Přeskočit na hlavní obsah

Příspěvky

Loučení s květnem

 Posledních pár dní to mám v práci tak trochu náročnější. Nové vedení nám všem totálně rozhodilo směny, takže prakticky každý den vstávám do práce jinak - jednou v šest, další den ve tři, další den zase v šest... Nejsem s tím vůbec spokojená, s kolegyní jsme se to snažily zástupci ředitele vysvětlit, že tohle je prostě hrozně náročné, nejen kvůli tomu vstávání, to by ještě šlo, ale jaksi se cítím úplně vyšťavněná.  Nejhorší je, když se dostanu domů až po páté hodině večer, bydlím na vesnici, obchody tu máme dva, ale jeden má otevřeno do půl páté, druhý do pěti, no prostě sranda. A ve dny, kdy si stihnu nakoupit po práci, zase není pečivo - tak se snažím alespoň do obchodu ráno sjet pro pečivo, pokud to stíhám, ale to taky není vždy...  Včera jsem po delší době stihla si v týdnu zajet na otočku do města, v supermarketu pečivo samozřejmě bylo i později, takže paráda. Ale zase oceňuju to, že díky většímu množství práce nestíhám přemýšlet nad hloupostmi a netrápí mě žádné špatné a pochmurn
Nejnovější příspěvky

Zelená superpotravina!

 Zelenina mi, až na malé výjimky, na talíři nikdy problém nedělala. Zato můj bratr nejedl žádnou zeleninu - ani malé kukuřičky, ani hrášek. Pamatuji si, jak vždycky na talíři nechal malou hromádku zeleniny, kterou mu táta k jídlu vždycky přidal, ač ji nikdy nesnědl.  Já byla k zelenině shovívavější. Dodnes miluju špenát, mrkev ve formě kompotů, a kde všude je to možné, přidávám hodně česneku - zvláště třeba i do toho špenátu. Co ale naopak moc nemusím, je zelí. Červené si dám jen tak trošku na chuť, ale bílé mě neoslovilo pořádně nikdy.  Statisticky je nejméně oblíbenou zeleninou celer a zelí. Celer je hodně aromatický, ale já ho mám ráda. Ovšem mezi nejméně oblíbenou zeleninou bych čekala jiného zástupce - a sice brokolici. Toto je zelenina, která se mi opravdu z duše protiví. Táta doma často vařil těstoviny s kuřecím masem a právě s brokolicí. A já ji vždycky "vyšťouchla" na kraj talíře. Nevím, vůně a její chuť pro mě nejsou tím pravým ořechovým.  Musím se přiznat, že jsem

Knižní recenze 311 Dva krůčky po mokrém písku

  Autor: Anne-Dauphine Juliandová Žánr: Podle skutečné události, Autobiografický Mé hodnocení: 60% Obsah: Anne-Dauphine by měla zrovna prožívat to nejkrásnější období svého života. S dvouletou dcerkou Thais je na mateřské dovolené, takže se může plně věnovat i staršímu synovi, čtyřletému Gaspardovi. A do toho je znovu těhotná - do rodiny za pár měsíců přibyde další malá holčička! Pohodu zkalí ale zdánlivá maličkost. Na rodinném výletě, na jedné vlahé pláži v Bretani Anne-Dauphine všimne, že Thais chodí zvláštně. Stopy v písku, které za sebou holčička zanechává, ji jen utvrdí v podezření, že něco není v pořádku. A navíc také nohu vytáčí zvláštním směrem ven. Zašla s ní tedy k lékaři. Snad je Thais trošku opožděná ve vývoji, třeba bude mít sklon k plochým nohám, či půjde o nějakou jinou banalitu. Ortoped ale nic zvláštního neobjeví. Radí počkat rok, dokud se to samo neurovná, a pak se eventuálně znovu objednat k vyšetření. Jenže rok je dlouhá doba - na tom se shodne Anne i se svým manžel

Záludná psychika

 Už jako malé dítě jsem byla velmi silný introvert. Šíleně jsem se styděla před cizími lidmi, některých jsem se dokonce bála. S příchodem do školy se to spíše zhoršovalo. Ve školním kolektivu spolužáků jsem hrála spíše roli "otloukánka" - nikdo se se mnou moc nekamarádil, a když už jsem nějaké kamarádky měla, často jsem je odháněla svým nevypočitatelným chováním.  S příchodem na učňák to bylo trochu lepší. Ale v sedmnácti letech se všechno rapidně zhoršilo. Zemřel totiž můj těžce nemocný táta, který mi byl nejbližším člověkem vůbec. Můj svět se zhroutil, měla jsem pocit, že kolem sebe už nemám žádný opěrný bod. A tehdy jsem začala pomaloučku, ale jistě směřovat do mentální anorexie. Ta se naplno projevila až ve dvaceti. Tehdy jsem už lehce v hlavě připouštěla to, že mám nějaký problém. Navštívila jsem tedy psychiatričku. Ta tehdy diagnostikovala, že mám opravdu anorexii, a to spojenou s úzkostnou poruchou. Dostala jsem recept na léky, které mi měly pomoci - antidepresiva Cita

Mezinárodní den ztracených dětí

 Jsou významné a mezinárodní dny, které jsou poučné, například z hlediska zdravotního, či tak trochu ulítlé - například Světový den koktejlů - pro mě jakožto téměř abstinenta tak trochu zbytečný svátek... Ale pak jsou tu dny, u kterých bychom si měli v kalendáři udělat červený puntík, a každoročně si vzpomenout. Jedním z nich je zaručeně i Mezinárodní den ztracených dětí, který připadá na pětadvacátého května.  Na úvod napíši krátkou citaci z webových stránek: Jedním ze symbolů Mezinárodního dne ztracených dětí jsou květiny - pomněnky, které jak už slyšíme v názvu nám naznačují: " Nezapomeň na mě."  Děti jsou to nejcennější, co naše společnost má. Děti jsou naše budoucnost, jsou odrazem nás samotných. Já sama zatím děti nemám, a tak si ani nedovedu představit, jak se o ně maminky a tatínci musí bát. Pamatuji si, že když jsem byla na prvním stupni základky, tak o mě rodiče měli starosti. Aby se mi něco nestalo, vždycky chtěli vědět, kam jdu ven a s kým, i kdyby to mělo být jen