zomablog

 Jako malé dítě jsem byla hodně přecitlivělá, a rozplakat mě dovedlo cokoliv. Hlavně stresující pro mě bylo, když jsem byla bez rodičů. Návštěvy u babičky jsem zpočátku probrečela, protože jsem chtěla maminku. První den ve školce, to byl hotový vodopád slz - pamatuji si, jak jsem seděla učitelce na klíně a brečela.  Dokonce i první fotografování ve školce jsem probrečela... Babička mě vždycky po záchvatu pláče posílala do koupelny, abych si studenou vodou opláchla obličej - to abych nebyla tak rudá. Teď v dospělosti se také slzám často nevyhnu. Samozřejmě tu jsou slzy smutku, které bohužel k životu tak nějak patří. Ale musím říci, že častěji mě rozpláče něco radostí. Jsem z něčeho dojatá, tak slzím.  Jsem hodně emocionální člověk, takže mě někdy rozpláčou fakt úplné prkotiny, až bych si nejradši nafackovala. Smutný film s dojemným koncem, jednou jedinkrát mě rozbrečela i knížka. Nevím proč, ale často mám tendence se za slzy stydět, a není mi příjemné brečet ani před partnerem. Oba jsme

  Autor: Martin Friedrich  Žánr: Povídkový, Horor, Fantasy Mé hodnocení: 60% Obsah: Osm povídek, kratších, ale i delších, které charakterizuje tajemno, temné konspirace deformující běh dějin, hrůzné pouto mezi krajinou a jejími obyvateli, a také to, že nic není takové, jak to na první pohled vypadá - protože mrtví a neklidní mohou být všude kolem nás! V úvodní povídce Pražská brána se prostřednictvím nalezených zápisů z deníku pedagoga Stanislava Koubka ocitáme na akademické půdě. Na jednu z pražských Filozofických fakult má přijet speciální host - Američan Jeremy Fletcher. To není zase nijak zvlášť zajímavá novinka. Ale Koubek má jako nejmladší z fakulty speciální úkol - profesora přivítat na letišti a také jej mít celou dobu jeho pobytu v Praze na starost. Koubek tedy postaršího profesora vyzvedne na letišti. Krom Fletcherova vyzáblého a vrásčitého vzezření je tu zajímavá i další věc - totiž jeho zavazadlo, které nechce dát z ruky. Na smrt své matky přísahá, že viděl, jak se z kufru

 Léto je v plném proudu - začíná období voňavých jahod a třešní, malin a broskví. Včera jsem byla na návštěvě u kamarádky a začínají jí už pomalu nabíhat na plod papriky. Já sama bohužel zahrádku ani jiné prostory pro pěstování nemám, ale na úrodu chodím k mamce a babičce na zahrádku. Musím říct, že nic se nevyrovná babiččiným domácím kedlubnám, nebo rajčatům a paprikám, ty v sobě mají chuť a vůni, jakou nikdy žádný supermarket nenabídne... Prodej ovoce v supermarketech má ale i své aspekty, o nichž se zase tak moc nemluví. A to je plýtvání. Ovoce, které se nestihne prodat včas, začne hnít nebo mít jiné vady, se vyhodí. Podle alarmujících statistik se každý rok vyhodí ovoce v hodnotě sedmi biliard korun! A to se prosím pěkně polovina sklizně zkazí dřív, než vůbec dorazí do obchodů. Ve Spojených státech se podle průzkumu vyhodí 33 procent veškerého zakoupeného ovoce, na jehož pěstování se vynaložily miliardy litrů vody a miliony tun hnojiv. Evropa ale také nepřináší příliš radostná čísl

