zomablog

 Na základce, někdy kolem osmé deváté třídy, vypukl mezi mými spolužáky boom Facebooku. Všichni si tam zakládali účty, přidávali se navzájem do přátel, a hodně populární byly i různé minihry. Já sama jsem dlouho nechápala, co je na tom Facebooku vlastně tak úžasného, a založila jsem si jej nakonec až jako skoro poslední ze třídy. A tehdy mě to samozřejmě také pohltilo. Bavilo mě psát různé statusy, sdílet barevné obrázky zvířat a také sledovat, co je kde u koho nového. Tehdy, kolem roku 2010, ještě neměl Facebook tolik vychytávek a vymožeností jako dnes, ale pro mě osobně zůstává jeho starší verze mnohem přijatelnější než ta dnes.  Když jsem si zakládala profil na Facebooku, mohlo mi být tak čtrnáct let. Ještě mnou zmítaly poslední záchvěvy puberty a vzdoru, v čemž se odráželo i mé chování na sociální síti. Psala jsem hloupé a dětinské statusy, kde jsem psala různé soukromé věci, označovala jsem kamarády na motivačních obrázcích a přišlo mi to všechno hrozně cool. Ovšem nejhorší věc by

 Tento týden to bylo v práci tak pohodové, jak už si to dlouho nepamatuji. Tak nějak jsem se cítila fajn, s kolegyní jsme se strašně moc nasmály a i když práce bylo hlavně na začátku týdne docela hodně, vůbec mi to nevadilo a pořád se cítím nabitá energií. Snad je to tím jarem, hezkým počasím, sluníčkem? Včera sice hodně popršelo, ale náladu mi to nijak nezkazilo, on i ten déšť byl už opravdu potřeba, alespoň už není ve vzduchu tolik pylu a také se tolik nepráší kolem cest. Ranní cesty na autobus do práce jsou pro mě pořád inspirativní, ráda koukám kolem sebe i na věci, které jsou zdánlivě obyčejné, ale ony jsou vlastně fascinující, jen jsme se naučili ve shonu dnešní doby často nevnímat. Jsem ranní ptáče, s přítelem jsme se naučili vstávat kolem páté, i když teď jezdím do práce až po šesté. Je to dáno i tím, že naše fenka Žofinka má brzy po ránu hlad, a vyžaduje snídani už před pátou hodinou. Budí nás nenápadně, roztomile, je to prostě miláček. Tyto krásné západy slunce jsem vyfotila

  Autor: Deborah Levy Žánr: Novela, Psychologický, Drama Mé hodnocení: 100% Obsah: Horký červenec roku 1994, Francie, Alpes-Maritimes. Právě zde tráví ve vile svých přátel svou dovolenou tříčlenná rodina Jacobsových. Hlava rodiny Joe, básník a tak trochu snílek, který se snaží překonat krizi středního věku. Isabel, Joeova manželka, známá a úspěšná reportérka, která zcestovala polovinu světa a specializuje se na reportáže z válečné vřavy. A nakonec nejmladší člen, čtrnáctiletá Nina, která právě přichází do puberty a nástrahy dospívání nese dost těžce. Rodinní přátelé, se kterými se Jacobsovi o vilu dělí, manželé Mitchell a Laura, doplňují ústřední pětici protagonistů. Prázdninovou idylku den po příjezdu naruší neznámá dívka, která se zcela bez zábran nahá koupe v jejich bazénu. Situace je nadmíru trapná, přítomni jsou všichni obyvatelé vily, které to pochopitelně uvede do velkých rozpaků. Ukáže se, že mladá dívka Kitty Finchová si spletla o týden svůj termín pobytu, čemuž přispěl i hipí

 Ráda píšu o významných a mezinárodních dnech, protože ne všechny jsou tak notoricky známé, a rozhodně stojí za zmínku. Až letos se však na stránkách, kde pravidelně sleduji na který den daný svátek připadá, objevil aktualizovaně Mezinárodní den ztracených dětí. Překvapeně jsem zjistila, že připadá už na zítřek pětadvacátého května. Neměla jsem ani ponětí, že je i taková mezinárodní připomínka na děti, které se už nikdy nevrátily domů. Když jsem však zjistila, že u nás je známější pod názvem Pomněnkový den , už jsem byla doma. Pomněnkový den byl loni nebo předloni připomínám ve zprávách v jedné reportáži, na to si pamatuji. Určitě bude reportáž v televizi i zítra. Na YouTube jsem našla dva roky starou reportáž z pořadu ČT Na stopě. Poprvé jsme mohli osvětu Pomněnkového dne zaznamenat v České republice již v roce 2004. Historicky však kořeny Mezinárodního dne ztracených dětí sahají již do roku 1983, poprvé jej takto určil prezident Spojených států Ronald Reagan.  Pětadvacátý květen však

