Přeskočit na hlavní obsah

Extrémní osamělost

 V minulém článku jsem zmínila, že poslední dobou mě baví i četba populárně naučná. A tak jsem v knihovně zamířila do oddělení s knihami z oblasti lékařství a psychologie. A zaujaly mě hned dva tituly z oblasti medicíny. Obě knížky se zabývají autismem.

Pro mě osobně je autismus velice blízkým tématem, které se mě dost citlivě dotýká. Ve svém blízkém okolí mám totiž hned dva lidi, jejichž diagnóza zní právě autismus. Jedním z nich je synovec mého přítele, šestnáctiletý Daniel, a tím druhým je můj strýc, bratr mé maminky, Pepa. Strýce znám celý život, už od dětství, a asi jsem si od začátku uvědomovala, že je jiný.

Babička po něm mně a rodičům posílala různé věci, co třeba zrovna koupila, případně lístek s nějakou prosbou, například zařídit něco ve městě. Pepa neumí používat domovní zvonek, takže jsem se ho kolikrát lekla, když se znenadání objevil na chodbě, nebo pokud bylo zamčeno, tak prostě zabušil na dveře.

Pepa neumí číst, psát, ani počítat. Neumí si zavázat tkaničky, proto nosí boty jen na suchý zip. Sám si neohřeje jídlo, neví, kolik je hodin, jaký je den v týdnu. Sám si ale dojde pro obědy do obecní školní jídelny. Už má také svůj věk, přes šedesát let, takže chodí pomaleji, svým vlastním tempem. Ale chodí strašně rád, je zvyklý na svoje denní trasy. 

Co je ale nejvíce důležité, i přes svůj psychický handicap je Pepa prostě zlatý člověk. Nikdy nikomu neublížil, rád si povídá s ostatními, i když je autista, tak je strašně společenský. Když je v obci nějaká zábava, například dožínky nebo v červnu kácení májky, tak tam pokaždé je. Neumí sice číst, ale vždy mu někdo přečte, co se kdy bude konat, a tak to ví. 

Hrozně mi vadí to, když si ze strýce někdo dělá legraci, je na něj sprostý nebo mu říká věci, které nemůže pochopit. Bohužel lidé jsou někdy fakt strašně hnusní. Už na základce se mi spolužáci párkrát posmívali, že mám debilního strýce, a že spadl jako dítě do jímky a proto je tak postižený. To opravdu není pravda, a jako dítě jsem toto vnímala opravdu velmi citlivě.


Před pěti lety jsem měla v létě krátkodobou brigádu, hlídala jsem přítelova synovce Daniela. Rodiče chodili do práce, a i když už bylo Danovi jedenáct, přeci jen měli strach nechat jej celý den bez dozoru.

Brigáda to byla rozhodně zajímavá. Dan byl také zvyklý na svůj režim. Ráno, když jsem přišla, byl obvykle venku. Kousek od domu měl autodílnu, kde ho to velice bavilo. Pozoroval ruch kolem, jen tam tak stál, nemluvil, neotravoval zaměstnance, bylo vidět, jak ho to fascinuje. Zaměstnanci na něj byli zvyklí a nijak jim to nevadilo.

Ale jak byl dlouho venku, musela jsem mu jít připomínat, že se musí jít naobědvat, a když bylo moc chladno, musela jsem mu donést mikinu, protože by si pro ni asi sám nepřišel. Pokud měl hlad, vytáhl mi z ledničky věci, které chtěl na svačinu. A pak také miloval pračku. Vydržel hodinu sedět a dívat se, jak pere. 

Televize ani hračky ho moc nezajímaly. Dan umí mluvit, ale, jak píše ve své knize i doktorka Nesnídalová, opakuje fráze, které někde zaslechl, a asi jim úplně nerozumí. Nejčastěji říkal třeba toto:

"Umíš, umíš?" "Musím taky makat, i tatínek maká." "Maminka v práci, v práci!" Ale když jsem se ho zeptala na to, jestli se těší po prázdninách do školy a na spolužáky, jen na mě koukal a neodpověděl. Brigáda byla zajímavá, ale také to bylo docela náročné. Hlavně jsem měla pořád tendence chodit Dana ven kontrolovat. Rodiče sice říkali, že se nikde neztratí, kolem nejezdila ani moc auta, ale přeci jen, když máte na starost cizí dítě, je to veliká zodpovědnost.


