Nedávno jsem na jednom internetovém portálu četla článek s poměrně zajímavým názvem. Těšit se do školy by mělo být normální. Nejednalo se o těšení do školy obecně, ale o takové to těšení po velkých prázdninách. Protože to není úplně samozřejmost, a návrat do školy, nájezd na starý režim a hromady domácích úkolů, s tímto spousta žáků po škole bojuje. Možná to celé vypadá jako banalita nebo legrace, ale "poprázdninové" blues se týká mnohem více žáků, a já jej v minulosti zažívala také. Velké prázdniny pro mě byly vždycky něco naprosto úžasného. Doma čerstvě vytisknuté vysvědčení, přichystané nové učebnice a seznam sešitů na příští rok k tomu. A teď nicnedělání. A to doslova. Máma mě nikdy pořádně nevedla k domácím pracím nebo pomáhání. Všechno si chtěla dělat sama, od všeho mě odháněla, nenechala mě ani vynést odpadky. Vrcholem bylo to, když mě táta ve dvanácti letech naučil, jak balit řízky v trojobalu. Takže jsem buď byla venku, hrála hry na počítači, četla knížk...
Vyrůstala jsem v prostředí, kde bylo pití alkoholu bráno jako norma. Táta večer svoje pivo k televizi, máma se většinou připojila se skleničkou vína. To všechno pro "lepší náladu." Ovšem mnohem větší problém byl alkohol, když jsme byli někde ve společnosti. Táta byl fajn, když měl svoji hladinku, tak byl veselý a družný, nikdy se nestalo, že by byl zlý nebo konfliktní, neopil se nikdy přes míru, to si moc dobře pamatuji. Ale s mámou to bylo horší. Jak se takzvaně přepila, bylo opravdu zle. Z hodné maminky se rázem stala vzteklá fúrie, která se absolutně neovládá. A tohle se pravidelně dělo, když byla nějaká vesnická akce. Dožínky, dětský den, vesnický fotbal. Tady se máma obvykle úplně utrhla z řetězu, začala popíjet s kamarádkami, pak ji pozval na panáka nějaký známý, a to byl konec. Najednou bylo mámě hrozně proti srsti, že má s sebou malé dítě - když jsem byla menší, mohlo mi být tak devět, možná osm, když se toto dělo. A samozřejmě mě měla už dávno odvést domů a ul...