 Nemám ráda přílišné hromadění věcí, ráda se obklopuji co nejméně věcmi a miluji vzdušné prostory, kde je hodně prostoru. Jedinou výjimkou jsou knihy. Minule mi paní knihovnice řekla výstižný pojem - "knižní křeček." Ale snažím se už i některých knížek zbavit, i když mi to trhá srdce, a pošlu je dál v knihobudce, kde udělají radost ostatním... No a po poslední čistce knihovny (některé knížky už jsem musela dávat i pod postel!) zase přibylo dost místa. Takže jsem se rozhodla udělat si radost, a brouzdala jsem po internetových antikvariátech. Bohužel u nás v okolí není žádný kamenný, to bych tam asi trávila hodně času... Nevadí mi, že si kupuju použité knížky. Nejde ani tak o finanční stránku věci, jako spíš i o to, že se i v internetových antikvariátech dají najít opravdové skvosty, a třeba i některé tituly, které jsem měla, ale ztratily se při chaotickém stěhování a mají pro mě velkou citovou hodnotu. Rozhodla jsem se využít internetový obchod www.online-antikvariat.cz. Napos

  Autor: Bonnie Kistler  Žánr: Román, Detektivní, Z právnického prostředí  Mé hodnocení: 80% Obsah: Dům lháře je v plamenech, ale nikdo mu nevěří... Rozvodová právnička Leigh Huyettová ví moc dobře, že druhá manželství bývají většinou už z principu odsouzena k zániku. Ale když po bouřlivém rozvodu s Garym potkala sympatického řemeslníka Petea Conleyho, na první pohled jí bylo jasné, že konečně našla toho pravého. Zpočátku nebylo jejich soužití jednoduché, a to hlavně kvůli jejich společné rozvětvené rodině. Peter má z minulého manželství  osmnáctiletého syna Kipa, který se právě chystá k maturitě, a tříletou dcerku Miu. A Leigh dvojčata Dylana a Zacka, ti se chystají zrovna na vysokou a doma se moc nezdržují. A pak je tu sluníčko a nejzářivější člen rodiny - Leighina čtrnáctiletá dcera Chrissy.  Leigh a Peter se rozhodnou oslavit pětileté výročí, a tak se rozhodnou krást si trochu času pro sebe, a nechají Kipa a Chrissy doma samotné. Jsou už přeci skoro dospělí, ne? Jenže když musí man

 Od malička jsem byla velice silný introvert. Hodně jsem se bála cizích lidí, a velké davy, to nebylo nic pro mě. Nejlépe jsem se cítila ve svém pokojíčku, kde jsem si mohla nerušeně číst, a nejraději jsem si hrála sama v lesíku, který jsme měli u domu, nebo na přilehlém poli.  Samota byla něco, co mi nečinilo velký problém. Vždycky jsem byla velký snílek - což mi vydrželo až do dospělosti - a bavila jsem se vymýšlením různých příběhů, založila jsem si i malý notýsek, kam jsem psala krátké povídky, co mě zrovna napadly. Nikdy mě nebraly akce, kde je moc lidí. Různé obecní slavnosti, dětský den, dožínky, to pro mě moc nebylo. Většinou jsem si tam někam sama zalezla a šla se dívat na zvířata, případně jsem se šla projít někam, kde nebyli lidi. Tak mi to vyhovovalo vždycky nejvíc. Jenže i samota někdy přináší problémy. Já mám problém s tím, že když jsem sama, moc o věcech přemýšlím, a toto mě někdy stahuje až do úzkostných stavů. Proto si raději zaměstnám hlavu čtením, pustím si oblíbenou

