Dětství je naprosto úžasné v tom, že si coby děti můžeme - a vlastně také tak trochu musíme - hrát. Moje generace ještě nebyla tak moc zasažena érou počítačů a chytrých telefonů - ano, počítač jsme měli, ale až mnohem později, a také jsme hned neměli doma zapojený internet. A dnes vzpomínám na to, jak to vlastně bylo fajn. Musela jsem se zabavit sama, hrát si s hračkami nebo si něco sama vymyslet. Rodiče mě nijak extra hračkami nezahrnovali, samozřejmě narozeniny, Vánoce, a někdy mi ve městě máma koupila panenku, když jsme spolu jely na nákup. Takže každá nová hračka pro mě byla velkou vzácností a velmi jsem si jí vážila. A klasikou u nás doma bylo psaní Ježíškovi. Inspiraci pro to, co bych tak od Ježíška vlastně chtěla, jsem čerpala převážně z reklam v televizi. Ranní blok pohádek na komerčních televizích se nikdy neobešel bez reklamy na nějakou "cool" hračku. Jeden rok mi udělal velkou radost plyšový Pikachu, pak zase plyšový Furby. Toho jsem si hrozně zamilova...
Naše krásné Jeseníky jsou proslulé tím, že zima je tady vždycky v předstihu. A tak už ve vyšších polohách a také na Červenohorském sedle napadl první sníh - někde jen poprašek, jinde trochu víc, ale tohle je vždycky taková lehce neblahá předzvěst toho, že zima je zde. U nás zatím tedy nenasněžilo nic, ale rána a noci jsou extrémně chladná a mrazivá. Což s sebou nese mírné komplikace. Julča stále odmítá čepici, ráno si ji nasadí na chvíli, ale po cestě už si ji sundá a když se jí snažím znovu nasadit na hlavu, řev. Je to fakt nepříjemné, tento týden už se jí trošku spustila rýma, ale naštěstí to nijak dál nepokračovalo, žádné horečky. S tím oblékáním je to celkově dost složité. Nechce punčocháče, ponožky jedině pokud je na nich lev, a hlavně je v kurzu všechno, kde je Tlapková patrola. Takže máme batůžek, gumáky, boty, trička a plyšáky. Julinka má pro patrolu svůj vlastní, zkomolený název, "badžadža." Outfit podle Juli - čepice, a na ni sluneční brýle. Ovšem čepice nezůstala...