zomablog

 Zelenina mi, až na malé výjimky, na talíři nikdy problém nedělala. Zato můj bratr nejedl žádnou zeleninu - ani malé kukuřičky, ani hrášek. Pamatuji si, jak vždycky na talíři nechal malou hromádku zeleniny, kterou mu táta k jídlu vždycky přidal, ač ji nikdy nesnědl.  Já byla k zelenině shovívavější. Dodnes miluju špenát, mrkev ve formě kompotů, a kde všude je to možné, přidávám hodně česneku - zvláště třeba i do toho špenátu. Co ale naopak moc nemusím, je zelí. Červené si dám jen tak trošku na chuť, ale bílé mě neoslovilo pořádně nikdy.  Statisticky je nejméně oblíbenou zeleninou celer a zelí. Celer je hodně aromatický, ale já ho mám ráda. Ovšem mezi nejméně oblíbenou zeleninou bych čekala jiného zástupce - a sice brokolici. Toto je zelenina, která se mi opravdu z duše protiví. Táta doma často vařil těstoviny s kuřecím masem a právě s brokolicí. A já ji vždycky "vyšťouchla" na kraj talíře. Nevím, vůně a její chuť pro mě nejsou tím pravým ořechovým.  Musím se přiznat, že jsem

  Autor: Anne-Dauphine Juliandová Žánr: Podle skutečné události, Autobiografický Mé hodnocení: 60% Obsah: Anne-Dauphine by měla zrovna prožívat to nejkrásnější období svého života. S dvouletou dcerkou Thais je na mateřské dovolené, takže se může plně věnovat i staršímu synovi, čtyřletému Gaspardovi. A do toho je znovu těhotná - do rodiny za pár měsíců přibyde další malá holčička! Pohodu zkalí ale zdánlivá maličkost. Na rodinném výletě, na jedné vlahé pláži v Bretani Anne-Dauphine všimne, že Thais chodí zvláštně. Stopy v písku, které za sebou holčička zanechává, ji jen utvrdí v podezření, že něco není v pořádku. A navíc také nohu vytáčí zvláštním směrem ven. Zašla s ní tedy k lékaři. Snad je Thais trošku opožděná ve vývoji, třeba bude mít sklon k plochým nohám, či půjde o nějakou jinou banalitu. Ortoped ale nic zvláštního neobjeví. Radí počkat rok, dokud se to samo neurovná, a pak se eventuálně znovu objednat k vyšetření. Jenže rok je dlouhá doba - na tom se shodne Anne i se svým manžel

 Už jako malé dítě jsem byla velmi silný introvert. Šíleně jsem se styděla před cizími lidmi, některých jsem se dokonce bála. S příchodem do školy se to spíše zhoršovalo. Ve školním kolektivu spolužáků jsem hrála spíše roli "otloukánka" - nikdo se se mnou moc nekamarádil, a když už jsem nějaké kamarádky měla, často jsem je odháněla svým nevypočitatelným chováním.  S příchodem na učňák to bylo trochu lepší. Ale v sedmnácti letech se všechno rapidně zhoršilo. Zemřel totiž můj těžce nemocný táta, který mi byl nejbližším člověkem vůbec. Můj svět se zhroutil, měla jsem pocit, že kolem sebe už nemám žádný opěrný bod. A tehdy jsem začala pomaloučku, ale jistě směřovat do mentální anorexie. Ta se naplno projevila až ve dvaceti. Tehdy jsem už lehce v hlavě připouštěla to, že mám nějaký problém. Navštívila jsem tedy psychiatričku. Ta tehdy diagnostikovala, že mám opravdu anorexii, a to spojenou s úzkostnou poruchou. Dostala jsem recept na léky, které mi měly pomoci - antidepresiva Cita

 Jsou významné a mezinárodní dny, které jsou poučné, například z hlediska zdravotního, či tak trochu ulítlé - například Světový den koktejlů - pro mě jakožto téměř abstinenta tak trochu zbytečný svátek... Ale pak jsou tu dny, u kterých bychom si měli v kalendáři udělat červený puntík, a každoročně si vzpomenout. Jedním z nich je zaručeně i Mezinárodní den ztracených dětí, který připadá na pětadvacátého května.  Na úvod napíši krátkou citaci z webových stránek: Jedním ze symbolů Mezinárodního dne ztracených dětí jsou květiny - pomněnky, které jak už slyšíme v názvu nám naznačují: " Nezapomeň na mě."  Děti jsou to nejcennější, co naše společnost má. Děti jsou naše budoucnost, jsou odrazem nás samotných. Já sama zatím děti nemám, a tak si ani nedovedu představit, jak se o ně maminky a tatínci musí bát. Pamatuji si, že když jsem byla na prvním stupni základky, tak o mě rodiče měli starosti. Aby se mi něco nestalo, vždycky chtěli vědět, kam jdu ven a s kým, i kdyby to mělo být jen

