Přeskočit na hlavní obsah

Knižní recenze 280 Axolotl roadkill

 Autor: Helene Hegemann

Žánr: Román, Sociální drama z období dospívání

Mé hodnocení: 40%

Obsah: Šestnáctiletá Mifti, vyrůstající v Berlíně, je na první pohled obyčejná teenagerka.

Ale dívka má mnohem větší problémy - z dětství si nese traumata a jizvy, její sadistická matka ji týrala, a otec o ní nejeví žádný zájem, maximálně si na dceru párkrát do roka vzpomene a pošle jí tučný šek jako vykoupení svého svědomí. 

Mifti přespává střídavě u kamarádů, žije zhýralým životem, dle svých slov: " Užívá, si perfektní postoj arogantního týraného spratka, který koketuje se svou snobskou zkažeností, přičemž ukazuje v pravém světle i zkaženost svého okolí... Chodí do školy, která ji absolutně nezajímá, maturita ani vzdělání pro ni není důležité, nejraději vysedává s kamarády v barech a popíjí levnou brusinkovou vodku.

Nudu a bezútěšnost života zahání experimenty s drogami, které často navazují na rychlá sexuální dobrodružství s absencí jakéhokoliv citu. Mifti by nejraději nikdy nedospěla, nechce se o nic starat, slovo zodpovědnost je jí cizí. 

Jako každý mladý člověk si chce jen užívat, hýřit, a hlavně si libuje v sebeironii, která sklouzává až do cynického sarkasmu. 

Čtenář je rychle vtažen do smrště snových představ, deníkových zápisků, úryvků z písní, ale také halucinací a bludů. 

Kniha je plná narážek na berlínskou undergroundovou scénu, komentuje ji i paroduje. Mladá autorka používá svérázný styl vyprávění, plný vulgarismů, neologismů a hlavně si libuje v používání anglických frází.

Jízda na divokém toboganu končí pádem z výšky, naštěstí jen do běžného dne, života, pokoje. Pohled na život, který byste možná chtěli zažít, ale pud sebezáchovy je silnější...

První vydání v Německu v roce 2009 vzbudilo velkou pozornost - Hegemann totiž bez skrupulí použila citace z cizích zdrojů, blogů, ale i knih, a vzniklo tak nekonvenční a působivé dílo. Axolotl roadkill vyvolal i mezi literárními kritiky bouřlivou diskuzi o tom, kde je vlastně hranice mezi originálním dílem a plagiátorstvím? 




Hodnocení: Tuto knížku jsem si pořídila při svém posledním nákupu z online antikvariátu. Ráda čtu knihy z nakladatelství Odeon, konkrétně svazky z edice Světová knihovna patří mezi mé oblíbené. Většinou se jedná o náročnější četbu, osobně bych knihy z této edice doporučila spíše pokročilejším čtenářům, protože se nejedná o opravdu relaxační čtení.

Hned na první pohled mě zaujala zvláštní obálka. Pořádně jsem si ani nezjistila, o čem knížka je, a hned na první dobrou jsem ji hodila do košíku.

Anotace působila opravdu zajímavě, těšila jsem se na punkerskou jízdu mladé, nevyzrálé dívky. Jenže jsem dostala něco trochu jiného. Upřímně, ani nevím, jaké mám z četby pocity. Po dočtení knihy ve mně většinou ještě doznívají poslední stránky, pár hodin třena ještě přemítám o ději, a tak. Jenže tady tak nějak cítím jen prázdnotu.

Ač má kniha přes sto osmdesát stránek, podařilo se mi ji dočíst až za týden. Těžké, náročné čtení, vhled do života Mifti, který je naprosto chaotický, nepřehledný, plný zážitků s drogami, které jsou syrové a některé detaily byly i na můj vkus šokující. 

Autorka měla za cíl vytvořit jakousi koláž, ale na můj vkus to bylo přeplácané, a výsledek nedával moc smysl. Já chápu, že od hlavní hrdinky, která je labilní a k tomu bere drogy, nelze čekat nic smysluplného, ale... Na druhou stranu se autorce podařilo pěkně vystihnout prázdnost mladého člověka, který má vše, ale přesto není s ničím spokojen, a z pouhé nudy se uchyluje ke všemu možnému.

Není to tak dlouho, co mi bylo taky šestnáct, a v tomto věku člověk ještě opravdu nemá v hlavě všechno pořádně srovnané. Určitým zvláštním způsobem jsem se dokázala ztotožnit s tím, co se děje Mifti v hlavě, ale tak trochu si za to, kam se dostala, mohla i sama.

Bohužel je celé tohle sráženo bizarním způsobem do nicoty. Sama nevím, co si o knize mám myslet. Četla jsem ji týden, musela jsem si dávat přestávky, pokoušela jsem se to nějak vstřebat, ale jsem v rozpacích.

Má to být pokus u postmoderní román pro dospívající? Ale nejsem si jista, zda dospívajícím něco předá. Dočetla jsem knihu do konce, ale jen s velkým sebezapřením. Závěr byl vlastně takový nijaký, děj měl místy pár zajímavých situací, ale nijak mě to nenadchlo.

Asi se už k knížce znovu nevrátím, abych jí dala šanci. Chtěla jsem si po dlouhé době přečíst něco jiného než detektivku, něco trochu odpočinkového, a místo toho jsem dostala pokus o sociální román pro dospívající. Ach jo.

