Přeskočit na hlavní obsah

Záludná psychika

 Už jako malé dítě jsem byla velmi silný introvert. Šíleně jsem se styděla před cizími lidmi, některých jsem se dokonce bála. S příchodem do školy se to spíše zhoršovalo. Ve školním kolektivu spolužáků jsem hrála spíše roli "otloukánka" - nikdo se se mnou moc nekamarádil, a když už jsem nějaké kamarádky měla, často jsem je odháněla svým nevypočitatelným chováním. 

S příchodem na učňák to bylo trochu lepší. Ale v sedmnácti letech se všechno rapidně zhoršilo. Zemřel totiž můj těžce nemocný táta, který mi byl nejbližším člověkem vůbec. Můj svět se zhroutil, měla jsem pocit, že kolem sebe už nemám žádný opěrný bod.

A tehdy jsem začala pomaloučku, ale jistě směřovat do mentální anorexie. Ta se naplno projevila až ve dvaceti. Tehdy jsem už lehce v hlavě připouštěla to, že mám nějaký problém. Navštívila jsem tedy psychiatričku. Ta tehdy diagnostikovala, že mám opravdu anorexii, a to spojenou s úzkostnou poruchou. Dostala jsem recept na léky, které mi měly pomoci - antidepresiva Citalon. 

Léky jsem poctivě brala podle pokynů lékárníka. Jenže to začalo být všechno čím dál horší. Nejedla jsem už postupem času prakticky nic - za celý den jsem snědla třeba jen půlku rohlíku. Byla jsem pořád unavená, apatická, ve škole nesoustředěná, a hlavně mě nic nebavilo.


Když jsem chodila na konzultace k psychiatričce, tak mi přišlo, že ji moje problémy nijak moc nezajímají. Hlavně, že mi vždy vytiskla recept na další pilulky. Když jsem se jí svěřila s tím, že ty léky na spaní, které mi kdysi napsala, brát nemůžu, protože po nich sice mám velký hlad, ale nemůžu po nich fungovat, protože jsem ospalá, tak její řešení bylo přímo geniální.

Prášek na spaní si mám vzít i po obědě. Budu mít chuť k jídlu! Když jsem namítla, že po nich ve škole usnu, tak řekla, ať to zkusím, že to nebude tak zlé...

Po více než dvou letech polykání pilulek jsem si řekla dost. Tehdy jsem už vážila kolem osmatřiceti kilo, a byla jsem chodící fyzická i psychická troska. Léky jsem vysadila sama (nikdy to neopakujte po mně!). Pár dní mě bolela hlava, ale světe div se, všechno se spravilo. Začala jsem jíst, zájem o koníčky a svět kolem se vrátil, ujasnila jsem si, co chci vlastně studovat a že mě současná škola nenaplňuje. 

Jako by se ze zamlženého okna zvedla všechna protivná, hnusná mlha a já zase viděla svět v jasných barvách. K psychiatrovi jsem už nikdy nešla. Přibrala jsem, teď vážím plus minus šestačtyřicet kilo. Nejvíce mi pomohlo i to, že chodím do práce, to je velký stimul pro moji pohodu.

Co jsem začala chodit do práce, více jím, celkově jsem si zpevnila svalstvo, a cítím se dobře.

Jenže jeden problém občas vystrčí růžky. A to je záchvat úzkosti. Jsem opravdu velký introvert, jak už jsem zmínila výše. A špatně snáším změny, setkání s cizími lidmi a podobně. Když jsem nastoupila na nový učňák, byl to horor. V nové škole jsem se nemohla pořádně zorientovat. Možná to bude znít směšně, ale přepadla mě panika třeba z toho, že vlezu do špatné třídy, kam nepatřím.

Ostatní na mě tedy budou koukat špatně, budu za úplného blbce, a nikdo mě nebude mít rád. Vždycky jsem se na někoho raději "nalepila," abych věděla, kam mám vlastně jít. Když jsem tehdy brala ta antidepresiva, tak se tyto pocity uklidnily.

