno tvrdila, že jim vadí šumění vody. Já na to byla zvyklá odjakživa, takže mi to ani nepřišlo. Ale s odstupem let už to chápu. S léty se jakási averze na hluk a mnoho vjemů nijak nezměnila. Když jsem pobývala na intru, tak jsem měla rok takové dost podivné spolubydlící. Zuzka ...
Tak nějak jsem tápala nad tím, jak nazvat dnešní deníčkový článek. Asi mi už dochází fantazie, ale věřím tomu, že mi dáte za pravdu. Jednak tedy toto léto je extrémně suché, tráva je místy žlutá, v potoce teče hrozně málo vody, a vypadá to, že jen tak znovu nezaprší. A pak další teplotní výkyvy. Sice je teplo, ale nemůžu si pomoct, rána bývají studenější, a právě ten chladný ostrý vzduch mi evokuje to, že se blíží podzim. Ano, já vím, je teprve čtrnáctého srpna, dnes je u nás zase čtyřiadvacet stupňů, ale je to tak, že září začíná pomalu klepat na dveře... Nejsem si jistá, zda už jsem tuhle fotku Julinky coby berušky nedávala do minulého článku. Ale je pěkná, tak to snad nevadí. Juli teď aktuálně prochází obdobím vzpurnosti, což je někdy pěkný zápřah na nervy. Když se jí něco nelíbí, dovede to dát pěkně najevo. Ale jasně jsem stanovila hranice, kam už ví, že takhle se chovat nemůže. Tento týden třeba hrozný problém nočník - jenom ho vidí, záchvat, řev, začne s ním házet....