zomablog

 Dnes brzy ráno došlo ke každoroční změně času z letního na zimní. Správně se ale tento čas nejmenuje "zimní," nýbrž standardní, nebo středoevropský. Našla jsem na internetu obě varianty. Je fakt, že ani ve stolním kalendáři není nový čas popsán jako "zimní," nýbrž je tam jen napsáno: Konec letního času.  Čas se tedy dnes ve 3:00 ráno posunul na 2:00. Prakticky se tedy vyspíme o jednu hodinu déle, jenže o to dříve se začne večer stmívat. Jako dítě školou povinné jsem nějaké střídání letního a zimního času nepociťovala. Jen jsem si přetočila hodiny na budíku, a to bylo všechno. Necítila jsem, že bych měla nějak rozhozený biorytmus, že by se mi hůře vstávalo, vůbec nic. Ale jak roky plynou, věkem se pomalu, ale jistě blížím ke třicítce, tak už můj organismus snáší změny z letního na zimní čas a opačně podstatně hůře. Je fajn, že se vyspím o hodinu déle. Ale do práce budu chodit tak jako tak za tmy, protože většinou jezdím do práce ve čtyři nebo v pět hodin ráno.  Musí

Říká se - tisíc lidí, tisíc chutí. Někdo miluje ruch velkoměsta a bydlení v anonymním sousedství paneláku, další člověk by zase nevyměnil tichou krásu poklidného života na vesnici. Já jsem vyrostla na vesnici, a žiji v ní dodnes. Asi je to zvláštní, ale nikdy mě nenapadlo, že bych měla vycestovat někam za prací. I když jsem byla tři roky na intru ve velkém městě, nikdy mi to tam k srdci nepřirostlo, a hrozně jsem se těšila domů. Na čerstvý horský vzduch, na procházku po loukách a moje oblíbená místečka v lese, kde jsem se za pěkného počasí zašila s knížkou a prostě si jen užívala. Obec, ve které bydlím, není od prvního většího města moc vzdálená - pět kilometrů jízdy autobusem trvá pár minut, v létě za pěkného počasí jdu pešky, je to pěkná procházka přes kopce. Ale u nás v obci máme tři malé obchůdky, poštu, knihovnu - není to tedy úplná "díra." Posledních pár let došlo i k pěkným renovacím a rekonstrukcím. Nová zámková dlažba, posilovací stroje v lesoparku, cyklistická stezk

 Všichni známe pořekadlo: Víra tvá tě uzdraví. Různým podvodným léčitelům a šarlatánům se ale tato slova podařilo posunout na jinou úroveň, a bohužel jejich jediným cílem je vytáhnout zoufalým a nemocným lidem co nejvíce peněz z peněženek. Neříkám, že všichni jsou takoví, ale dnes je opravdu tento byznys spojený s podvody a nečestným jednáním, a důsledkem je pak napálený zákazník, kterému zůstala prázdná peněženka, oči pro pláč, a pokračující zdravotní problémy. A jedním z těchto medicínských podvodů na pacienta, pouhopouhé placebo, mají být i homeopatika. Jedná se o obor alternativní medicíny. Jejich účinek má spočívat v podávání velmi zředěné koncentrace látky, která způsobila původní zdravotní potíže. Homeopatika se snaží ve své podstatě zkoumat člověka jako celek, a jako celek jej pak i léčit. Neléčí pouze příznaky, ale i příčiny. Alespoň toto jsem našla tak nějak v kostce na internetu. Nejčastěji se homeopatika prodávají ve formě kuliček - typicky se vzhledově dají přirovnat k dra