Ale občas mi přijde, že na mně braní antidepresiv zanechalo nějaké psychické následky. Jím, cítím se dobře, v rámci možností.

Problémem jsou ale úzkostné stavy, které mě občas přepadnou. A je to třeba totální prkotina. Hlavně na mě špatně působí to, když mi někdo blízký nebere telefon. A já nevím, co se děje. Můj přítel pracuje v Brně, domů jezdí jednou za tři týdny. 

Často jsme spolu v kontaktu přes messenger, kde spolu mluvíme přes video hovor. Je přeci normální, že mi občas ten telefon nemůže vzít. Je v práci, nebo hrají s kamarády stolní hry. Jenže já si tak nějak nemůžu přenastavit v hlavě to, že to je normální! Takže se mi v hlavě okamžitě začínají spřádat katastrofické scénáře.

Co když bourali cestou z práce? Co když přítel spadl ze střechy nebo z lešení, a nikdo mi to nedá vědět? Co když ho cestou z obchodu přejelo auto...? A to prostě nejde z té hlavy vymazat! Ta strašná úzkost (není to panická ataka), mě úplně ovládne.

Začnu se potit, třesou se mi ruce, žaludek se svíjí v nepříjemných křečích. Srdce mi buší jako při maratonu. A ten psychický, a i fyzický stav je strašně náročný. Snažím se uklidnit. Přesvědčuju se, že se přeci nic nestalo, všechno je v pořádku, prostě se mu vybil telefon, nebo má moc práce, nemůže mi to teď zvednout...


A ono se ukáže, že to tak je. Nikdy se nic strašného nestalo, ale já jsem psychicky úplně na dně. Sice jen na krátkou chvíli, ale je to prostě na houby. Asi už budu mít větší strach, obavy a náchylnost k úzkostem už do konce života. Ale někdy tento stav je už přes čáru.

Ony úzkosti se totiž projevují často i tak trochu podivínsky. Cestou z práce musím jít pětkrát zkontrolovat, jestli jsem vypnula plyn. Nebo pět minut lomcuju s klikou, protože nevěřím, že jsem fakt zamkla. Když jsem ještě jezdila na intr a byla sama doma, před odchodem na vlak jsem byla minimálně desetkrát zjistit, zda je vypnutý počítač.

Máchala jsem s myší a jako šílenec koukala, jestli se náhodou nerozsvítí obrazovka, jako jestli jsem ho fakt vypnula... Jdu do práce, a nejsem si jistá, jestli jsem zavřela okno. Vracet se už ale nebudu, protože jsem ho přece určitě zavřela! Ale onen červíček pochybnosti pořád hlodá...

Počítám už s tím, že se přehnané úzkosti, a s tím související i přecitlivělosti nezbavím. Snažím se ale myslet pozitivně, odehnat ty dotěrné špatné myšlenky pryč. Velkou oporou je mi práce a přítel. Jsem tak ráda, že chodím do práce! Hlavně ty jednoduché, manuální úkony mě uklidní, a já už přemýšlím, co budu o víkendu vařit, že s pejskem půjdu na procházku, těším se na tabulku čokolády, kterou si koupím. 

Pevně věřím, že už nikdy nebudu potřebovat berličku v podobě léků na psychiku. Tyto léky mě zničily. Raději než léky, mít občas nějakou tu úzkost. 

Úzkost má pro organismus totiž adaptivní funkci, a v omezené míře je normální a přirozená. Vyostřuje smysly, mobilizuje energii a pomáhá organismu vyhnout se nebezpečí. Mírné obavy a úzkost jsou normální - prožíváme je často, a zcela přirozeně. Dokonce i experimenty ukázaly, že při mírné úzkosti se výkon zlepšuje. Ale pozor - pokud člověk žádnou úzkost neprožívá, nebo je jí příliš mnoho, výkon klesá...

Důležité je pro mě v tomto ohledu i psaní blogu. Při psaní se vždycky skvěle uvolním, je to pro mě opravdový lék a velká radost. Proto vydávám články pravidelně, každý druhý den. Je to pro mě radost, potěšení, ale zároveň i rutina, která mi dodává jistoty. 