Kniha Extrémní osamělost pro mě byla opravdu v mnohém velmi poučná. Autorka vystudovala na lékařské univerzitě a roky pracovala i na oddělení dětské psychiatrie, kde byly právě i autistické děti. A hlavně ji zajímala odpověď na otázky - jaký byl autistický pacient v dětství? A jaký bude v dospělosti?

Kniha obsahuje obecné informace o autismu, a hlavně reálné příběhy dětí, rozhovory s rodiči, a dokonce i fotografie a několik kreseb. Musím říci, že některé autistické děti mají opravdu talent, protože obrázky se mi moc líbily. Tyto děti totiž kreslí tak, jak to cítí, nikdo jim neřekl, jak a co by měly malovat.

Extrémní osamělost se mi četla dobře. I když autorčin styl psaní byl místy až moc úsporný, pár krátkých vět, které působily osekaně. Někdy mi připadalo, že už se jí prostě psát nechtělo, jako by z toho byla lehce otrávená. 

Vzhledem k tomu, že kniha vyšla již v roce 1994, mohla by se zdát zastaralá. U některých lékařských pojmů tomu tak skutečně je. Například Autistická psychopatie se dnes označuje termínem Aspergerův syndrom. Musím říci, že ten druhý název zní mnohem lépe než něco, co má v sobě slovo psychopatie. 

Ale i tak může dnešního čtenáře zajímající se o téma autismus zaujmout a dozví se spoustu nových informací. Hodnotím sedmdesáti procenty.

A co Vy? Máte rádi populárně naučnou literaturu? Četli jste nějakou knihu zabývající se psychologií, nebo lékařstvím? Máte ve svém okolí zkušenosti s autismem? Napište mi do komentářů!

Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥

Komentáře

  1. Žádnou podobnou knížku jsem nečetla, ale v poslední době jsem se začala kamarádit s jednou velmi zajímavou blogerkou, která je Asperger a zároveň má vystudovanou psychologii (a je opravdu megachytrá). Díky ní jsem zjistila, kolik mýtů o autismu všeobecně koluje a jak moc mohou být zraňující a docela mi to otevřelo oči. Ji navíc začínám mít opravdu ráda - sice jsme v některých ohledech hodně jiné, ale v řadě věcí se naopak překvapivě podobáme a tím pádem si skvěle rozumíme; líp než si rozumím s řadou běžných smrtelníků. A to je moc fajn :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Četla jsem nějakou dobu blog Autíček Jeníček - o výchově autistického chlapce. Jeho maminka vedla opravdu statečný osamělý výchovný boj, který měl dobré výsledky. Bylo to moc zajímavé. Pak ale blog přestal být veřejný, asi kvůli nějakým nenávistným projevům. To bylo Jeníčkovi asi 6 let.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ale teď koukám, že jí vyšla knížka Autíček Jeníček :)

      Vymazat
  3. Právě se učím na zkoušku ze speciální pedagogiky, kterou máme za týden a právě probíráme autismus, ADHD, somatické vady, chronická onemocnění apod. Je to velmi zajímavé a užitečné. Děkuji za skvělý tip! Určitě si ji přečtu :)

    OdpovědětVymazat
  4. Měl jsem kolegu a ten měl autistická dvojčata - kluky.
    Oba jsou výborní šachisté, ale na gymplu museli mít asistenta.

    OdpovědětVymazat
  5. Autistu žádného neznám,ale viděla jsem filmy,takže vím o co jde.
    Odbornou literaturu s podobnými tématy nečtu,ale když jsem trpěla klaustrofobii a PP,tak jsem si koupila knížku,která mi byla doporučena,abych dokázala ty stavy zvládat a dostala jsem se z toho docela brzy.Ale jsou situace,kterým se raději vyhnu.
    Eli,měj se hezky

    OdpovědětVymazat
  6. Já jsem v souvislosti s autismem četla jen pár příspěvků a knížky Martina Selnera, který řekněme že takovou odlehčenou formou popisoval svoje zážitky v pozici asistenta ve stacionáři. Žádná odborná literatura, ale zajímavý pohled do světa autistických dětí a jejich vychovatelů.