 Tento víkend byl po delší době poměrně náročný. V sobotu jsem totiž musela jít ještě s jednou kolegyní do práce, jelikož jsme v podniku měli velkou objednávku - v sobotu měly být farmářské trhy, takže bylo potřeba přidělat spoustu sýrů a jogurtů navíc. Směna byla sice kratší, celkově to bylo takové uvolněnější, ale i tak pracovní soboty opravdu nemám ráda. Párkrát do roka nás to ale potká - už počítám s pracovní sobotou i nedělí v září, to naše družstvo pořádá první víkend v září dožínky. Ale nejhorší je, že pak jsem celý den ve skluzu - ze soboty už nic nemám, nestihla jsem si ani nakoupit, alespoň jsem tedy vytřela celý byt vysála, a to bylo tak všechno. A nakonec mě nebavila ani televize, jen jsem dočetla knížku, a šla v osm spát. Ale zato včera mě tak těšilo, že jsem si mohla pořádně odpočinout! Nemusela jsem na neděli ani vařit, jelikož mě na oběd pozvala máma, takže na dopoledne jsme měli se Žofkou program. Konečně jsem se pořádně vyspala, a hned jsem měla včera lepší náladu. Ob

  Autor: Sandra Brown Žánr: Romantický, Detektivní, Thriller Mé hodnocení: 70% Obsah: Jack Sawyer už roky žije tulácký život. Přivydělává si různými brigádami, nikde se dlouho nezdrží, a jen co sundá na chvíli toulavé boty, už ho to táhne zase dál. Takhle už procestoval napříč celé Spojené státy.  A když jednoho horkého odpoledne na jedné zastrčené polní cestě narazí na ženu v nesnázích, netuší, jak zásadním způsobem se mu změní celý život. Z náklaďáčku vyleze Jacka přivítat malý chlapec, který se představí jako David. Žena v nesnázích je jeho maminka, a vypadá to, že se nejspíše stalo něco s motorem.  Jack je okouzlen ženinou krásou, a o to více ho šokuje to, že se ukáže, že je hluchoněmá. Ale i přes tento handicap z ní vyzařuje na první pohled něco hrdého, co ale ani v nejmenším nesklouzává do povýšenosti. David se ukáže jako schopný tlumočník znakové řeči. Matka se synem žijí na ranči u Delraye Corbetta, což je Davidův dědeček. Tatínka už nemá, protože Dean Corbett zemřel ještě před

 Nedávno jsem ve zprávách v televizi zaregistrovala zprávu o nízké porodnosti. Tento trend se ale netýká jen České republiky, ale je tak nějak celosvětový. Na konci března na serveru idnes.cz vyšel článek s titulkem: "Česku přibylo obyvatel jen díky migraci. Narodilo se nejméně dětí za posledních 17 let."  Statistiky hovoří neúprosně jasně. Nejnižší porodnost za osmdesát let hlásí Čína. Při současném trendu bude japonská populace v roce 2065 menší o třicet procent. Porodnost v USA jen od roku 2019 do roku 2020 spadla o čtyři procenta, což je nejprudší nárust za posledních padesát let.  Na druhou stranu stále pokračuje trend přelidnění planety, ale nárust počtu obyvatel není zdaleka tak strmý, jak by se dalo očekávat. Ve hře je spousta faktorů - hlavním trendem je v dnešní době odkládání rodičovství. Průměrný věk prvorodiček dokonce překročil třicet let - a otěhotnění po třicítce už s sebou nese jistá rizika. Mladí lidé se chtějí především bavit, případně pořádně rozjet pracov

 Minulý týden v pátek na mě šéf měl "speciální" prosbu. Když slyším slovo speciální, tak se mi v hlavě spouští alarm. Většinou jde totiž o takové delikátní práce, jako je generální úklid skladu, odmražení velkých mrazáků, a letos v únoru jsem šla uklízet kůlnu se sušenými dekoracemi, které se používají při obecních zemědělských slavnostech - to byla také paráda! Tentokrát mě ale šéf poprosil, abych šla uklidit obecní kapličku. Je sice pravdou, že tato kaplička spadá pod správu obecního úřadu, ale technicky vzato leží na pozemcích zemědělského družstva, kde pracuji, takže se o ni staráme my, zaměstnanci.  Jenže tu byl malý problém. V této kapličce jsem uklízela už tuším jednou předloni, a moc dobře si pamatuji, kolik tam bylo různého hmyzu, nejen toho sušeného, ale i živí pavouci. Bylo mi jasné, že nikomu se do toho moc nebude chtít, tak jsem nakonec souhlasila, ač tedy docela nerada. Alena druhou stranu jsem se těšila, že zase budu dělat něco trochu jiného, než krájet sýry a

 Když jsem byla malá, tak můj starší bratr měl doma v akvárku želvičky. Krom granulovaného krmiva ze zverimexu jsme želvičkám dopřávali také hmyz. V létě jsme chodili se skleničkou chytat na louku kobylky, a nebo máma ve zverimexu koupila sušené moučné červy. Při psaní tohoto článku se mi úplně vrátilo to, jak zvláštně ti červi voněli! Ale různí broučci mě jako dítě fascinovaly. Nejvíce se mi líbily sytě červené berušky, zato jsem se vždycky bála pavouků, a to i těch malých. Tato fobie mi zůstala dodnes - pavouky nemusím, loni jsem málem dostala infarkt, když jeden takový velký, tlustý, odpočíval v našem naskládaném dřevě ve sklepě... Jenže už dávno přestává platit, že hmyz je potravou jen pro zvířata. Díky stále se zvyšující spotřebě masa, která je podle odborníků neudržitelná, (nebezpečné emise skleníkových plynů, ohrožení kvality vody, antibiotické rezistenci a znečišťování životního prostředí), se začíná uvažovat o jiných variantách, které nahradí maso, ale zároveň člověku poskytno