zomablog

 V pátek jsem měla dlouho nahlášené volno v práci, ze kterého jsem ale moc radost neměla. Byla jsem totiž objednaná k praktické lékařce na přeočkování proti tetanu. Injekce mi nijak moc nevadí, ani odběry krve, ale vzhledem k tomu, že se injekce proti tetanu aplikuje do dost citlivého místa, tak to tedy nijak zvlášť nemusím. Ráno jsem tedy autobusem vyrazila do města, raději s předstihem, protože u nás zrovna teď opravují hlavní silnici, a to je co se týče plynulosti dopravy jedna velká katastrofa. Ale nakonec jsem přijela včas, abych stihla další navazující spoj do Priessnitzových léčebných lázní v Jeseníku - je to fajn, protože cesta je do pěkného kopce, zpátky z lázní se už většinou projdu pěšky, protože dolů to už jde samo. Cesta autobusem nebyla nijak dlouhá, což byla vítaná změna při té hrůze u nás v obci. Byla jsem tedy nakonec v čekárně o něco dřív, ale to mi nevadilo, protože jsem s sebou měla knížku a časopis, takže jsem se nenudila. V tomto lázeňském domě sídlí moje paní dok

  Silný člověk se pozná tak, že rozlomí tabulku čokolády na dva kusy a pak sní jen jeden. Již od velmi útlého věku jsem patřila k milovníkům sladkých dobrot - bonbonů, čokolád - ale co jsem naopak nesnášela, bylo cokoliv "špekatého" a tučného - takže tlačenka, špek či prorostlý bůček, to nikdy nebylo nic pro mě, a platí to i dnes, když jsem dávno dospělá. Sladkosti jsou takovým mým hříchem, kterému nedokážu odolat. Každý den si musím dát alespoň kousíček něčeho sladkého. Ať už je to malé balení bonbonů nebo pár tyčinek čokolády. Ale nejraději mám čokoládu, a to konkrétně mléčnou - v poslední době jsem si nejvíce oblíbila Milku Milknis - to jsou ty malé čokoládové tyčinky plněné výborným smetanovým krémem.  Čokoláda se pro mě stala tak trochu drogou. Miluju ji. I v práci si často dám něco sladkého - vyrábíme vynikající čokoládové jogurty s tvarohem, mňam! Minule se už jedna kolegyně divila, jak je možné, že jím tolik sladkého, ale nic nepřiberu? Za to můžu vděčit svému výborné

  Autor: Steve Alten Žánr: Dobrodružný, Thriller  Mé hodnocení: 70% Obsah: Osmnáct let uplynulo od největší slávy profesora a experta na mořské živočichy, Jonase Taylora. Tehdy se mu totiž podařilo přežít střetnutí se samicí největšího mořského predátora, Megalodonem Andělou. Ta právě před osmnácti lety uprchla z Tanakovy laguny, vrátila se do Mariánského příkopu, a s velkou pravděpodobností je již po smrti. Z Jonase stal muž těsně po šedesátce, s dvěma pubertálními dětmi na krku, kterým přestává rozumět, a bohužel to poslední dobou skřípe i s o osmnáct let mladší manželkou Terri. Jonas totiž žije ze své zašlé slávy - chodí na různé přednášky, sem tam dá někde rozhovor, ale ani zdaleka to nestačí pokrýt hypotéku, splátky na auto, a školné pro děti. Takže má právě teď docela dost starostí, a do toho se ještě snaží psát svou chystanou knihu pamětí. Jenže v jeho životě se chystá velká změna. Na Floridě, v městečku Venice, kam se celá rodina Taylorových vypraví, právě probíhá tradiční Fest

