zomablog

 Dětství je naprosto úžasné v tom, že si coby děti můžeme - a vlastně také tak trochu musíme - hrát. Moje generace ještě nebyla tak moc zasažena érou počítačů a chytrých telefonů - ano, počítač jsme měli, ale až mnohem později, a také jsme hned neměli doma zapojený internet. A dnes vzpomínám na to, jak to vlastně bylo fajn. Musela jsem se zabavit sama, hrát si s hračkami nebo si něco sama vymyslet.  Rodiče mě nijak extra hračkami nezahrnovali, samozřejmě narozeniny, Vánoce, a někdy mi ve městě máma koupila panenku, když jsme spolu jely na nákup. Takže každá nová hračka pro mě byla velkou vzácností a velmi jsem si jí vážila. A klasikou u nás doma bylo psaní Ježíškovi. Inspiraci pro to, co bych tak od Ježíška vlastně chtěla, jsem čerpala převážně z reklam v televizi. Ranní blok pohádek na komerčních televizích se nikdy neobešel bez reklamy na nějakou "cool" hračku.  Jeden rok mi udělal velkou radost plyšový Pikachu, pak zase plyšový Furby.  Toho jsem si hrozně zamilova...

 Naše krásné Jeseníky jsou proslulé tím, že zima je tady vždycky v předstihu. A tak už ve vyšších polohách a také na Červenohorském sedle napadl první sníh - někde jen poprašek, jinde trochu víc, ale tohle je vždycky taková lehce neblahá předzvěst toho, že zima je zde. U nás zatím tedy nenasněžilo nic, ale rána a noci jsou extrémně chladná a mrazivá. Což s sebou nese mírné komplikace.  Julča stále odmítá čepici, ráno si ji nasadí na chvíli, ale po cestě už si ji sundá a když se jí snažím znovu nasadit na hlavu, řev. Je to fakt nepříjemné, tento týden už se jí trošku spustila rýma, ale naštěstí to nijak dál nepokračovalo, žádné horečky. S tím oblékáním je to celkově dost složité. Nechce punčocháče, ponožky jedině pokud je na nich lev, a hlavně je v kurzu všechno, kde je Tlapková patrola. Takže máme batůžek, gumáky, boty, trička a plyšáky. Julinka má pro patrolu svůj vlastní, zkomolený název, "badžadža." Outfit podle Juli - čepice, a na ni sluneční brýle. Ovšem čepice nezůstala...

  Autor: Mark Vonnegut Žánr: Autobiografický, Román, Cestopisný  Mé hodnocení: 70% Obsah: Mark Vonnegut ve dvaadvaceti letech absolvoval univerzitu ve Swarthmoru - to bylo v roce 1969. A jelikož se cítil být znuděný životem a do "normální" práce se mu nechtělo, rozhodl se spolu s přáteli pro volnomyšlenkářský život. Se svou přítelkyní Virginií, věrným psem Zekem, přáteli ze školy Simonem a Kathy vyrazí ve svém starém "folcíku" do lesů kanadské Britské Kolumbie.  Mají v úmyslu zde vytvořit "rajskou" komunitu. Čili místo, kde budou samostatně farmařit - pěstovat si bio zeleninu, starat se o ovce, krávy a prasata a pak si také svépomoci zařídí bydlení. Počítají s tím, že budou využívat elektriku, ale jen v co nejmenším množství, ovšem plyn mají zcela nahradit interiérová kamna a venkovní ohniště.  Jenže prvním úskalím je už hledání vhodného pozemku pro takový typ svobodného života. Partička přátel zatím kempuje ve stanovém městečku u Powell River. A brzy ztra...

 Po delší době jsem zase zavítala do Lidlu u nás ve městě. Je poměrně z ruky - jakožto člověk spoléhající se na autobus to není úplně jednoduché, navíc je to docela kus. Ale mám Lidl ráda, tam se perfektně nakupuje, kvalitní sortiment, velký výběr, dobré ceny, takže jsem tam po delší době byla už třikrát za dva týdny. Julince jsem udělala radost posledním nákupem - ale o tom až zase příště!  A tak už si dávám věci z pásu do tašky a v tom se mě pokladní zeptá, jestli si nechci koupit srdíčko na pomoc dětem. Tak jasně, proč by ne, pamatuji si, že některý rok jsem si srdíčko také koupila - ještě ho mám nalepené na ledničce, krásně drží a ani se nestačilo moc oloupat. Třicet korun není žádná závratná částka, a pokud se do Lidlu dostanu ještě v příštím týdnu, ráda si koupím ještě jedno. Tak nějak mám v tento obchod a s tím co nabízejí velkou důvěru, působí na mě ve srovnání s jinými řetězci solidně.  Styl samolepky je asi každoročně stejný, protože na ledničce mám úplně stejné...