Ticho jako lék

 Už odmalička jsem povahou introvert, samota mi nevadí, i když teď co jsem na mateřské, tak prakticky sama nejsem nikdy. Vždy pro mě bylo hrozně důležité mít svoji místnost, kde mám klid, můžu si v klidu číst, a je tu ticho. Klid pro uši začíná být nedostatkovou, ale přitom tolik potřebnou komoditou, i když asi ne úplně pro každého. Ale naordinovat si ticho - proč vlastně ne? 

Já mám ticho jako takové ráda. Nejsem moc upovídaný člověk, a když do mě někdo známý v autobuse zbytečně klábosí nesmysly, není mi to příjemné. Jasně, je fajn si popovídat, ale někdy je toho příliš. V tomto ohledu mi právě vyhovuje samota - Julinka toho ještě moc nenapovídá, pár slabik sice umí, ale někdy taky nemá zrovna povídavou náladu. A tak je fajn, když jdeme na procházku, nejlépe teď v létě pozdě večer nebo brzy ráno, a všude je klid. 

A tohle ticho dotváří cvrkot cvrčků, které k létu neodmyslitelně patří, a zpěv ptáků. Tohle naše vesnické ticho fakt miluju. Nepotřebuju jako společníka ani televizi. Někdy je to pro mě vyloženě rušivý element. Přítel má rád něco puštěného, už od rána si pouští rádio nebo diskuzní pořady v televizi, a to si pak prchám číst do ložnice nebo zajdu s Julčou na procházku. Televizi teď přes léto vůbec pouštím málo, když už tak si pustím na mobilu písničky, když už mám pocit, že mě ticho rozčiluje. 

Ale většinou v něm setrvávám ráda. Je to pro mě osvobozující. Jen tak v tichu si vypít kávu, hodit nohy na stůl, nedělat chvilku nic, a poslouchat ticho. Mimochodem, věděli jste, že existuje nejtišší místnost na světě? Tuto místnost izolují od hluku a vibrací dvojité ocelové stěny a betonové pilíře. Vytváří se tak něco jako zvukové vakuum. 

Jenže každý návštěvník zde může strávit maximálně deset minut, jinak může dojít k halucinacím. Slyšíte zde tlukot svého srdce, bublání v žaludku ale třeba i to, jak se vám otevírají srdeční chlopně. No, to by nebylo nic pro mě, takový surrealistický zážitek fakt nepotřebuji. Tyto místnosti ale primárně slouží k testování výrobků, jako jsou třeba mobily a podobně. 

Podle odborníků může být klíčem k rovnováze právě dobře "dávkované" ticho. Přehlcení a nadmíra zvuků si totiž vybírá svou daň. Můžeme být podrážděnější, unavenější, hůře se soustředíme. Typickou ukázkou jsou třeba večerní zprávy v televizi. Přemíra informací, do toho dramatická či smutná, tesklivá hudba, to vše na nás negativně působí. Já na zprávy nekoukám, co chci, si vyhledám na internetu, a je to takhle fajn. 

I krátké vsuvky ticha, dávkované přes den, nám mohou pomoci k lepšímu duševnímu zdraví. Zvuky nám také brání v soustředění. To je fakt, když si chci číst, musím na to mít klid. Žádná zapnutá televize, nic, co mě bude rušit. Pak totiž nevím, co čtu, a celé je to k ničemu. Tohle dokládá i experiment několika vědců - srozumitelná řeč v pozadí opravdu narušuje činnosti jako čtení či psaní. 

Ticho pro mě bylo vždy důležité i při učení, třeba když jsme se měli naučit zpaměti nějakou básničku, musela jsem si to předříkávat v klidu. Před závěrečnými zkouškami, když jsem se učila na intru, kde jsme měli studijní volno, jsem si od vychovatelů vyjednala prázdný pokoj, a učila jsem se tam. Na pokoji jsem byla se spolubydlící, které pojem ticho nic moc neříkalo, pouštěla si i večer nahlas seriály, a tohle pro mě bylo fakt osvobozující. Možnost být sama, v klidu, tichu, a učit se. Super. 

