Záludná psychika

 Už jako malé dítě jsem byla velmi silný introvert. Šíleně jsem se styděla před cizími lidmi, některých jsem se dokonce bála. S příchodem do školy se to spíše zhoršovalo. Ve školním kolektivu spolužáků jsem hrála spíše roli "otloukánka" - nikdo se se mnou moc nekamarádil, a když už jsem nějaké kamarádky měla, často jsem je odháněla svým nevypočitatelným chováním. 

S příchodem na učňák to bylo trochu lepší. Ale v sedmnácti letech se všechno rapidně zhoršilo. Zemřel totiž můj těžce nemocný táta, který mi byl nejbližším člověkem vůbec. Můj svět se zhroutil, měla jsem pocit, že kolem sebe už nemám žádný opěrný bod.

A tehdy jsem začala pomaloučku, ale jistě směřovat do mentální anorexie. Ta se naplno projevila až ve dvaceti. Tehdy jsem už lehce v hlavě připouštěla to, že mám nějaký problém. Navštívila jsem tedy psychiatričku. Ta tehdy diagnostikovala, že mám opravdu anorexii, a to spojenou s úzkostnou poruchou. Dostala jsem recept na léky, které mi měly pomoci - antidepresiva Citalon. 

Léky jsem poctivě brala podle pokynů lékárníka. Jenže to začalo být všechno čím dál horší. Nejedla jsem už postupem času prakticky nic - za celý den jsem snědla třeba jen půlku rohlíku. Byla jsem pořád unavená, apatická, ve škole nesoustředěná, a hlavně mě nic nebavilo.

Když jsem chodila na konzultace k psychiatričce, tak mi přišlo, že ji moje problémy nijak moc nezajímají. Hlavně, že mi vždy vytiskla recept na další pilulky. Když jsem se jí svěřila s tím, že ty léky na spaní, které mi kdysi napsala, brát nemůžu, protože po nich sice mám velký hlad, ale nemůžu po nich fungovat, protože jsem ospalá, tak její řešení bylo přímo geniální.

Prášek na spaní si mám vzít i po obědě. Budu mít chuť k jídlu! Když jsem namítla, že po nich ve škole usnu, tak řekla, ať to zkusím, že to nebude tak zlé...

Po více než dvou letech polykání pilulek jsem si řekla dost. Tehdy jsem už vážila kolem osmatřiceti kilo, a byla jsem chodící fyzická i psychická troska. Léky jsem vysadila sama (nikdy to neopakujte po mně!). Pár dní mě bolela hlava, ale světe div se, všechno se spravilo. Začala jsem jíst, zájem o koníčky a svět kolem se vrátil, ujasnila jsem si, co chci vlastně studovat a že mě současná škola nenaplňuje. 

Jako by se ze zamlženého okna zvedla všechna protivná, hnusná mlha a já zase viděla svět v jasných barvách. K psychiatrovi jsem už nikdy nešla. Přibrala jsem, teď vážím plus minus šestačtyřicet kilo. Nejvíce mi pomohlo i to, že chodím do práce, to je velký stimul pro moji pohodu.

Co jsem začala chodit do práce, více jím, celkově jsem si zpevnila svalstvo, a cítím se dobře.

Jenže jeden problém občas vystrčí růžky. A to je záchvat úzkosti. Jsem opravdu velký introvert, jak už jsem zmínila výše. A špatně snáším změny, setkání s cizími lidmi a podobně. Když jsem nastoupila na nový učňák, byl to horor. V nové škole jsem se nemohla pořádně zorientovat. Možná to bude znít směšně, ale přepadla mě panika třeba z toho, že vlezu do špatné třídy, kam nepatřím.

Ostatní na mě tedy budou koukat špatně, budu za úplného blbce, a nikdo mě nebude mít rád. Vždycky jsem se na někoho raději "nalepila," abych věděla, kam mám vlastně jít. Když jsem tehdy brala ta antidepresiva, tak se tyto pocity uklidnily.

Ale občas mi přijde, že na mně braní antidepresiv zanechalo nějaké psychické následky. Jím, cítím se dobře, v rámci možností.

