zomablog

  Autor: Duncan MacVean  Žánr: Autobiografický, Humoristický, O zvířatech  Mé hodnocení: 80%  Obsah: Může být nějaká práce zajímavější, poučnější, ale také nebezpečnější než právě veterinářská praxe? Tato knížka Vás přesvědčí, že rozhodně ne! Duncan v roce 1988 dokončil pedagogickou činnost na univerzitě, a přemítal, co bude dělat dál. Rozhodl se vrátit do svého rodného Sacramenta, a osvěžit si své znalosti z veterinární medicíny. Půl roku tedy spíše jen pomáhal svým kolegům, zkušenějším veterinářům. A tak se jej napadlo něco šíleného, co hned uskutečnil. Vydal se do malajské džungle, kde nasbíral spoustu cenných zkušeností, jak pečovat o exotická zvířata. A tam jej jeden z kolegů inspiroval, a dokonce mu pomohl se založením vlastní soukromé praxe. Tu si založil hned po svém návratu domů - postačil minimální finanční kapitál, mnohem cennější byly zkušenosti a přístup k zvířecím pacientům.  Duncan se však rozhodl navštěvovat své pacienty přímo v jejich domovech. Podle něj je domácí pros

 Už poměrně dost dlouho se zajímám o různé záhady, paranormální jevy, ale třeba i o nevysvětlitelná zmizení, která jsou ve výsledku děsivější než kdejaký horor. Když mi bylo tak jedenáct, dvanáct let, hodně frčely dívčí časopisy typu Bravíčko nebo Top dívka. Vždycky se mi nejvíce líbila rubrika s hororovými příběhy, které posílaly do redakce čtenářky. Je asi jasné, že většina z nich byla vymyšlená - ale určité procento se třeba mohlo zakládat na pravdě. Se spolužačkou Pájou jsme tyto příběhy hltaly, a tak nás nenapadlo nic lepšího, než vyzkoušet vyvolávat duchy. V časopise byl podrobný návod, koupily jsme svíčky, na velký papír jsme pečlivě napsaly písmenka. Sedly jsme si naproti sobě, každá položila ukazováček na hrníček, prostřednictvím kterého jsme chtěly komunikovat s dušemi zemřelých, a odříkaly jsme jakousi formulku, která byla na internetu. No, nic se tenkrát nestalo. Žádné podivné zvuky, hrníček se ani nepohnul - sice jsme si pak říkaly, že se v pokojíčku nápadně ochladilo, ale

 Nedávno jsem četla v jednom internetovém magazínu moc pěkný článek s názvem Vlídnost má léčivou moc. Teď, na konci roku, po vánočních svátcích, snad toto téma nemůže být více aktuálnější. Každý z nás si pod pojmem vlídnost nebo laskavost představí něco jiného. Ale podle výzkumu agentury STEM si většina z nás pod pojmem laskavost představí ochotu pomáhat a milého, hodného a dobrého člověka. S tím opravdu nelze jinak než souhlasit. Milý člověk je pro mě ten, na kterém nepoznám, že má špatnou náladu a nějaké chmury, ale dá se s ním vždy vyjít. Hodný a dobrý člověk je pro mě zase ten, co neubližuje jiným. Co opravdu nenávidím je to, když nějaký člověk ubližuje bezbranným zvířatům. Toto je pro mě, s prominutím, lidský odpad.  Často mi přijde, že my, Češi, na spoustu věcí brbláme, nadáváme, jsme věčně nespokojení. Hlavně jsou tu názorové půtky a přenice. Stačí si přečíst diskuzi k jakémukoliv článku na Novinkách. Hned je jasné, že umíme být taky pěkně zlí, závistiví a nepřejícní. Ale stačí