  Autor: Helene Hegemann Žánr: Román, Sociální drama z období dospívání Mé hodnocení: 40% Obsah: Šestnáctiletá Mifti, vyrůstající v Berlíně, je na první pohled obyčejná teenagerka. Ale dívka má mnohem větší problémy - z dětství si nese traumata a jizvy, její sadistická matka ji týrala, a otec o ní nejeví žádný zájem, maximálně si na dceru párkrát do roka vzpomene a pošle jí tučný šek jako vykoupení svého svědomí.  Mifti přespává střídavě u kamarádů, žije zhýralým životem, dle svých slov: " Užívá, si perfektní postoj arogantního týraného spratka, který koketuje se svou snobskou zkažeností, přičemž ukazuje v pravém světle i zkaženost svého okolí... Chodí do školy, která ji absolutně nezajímá, maturita ani vzdělání pro ni není důležité, nejraději vysedává s kamarády v barech a popíjí levnou brusinkovou vodku. Nudu a bezútěšnost života zahání experimenty s drogami, které často navazují na rychlá sexuální dobrodružství s absencí jakéhokoliv citu. Mifti by nejraději nikdy nedospěla, nec

 V etapě českých, potažmo československých dějin se vždy našli politici, kteří byli spoustě lidí trnem v oku. Na čemž není zase nic tak divného - kdyby tito politici nezemřeli za zvláštních okolností, které i po letech stále vzbuzují nové a nové otázky a nad oficiální příčinou smrti zůstává rozum stát. Může jít o náhodu, nebo promyšlený vražedný komplot?  Před třemi lety jsem měla možnost shlédnout pěkný český film z roku 2016 Masaryk. A ten mi osvětlil velice zajímavou, ale v mnohém také temnou kapitolu českých dějin. Jan Masaryk byl synem prvního československého prezidenta. I přesto ale nechtěl zůstat ve stínu slavného otce a podařilo se mu naplnit velké ambice. dokonce se stal ministrem zahraničních věcí, a také československým diplomatem.  Národ ho ve své době miloval - byl charismatický, zábavný společník, a nebál se nazývat věci pravými jmény. Jenže situace se dramaticky změnila v únoru 1948. Násilné převzetí moci komunisty znamenalo pro současné ministry obrovský nátlak. Masary

 Protože před dvěma měsíci náhle ukončila dlouholetou praxi moje obvodní lékařka a já se ze dne na den octla bez lékaře, musela jsem to začít hned řešit. Léky by mi sice mohli napsat na pohotovosti, ale pro mě osobně to byl nepříjemný pocit, že pokud by se něco akutního nedej bože stalo, byla bych bez obvoďáka. Navíc všichni lékaři v okolí měli plný stav, nepomohla mi ani přímluva u kamarádky, která je zdravotní sestra. Nakonec mě zachránil až kolega z práce. Jeho doktorka prý pořád přibírá pacienty, tak byl tak hodný, že mi dal její vizitku. Hned jsem tam zavolala, a sestřička mi potvrdila, že ještě pár pacientů přijmout může. Ale prý volám na poslední chvíli. Hned za dva dny jsem se šla do ordinace zaregistrovat, dostala jsem registrační list, a sestřička mě objednala na dvacátého října na vstupní prohlídku.  Vzala jsem si tedy na dnešek v práci dovolenou na celý den. Mám sice nárok na to mít půl dne dovolené k návštěvě lékaře, ale dovolené mám ještě spousty, takže jsem se ji rozhodl

 Včera jsem měla v práci poměrně hektický den - hodně objednávek, spousta zákazníků, no prostě fičák. Domů jsem tedy dorazila pěkně vyřízená, a ještě o půl hodiny později než obvykle. Doma na mě ale čekalo příjemné překvapení v podobě výborného obědu od přítele - kuřecí řízek s bramborovým salátkem. No co, měla jsem velkou radost, a také jsem se pořádně nadlábla.  Po jídle jsem se vypravila do knihovny, kterou jsem konečně po měsíci stihla navštívit, což mi taky zlepšilo náladu, protože si vždycky moc pěkně popovídám s paní knihovnicí. Domů jsem si odnesla plný batůžek nových knih ke čtení. Doma jsem trochu poklidila, a i přes únavu a bolavé nohy jsem dostala chuť na procházku. Sluníčko ještě svítilo, dny jsou i přes to, že je půlka října, dosti teplé, ale v průběhu týdně už by dny měly být více sychravé. Rozhodla jsem se s sebou vzít i Žofinku, s ní je mi vždy venku mnohem veseleji. Tentokrát mi ale připadalo, že toho k focení moc není - jednak už bylo více šero, protože jsem vyrazila