 Pamatuji si, že před lety běžela v televizních zprávách docela zajímavá reportáž o zívání. Ono totiž to "obyčejné zívnutí" je velmi zajímavý fyziologický proces - a podle nejnovějších vědeckých výzkumů je dokonce zdraví prospěšné - ale i tak pořád patří k nejméně pochopenému lidskému jednání. (Jenom píšu o zívání, a už jsem od začátku psaní zívla alespoň pětkrát!) Samotné zívnutí trvá průměrně pět sekund, a za den si ho dopřejeme asi desetkrát. Někteří z nás méně, někteří více - a dokonce jsou známy případy "patologického zívání," kdy člověk nedokáže přestat - něco podobného se děje i při škytání - mě jednou chytla v práci škytavka dlouhá půl hodiny, to bylo vážně už pořádně otravné a nepříjemné. Zívání ale není spojené jen s ospalostí a nudou - ačkoliv je jeho nedílnou součástí. Americký vědec a neurolog Robert Provine, který se spoustu let zabýval tímto fenoménem, napsal toto: "Zívání je mocný pohyb, který zahrnuje mnohem více než jen manévr s dýchacími cest

 Poslední týden to u nás s počasím nebyla vůbec žádná hitparáda. Typické aprílové počasí - chladno, lezavo, vítr s deštěm, a sluníčku se tak nějak moc nechtělo prodírat se skrze mraky.  Včera ale konečně už brzké ráno dávalo tušit, že bude hezky - když jsem v sedm hodin v práci pila kafe- už z odtažených žaluzií proudily na dílnu sluneční paprsky. Sluníčko na mě působí přímo magicky - hned se mi chtělo víc do práce, těšila jsem se na cestu na kole domů, a také jsem si všimla, jak už se to kolem začíná pěkně zelenat, a taky tráva pěkně povyrostla. Už jsem si fakt začínala myslet, že to pořádné pěkné jaro k nám na hory nikdy nedorazí! Doma jsem se dala pořádně do kupy, a se Žofkou jsem vyrazila k mojí mámě na oběd. Byly domácí jahodové knedlíky, a byly vynikající! No a po jídle jsme si šli sednout na zahrádku. Mamka byla včera v Olomouci na květinové Floře, takže se mi chlubila pěknými úlovky. Já jsem sice vyučená zahradnice, ale zahrádku nemám, není to můj koníček, ale několik pěkných p

 V posledních dnech mě hodně zaujalo téma, které rezonuje českými médii - a sice přijímací zkoušky na střední školy i víceletá gymnázia, a úlohy, které v těchto testech někteří žáci (a rodiče) označili za extrémně těžké, ba přímo nevyřešitelné. Teď doslova ocituji nadpis článku, který vyšel na CNN: Hádka o zkoušky na SŠ: Co berete v CERMATU za drogy, zlobí se rodiče. Nebrečte, reagují jiní. Přijímací zkoušky tedy vzbudily velkou bouři. A rodiče školáků, a samotní žáci se pustili ostře právě do CERMATU (Centrum pro zjišťování výsledků vzdělávání - má na starosti i písemné části maturitních zkoušek.) Jako první musím zmínit fakt, že letošních deváťáků je rekordně moc - na střední školy míří generačně silný ročník (2007-2008), a je tedy logické, že i míst ve školách bude méně - protože školní budovy ani třídy nejsou nafukovací.  Takže vzniká tak trochu přetlak - hodně studentů, málo míst - na každého se tedy bohužel nedostane. Snad to CERMAT udělal tak trochu naschvál, aby takzvaně odděli

