zomablog

 Když se řekne dech, tak se mi jako první vybaví právě slova písničky z proslulého českého seriálu. Někdy stačí dát jen dech . Dech, potažmo dýchání, je proces, který dělá naše tělo automaticky, reflexně, nemusíme myslet a přemýšlet nad tím, že máme dýchat. Ovšem jsou situace, kdy je potřeba nad tím přemýšlet a soustředit se na svůj dech, potažmo jeho zklidnění, je také pěkná forma meditace.  Zdravé dýchání je pro většinu z nás něco naprosto banálního. Nepřemýšlíme nad tím, zda správně dýcháme, a většinou si uvědomíme problém, až když se něco s dýcháním "porouchá." Já mám také několik zkušeností. Nikdy jsem nebyla alergik, astmatik, nikdy jsem jako dítě netrpěla na nějaké dechové obtíže. Vše se ale projevilo až po pětadvacítce. Maturovala jsem dost pozdě, dlouho jsem studovala, a tak jsem si k výučním listům ještě dodělala maturitu.  Jenže přišel covid, domácí výuka, to vše přišlo pár týdnů před maturitou! A tehdy přišly ty potíže. Noční buzení, nemohla jsem popadnout dec...

  Autor: Tadeusz Konwicki  Žánr: Román, Romantický, Mysteriózní, Historický  Mé hodnocení: 90% Obsah: Březen roku 1939 neměl být v polském městečku Vilna ničím výjimečný. Snad jen občasná přítomnost vojáků, kteří zde prováděli svá četná cvičení, s sebou nesla předzvěst něčeho temného. Ale tohle devatenáctiletý Vít zrovna moc neprožíval. Za pár týdnů jej čeká maturita, a jelikož je Vítek vzorným studentem, nečeká se, že by u maturity propadl. Touží stát se doktorem - respektive je to velké přání jeho matky.  Vítek totiž pochází z neúplné rodiny, a jeho poměry jsou více než skromné. Bydlí se stařičkým dědečkem, který je velice starý a prakticky nevstává z postele, jen co chvíli dýchavičně zakašle. A co je horší, tak Vítkův otec před několika lety spáchal sebevraždu, oběsil se na stromě, a chlapec tak s sebou nosí cejch, že je "synem sebevraha."  Příběh začíná vcelku nenápadně. Vítek jede vlakem zpět do městečka, s partou kamarádů se byli jen tak projet a lelkovat ...

Na víkend jsem nijaké zvláštní plány neměla, takovou tu naši klasiku. Zajet si do města, s přítelem něco dobrého uvařit, a pak jít s Julinkou do parku. Ale hned včera ráno se plány úplně změnily. A přitom den předtím tomu nic nenasvědčovalo...  Po probuzení mě jaksi bolela noha. Respektive tedy - palec na pravé noze. A bolest to byla opravdu nepříjemná. Nemohla jsem na nohu vůbec došlápnout. V palci nepříjemně píchalo, táhlo to. Říkala jsem si, co je? Vždyť jsem na nic špatného nešlápla, ani jsem si ten palec neskopla, což se mi stalo naposledy někdy vloni.  Ale tak nějak jsem se cítila divně, ani jsem neměla chuť k jídlu. Dala jsem si jen kafe, a pak v koupelně koukám, že mi ten palec navíc ještě nepříjemně napuchá. Měla jsem papuče s otevřenou špičkou, tak jsem mohla pěkně tvary obou palců porovnat. Vzdala jsem nějaké navlékání ponožek, a pozorněji jsem ten pravý palec prozkoumala. A hned mě napadlo, že to bude zarůstající nehet. Jasně to tak vypadalo, protože na pravé noze ...

 Když jsem předloni v lednu na těhotenském testu uviděla dvě čárky, nemohla jsem tomu vůbec věřit. Tak dlouho jsme se snažili, a už jsem se docela vzdávala i naděje, že se to kdy vůbec podaří. A pak to bylo najednou skutečné. S odstupem si pořád myslím, že mi prospěla dlouhá dovolená, kterou jsem měla v zimě, pominul stres z práce, a tak se zadařilo. Protože během pracovního shonu to nešlo vůbec.  A tak hned po vánočních svátcích, na začátku ledna, jsem si nadělila takový dáreček. Musím se přiznat, že jsem měla strach jít na první prohlídku, pořád ve mně hlodal červíček pochybnosti. Co když nakonec třeba těhotná vůbec nejsem, mám třeba jenom cystu, které mě trápily několik let opakovaně? A tak jsem se k doktorovi odhodlala jít až v půlce ledna - na můj svátek. Už tehdy mě asi dva dny trápily podivné ranní nevolnosti - ráno, ale i přes den, jednou jsem vyzvracela kus čokolády, a to už mi bylo divné.  V čekárně jsem byla jako na trní, pořád se mi honily hlavou ty nejhorší s...