  Autor: Zdenka Hamerová Žánr: Krimi, Thriller  Mé hodnocení: 60% Obsah: Proč se Dita zabila? A šlo vůbec o sebevraždu? Sedmadvacetiletá Lucie se snaží vyrovnat se smrtí své milované sestry Dity. Ta za zvláštních okolností spáchala sebevraždu - utopila se v rybníce. A to více jak sto kilometrů od domova, na místě, se kterým neměla nic společného. Policie případ ale uzavřela jako sebevraždu, čemuž nasvědčoval i počmáraný list papíru napsaný Ditiným písmem se vzkazem JÁ UŽ NEMŮŽU DÁL!!!! Ale proč by se matka tří malých dětí, žijící ve spokojeném manželství, uchýlila k tak zoufalému činu? Všechno se začne rozplétat, když Ditin manžel Petr předá Lucii deník, který si psala před svou smrtí. Dokonce měl k sobě přicvaknutý lístek, že jeho řádky jsou určeny právě Lucii. Ta překvapeně odhaluje, že toho o životě své sestry věděla velice málo, a za fasádou spokojené a šťastné matky se skrývala duše trýzněná depresí a pocitem méněcennosti.  Lucie ale přesto pochybuje, že se setra zabila sama. Její

 K podzimu patří spousta typických znaků. Spadané listí, pošmourné počasí, měnící se barvy všude kolem. Ale kupodivu k němu patří neodmyslitelně i ježci. Ti se totiž už za dva týdny začnou ukládat k zimnímu spánku.  Ze školy má spousta z nás zafixovaného ježka jako malé pichlavé zvířátko, které nosí na bodlinách jablíčka, a pije mléko. To ale není tak úplně pravda - mezi oblíbenou pochoutku ježků patří hmyz, například kobylky, žížaly, ale i slimáci. Jablka na zádech samozřejmě nenosí, protože si je tam nemá jak položit, a místo mléka dává přednost vodě. Neumí totiž zpracovat laktózu.  Jako dítě si pamatuji, že u nás na vesnici bylo poměrně dost ježků. Aktivní byli hlavně v noci, dokonce jednu dobu žrali kočičí granule, které jsme měli venku pro naše mazlíčky. Málokdy se mi podařilo vidět ježečka naživo, oni totiž byli dost plaší. Už si ale nevybavuji, jestli opravdu dupal a funěl, jak se o nich říká. Ježek má tělo pokryté bodlinami - jedná se o duté chloupky, vyztužené keratinem, ktero

 Měsíc září pro mě byl pracovně dost náročný. A tak jsem se rozhodla, že je potřeba udělat si zase pořádně velkou radost. Mou největší vášní jsou knížky, čtu denně alespoň pár stránek, pokud to čas dovolí. Minulý měsíc jsem si koupila dva tituly úplně nové, teď jsem se rozhodla dát šanci použitým knihám z antikvariátu.  Vůbec mi nevadí, že knížku už četl někdo přede mnou, třeba několikrát. Nevadí mi pár odřenin na obálce, lehce zohýbané rohy, nebo jiná menší poškození. Hlavně že jsou na svém místě všechny stránky, a dá se číst. A navíc to v sobě nese punc tajemství - nikdy se neubráním přemýšlení, kolika rukama asi tato knížka už prošla? A proč se ji ten člověk rozhodl prodat? Nebavila ho četba, nebo chtěl naopak knížku předat dál, aby z ní měli radost i ostatní? Nebo má doma na knihy málo místa? Naposledy jsem si objednávala knížky v červnu tohoto roku. Mám svůj oblíbený internetový e-shop  online-antikvariat.cz . Tady jsem už objednávala knížky asi tak čtyřikrát, a vždycky jsem byla

