Přeskočit na hlavní obsah

Už je lépe

 Ahoj,

úvodem chci moc a moc poděkovat za všechny pěkné komentáře u minulého článku, udělali jste mi velkou radost!

Už se cítím o mnoho líp - jsem zatím tedy ještě na nemocenské, ale někdy v příštím týdnu už bych šla ráda do práce. Samozřejmě jsem měla zase náběh na zánět ledviny - užila jsem si kolečko vyšetření v nemocnici, na druhý den jsem musela zase k doktorce. No prostě hrůza, hlavně zase to čekání na interním oddělení, to bylo šílené.

Antibiotika jsem ale nedostala, doktor usoudil, že bude stačit pořádně pít a hodně odpočívat. Nejhorší byla (krom té bolesti), strašná únava. První tři dny jsem prakticky pořád ležela v posteli, večer jsem šla brzy spát a ráno jsem měla problém se vzbudit. Ale ještě jsem měla doma zásoby čajů na posílení ledvin, přítel mi nakoupil brusinky a borůvky, a tak jsem si sama naordinovala tak trochu dietu, abych tělo zbytečně nezatěžovala.

Články budou tedy už zase vycházet pravidelně.

Ještě jednou děkuji za pěkné komentáře, přeji krásný začátek pracovního týdne, Vaše Eliss ♥





Komentáře

  1. Tak tohle moc ráda slyším, myslela jsem na tebe :) . Už se moc těším na nové články .

    OdpovědětVymazat
  2. to je dobře :) tak ještě odpočívej :)

    OdpovědětVymazat
  3. Dobré zprávy. Když už je ti lépe,btak ať je to brzy ještě lepší. ♥️

    OdpovědětVymazat
  4. Návrat do práce raději neuspěchej.
    Nechť sluníčko vrátí síly a svěžest.

    OdpovědětVymazat
  5. Také bych do práce až tak nespěchala, ledviny dokáží hodně pozlobit, dej jim čas. Měj se hezky, zdravím 😊

    OdpovědětVymazat
  6. Jsem ráda, že už je ti lépe <3 pořádně si odpočiň!

    OdpovědětVymazat
  7. Musíš být opatrná,rádo se to vrací.Jsem také ráda,že je ti lépe.
    Hezké dny

    OdpovědětVymazat
  8. Já mám bohužel takovou zkušenost a dojem, že ta naše nemocnice jde nějak do kopru. Kdyby mě - nedej bože - chytlo něco vážnějšího, tak raději pojedeme do Olomouce.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

To je pravé štěstí...

 Nový režim s miminkem se nám už pomalu zabíhá, zítra jdeme k dětské paní doktorce na další kontrolu, Julinka hezky roste, oblečky, které měla velké, už jsou jí pomalu akorát. Pořád intenzivně kojím, malá má hlad co dvě tři hodiny, v noci vydrží někdy i trochu déle, ale nemusím ji kvůli krmení budit.  Fyzicky už se cítím dobře, žádné bolesti nemám, mám dojem, že se to všechno pěkně hojí. Poslední dny mám strašnou chuť na mléčné věci, prakticky pořád piju mléko, jogurty, sýry, ale to je asi kvůli tomu kojení.  Už se nám ten nový režim tak trochu zaběhl. Ale sranda je, že se Julinka skoro vždycky při přebalování buď počůrá nebo pokaká, takže jsem nejprve dala na přebalovací podložku bavlněnou plenu - jenže tu musím pořád dokola přepírat - samozřejmě jich mám několik, ale je to vody a vody! A na tu gumovou přebalovací podložku ji nechci pokládat, protože mi přijde studená.  Už jsme byli i na ortopedii, na ultrazvuk kyčlí, zatím je vše v pořádku, na další jdeme v říjnu.  Je úžasné pozorova

Tak si užíváme...

 Co jsem přijela z nemocnice cítím se líp, zvykám si na nový režim s miminkem, je to sice náročné, ale strašně krásné. Porod trval necelé tři hodinky, Julinka se narodila pětadvacátého srpna v 9:14, měřila 48 centimetrů a vážila 2 695 gramů.  Termín jsem měla dvanáctého září, narodila se o maličko dřív, ale je donošené miminko, a to je nejdůležitější. Všechno proběhlo celkem bez komplikací, akorát malá má novorozeneckou žloutenku, ta ale pomalu mizí. Rodila jsem přirozeně, v jednu hodinu v noci mi praskla plodová voda, ani jsem ještě necítila kontrakce, ty přišly až v autě. V porodnici mě vyšetřila doktorka, kontrakce byly ještě slabé, tak mě poslala na pokoj, ale do pár hodin se to začalo tak bolet, že jsem nemohla už ani sedět - a to jsem se předtím ještě na pokoji houpala na balonu, protože to jediné pomáhalo. A pak už se to rozjelo, v lékařské zprávě mám, že porod trval celkem 02:46. No nebylo to nic příjemného, ale řídila jsem se instrukcemi doktorky, ohledně dýchání a tlačení, pa

Nezpracované zážitky...

 Dnešní článek bude poměrně osobní, ale stalo se tento týden dost věcí, a mám prostě potřebu se z toho vypsat.  Přítel je už týden pryč, a od pondělí sem začala chodit každý den moje máma i se svým partnerem. Tak nějak mi prostě řekla, že když budu sama doma, musí sem každý den přijít a se vším mi pomoct. Jenže ono jaksi není pořádně s čím. Nakoupím si, sama si zatopím, dřeva do kamen i třísek tu mám nachystaných dost. Takže sem máma prostě vůbec chodit nemusela.  Nemám nic proti tomu, když mi přijde domů návštěva. Jenže máma mi začala být spíše na obtíž, pokud to  mám až takto napsat.  Vrchol všeho přišel ve čtvrtek. To mi přinesla bednu na dřevo s tím, že prostě nemůžu mít dřevo do kamen nachystané v obýváku. Prý jak to tu vypadá, když přijde návštěva... Podotýkám, že dřevo mám u kamen vyskládané do hraničky, kde to snad nikomu vadit nemůže. A že by mi sem domů chodilo tolik návštěv, to se rozhodně říct nedá... První problém byl tedy s dřevem. Druhý problém nastal, když se přesunula