zomablog

V minulém týdnu, a ještě i mírně dnes, se přes naše hory přehnaly dosti intenzivní dešťové srážky. Což je fajn, protože sucho už bylo velmi úmorné, a pořád mám v paměti rok 2024, kdy také jaro i léto bylo téměř bez srážek, a nakonec to dopadlo katastrofálními povodněmi. Takže je fajn, že začíná pršet, protože je to důležité, i když máme všichni tendence nadávat, protože prší.  Přítel byl minulý týden doma už od středy, odjížděl do práce teprve včera, tak bylo moc fajn, že jsme byli všichni spolu déle. Přijede zase až příští pátek na víkend, teď dojíždí do vzdálené části Německa, která je až až u belgických hranic, čili cesta trvá dvanáct hodin, což je velmi náročné. Ale je v té nové práci moc spokojený, navíc nemusí pracovat venku, ale v hale, a je to o moc lépe placené, než kdyby dělal venku na střeše. O to vzácnější si jsme, a musím říct, že za ty roky jsem si zvykla, že přítel je pryč - ještě než jsme měli Julinku, byl v práci klidně i měsíc v kuse.  A když jsem bývala doma...

 U nás doma bylo vždycky hodně zvířat, a zejména koček. Dětství mám spojené právě s kočkami, které jsme mívali doma, a které jsem velmi milovala. Máma má ještě schovaná stará rodinná videa, a na jednom z nich si hraju právě s kočkou na písku. Byla to černá kočka jako noc, a mé vzpomínky na ni jsou matné, ale pamatuji si ji.  Máma má celoživotně také ráda zvířata, a proto naše kočky vždycky hrozně hýčkala. Vyráběla pro ně domečky z kartonu, které měly kočky pak doma, a pokud byl velký mráz, kočky spaly doma. Nejvíc si z dětství ještě pamatuji bílého kocourka Juliána, a pak strakatou Micinku. Ale můj největší miláček byl černý Kocour. Přišel k nám už v dospělosti - nejspíše ho někdo vyhodil z auta. Byl dobře živený, spojený, vrnící, a také neustále hladový. A byl zvyklý doma, hlavně v noci. Máma pak pořídila záchodek, na ten byl naučený, tak to bylo fajn.  Na fotce je Kocour spolu s Micinkou - až po kastraci jsme zjistili, že Micinka byl taky kocour, ale už jsme zůstali u t...

 Zpráv o pozorování neidentifikovatelných létajících objektů je celá řada, a spousta z nich sahá až do minulosti. Některé případy jsou známější, jiné už téměř upadly v zapomnění, a při podrobnějším pročítání starých článků si myslím, že by byla velká škoda některé případy znovu neoprášit. I dnes z nich totiž opravdu tuhne krv v žilách...  A jeden takový, velice podivný případ se stal 24. dubna 1950 v malém italském městečku Varese. Čtyřicetiletý tovární dělník Bruno Facchini zažíval docela obyčejný večer. Po práci odpočíval, společnost mu dělala manželka Inez a pětiletý synek Matteo. Bruno byl ve svém okolí oblíbený, díky své manuální zručnosti k němu chodilo pro radu či žádostí o opravu široké okolí. Veskrze jej lidé vnímali jako solidního, čestného a inteligentního muže.  Bruno uložil chlapce do postele, a vyšel ven, na latrínu. Jejich toaleta v domě byla rozbitá, opravář měl přijít až za několik dní, takže tyto otravné procházky ven se staly denním chlebem. Ale když to...

 Extrémní sucho konečně na chvíli skončilo, déšť už byl opravdu potřeba. Nebylo to u nás divoké tak, jako na jiných místech republiky - žádné kroupy, dokonce ani bouřky, ale popršelo včera pěkně. Přes den bylo ještě docela fajn, ale i tak se citelně ochladilo, takže jsem ještě oprášila ze skříně letní bundičku. Hodně pršelo i včera v noci, což mi dělá hrozně dobře na spaní, za propršených nocí se mi úplně úžasně spí, a Julinka spala krásně celou noc, vstávala až po půl osmé.  Ten režim se spaním má opravdu různý, někdy se stane, že přes den nespí vůbec, jindy jen dvacet minut, to když usne na procházce venku, ale taky záleží na tom, jak moc se utahá.  V neděli jsme byly s Julinkou po delší době na návštěvě u bráchy. Má toho hodně, krom práce vede ještě basketbalový kroužek, a do toho se snaží ještě zvelebovat zahradu, teď má konečně už od povodní udělaný nový plot, jen není moc spokojený s tím, že stále nasává vlhkost. A protože bylo hezky, sedli jsme na zahradu. Julince ...