  Autor: Richard Sklář Žánr: Thriller, Špionážní, Historický Mé hodnocení: 40% Obsah: Každý starý dům má svá tajemství... Píše se rok 1941. Zuří válka, protektorát Čechy a Morava je okupován německým vojskem. Deportace židovského obyvatelstva nabývají na síle, a nikdo si nemůže být jist tím, kdy a čím se znelíbí gestapu. Osmadvacátého září téhož roku si začíná psát svůj osobní deník muž na prahu šedesátky, Johann Proske. Na první pohled stárnoucí muž, oddaně sloužící německému cíli a vizím. Přední úředník kanceláře starosty Moravské Ostravy však hraje dvojí hru. Z pohodlí své ostravské vily na Sadové ulici totiž splétá složitý komplot proti praktikám nacistického režimu. Ve sklepení skrývá bývalého majitele vily i s jeho rodinou, a také cennou sbírku uměleckých předmětů. Kubiczkovi by totiž jinak zcela jistě byli deportováni do některého z koncentračních táborů, kde by je nečekal pěkný osud. Johann má krom toho i velké starosti ve svém úřadě, situace se komplikuje i ve Vítkovických žel

 Už poměrně dost let se v různých publikacích, časopisech a článcích na internetu propírá jedno dost aktuální a palčivé téma. Přelidnění naší planety. Názory vědců na to, kolik je matička Země schopna uživit lidí, se různí. Podle některých je to 6 miliard - a tento počet obyvatel byl prolomen již v roce 1999 - jiní zase tvrdí, že takových 9 miliard je ještě pro naši planetu přijatelný počet. Podle aktuálních statistik zřejmě ještě letos pokoříme 8 miliard. To je opravdu neskutečné, nepředstavitelné číslo! Velkým problémem v tomto ohledu je Afrika. Ta je takovou "porodnicí světa." Je to dáno i malou osvětou v oblasti antikoncepce, ale také odlišnou mentalitou, která na tomto kontinentě panuje. I navzdory mnohdy tristním životním podmínkám se zde porodnost drží na vysoké úrovni.  V roce 2050 by se mohl počet obyvatel Afriky více než zdvojnásobit. Z 2.2 miliardy lidí, kteří na planetě přibydou, bude 1.3 miliardy Afričanů. Docela skok, za třicet let, takové obrovské množství obyv

 Začátek týdne byl opravdu pošmourný, zamračený, a deštivý. Teploty prudce poklesly, v pondělí už jsem brzy ráno do práce vyrazila v čepici. Když je mi zima na hlavu, tak to opravdu nesnáším, hlavně pak ty studené uši...  S nadějí jsem vyhlížela meteorology avizované babí léto, které mělo přijít ve středu. Jenže včera bylo celý den zamračeno, sice nepršelo, ale teploty byly kolem třinácti stupňů. A hlavně foukal nepříjemný, studený vítr, takže večer jsem si doma už hezky zatopila v kamnech. A hned mi to zvedlo náladu - dobrá večeře, horký čaj, oblíbený seriál v televizi, u kterého vypnu mozek. Posledních pár dní na mě totiž začíná dopadat podzimní únava - chodím spát pořád ve stejný čas, vstávám teď do práce víceméně také stejně, ale ráno se nemůžu vyhrabat z postele. A nenakopne mě ani káva. Navíc cítím, jak mě i práce nějak zmáhá, a to teď na podzim nemáme takové velké objednávky jako v létě, kdy jede výroba na plné obrátky. Možná se na mě chce mermomocí nalepit nějaký bacil! Dnes to