zomablog

 Osmnáctého června 2023 proběhla médii zpráva o ztracené ponorce, která měla namířeno k troskám slavného Titanicu. Informací zprvu nebylo mnoho, zpočátku nebylo ani jasné, zda jsou na palubě pasažéři, ale pátrací akce byla opravdu rozsáhlá. Přiznám se, že jsem případ od začátku sledovala v médiích, nakonec se potvrdilo, že na palubě ponorky bylo celkem pět osob, včetně ředitele firmy OceanGate Stocktona Rushe.  Na zpravodajských televizních stanicích běželo odpočítávání času, kdy pasažérům dojde kyslík, což mi přišlo mírně řečeno morbidní, a odborníci se předháněli ve scénářích, co všechno se mohlo stát. Ke ztrátě s domovskou lodí Polar Prince došlo už hodinu a čtyřicet pět minut po sestupu. A pasažéři měli mít kyslík na zhruba čtyři dny. Okamžitě tedy vypukla velká pátrací akce - plocha hledání odpovídala zhruba poloze Belgie!  Ale dvaadvacátého června americká pobřežní stráž oznámila, že posádka ponorky je po smrti, přičemž došlo při sestupu do hlubin k implozi plavidla...

  Autor: Thomas N. Scortia, Frank M. Robinson Žánr: Katastrofický, Thriller Mé hodnocení: 90% Obsah: Stavební architekt Craig Barton se po půl roce vrací zpět do San Francisca i se svou přítelkyní Jenny. Půl roku byl pracovně pryč, když jej společnost Curtainwall převelela na jinou zakázku. Ale teď se vrací, protože dnes má být velký večírek na otevření "Skleňáku." Skleňák je obrovský mrakodrap, chlouba města. Má celkem šestašedesát pater - ve třiceti jsou obchody a kanceláře, v šestatřiceti bytové jednotky, které již obývají první nájemníci, a obchody s kancelářemi jsou také v čilém ruchu.  Za pár dní budou Vánoce, a Barton se těší, jak jeho projekt vlastně dopadl. Samozřejmě cítí jistou nevoli, že nemohl osobně dohlédnout, aby byly splněny všechny náležitosti, které projektoval na papíře, protože Skleňák je pro něj něco jako vymodlené dítě. Přímým nadřízeným Bartona je Wyndom Leroux. A když se Barton zastaví v kanceláři, nenajde sice svého šéfa, ale jiného architekta, a je ...

V minulém týdnu, a ještě i mírně dnes, se přes naše hory přehnaly dosti intenzivní dešťové srážky. Což je fajn, protože sucho už bylo velmi úmorné, a pořád mám v paměti rok 2024, kdy také jaro i léto bylo téměř bez srážek, a nakonec to dopadlo katastrofálními povodněmi. Takže je fajn, že začíná pršet, protože je to důležité, i když máme všichni tendence nadávat, protože prší.  Přítel byl minulý týden doma už od středy, odjížděl do práce teprve včera, tak bylo moc fajn, že jsme byli všichni spolu déle. Přijede zase až příští pátek na víkend, teď dojíždí do vzdálené části Německa, která je až až u belgických hranic, čili cesta trvá dvanáct hodin, což je velmi náročné. Ale je v té nové práci moc spokojený, navíc nemusí pracovat venku, ale v hale, a je to o moc lépe placené, než kdyby dělal venku na střeše. O to vzácnější si jsme, a musím říct, že za ty roky jsem si zvykla, že přítel je pryč - ještě než jsme měli Julinku, byl v práci klidně i měsíc v kuse.  A když jsem bývala doma...

 U nás doma bylo vždycky hodně zvířat, a zejména koček. Dětství mám spojené právě s kočkami, které jsme mívali doma, a které jsem velmi milovala. Máma má ještě schovaná stará rodinná videa, a na jednom z nich si hraju právě s kočkou na písku. Byla to černá kočka jako noc, a mé vzpomínky na ni jsou matné, ale pamatuji si ji.  Máma má celoživotně také ráda zvířata, a proto naše kočky vždycky hrozně hýčkala. Vyráběla pro ně domečky z kartonu, které měly kočky pak doma, a pokud byl velký mráz, kočky spaly doma. Nejvíc si z dětství ještě pamatuji bílého kocourka Juliána, a pak strakatou Micinku. Ale můj největší miláček byl černý Kocour. Přišel k nám už v dospělosti - nejspíše ho někdo vyhodil z auta. Byl dobře živený, spojený, vrnící, a také neustále hladový. A byl zvyklý doma, hlavně v noci. Máma pak pořídila záchodek, na ten byl naučený, tak to bylo fajn.  Na fotce je Kocour spolu s Micinkou - až po kastraci jsme zjistili, že Micinka byl taky kocour, ale už jsme zůstali u t...