Zpráv o pozorování neidentifikovatelných létajících objektů je celá řada, a spousta z nich sahá až do minulosti. Některé případy jsou známější, jiné už téměř upadly v zapomnění, a při podrobnějším pročítání starých článků si myslím, že by byla velká škoda některé případy znovu neoprášit. I dnes z nich totiž opravdu tuhne krv v žilách... A jeden takový, velice podivný případ se stal 24. dubna 1950 v malém italském městečku Varese. Čtyřicetiletý tovární dělník Bruno Facchini zažíval docela obyčejný večer. Po práci odpočíval, společnost mu dělala manželka Inez a pětiletý synek Matteo. Bruno byl ve svém okolí oblíbený, díky své manuální zručnosti k němu chodilo pro radu či žádostí o opravu široké okolí. Veskrze jej lidé vnímali jako solidního, čestného a inteligentního muže. Bruno uložil chlapce do postele, a vyšel ven, na latrínu. Jejich toaleta v domě byla rozbitá, opravář měl přijít až za několik dní, takže tyto otravné procházky ven se staly denním chlebem. Ale když to...
Extrémní sucho konečně na chvíli skončilo, déšť už byl opravdu potřeba. Nebylo to u nás divoké tak, jako na jiných místech republiky - žádné kroupy, dokonce ani bouřky, ale popršelo včera pěkně. Přes den bylo ještě docela fajn, ale i tak se citelně ochladilo, takže jsem ještě oprášila ze skříně letní bundičku. Hodně pršelo i včera v noci, což mi dělá hrozně dobře na spaní, za propršených nocí se mi úplně úžasně spí, a Julinka spala krásně celou noc, vstávala až po půl osmé. Ten režim se spaním má opravdu různý, někdy se stane, že přes den nespí vůbec, jindy jen dvacet minut, to když usne na procházce venku, ale taky záleží na tom, jak moc se utahá. V neděli jsme byly s Julinkou po delší době na návštěvě u bráchy. Má toho hodně, krom práce vede ještě basketbalový kroužek, a do toho se snaží ještě zvelebovat zahradu, teď má konečně už od povodní udělaný nový plot, jen není moc spokojený s tím, že stále nasává vlhkost. A protože bylo hezky, sedli jsme na zahradu. Julince ...