    OdpovědětVymazat
  7. Knihy s podobnou tématikou nečtu, možná bych začala, kdyby se mě konkrétní situace dotkla, ale jinak je to na mě čtení, na nějž musí člověk vyvinout opravdu hodně úsilí a soustředění. Odborný článek si přečtu ráda, ale proto, že je to právě jen článek a že ho můj mozek v této formě dokáže zpracovat.

    OdpovědětVymazat
  8. když mám chuť, ráda si přečtu nějakou populárně naučnou literaturu :) o autismu jsem zatím nic nečetla, ale jistě to může být zajímavé čtení :)

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Host (2020)

 Pro horory jsem měla odjakživa slabost. Nejraději mám ty vyloženě duchařské, plné lekaček a hutné tajuplné atmosféry. Předevčírem jsem si hledala na ulozto horory z loňského roku. Napsala jsem do vyhledávače žánr horor, rok 2020, a listovala jsem si seznamem výsledků. Když mě některý film zaujal, vyhledala jsem si o něm na československé filmové databázi o čem vůbec je, a také hodnocení ostatních diváků. A moje volba padla nakonec na britský horor Host. Na první pohled mě překvapilo to, že film nemá ani hodinku, jen šestapadesát minut. Jsem příznivcem kratších filmů, pokud má film více než dvě hodiny, těžko se na něj pak už soustředím, ideální je ta hodinka a čtvrt. Podle popisu film nevypadal špatně. Doba koronavirová ovlivnila snad úplně všechny součásti běžného života. Jsme více na sociálních sítích, případně v kontaktu přes webové kamery či mobily. Na jednu stranu nás to sbližuje, ale jistým způsobem i vzdaluje od toho pravého sociálního kontaktu. Pětici mladých kamarádek napadne

Příjmení a my

 Nedávno jsem u jedné celkem populární blogerky, která se zabývá tematicky vším možným, narazila na zajímavý článek na téma přechylování ženských příjmení. Článek mě zaujal, a já s překvapením zjistila, že sněmovna schválila návrh, že ženy se budou moci svobodně rozhodnout, zda chtějí mít v občance koncovku -ová. Dnešní doba je hodně tolerantní k různým gender skupinám, k tomu, aby se nikdo nestyděl za svou sexuální orientaci a za to, zda se cítí či necítí ve svém těle pohodlně. Nedovedu si představit, jaké to je, být v mužském těle, a přitom se cítit jako žena.  Nikoho neodsuzuji, moje kamarádka z intru mi před nějakou dobou psala, že ve svých pětadvaceti letech zjistila, že ji přitahují muži i ženy, a ona sama se stylizuje spíše do "mužské podoby." Trochu zvláštní. Ale dokud mi tím nikdo neubližuje, nikdo mi nevnucuje to, že se mám nějak přeorientovat, jsem ochotna to respektovat. Sice tomu úplně nerozumím, protože mě vždycky přitahovali a snad i přitahovat nadále budou muž

Knižní recenze 225 Jack a fazole

  Autor: Ed McBain Žánr: Detektivní Mé hodnocení: 75% Obsah: Advokát Matthew Hope, žijící ve floridském městečku Calusa, to nemá rozhodně vůbec jednoduché. Nejprve dostane v baru nakládačku od dvou rozparáděných kovbojů, když se zastal své přítelkyně Dale, a nakonec, ještě ten večer, mu Dale řekne, že se s ním rozchází.  A k dovršení toho všeho Matthewovi zavolá jeho přítel, detektiv od policie Morris Bloom a oznámí mu, že jeden z jeho klientů, dvaadvacetiletý mladík Jack McKinney byl zavražděn. Byl nalezen ve svém domě s devatenácti bodnými ranami v zádech. Nepořádek v domě naznačuje, že vrah něco hledal. Podařilo se mu to však najít? Matthew pro Jacka zařizoval prodej zemědělské usedlosti pro pěstování fazolí. Majitel a prodávající, Avery Burrill tvrdí, že má v ruce platnou kupní smlouvu, a požaduje své peníze zpět. Záhadou je i to, že mladík chtěl koupit pozemek právě pro pěstování fazolí. Avery totiž vypověděl, že půda je pro pěstování fazolí naprosto nevhodná, jeho pěstitelské pok