zomablog

 Pořádný odpočinek, případně umění relaxace je něco, co většina z nás považuje za samozřejmé. Ale ono to tak úplně není, pořádně si odpočinout je leckdy pořádný kumšt. Ono je to tak trochu dáno i dobou, která se pořád a pořád zrychluje, a na odpočinek už jaksi nezbývá prostor. Do toho je tu třeba hluk z dopravy, a nechybí ani všudypřítomné modré světlo, které na nás září z obrazovek mobilů, ale i monitorů počítačů. Když si k tomu připočtete ještě stres z práce či studia, je zaděláno na pořádný problém.  Přiznám se, že já moc odpočívat nedokážu. Jsem sice už nějakou dobu na nemocenské, odpadl mi tedy důležitý faktor, a to je stres z práce. Jsem totiž tak trochu workoholik, nedokázala jsem si dlouho připustit, že si taky musím vzít pořádnou dovolenou, odpočinout si, až jsem skončila vloni v létě doma s návaly panické ataky, kdy jsem měla pocit, že umírám. Tělo prostě samo usoudilo, že už toho bylo dost, a já se zhroutila.  Od té doby jsem si našla vždycky čas sama pro sebe. Hodně mi pomo

 Minulý týden nás počasí pěkně navnadilo na jaro, místy až na léto. Jenže z léta jsme dost minule přešli do deštivého podzimního pošmourného nečasu, a jako taková třešnička na dortu byl dnes ráno pěkný mrazík. Jsem vzhůru od půl šesté, to jsem procitla zrovna v nejlepším ze snu - zdálo se mi něco o jakési šílené policejní honičce v poli, no pěkná šílenost. Tak jsem si uvařila horký čaj a ještě si lehla se Žofkou do vyhřáté postele.  Po šesté hodině jsme se šli vyvenčit, a venku byla krásná námraza, sluníčko svítilo, ale mráz byl opravdu nepříjemně lezavý. Ale už se mi nechtělo sedět doma, na cestu do obchodu bylo ještě brzy, tak jsem se vrátila domů, pořádně jsem se přioblékla - dva svetry a teplejší kalhoty, a vyrazila jsem se projít za bytovku kus k lesu. Žofku jsem nechala tentokrát doma, protože bylo fakt chladno, a nedělalo by jí to dobře.  A opravdu se vyplatilo si přivstat, přiobléct se, a jít se projít. Je totiž úžasné, jak dovede mráz krásně malovat. Ale za sebe musím říct, že

  Autor: Joy Fieldingová  Žánr: Krimi, Thriller Mé hodnocení: 80%  Obsah: Bonnie Wheelerová nedávno oslavila třicáté narozeniny, je už pět let šťastně vdaná, a protože tříletá dcerka Amanda začala nedávno chodit do školky, mohla se vrátit ke svému povolání učitelky na střední škole. Manžel Rod pracuje jako filmový režisér, takže s rodinou netráví tolik času, kolik by si Bonnie přála. Ale zase jsou výborně finančně zajištění.  Poklidnou idylku přeruší jednoho rána telefonát bývalé Rodovy manželky Joan. Joan je alkoholička, která se nesmířila s rozvodem, a už několikrát se pokoušela Bonnie kontaktovat, většinou byla samozřejmě notně podnapilá. Jenže toho rána se zdá, že Joan není opilá. Mluví velice naléhavě a varuje Bonnii, že jí i dcerce hrozí nějaké nebezpečí, a ony dvě se musí ještě dnes setkat. Neochotně ke schůzce svolí s tím, že se sejdou o půl jedné v jednom z domů, který Joan nabízí ke koupi - pracuje jako realitní makléřka.  Bonnie váhá, nakonec se ale na schůzku dostaví. A tam