 Počasí začíná být pomalu, ale jistě, letní. Ráno, když jdu do práce, tak už nemusím chodit ani v lehké bundičce, stačí tlustší mikina. Ale pořád se to přes den dost střídá - chvílemi se hodně ochladí, pak zase začne být až neúnosné dusno, za půl hodiny se zase zatáhnou těžká bouřková mračna.... Začátek týdne byl chladnější, ale dneska už se pěkně oteplilo. V práci už je to klidnější, nakonec to s tou novou pracovní dobou není tak zlé - nové vedení nás asi chtělo postrašit, protože je fakt, že končíme o maličko později, ale zase ty nároky na práci jsou v podstatě pořád stejné, takže se neděje nic tak strašného. I na odlišné časy vstávání jsem si zvykla - stejně jsem ranní ptáče, takže se často vzbudím ještě před budíčkem, a pak už prostě neusnu - vstanu, jdu dát Žofce snídani, a to už dostanu chuť na kávu, takže už nespím... Naše Žofinka ve svém oblíbeném pelechu - na gauči, s polštářky, a se svojí měkoučkou dekou. Knížku Dům v plamenech mám zrovna rozečtenou - koupila jsem si ji minul

 Před pár dny jsem v jednom týdeníku, který si pravidelně kupuji, zaznamenala menší glosu pod čarou s titulkem Bití dětí bude tabu. Fyzické, potažmo i ty psychické tresty, kterými někteří rodiče trestají své děti, toto je téma, které budí obrovské vášně. Moji rodiče mě samozřejmě za špatné chování, či nějaký průšvih, který byl opravdu přes čáru, potrestali. Největším a nejhorším a trestem pro mě bylo vždy to, když mě rodiče poslali do pokojíčku, kde jsem musela sedět a přemýšlet o tom, co jsem provedla, a proč to vlastně bylo špatné. Řekla bych že tohle byl užitečný trest, to přemýšlení o samotě mělo něco do sebe.  A samozřejmě i pár pohlavků jsem dostala. Nebyla jsem sice moc velký průšvihář, ale taky jsem dokázala rodiče vytočit. Ale že bych někdy dostala přes zadek, to si jako dítě opravdu nepamatuji. Myslím, že jsem měla v dětství pevně dané mantinely, co se smí a co ne, a když jsem něco porušila, následoval trest. Celkově ale fyzické tresty u nás nebyly zvykem. Ovšem třeba i když

 Krev je bezesporu ta nejdůležitější tekutina pro život. Krev je život - a život je velký dar. A co je nejdůležitější - lidská krev je jedna z mála věcí, která se nedá uměle vyrobit. Přes veškerý vědecký pokrok to prostě zatím neumíme.  Čtrnáctého června si každoročně připomínáme Světový den dárců krve. Mně se do podvědomí dostal tento den na střední škole, kdy jsme měli v rámci výuky přednášku právě o darování krve a o tom, jak moc je důležité darovat tuto vzácnou tekutinu.  Z krve, kterou darujeme (nejčastěji na oddělení hematologie), se zpracovává na transfuzní přípravky. Z každého odběru plné krve (jde o odběr cca. 450 ml z žíly dárce, tento odběr trvá pouhých pět minut), se připraví tři transfuzní přípravky - koncentrát erytrocytů (červené krvinky), koncentrát trombocytů (krevní destičky), a plazmu. Tyto transfuzní přípravky mají v lékařství velmi důležitou funkci. Jsou potřebné například: • Při mnoha operacích (ortopedické, cévní, transplantace) • Při léčbě otrav • Při léčbě poru

  Autor: Ernest Hemingway Žánr: Novela, Román Mé hodnocení: 100% Obsah: Santiago je starý kubánský rybář, který žije velice skromně ve staré chatrči na pobřeží. Povahou je vesměs samotář, žena mu zemřela už před lety a děti spolu žádné neměli. Nejbližším přítelem je Santiagovi malý chlapec Manolin - ten s ním rybařil už od svých pěti let, a stařec jej vnímá tak trochu jako syna, kterého ale bohužel nikdy neměl. Jenže teď má zrovna Santiago proklatou smůlu. Loví v malé loďce, a už celých čtyřiaosmdesát dní nechytil žádnou rybu. Prvních čtyřicet dní s ním jezdil i chlapec, ale pak jeho rodiče prohlásili, že starý je ten největší smolař, a nakázali chlapci, aby jezdil s jinou skupinkou rybářů, které se daří více. Manolin poslechl, leč nerad, ale přesto chodí starci pomáhat s výpravou na moře, a také si s ním jen tak poklábosit o baseballu.  Smolné prokletí se ale přeci musí nějak zlomit! A Santiago se rozhodne vyjet na moře a všem dokázat, že ještě nepatří do starého železa, a že si z něj