Psala bych dál, i kdyby jen pro sebe. Ale za zpětnou vazbu jsem moc ráda, a hlavně tu mám kamarády a přátele, i když jen virtuální. Jsem moc ráda, že to tu mám, a hlavně Vás, milé čtenáře!

Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥

Komentáře

  1. Smutný a zároveň moc hezky napsaný článek. V některých věcech ti fakt rozumím... Ale s těmi léky nevím. Po prvních lécích jsem byla ráda, že jsem je po nějaké době (s lékaři) vysadila a bylo mi dobře. Teď bohužel o několik let později kvůli své nemoci být bez léků nemůžu, protože by nejspíš přišlo velké zhoršení, další hospitalizace apod. Záleží, jakou nemoc člověk má... Jinak mrzí mě, že jsi měla takovou hloupou psychiatričku, můj psychiatr je teda úplně jiný. Psychoterapii jsi nikdy nezkoušela? Myslím, že v tvém případě by ti pomohla daleko líp než psychiatrička a léky.

    OdpovědětVymazat
  2. Psychika je fakt složitá. Já se o tom přesvědčila teď, když manžel skončil neschopence s depresemi, které se u rozjely díky stresu v práci. Bavila jsem se pak o depresích i kolegyní, která je má zaléčené a asi si ten stav člověk, který deprese nemá , nedovede představit

    OdpovědětVymazat
  3. To kontrolování všeho a ujišťování se , že to fakt jak je máme občas asi všichni . Taky mám za sebou takový temnější období z dob střední školy , ale nikam jsem s tím nešla i když jsem o tom uvažovala . Nakonec to postupem času zmizelo samo , ale je fakt ,že jsem se nejdřív musela zbavit toho, co mi nedělalo dobře . Po konci střední školy se všechno dostalo do normálu .

    OdpovědětVymazat
  4. No, neseš na svých bedrech(spíš v hlavě) “pěknou” nálož :(

    OdpovědětVymazat
  5. Eliss, mám diagnostikovanou úzkostnou poruchu a třeba o tom nezvedání telefonu vím své. Prášky mi pomáhají, ale občas mě nevysvětlený strach přepadne a hlava si to rozumově vysvětlit nedá. Není to žádná katastrofa, ale nepříjemné to určitě je. Většinou pomůže nějaká činnost, tvoření nebo procházka mezi lidmi. Držím palce, ať se dáš co nejdříve do pohody. Měj se hezky, zdravím 😉

    OdpovědětVymazat
  6. Eliss, prožila sis dost a podle mě se s tím pereš úžasně! Moc Ti držím palce, ať se ti ty úzkosti daří držet v normě a ať se ti nevrátí problémy s jídlem.
    A piš, jak zmiňuješ, i kdyby jen pro sebe, určitě toto je moc fajn ventil.

    Jinak ještě malé doporučení - než psychiatra, tak možná i nějakého psychologa (zkusit třeba i víc různých, kdyby ten první či druhý nesednul).

    OdpovědětVymazat
  7. Já jsem hlavně rád, že už je to lepší. Přibrala si, ač kdyby to bylo trpchu víc, tak by jsme byly klidnější. :)

    My tě máme rádi, Eliss. Ale nejsme spisovateli tvého života. Jen jeho částí, takže na rady a doporučení nikoho z nás dávat nemusíš, protože svůj život znáš lépe. Ale kdyby náhodou si věděla, předem, že by ses mohla o něco zbytečně bát, tak možná mám bezpečnou radu.

    Viděl jsem seriál Wander na cestách, kde hlavní postava je ztělesněním pozitivity. Ta půlhodina dokáže člověka pozitivně naladit na delší dobu a pak myslí pozitivněji na věci okolo sebe. Nevím, jestli to funguje na všechny nebo jenom lidi v mém okolí. Je to o malém mezigalaktickém cestovatali, co se svojí partačkou pomáhají stvořením po celém vesmíru. Vánoční epizoda a halloweenská epizody jsou vážně skvělé. Je to kdyžtak na Ulozto.