  Autor: Martin Goffa Žánr: Detektivní Mé hodnocení: 70% Obsah:                                    Démon podsvětí, kterému zemřel bratr.                                               Sebevražda, co smrdí levotou.                                               Miliony, o kterých neměl nikdo absolutně tušení.                                               A jeden všetečný novinář, který dráždí hada bosou nohou... Pražský novinář Marek "Terence" Vráz zrovna prožívá klidnější životní období. Jako novinář na volné noze si může dovolit občas zvolnit a dát si víceméně čas jen pro sebe. To vše ale změní návštěva u šéfredaktora Péti. Tam mu totiž přijde zdánlivě obyčejná obálka a v ní snad ještě obyčejnější linkovaný list papíru vytržený z kancelářského bloku. Jenže pár slov na něm napsaných podnítí Markovu pravou novinářskou vášeň. Nepíše mu totiž nikdo jiný než na doživotí odsouzený Pavel Ryska, v galerce známý pod přezdívkou Rys. Rys si odpykává svůj trest ve věznici s nejpřísnější o

Poslední dva roky jsem si v knihovně zvykla vypůjčovat i časopisy. Dříve jsem domů nosila jen tašku plnou knih, ale přeci jen, i ty časopisy jsou příjemné zpestření, často si tak odpočinu od zrovna dočtené náročné knihy a také v nich najdu často inspiraci pro nový článek. Takové lehké popostrčení, a pak už mi to jde psát samo. A právě v jednom loňském vydání časopisu 100+1 mě nezaujal článek jako takový, nýbrž reklama vytištěná přes celou stranu. Na reklamě mě upoutalo i to, že se nejedná o klasické PR (placenou reklamu), nýbrž že časopis ještě dostane od výrobce nejspíše finanční provizi za to, že reklamu otiskl. Do sedmého listopadu loňského roku totiž dostal každý čtenář, který si produkt zakoupil, slevu 200 korun. A to jak na eshopu, tak v kamenném obchodě. Asi jsem sto let za opicemi, ale o produktu AVS přístroj jsem nikdy neslyšela. Zadala jsem název do Googlu a vyskočil na mě název psychowalkman. Docela jsem na to koukala. Walkman jako člověk narozený v devadesátkách samozřejmě

 Když začaly na televizní stanici Nova běžet mezi reklamním blokem upoutávky na minisérii Iveta , říkala jsem si, že to je něco pro mě. Minisérie mě poslední dobou velmi baví, konkrétně i právě z TV Nova nebyla vůbec špatná ta o sériovém vrahu Roubalovi, ve které exceloval v hlavní roli Hynek Čermák. A pak také pro mě bylo velkým lákadlem to, že Iveta má nabízet realistický a nepřikrášlený náhled na dětství, dospívání a rané začátky pěvecké kariéry Ivety Bartošové.  Ač jsem vyrůstala až po roce 2000, přesto se mi Ivetina hudební tvorba nevyhnula. Když se řekne Iveta Bartošová, tak se mi jako první vybaví pohádka Tři oříšky pro Popelku. Tato pohádka mě provázela dětstvím co si pamatuji, i dnes si bez ní neumím představit Vánoce. Právem dostala Iveta přezdívku popová princezna. Její hlas a celkový zpěvácký dojem je mi u ní bližší než třeba u Lucie Bílé, která je na můj vkus příliš ukřičená. Ale to je samozřejmě můj osobní názor, každému se líbí něco jiného. Bohužel, poslední roky před sv

