Extrémní osamělost

 V minulém článku jsem zmínila, že poslední dobou mě baví i četba populárně naučná. A tak jsem v knihovně zamířila do oddělení s knihami z oblasti lékařství a psychologie. A zaujaly mě hned dva tituly z oblasti medicíny. Obě knížky se zabývají autismem.

Pro mě osobně je autismus velice blízkým tématem, které se mě dost citlivě dotýká. Ve svém blízkém okolí mám totiž hned dva lidi, jejichž diagnóza zní právě autismus. Jedním z nich je synovec mého přítele, šestnáctiletý Daniel, a tím druhým je můj strýc, bratr mé maminky, Pepa. Strýce znám celý život, už od dětství, a asi jsem si od začátku uvědomovala, že je jiný.

Babička po něm mně a rodičům posílala různé věci, co třeba zrovna koupila, případně lístek s nějakou prosbou, například zařídit něco ve městě. Pepa neumí používat domovní zvonek, takže jsem se ho kolikrát lekla, když se znenadání objevil na chodbě, nebo pokud bylo zamčeno, tak prostě zabušil na dveře.

Pepa neumí číst, psát, ani počítat. Neumí si zavázat tkaničky, proto nosí boty jen na suchý zip. Sám si neohřeje jídlo, neví, kolik je hodin, jaký je den v týdnu. Sám si ale dojde pro obědy do obecní školní jídelny. Už má také svůj věk, přes šedesát let, takže chodí pomaleji, svým vlastním tempem. Ale chodí strašně rád, je zvyklý na svoje denní trasy. 

Co je ale nejvíce důležité, i přes svůj psychický handicap je Pepa prostě zlatý člověk. Nikdy nikomu neublížil, rád si povídá s ostatními, i když je autista, tak je strašně společenský. Když je v obci nějaká zábava, například dožínky nebo v červnu kácení májky, tak tam pokaždé je. Neumí sice číst, ale vždy mu někdo přečte, co se kdy bude konat, a tak to ví. 

Hrozně mi vadí to, když si ze strýce někdo dělá legraci, je na něj sprostý nebo mu říká věci, které nemůže pochopit. Bohužel lidé jsou někdy fakt strašně hnusní. Už na základce se mi spolužáci párkrát posmívali, že mám debilního strýce, a že spadl jako dítě do jímky a proto je tak postižený. To opravdu není pravda, a jako dítě jsem toto vnímala opravdu velmi citlivě.

Před pěti lety jsem měla v létě krátkodobou brigádu, hlídala jsem přítelova synovce Daniela. Rodiče chodili do práce, a i když už bylo Danovi jedenáct, přeci jen měli strach nechat jej celý den bez dozoru.

Brigáda to byla rozhodně zajímavá. Dan byl také zvyklý na svůj režim. Ráno, když jsem přišla, byl obvykle venku. Kousek od domu měl autodílnu, kde ho to velice bavilo. Pozoroval ruch kolem, jen tam tak stál, nemluvil, neotravoval zaměstnance, bylo vidět, jak ho to fascinuje. Zaměstnanci na něj byli zvyklí a nijak jim to nevadilo.

Ale jak byl dlouho venku, musela jsem mu jít připomínat, že se musí jít naobědvat, a když bylo moc chladno, musela jsem mu donést mikinu, protože by si pro ni asi sám nepřišel. Pokud měl hlad, vytáhl mi z ledničky věci, které chtěl na svačinu. A pak také miloval pračku. Vydržel hodinu sedět a dívat se, jak pere. 

Televize ani hračky ho moc nezajímaly. Dan umí mluvit, ale, jak píše ve své knize i doktorka Nesnídalová, opakuje fráze, které někde zaslechl, a asi jim úplně nerozumí. Nejčastěji říkal třeba toto:

"Umíš, umíš?" "Musím taky makat, i tatínek maká." "Maminka v práci, v práci!" Ale když jsem se ho zeptala na to, jestli se těší po prázdninách do školy a na spolužáky, jen na mě koukal a neodpověděl. Brigáda byla zajímavá, ale také to bylo docela náročné. Hlavně jsem měla pořád tendence chodit Dana ven kontrolovat. Rodiče sice říkali, že se nikde neztratí, kolem nejezdila ani moc auta, ale přeci jen, když máte na starost cizí dítě, je to veliká zodpovědnost.

Kniha Extrémní osamělost pro mě byla opravdu v mnohém velmi poučná. Autorka vystudovala na lékařské univerzitě a roky pracovala i na oddělení dětské psychiatrie, kde byly právě i autistické děti. A hlavně ji zajímala odpověď na otázky - jaký byl autistický pacient v dětství? A jaký bude v dospělosti?

Kniha obsahuje obecné informace o autismu, a hlavně reálné příběhy dětí, rozhovory s rodiči, a dokonce i fotografie a několik kreseb. Musím říci, že některé autistické děti mají opravdu talent, protože obrázky se mi moc líbily. Tyto děti totiž kreslí tak, jak to cítí, nikdo jim neřekl, jak a co by měly malovat.

Extrémní osamělost se mi četla dobře. I když autorčin styl psaní byl místy až moc úsporný, pár krátkých vět, které působily osekaně. Někdy mi připadalo, že už se jí prostě psát nechtělo, jako by z toho byla lehce otrávená. 

Vzhledem k tomu, že kniha vyšla již v roce 1994, mohla by se zdát zastaralá. U některých lékařských pojmů tomu tak skutečně je. Například Autistická psychopatie se dnes označuje termínem Aspergerův syndrom. Musím říci, že ten druhý název zní mnohem lépe než něco, co má v sobě slovo psychopatie. 

Ale i tak může dnešního čtenáře zajímající se o téma autismus zaujmout a dozví se spoustu nových informací. Hodnotím sedmdesáti procenty.

A co Vy? Máte rádi populárně naučnou literaturu? Četli jste nějakou knihu zabývající se psychologií, nebo lékařstvím? Máte ve svém okolí zkušenosti s autismem? Napište mi do komentářů!

Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