Autor: Cammie McGovernová Žánr: Román s detektivní zápletkou Mé hodnocení: 70% Obsah: Třicetiletá Cara to nemá v životě zrovna jednoduché. Už celých deset let se veškerý její život točí kolem péče o syna Adama, který trpí dětským autismem, a Cara se mu usilovně snaží různými způsoby přiblížit svět tam venku a doufá, že se jednou bude moci zařadit, v rámci možností, do normálního života.  Jenže ač se snaží, co to jde, je to s Adamovým stavem jako na houpačce. Dva dny po sobě se třeba dokáže sám obléci, a pak už zase ne. Komunikuje svérázným způsobem, opakuje věty, které někdy zaslechl, ale nedokáže pochopit jejich kontext, a hlavně, co je pro Caru nejúžasnější - miluje hudbu, a také ji dokáže rozpoznat ze vzdálenosti několika metrů. Ale problém mu dělá oční kontakt - nedokáže se lidem dívat do očí a neustále neklidně těká pohledem kolem. I přes svůj handicap Adam chodí do školy - do téže, kterou navštěvovala jeho matka, jen je začleněn do speciálního vzdělávacího oddělení, které je zamě

 Ahoj, úvodem chci moc a moc poděkovat za všechny pěkné komentáře u minulého článku, udělali jste mi velkou radost! Už se cítím o mnoho líp - jsem zatím tedy ještě na nemocenské, ale někdy v příštím týdnu už bych šla ráda do práce. Samozřejmě jsem měla zase náběh na zánět ledviny - užila jsem si kolečko vyšetření v nemocnici, na druhý den jsem musela zase k doktorce. No prostě hrůza, hlavně zase to čekání na interním oddělení, to bylo šílené. Antibiotika jsem ale nedostala, doktor usoudil, že bude stačit pořádně pít a hodně odpočívat. Nejhorší byla (krom té bolesti), strašná únava. První tři dny jsem prakticky pořád ležela v posteli, večer jsem šla brzy spát a ráno jsem měla problém se vzbudit. Ale ještě jsem měla doma zásoby čajů na posílení ledvin, přítel mi nakoupil brusinky a borůvky, a tak jsem si sama naordinovala tak trochu dietu, abych tělo zbytečně nezatěžovala. Články budou tedy už zase vycházet pravidelně. Ještě jednou děkuji za pěkné komentáře, přeji krásný začátek pracovní

 Milí čtenáři a blogoví přátelé, bohužel pár dní nebudou žádné nové články. Snad díky počasí, které je stále jako na houpačce, nebo opět tím, že v zimních měsících zapomínám pít - mě zase chytla ledvina. Včera večer už mě začalo bolet vpravo v zádech, dostala jsem hroznou žízeň, a do toho zimnici. V| noci to bylo ještě horší, nemohla jsem skoro spát, a dneska jsem se už objednala k doktorce, kam jdu zítra. Je to úplně stejné jako vloni v létě, kdy jsem měla náběh na zánět. Dneska jsem teda doma, od zítřka asi neschopenka, jsem zvědavá co mi řekne doktorka. Snažím se hodně pít, jenže to není o moc lepší, pořád mě to tlačí v zádech a nejhorší je ta zimnice, která se mě nechce pustit. Ach jo. Tak to vypadá, že si prodloužím volno, ale je mi fakt pěkně blbě... Mějte se hezky, budu se snažit ozvat hned jak to bude lepší, Vaše nemocná Eliss ♥

 Odjakživa jsem Velikonoce neměla moc v lásce. Líbila se mi výzdoba, bavilo mě malovat s maminkou vajíčka v octové vodě, ale co se mi vůbec nelíbilo, byly spousty koledníků, kteří nám od rána zvonili na dveře. Jelikož bydlím na vesnici, tak ještě v době mého dětství se velikonoční tradice hodně dodržovaly. Moc jsem nechápala, co je to za divnou tradici? Kluci mě sešlehají pomlázkou, a já jim za to mám dát vajíčko a čokoládu, a ještě se na ně usmívat? A taky jsem tak trochu vždycky záviděla bráchovi, že měl plný košík sladkostí a vajíček, zatímco já nedostala nic. Ale musím říct, že na mě byl hodný, a o pár sladkostí se semnou rozdělil. Nejlepší na Velikonočním pondělí pro mě bylo volno (když jsem chodila do školy, tak nebyl Velký pátek ještě státním svátkem), ovšem zase mě štvalo, že jsem si pohádky v televizi díky návštěvám nemohla pořádně užít... Moje máma si Velikonoce vždycky hrozně užívala. Pro ni je to úžasná tradice. Peče beránky, mazance, piplá se s výzdobou.  A musím říci, že