Část lidí ale ticho a klid nemá ráda, dokonce se mu vědomě vyhýbají. Taková je i naše sousedka, když byla na mateřské, nebyla chvilku v klidu. Pořád někam jezdila, nebo měla u sebe kamarádky dlouho do večera, téměř nikdy nebyla sama. A jednou mi to i řekla - já neumím být sama se sebou, pořád potřebuju kolem sebe ruch, lidi, společnost. Pro někoho totiž může ticho znamenat zbytečně nevyužitý prostor, ačkoliv to zní zvláštně. A jsou tací, co nechtějí být sami se svými myšlenkami, starostmi, nebo potlačenými emocemi. 

To je typické, když zemře někdo blízký, tak truchlící člověk často nechce být sám. Vyhledává společnost, aby nemusel myslet na svou ztrátu, a lidé jsou pro něj jako balzám na duši. Každý to máme nastavené jinak, sami v sobě. 

Když jsem před třemi lety měla první záchvaty panické ataky, psycholožka mi doporučila progresivní svalovou relaxaci. A k tomu si dopřát úplné ticho, uvolnit se, zrelaxovat, soustředit se na sebe, na své dýchání, a v jednotlivých krocích zatnout a uvolnit svaly. Zprvu jsem se dívala na doktorku s nedůvěrou - nechtělo se mi věřit, že mi něco takového může pomoci. Ale při záchvatech úzkosti se stala kontrola dýchání lepší alternativou než tlumící tabletky, a po cílené relaxaci jsem se cítila osvěžená, jako bych právě za sebou měla dobrý sex. 

Není fajn někdy vědomě vyhledat své tiché chvíle klidu a pohody? I po ránu někdy není špatné jen tak sedět v tichu, přemýšlet o tom, co budu dnes dělat. Nebo se začíst do knížky. Tohle jsou i pro mě ráno hezké okamžiky - Julinka spí, a já si můžu v klidu a tichu vypít kávu. Což je pro mě vzácná chvilka, která je jen moje. 

Na procházce je ticho také fajn. Vnímat šumění listů kolem sebe, zpěv ptáků, a další zvuky, které neodmyslitelně patří k přírodě. A není špatné nechat při procházce doma telefon, pokud je to možné. Já do telefonu nekoukám, když jsem venku nebo ve městě. Dívám se kolem sebe, a taky nechci, aby mě s telefonem v ruce viděla Julinka - jasně, úplně to omezit nelze, ale stáhnout na minimum ano. Telefon je také v užívání ticha rušivým elementem. 

Velmi důležité je pro mě ticho před spaním a během spánku. Když jsem byla malá, vedle pokojíčku jsem měla akvárium s želvičkami. No a mě pak začal v noci vadit filtr, který hrčel, a já nemohla spát. Na noc mi jej vždycky máma vypnula. Nekoukám dlouho do noci na filmy, někdy večer mrknu na seriál, ale televize jako taková není můj večerní společník, tím je kniha. 

V tichu a klidu si večer číst, případně později, když je Julinka déle vzhůru. Přítel třeba před usnutím ještě kouká do telefonu, má sluchátka, takže mě neruší. Pouští si videa nebo hraje hry, tak tohle by mi před usnutím asi vadilo. Už jen ta tendence do toho koukat, třeba v noci, když nakrmím Julii, pak jdu na toaletu, a u toho koukám na Facebook. A pak třeba nemůžu usnout, i když jsem si nic nepouštěla, ale zahltila jsem si i tak mozek nesmysly. 

Ticho a občasná samota pro mě vždycky budou velmi důležité věci, a ono se dá jak se říká, trávit ticho ve dvou a být šťastní. Někdy stačí jen pohled, dotek, žádná slova, a vše je jasné. 

A co Vy? Máte také rádi občasné ticho a klid? Chodíte do přírody, abyste na chvíli utekli hluku a ruchu kolem? Máte rádi samotu a svůj klid? Nebo naopak vyhledáváte co nejvíce společnost, kamarády, rodinu, a sami se sebou jste neradi? Meditujete nebo relaxujete někdy v tichu? Užijete si také někdy tichý večer bez televize, jen s knížkou? Napište mi do komentářů! 

Děkuji Vám za přečtení a komentáře, přeji krásný konec týdne, Vaše Eliss ♥