Jako malé dítě jsem byla hodně přecitlivělá, a rozplakat mě dovedlo cokoliv. Hlavně stresující pro mě bylo, když jsem byla bez rodičů. Návštěvy u babičky jsem zpočátku probrečela, protože jsem chtěla maminku. První den ve školce, to byl hotový vodopád slz - pamatuji si, jak jsem seděla učitelce na klíně a brečela. Dokonce i první fotografování ve školce jsem probrečela... Babička mě vždycky po záchvatu pláče posílala do koupelny, abych si studenou vodou opláchla obličej - to abych nebyla tak rudá. Teď v dospělosti se také slzám často nevyhnu. Samozřejmě tu jsou slzy smutku, které bohužel k životu tak nějak patří. Ale musím říci, že častěji mě rozpláče něco radostí. Jsem z něčeho dojatá, tak slzím. Jsem hodně emocionální člověk, takže mě někdy rozpláčou fakt úplné prkotiny, až bych si nejradši nafackovala. Smutný film s dojemným koncem, jednou jedinkrát mě rozbrečela i knížka. Nevím proč, ale často mám tendence se za slzy stydět, a není mi příjemné brečet ani před partn...