    Každý člověk, co si prošel těžkými časy a zvládl je, si zaslouží, aby to někdo aspoň ocenil. Jsi šikovná, Eliss. Držím ti palce, aby to bylo už jenom jenom jenom dobré. :)

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Host (2020)

 Pro horory jsem měla odjakživa slabost. Nejraději mám ty vyloženě duchařské, plné lekaček a hutné tajuplné atmosféry. Předevčírem jsem si hledala na ulozto horory z loňského roku. Napsala jsem do vyhledávače žánr horor, rok 2020, a listovala jsem si seznamem výsledků. Když mě některý film zaujal, vyhledala jsem si o něm na československé filmové databázi o čem vůbec je, a také hodnocení ostatních diváků. A moje volba padla nakonec na britský horor Host. Na první pohled mě překvapilo to, že film nemá ani hodinku, jen šestapadesát minut. Jsem příznivcem kratších filmů, pokud má film více než dvě hodiny, těžko se na něj pak už soustředím, ideální je ta hodinka a čtvrt. Podle popisu film nevypadal špatně. Doba koronavirová ovlivnila snad úplně všechny součásti běžného života. Jsme více na sociálních sítích, případně v kontaktu přes webové kamery či mobily. Na jednu stranu nás to sbližuje, ale jistým způsobem i vzdaluje od toho pravého sociálního kontaktu. Pětici mladých kamarádek napadne

Odvrácená strana sladkého ovoce

 Nepatřím mezi zrovna velké milovníky ovoce. Sem tam si dám jablečnou nebo jahodovou přesnídávku, v zimě, hlavně mezi svátky, si ráda oloupu mandarinku nebo pomeranč, ale jinak se musím přiznat, že konzumaci ovoce moc nedám. Jedinou výjimkou jsou ale banány. Ty můžu opravdu kdykoliv, v jakékoliv podobě. Ať už je to přesnídávka, třeba i ta domácí, ideálně s piškoty. Banánům jsem přišla na chuť v devatenácti, kdy jsem měla problémy s nedostatkem fosforu, a jelikož jsou banány jeho velkým zdrojem, tak jsem je jedla doslova po kilech, a od té doby jsem si je zamilovala. Alespoň dvakrát týdně si s sebou beru banán na svačinu. Nevadí mi ani ty přezrálé, jím i ty "tmavé boláky", které spousta lidí vykrajuje ven. Přezrálé banány totiž mají pro lidské tělo velké množství benefitů!  Díky přezrálosti obsahují velké množství antioxidantů, které pomáhají před poškozením buněk v lidském organismu. A hnědé skvrny na banánech pomáhají při pálení žáhy - působí proti kyselosti. Často si u nás

Konec letního času

 Dnes brzy ráno došlo ke každoroční změně času z letního na zimní. Správně se ale tento čas nejmenuje "zimní," nýbrž standardní, nebo středoevropský. Našla jsem na internetu obě varianty. Je fakt, že ani ve stolním kalendáři není nový čas popsán jako "zimní," nýbrž je tam jen napsáno: Konec letního času.  Čas se tedy dnes ve 3:00 ráno posunul na 2:00. Prakticky se tedy vyspíme o jednu hodinu déle, jenže o to dříve se začne večer stmívat. Jako dítě školou povinné jsem nějaké střídání letního a zimního času nepociťovala. Jen jsem si přetočila hodiny na budíku, a to bylo všechno. Necítila jsem, že bych měla nějak rozhozený biorytmus, že by se mi hůře vstávalo, vůbec nic. Ale jak roky plynou, věkem se pomalu, ale jistě blížím ke třicítce, tak už můj organismus snáší změny z letního na zimní čas a opačně podstatně hůře. Je fajn, že se vyspím o hodinu déle. Ale do práce budu chodit tak jako tak za tmy, protože většinou jezdím do práce ve čtyři nebo v pět hodin ráno.  Musí