Problémem jsou ale úzkostné stavy, které mě občas přepadnou. A je to třeba totální prkotina. Hlavně na mě špatně působí to, když mi někdo blízký nebere telefon. A já nevím, co se děje. Můj přítel pracuje v Brně, domů jezdí jednou za tři týdny. 

Často jsme spolu v kontaktu přes messenger, kde spolu mluvíme přes video hovor. Je přeci normální, že mi občas ten telefon nemůže vzít. Je v práci, nebo hrají s kamarády stolní hry. Jenže já si tak nějak nemůžu přenastavit v hlavě to, že to je normální! Takže se mi v hlavě okamžitě začínají spřádat katastrofické scénáře.

Co když bourali cestou z práce? Co když přítel spadl ze střechy nebo z lešení, a nikdo mi to nedá vědět? Co když ho cestou z obchodu přejelo auto...? A to prostě nejde z té hlavy vymazat! Ta strašná úzkost (není to panická ataka), mě úplně ovládne.

Začnu se potit, třesou se mi ruce, žaludek se svíjí v nepříjemných křečích. Srdce mi buší jako při maratonu. A ten psychický, a i fyzický stav je strašně náročný. Snažím se uklidnit. Přesvědčuju se, že se přeci nic nestalo, všechno je v pořádku, prostě se mu vybil telefon, nebo má moc práce, nemůže mi to teď zvednout...

A ono se ukáže, že to tak je. Nikdy se nic strašného nestalo, ale já jsem psychicky úplně na dně. Sice jen na krátkou chvíli, ale je to prostě na houby. Asi už budu mít větší strach, obavy a náchylnost k úzkostem už do konce života. Ale někdy tento stav je už přes čáru.

Ony úzkosti se totiž projevují často i tak trochu podivínsky. Cestou z práce musím jít pětkrát zkontrolovat, jestli jsem vypnula plyn. Nebo pět minut lomcuju s klikou, protože nevěřím, že jsem fakt zamkla. Když jsem ještě jezdila na intr a byla sama doma, před odchodem na vlak jsem byla minimálně desetkrát zjistit, zda je vypnutý počítač.

Máchala jsem s myší a jako šílenec koukala, jestli se náhodou nerozsvítí obrazovka, jako jestli jsem ho fakt vypnula... Jdu do práce, a nejsem si jistá, jestli jsem zavřela okno. Vracet se už ale nebudu, protože jsem ho přece určitě zavřela! Ale onen červíček pochybnosti pořád hlodá...

Počítám už s tím, že se přehnané úzkosti, a s tím související i přecitlivělosti nezbavím. Snažím se ale myslet pozitivně, odehnat ty dotěrné špatné myšlenky pryč. Velkou oporou je mi práce a přítel. Jsem tak ráda, že chodím do práce! Hlavně ty jednoduché, manuální úkony mě uklidní, a já už přemýšlím, co budu o víkendu vařit, že s pejskem půjdu na procházku, těším se na tabulku čokolády, kterou si koupím. 

Pevně věřím, že už nikdy nebudu potřebovat berličku v podobě léků na psychiku. Tyto léky mě zničily. Raději než léky, mít občas nějakou tu úzkost. 

Úzkost má pro organismus totiž adaptivní funkci, a v omezené míře je normální a přirozená. Vyostřuje smysly, mobilizuje energii a pomáhá organismu vyhnout se nebezpečí. Mírné obavy a úzkost jsou normální - prožíváme je často, a zcela přirozeně. Dokonce i experimenty ukázaly, že při mírné úzkosti se výkon zlepšuje. Ale pozor - pokud člověk žádnou úzkost neprožívá, nebo je jí příliš mnoho, výkon klesá...

Důležité je pro mě v tomto ohledu i psaní blogu. Při psaní se vždycky skvěle uvolním, je to pro mě opravdový lék a velká radost. Proto vydávám články pravidelně, každý druhý den. Je to pro mě radost, potěšení, ale zároveň i rutina, která mi dodává jistoty. 

Psala bych dál, i kdyby jen pro sebe. Ale za zpětnou vazbu jsem moc ráda, a hlavně tu mám kamarády a přátele, i když jen virtuální. Jsem moc ráda, že to tu mám, a hlavně Vás, milé čtenáře!

Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