 Třiadvacátý duben je určitě svátkem pro všechny knihomoly, jelikož si připomínáme Světový den knihy a autorského práva. V tento den totiž zemřeli dva významní autoři - William Shakespeare a Miguel de Cervantes y Saavedra, který je znám hlavně příběhy rytíře Dona Quijota de la Mancha. Od Shakespeara jsem četla Zkrocení zlé ženy, což byla moje četba k maturitě, a příběhy rytíře Dona Quijota jsem četla před lety, ještě na základce.  Knihy jsou pro mě už od útlého dětství nepostradatelnou součástí života. Od dětských říkanek a pohádek jsem se přesunula k dobrodružné literatuře, následovalo krátké období dívčích románů, a posléze jsem skončila víceméně u detektivek. Ale občas si ráda přečtu i něco odlehčenějšího, nepohrdnu ani fantasy, a někdy dostanu chuť i na pořádný klasický dobrodružný román s divokými Indiány.  Jsem toho názoru, že láska ke čtení se nedá nijak vynutit. To musí přijít samo, rozhodně nemá smysl někoho ke čtení nutit. Ale když je ve škole dobrý učitel, může dítě ke čtení

 Tak už jsem doufala, že letos žádná sněhová nadílka nepřijde. Příroda je letos už totiž opravdu napřed, všechno krásně kvete, tráva se zelená, no prostě podle počasí to vypadá, že je minimálně půlka května. Od čtvrtka se ale počasí zkazilo, déšť, vítr, prostě taková až typicky podzimní plískanice. A dnes odpoledne, při psaní článku, za okny vesele poletují husté sněhové vločky. Ve středu mi konečně přišla po mnoha svízelích nemocenská, zpětně za dva měsíce. Už jsem měla fakt obavy, že přijde třeba až za měsíc, protože sociálka má ze zákona měsíc na vyplacení, ale nakonec přišly peníze v obvyklém termínu, byť o měsíc později. Byla to fakt úleva, není nic příjemného se octnout se bez peněz, přítel mi sice půjčil, ale já jsem v tomto ohledu ráda samostatná. Takže jsem si fakt oddechla. Chystáme se na příchod miminka, což s sebou už nese i nějaké ty výdaje - nábytek, oblečení, a spousta dalšího příslušenství.  Ale hrozně moc mě ty přípravy baví, mám doma katalog z několika nábytků, a poma

Ideální procházku si představuju v lese. Samota, klid, lehký větřík, a kolem stromy. Velikáni, jenž toho mnohdy tolik pamatují, lehké šumění listí ve větru, a do toho se mísí vůně jehličí. Pastva jak pro oči, tak pro duši. Nejen v lese ale najdeme krásné stromy. Některé jsou totiž nejen majestátní, ale i chráněné zákonem, je tedy zákonem zakázáno je poškozovat, ničit, a rušit v jejich přirozeném vývoji.  Obecně se jim říká památné stromy, a v naší republice jich najdeme celkem 25 000. Což je číslo, které mě velmi překvapilo, tak nějak jsem očekávala, že jich bude méně. Podle údajů na Wikipedii na naši obec připadá pět památných stromů, ale nejsem si jistá, zda jich není více, vím minimálně o třech, protože tato místa jsem navštívila. Je tedy možné, že seznam není úplně aktualizovaný.  Jeden památný strom stojí u bývalé školky, kam jsem chodila jako malý capart, další jsem míjela cestou do práce. Jsem si stoprocentně jistá, že jsem je už kdysi sem na blog dávala, ale bohužel se mi v poč

 Dnešní společnost je ve spoustě ohledů zvláštní, a často se začínám podivovat, mezi jakými lidmi to vlastně žiju. Kdekdo se dneska nazývá "blogerem" a "influencerem" a ohání se názory, které jsou podle daného jedince ty jediné správné. Ale vždycky by měly být články a videa v mezích slušnosti, vadí mi, když je někdo útočný.  Ráno si vždycky při snídani a kávě pročítám zprávy na internetu, abych se dozvěděla, co je nového. A primárně používám Seznam, někdy iDNES. Právě na první zmíněné doméně již delší dobu fungují stránky Seznam Médium. Tato platforma funguje na systému blogování, spuštěna bylo vloni na podzim. Autoři se zde mohou zaregistrovat, buď pod svým pravým jménem či přezdívkou, a publikovat své články. Témata jsou zde opravdu pestrá, kvalita dost proměnlivá, až se někdy tak trochu divím, kdo všechno má odvahu pouštět své výplody do světa.  Poslední dobou si v mediálním prostoru všímám toho, že naše společnost začíná být masivně poštvávána proti důchodcům.