 Musím říci, že letos mě ta vánoční nálada zase tolik nechytla. Ale včera večer se to alespoň trochu zlomilo. Stromeček už jsem měla nazdobený dávno, a tak jsem se ještě navečer pustila do přípravy bramborového salátu. Uvařila jsem mrkev a brambory ve slupce. Pomocí mřížky jsem brambory naporcovala, nakrájela jsem mrkev a cibuli. Jako poslední jsem přidala hrášek a samozřejmě majonézu.  Minule už jsem zmiňovala, že nepřidávám do salátu salám, a také byl letos bez okurek. Nakonec jsem ještě výsledný výtvor dochutila a dala uležet do lednice. Dnes ráno jsem se vzbudila poměrně brzy - jindy, když mám volno, ležím třeba i do půl deváté, dnes jsem ale vstala už po sedmé hodině. Přiznám se, že letos jsem nepekla vánočku, ale k snídani jsem připravila několik chlebíčků s česnekovou a salámovou pomazánkou. Po snídani a kávě jsem zašla ještě narychlo do obchodu, zjistila jsem, že chybí cukr a kafe.  A pak jsem si doma už sedla s cukrovím k televizi a koukali jsme na pohádky. Ranní program v tel

  Autor: Pascal Bruckner  Žánr: Psychologický, Thriller Mé hodnocení: 30% Obsah: Didier a Beatrice jsou už více než rok manželé, ale až teď si vyjeli na pořádnou svatební cestu. A přeci jen, jsou už tak trochu znuděni sami sebou, chtějí rozbít ten věčný stereotyp, vydají se na zaoceánskou plavbu, která má končit v Indii. Jejich vztah se dá nazvat jedním slovem jako dokonalý - spojuje je láska ke knihám, a oba jsou založením tak trochu naivní snílci.  Manželé si užívají plavbu, je sice tak trochu nudná, ale změna prostředí jejich vztah ještě více oživí. Hned první večer je ale zaujme mladá dívka, kterou Beatrice přivede z toalet, kde ji našla úplně mimo a vzlykající. Dívka se představí jako Rebeka, a zdá se, že ji něco velice trápí. Nechce se ale svěřit s podrobnostmi, a po chvíli mladý pár opouští. Když se Didier vrací zpět do své kajuty, osloví jej postarší, prošedivělý muž na vozíku. Didiera překvapí to, že jej neznámý zná jménem. Je to Rebečin manžel, a zdá se, že má něco za lubem.

 Bydlíme s přítelem v činžáku, celkem tu bydlíme čtyři rodiny. Bydlení je to veskrze pohodové, nejbližší sousedi jsou fajn, ti o pár domů dál už tak moc ne, ale přes všechno se dá přenést! A hlavně mě na našem bydlení těší ten klid. Provoz aut je tu minimální, kousek za činžákem máme pole, lesy, je to řídce obydlená oblast až na pár rekreačních chat. Už v minulém článku jsem psala, že mám přes celé svátky od pondělí dovolenou. Což je prostě báječné. Můžu se v klidu nachystat na Vánoce - pouklízet, napéct, udělat velký nákup - ale jak trefně poznamenala u minulého článku jedna z blogerek - po domácnostech chodí Ježíšek, a ne kontrola z hygieny! Počasí se ale otočilo, dnes už vykouklo i sluníčko, sníh už úplně odtál, takže to bohužel zase vypadá na Vánoce na blátě. Chodím teď hodně ven, na procházky, buď se Žofkou sama, nebo s námi jde i přítel. Ve čtvrtek nebo v pátek se chystáme na větší vánoční nákup - už se těším na všechny ty přípravy! Včera jsem byla ještě na kontrole u doktorky, a

 Štědrý den si neumím představit bez několika důležitých tradic a zvyků. Ranní pohádky, k snídani vánočka s máslem a marmeládou, následný půst vyplněný procházkami po okolí a návštěvami přátel a příbuzných.  Coby dítě jsem se nejvíce samozřejmě těšila na Ježíška a na dárečky pod stromečkem. Nadělování dárků předcházela vždy tradičně štědrovečerní večeře. Kuřecí vývar s játrovými knedlíčky, následoval osmažený kapr, kuřecí a vepřové řízky - jak kdo měl chuť, a samozřejmě bramborový salát. Ten jsme doma mívali vždycky jen na Štědrý den. Ale jak už to tak bývá, zásoby salátu se v komoře rychle tenčily, jelikož řádil noční šotek... Bramborový salát vždycky připravoval táta. Bylo v něm hodně cibule, vajíček, a pak do něj také dával salám junior. Ten jsem vždycky pečlivě třídila na okraj talíře - dodneška jsem tomuto salámu nepřišla na chuť, a do bramborového salátu jej nedávám.  Spousta z nás si bez bramborového salátu neumí představit Vánoce. Ale jeho tradice, byť v lehce obměněné podobě,