 Když jsem byla ještě na střední, hledala jsem si i občas ke studiu nějaké malé brigádky. Jedno léto jsem pracovala na noční směny v pekárně, pak jsem zase pár dní prodávala v obchodě - byl to supermarket, ale to nebylo nic pro mě, na práci pokladní opravdu nemám. Dva dny jsem si byla zkusit jaké to je obsluhovat hosty v restauraci, ale práce za barem mě vůbec neoslovila - a i proto jsem v prvním ročníku studium ukončila. Brigády, potažmo pak později práce na plný úvazek se v okrese, kde bydlím, shání dost těžko. Náš kraj je zastrčený v cípku kousek od polských hranic - bydlím v Jeseníkách. Větší pracovní poptávka je tu hlavně přes lázeňskou a turistickou sezónu - pokojské, údržbáři do hotelů, kuchaři, číšníci...  Mám opravdu velké štěstí, že se mi tu podařilo najít dobrou práci přes celý rok, mám dvě kamarádky, které sedm měsíců v roce pracují u obecního úřadu - většinou hrabou posekanou trávu a uklízí různě po vsi, co je potřeba, a pak jsou přes zimu na úřadě práce, kde to tedy zrovn

 Jsou palčivá témata, která hýbou naší společností, ale bohužel jsou často upozaďována a je na ně dost málo brán zřetel. Poslední dobou mi přijde, že jsou hodně v kurzu na televizních obrazovkách komerčních stanic různé slaboduché seriály s pitomou zápletkou a stále stejnými obličeji herců - na některé už mám opravdu alergii! Já vím, že být v dnešní době originální je těžké, ale přece... A pak tu jsou filmy, seriály či minisérie, které chtějí opravdu diváka zaujmout, kladou si za cíl to, aby si od televizní obrazovky či z návštěvy kina něco odnesl.  Alkoholismus je velmi vážné téma, a bohužel ve svém okolí vídám spoustu lidí, známých, sousedů, kteří jsou na alkoholu závislí. A jen málokterý alkoholik si dovede přiznat svou závislost. Jasně, já si taky ráda občas dám skleničku nějakého sladkého pití - mám ráda třeba Frisco, Cider, a jemné růžové víno. Ale dám si opravdu jen příležitostně - jednou za tři měsíce, a někdy ani to ne. A nijak mi to nechybí. Není to tak, že bych každý pátek m

  Autor: Ed McBain Žánr: Detektivní, Mysteriózní Mé hodnocení: 90% Obsah: Leden byl v městečku Isola velmi neobvyklý. Ani prosinec se nepostaral o pořádnou sněhovou nadílku, takže tak typické obrázky neroztátého sněhu na dlažbách chybí. Mraky stále ukazují svou zachmuřenou tvář, jenže ani sníh, ani déšť v nedohlednu. Pro policisty z 87. revíru je leden jedním z nejméně oblíbených měsíců v roce. Vánoční pohoda je pryč, spousta lidí je po svátcích podrážděná a chová se nepředvídatelně, Steve Carella a jeho kolegové mají plné ruce práce s tím, udržet ve městě klid a pořádek.  A právě jednoho takového mrazivého, nevlídného šedivého rána najde desetiletý chlapec Mickey ve sklepě malého činžáku mrtvolu. Je nade vší pochybnost, že muž je mrtvý - v hlavě má zaseknutou pořádně velkou sekeru a tělo poseté ranami, které svědčí o tom, že bojoval až do konce. První ohledání ukáže, že se jedná o místního domovníka, George Lassera. Tomu už mělo být za tři roky rovných devadesát. Policisté jsou tak tr