  Autor: Lenka Pastorčáková Žánr: Román, Psychologický  Mé hodnocení: 80% Obsah: Renáta by mohla mít šťastný a spokojený život po boku milovaného Davida. Má zajištěnou dobrou pracovní pozici - díky svému muži, o peníze rozhodně nouzi nemá, dokonce si může dovolit paní na úklid, žije v pěkném, rekonstruovaném domě, a teď, v horkém létě, si může do sytosti užívat pohodičku u bazénu. Jenže přes všechno hmotné zajištění a lásku, kterou jí projevuje David při každé příležitosti, je Renáta věčně nespokojená.  Renáta je totiž úplně typickým příkladem chorobného žárlivce. Svůj palčivý problém si uvědomuje, dokonce navštívila několik psychologů, ale nikdo jí nedokázal pomoci. Tato obsese totiž ovládá celý její život, mění zásadní rysy osobnosti, a také rozkládají myšlení. Co je realita, a co klam? Komu může věřit, a kdo s ní nehraje fér?  Když už si myslí, že nemůže být hůř, na zahrádce v kavárně uslyší písničku, která vyvolá velmi nepříjemné vzpomínky, a žárlivá obsese se ještě zhorší. Zdánliv

 Po deštivém začátku týdne se včera konečně udělalo hezky, hned zrána svítilo sluníčko. Tak jsem se rozhodla, že si po delší době vyjedu do města, projít se, a na menší nákupy. Když je škaredě a zima, nijak mě to na projížďky do města neláká - fakt se mi nechce někde mrznout, moknout, navíc jsem minulý týden někde zapomněla deštník, nejspíš u nás v sámošce, a samozřejmě jej někdo sbalil, protože jsem se ptala prodavačky, jestli jej někdo nevrátil do obchodu.  Ale včera bylo opravdu fajn, teploučko, skoro už to vypadá, že je začátek léta, protože jsem na sobě měla jen lehký svetřík, a zima mi nebyla. Po osmé hodině už jsem byla ve městě, a jako první jsem zamířila do drogerie Rossmann. Potřebovala jsem nový zubní kartáček, a taky mrknout na sprcháče a pěny do koupele.  Pěny do koupele to sice nejsou, ale oba produkty se hodí na voňavou vodní lázeň. Oba značky Isana, kterou kupuji nejčastěji, protože ta vůně je prostě úžasná. Vlevo jsou koupelové krystaly Berry Love , s ovcnou vůní lesní

 Když jsem o víkendu listovala televizním programem, v sekci věnované tématům z internetu jsem narazila na zajímavý článek, který pojednával o nové dokumentární sérii s názvem Případ Stodolovi. Důležité pro mě bylo hlavně to, že se jedná o dokument, seriály s herci, které mají napodobovat skutečné události se většinou totiž zvrhnou v cosi, co nemá s autentickými událostmi nic moc společného.  A protože jsme si vloni koupili chytrou televizi, kterou máme propojenou s internetem, a máme tam spoustu aplikací, předplatili jsme si i Voyo, kde dokument právě běží. Já tedy využívám primárně jiné aplikace, stačí mi sledovani.tv a YouTube, ale přítel miluje všechny možné seriály a žhavé filmové novinky, takže to máme hezky rozdělené, každý platíme to svoje a koukáme na to, na co máme chuť.  Ovšem bylo mi jasné, že dokument o případu Stodolových prostě musím vidět. Zajímají mě všechny možné krimi kauzy, ať už ty vyřešené, či nikoliv. Takže jsem v pondělí večer sedla k televizi a pustila první dí