Axolotl roadkill bych doporučila snad jen milovníkům hodně bizarních knih. Mimochodem, axolotl je druh ještěrky, český zvané "vodní dráček nebo "chodící mlok." Tato ještěrka je i na obálce knihy, a i na jejich stránkách dostane prostor.

A co Vy? Máte rádi moderní knihy z nakladatelství Odeon? Četli jste někdy knihu, jejíž děj byl pro Vás těžký a nestravitelný? Jsou postmoderní romány srozumitelné pro čtenáře? Napište mi do komentářů!

Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥

Komentáře

  1. Knížka by pro mě asi nebyla,ale možná pro 15letou vnučku.V sobotu měla svátek,tak jsme se domlouvaly,kdy spolu někam pojedem na nákup.Ona nechce oblečení,ale knížky.Potěšila mě.
    Eli,měj hezké dny

    OdpovědětVymazat
  2. Mne už děsí jenom slovo postmodernismus.

    OdpovědětVymazat
  3. Nevím jestli jsem někdy četla něco od Odeonu, ale vím, že by měli vydávat těžší čtení. Nedávno jsem četla knihu Svolení, né že by obsahovala těžký děj, ale po přečtení jsem nechápala maminku a byla jsem tak naštvaná, že si knihu musely přečíst dvě mé kolegyně, abychom se o ní mohli pobavit.

    OdpovědětVymazat
  4. Knížka by mě asi neoslovila, ale recenzi jsi napsala skvěle.

    OdpovědětVymazat
  5. Odeon opravdu nemá odpočinkové knihy a člověk na to musí mít náladu, správné rozpoložení :D škoda, že tě kniha zklamala, ale i to stává :)

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

To je pravé štěstí...

 Nový režim s miminkem se nám už pomalu zabíhá, zítra jdeme k dětské paní doktorce na další kontrolu, Julinka hezky roste, oblečky, které měla velké, už jsou jí pomalu akorát. Pořád intenzivně kojím, malá má hlad co dvě tři hodiny, v noci vydrží někdy i trochu déle, ale nemusím ji kvůli krmení budit.  Fyzicky už se cítím dobře, žádné bolesti nemám, mám dojem, že se to všechno pěkně hojí. Poslední dny mám strašnou chuť na mléčné věci, prakticky pořád piju mléko, jogurty, sýry, ale to je asi kvůli tomu kojení.  Už se nám ten nový režim tak trochu zaběhl. Ale sranda je, že se Julinka skoro vždycky při přebalování buď počůrá nebo pokaká, takže jsem nejprve dala na přebalovací podložku bavlněnou plenu - jenže tu musím pořád dokola přepírat - samozřejmě jich mám několik, ale je to vody a vody! A na tu gumovou přebalovací podložku ji nechci pokládat, protože mi přijde studená.  Už jsme byli i na ortopedii, na ultrazvuk kyčlí, zatím je vše v pořádku, na další jdeme v říjnu.  Je úžasné pozorova

Tak si užíváme...

 Co jsem přijela z nemocnice cítím se líp, zvykám si na nový režim s miminkem, je to sice náročné, ale strašně krásné. Porod trval necelé tři hodinky, Julinka se narodila pětadvacátého srpna v 9:14, měřila 48 centimetrů a vážila 2 695 gramů.  Termín jsem měla dvanáctého září, narodila se o maličko dřív, ale je donošené miminko, a to je nejdůležitější. Všechno proběhlo celkem bez komplikací, akorát malá má novorozeneckou žloutenku, ta ale pomalu mizí. Rodila jsem přirozeně, v jednu hodinu v noci mi praskla plodová voda, ani jsem ještě necítila kontrakce, ty přišly až v autě. V porodnici mě vyšetřila doktorka, kontrakce byly ještě slabé, tak mě poslala na pokoj, ale do pár hodin se to začalo tak bolet, že jsem nemohla už ani sedět - a to jsem se předtím ještě na pokoji houpala na balonu, protože to jediné pomáhalo. A pak už se to rozjelo, v lékařské zprávě mám, že porod trval celkem 02:46. No nebylo to nic příjemného, ale řídila jsem se instrukcemi doktorky, ohledně dýchání a tlačení, pa

Nezpracované zážitky...

 Dnešní článek bude poměrně osobní, ale stalo se tento týden dost věcí, a mám prostě potřebu se z toho vypsat.  Přítel je už týden pryč, a od pondělí sem začala chodit každý den moje máma i se svým partnerem. Tak nějak mi prostě řekla, že když budu sama doma, musí sem každý den přijít a se vším mi pomoct. Jenže ono jaksi není pořádně s čím. Nakoupím si, sama si zatopím, dřeva do kamen i třísek tu mám nachystaných dost. Takže sem máma prostě vůbec chodit nemusela.  Nemám nic proti tomu, když mi přijde domů návštěva. Jenže máma mi začala být spíše na obtíž, pokud to  mám až takto napsat.  Vrchol všeho přišel ve čtvrtek. To mi přinesla bednu na dřevo s tím, že prostě nemůžu mít dřevo do kamen nachystané v obýváku. Prý jak to tu vypadá, když přijde návštěva... Podotýkám, že dřevo mám u kamen vyskládané do hraničky, kde to snad nikomu vadit nemůže. A že by mi sem domů chodilo tolik návštěv, to se rozhodně říct nedá... První problém byl tedy s dřevem. Druhý problém nastal, když se přesunula