 V roce 2003, to jsem byla ve třetí třídě základky, jsem najednou začala mít potíže se zrakem. Seděla jsem sice vepředu, ale prostě jsem přestala vidět na tabuli. Písmenka se mi slévaly do jedné veliké šmouhy. Z nepochopitelných důvodů jsem měla strach se s tímto někomu svěřit. Jenže když jsem neviděla na tu tabuli, psala jsem do sešitu nesmysly, čehož si velmi rychle všimla třídní. A napsala mi do notýsku poznámku pro rodiče, že nejspíše špatně vidím, a bylo by dobré mě vzít k očnímu. Táta mě objednal, ale museli jsme dojíždět do města vzdáleného padesát kilometrů. U nás samozřejmě oční bylo, ale ordinovala jen jedna postarší doktorka, a ta byla široko daleko vyhlášena svou neschopností. Diagnóza u očního lékaře byla jasná - krátkozrakost. Špatné, neostré vidění do dálky, bez brýlí dnes už v podstatě vidím jen šmouhy. Na brýle jsem si rychle zvykla, dnes už mi to ani nepřijde, že by mě to mělo v něčem nějak omezovat. Musím je nosit neustále, nesundávám si je ani na čtení, prakticky je

  Autor: Kathrin Lange Žánr: Young Adult, Thriller, Romantický Mé hodnocení: 60% Obsah: Zabij mě něžně, můj nejmilejší...  Patnáctiletá Kim neprožívá příliš příznivé životní období. Před dvěma lety byla zavražděna její sestra Nina - s mrtvou vážkou na obličeji, jako podivným artefaktem od zvráceného vraha. Pachatele se ani po letech nepodařilo vypátrat, a zdá se, že stopa již nadobro vychladla. Kim se od té doby chová... Nespolečensky. Spolužáci ji považují za "vyšinutého blázna," s kamarádkami se moc nestýká, a proto není divu, že musí chodit na terapie k psychologovi. Ve škole ji dokáže rozrušit sebemenší maličkost, která jí připomíná sestru - například i obrázek vážky na přírodopisné tabuli... Celé situaci moc nepomáhá ani to, že maminka Johana je právě na rehabilitační klinice. Kim tak bydlí se svým otčímem Sigurdem, se kterým má poměrně komplikovaný vztah. Ale když se dívka seznámí se záhadným, ale přitažlivým Lukasem, zdá se, že malinký kousíček štěstí konečně projasnil

 Před třemi lety jsem si obnovila svůj studentský běžný účet v bance. Do té doby jsem ho nijak zvlášť nepotřebovala, ale jakmile člověk vstoupí na trh práce, většina zaměstnavatelů raději posílá výplatu na účet - pro účetní je to rychlejší, než aby se musela přepočítávat s penězi a pracně je skládat do obálek. Se svojí bankou jsem spokojená, nemá nijak velké poplatky za vedení účtu, a pokud jsem něco potřebovala řešit na pobočce, vždycky mi vyšli vstříc. Ale i přesto stále raději platím v hotovosti, než kartou, nemám ani ty chytré hodinky na placení, k tomuto nemám moc důvěru.  Na běžném účtu si vždycky nechávám něco málo odloženo. Pár tisíc - pět, šest, kdyby přišlo nenadálé vydání. Je dobré myslet na zadní kolečka.  A přesně na zadní kolečka myslela i moje máma, když se před více než deseti lety rozhodla mi založit penzijní spoření u České spořitelny. Doporučila jí to naše tehdejší paní sousedka, jejíž dcera v této společnosti pracovala. Spolu si sedly, sousedka předvedla úžasné graf