  Autor: Janek Sedlář, Lucie Sedlářová Žánr: Bibliografie, Populárně naučný, Cestopisný Mé hodnocení: 60% Obsah: Inspirativní a časosběrné příběhy lidí, kteří se rozhodli vymanit se ze spárů moderní civilizace a jejích výdobytků, a rozhodli se žít jinak. Navrátili se k přírodě, jednoduchosti, skromnosti, a také ke zdravějšímu a alternativnějšímu způsobu života. A právě k tomuto způsobu života postupně inklinovali i oba autoři knihy, manželé Sedlářovi. Prvotním impulsem k velké životní změně bylo pro Janka to, když v jejich domě ve městě vypukl "bezpečnostní požár." Janek zrovna odjel fotit portréty, chtěl manželce a dvěma malým dětem zatopit, a když se vrátil, před domem byli hasiči. A tehdy si Janek uvědomil, že konečně přišla z vesmíru odpověď na jeho přání velké životní změny. Ze dne na den se octl s manželkou a dětmi v podstatě na ulici a musel řešit, co bude dál? A tak se rozhodl poslechnout ono znamení shůry, koupil starý, ojetý karavan, a vydal se s rodinou na cestu po

 Dnešní článek bude tak trochu deníčkový a okecávací. Poslední týden totiž byl snad nejnáročnější, jaký jsem kdy zažila. Nejde ani tak o práci, tam je to naopak hrozně fajn. Ale spíše o tu zdravotní stránku. Polovina května, vše začíná kvést, a já trpím, jak už dlouho ne. Letos mi totiž alergie na pyl propukla v  takové síle, že se cítím extrémně vyčerpaně, unaveně, a jaro ze mě paradoxně vysává všechnu energii. Na procházky přes den už chodit prostě nemůžu. Jedině večer. Jinak kýchám, kašlu, slzí mi oči, a takto se funguje těžko. Jsou to takové záchvaty, které přijdou znenadání. Musím si sundat brýle (přes ten den je mám celé od pylu, musím je neustále utírat hadříkem, hrůza), počkat, až mi přestanou téct oči, mezitím se vysmrkám, a huhlám, jako bych měla chřipku. Když mě to chytne v práci, umyju si ještě vlažnou vodou celý obličej, zrovna i včera ve zprávách říkali, že to pomáhá. Jenže, v práci teď více větráme, kolegyně chodí často na cigaretu, takže se stejně otevírají pořád dveře,

 V minulém článku jsem zmínila, že poslední dobou mě baví i četba populárně naučná. A tak jsem v knihovně zamířila do oddělení s knihami z oblasti lékařství a psychologie. A zaujaly mě hned dva tituly z oblasti medicíny. Obě knížky se zabývají autismem. Pro mě osobně je autismus velice blízkým tématem, které se mě dost citlivě dotýká. Ve svém blízkém okolí mám totiž hned dva lidi, jejichž diagnóza zní právě autismus. Jedním z nich je synovec mého přítele, šestnáctiletý Daniel, a tím druhým je můj strýc, bratr mé maminky, Pepa. Strýce znám celý život, už od dětství, a asi jsem si od začátku uvědomovala, že je jiný. Babička po něm mně a rodičům posílala různé věci, co třeba zrovna koupila, případně lístek s nějakou prosbou, například zařídit něco ve městě. Pepa neumí používat domovní zvonek, takže jsem se ho kolikrát lekla, když se znenadání objevil na chodbě, nebo pokud bylo zamčeno, tak prostě zabušil na dveře. Pepa neumí číst, psát, ani počítat. Neumí si zavázat tkaničky, proto nosí b

 Ve čtvrtek jsem se po práci trochu zkulturnila, a potřebovala jsem se trochu uvolnit. Tento týden byl v práci extrémně náročný, za ty dva roky, co tam jsem, jsme podobný "fičák" ještě nezažila. A protože hospody ani jiné podobné radovánky mě nebaví, zamířila jsem do obecní knihovny. Regály plné knih, typická vůně knihovny a hlavně pozitivně naladěná knihovnice, to byl balzám pro mou duši. A nakonec jsem se v knihovně zdržela hodinu. Ne že bych tak dlouho vybírala tituly, ale moc hezky jsem si popovídala s paní knihovnicí. Do knihovny chodím více než patnáct let, zažila jsem tam celkem tři knihovnice, ale právě jen u téhle poslední, u Kamily, jde vidět, že svou práci miluje, vždy mi ochotně poradí s výběrem knih, často má pro mě jako překvapení schované novinky od autorů, které si pravidelně půjčuji, a nikdy neměla problém mi nějakou knihu, která nebyla k dostání, objednat z výpůjčního fondu.  Je to prostě zlatá ženská. Jak jsem už zmínila výše, moc příjemně jsme si spolu pop