 Při pohledu do kalendáře se mi zdá úplně neuvěřitelné, že už příští týden v neděli je tu Štědrý den, a mé milované vánoční svátky. Letos mi to s dovolenou vyšlo moc hezky - celý příští týden jsem doma, a vypadá to, že do práce půjdu až po novém roce - pokud se narychlo nic nezmění, takže paráda! Takže se celý příští týden můžu věnovat úklidu, pečení, a dokupování nezbytných maličkostí, ně které jsem zapomněla.  Tento týden jsem už ozdobila umělý stromeček. Koupili jsme si s přítelem nový, jelikož ten starý už byl notně vypelichaný. Máma mi koupila v předstihu v Kiku moc hezké srdíčkové baňky, měla jsem nachystanou i čokoládovou kolekci, tak proč jej nenazdobit dříve než před Vánoci?  Tyto srdíčkové baňky mi udělaly fakt velkou radost, jsou boží!  Uvolnilo se nám místo v rohu po staré televizi - ještě musíme sundat ten nevzhledný stojan - tak jsem umístila letos stromeček do rohu. Měla jsem strach, že stromeček bude malý, ale je velikostně akorát. Letos je tedy v růžovo-fialovo-zlatých

  Autor: Táňa Keleová-Vasilková  Žánr: Romantický, Společenský román Hodnocení: 65% Obsah: Anna a Veronika jsou už dlouhé roky nejlepší kamarádky, přesto však jejich životy nemohou být rozdílnější. Anna pracuje jako tlumočnice a překladatelka, dlouhé roky už cestuje po celém světě. Ale pracuje i z domu - což je výhoda, protože má tak více času na své dvě dcerky, patnáctiletou Natálii a osmiletou Adélku. Krom toho má vedle sebe milujícího muže, o třináct let staršího Laca, který je, jak často říká, její skálou. Na první pohled to vypadá, že Anna má všechno. Jenže musí řešit problémy se stárnoucí maminkou, na kterou nemá zdaleka tolik času, kolik by chtěla, a se svou nezodpovědnou mladší sestrou Alenou, která má dvě malé děti a velké finanční problémy. A hlavně má Anna velké tajemství, které se skrývá pod tím vším naleštěným pozlátkem. Tajemství, které pokud by se provalilo, zničilo by úplně vše... Veronika je zase kamarádčin pravý opak. Dlouhé roky učí na gymnáziu - často se smíchem řík

 Předevčírem mě na Seznam zprávách upoutal zajímavý titulek s názvem: "Česku hrozí nová epidemie závislosti, předstihla už i klasické drogy." Samozřejmě jsem byla zvědavá, na čem že se Češi stávají závislými? No a odpověď, která se tu skrývá, mě upřímně nijak nepřekvapila. V žebříčku užívání drog pořád vedou cigarety, na druhém místě je alkohol. Ovšem na třetí místo, právě před "klasické" drogy, se dostaly léky. Nejvíce v tomto ohledu vedou hypnotika - léky, které navozují či usnadňují spánek. U těchto léků je ale velkým problémem jejich nadměrné užívání, které vede k fyzické i psychické závislosti. Já sama jsem před lety měla velký problém se závislostí na antidepresivech - to mi bylo asi tak dvaadvacet. Brala jsem citalopram, který mi měl pomoci s léčbou anorexie. Jenže paradoxně - to jsem zjistila až později - tyto léky mé problémy s jídlem prohloubily, jelikož je v příbalovém letáků jako jeden z velmi častých vedlejších účinků napsáno nechutenství.  Léky jsem br

  Autor: Jeffery Deaver Žánr: Thriller, Detektivní, Špionážní  Mé hodnocení: 50% Obsah: Desátý případ Lincolna Rhyma.  Robert Moreno, americký občan žijící už několik let na Bahamách, se jednoho květnového dopoledne stane obětí odstřelovače. Zrovna v hotelovém pokoji poskytuje interview mladému novináři Eduardovi de la Rua. Moreno má velmi protiamerické názory, nenávidí svou rodnou zem, a je evidentní, že se snaží založit hnutí, které má místní občany nabádat k sabotování všeho, co jen trochu zavání Amerikou.  Jenže při vražedném útoku zemřel i novinář a také Morennův osobní strážce - ty ale zabily rozprsknuté střepy z okna, které se rozletělo po celém pokoji. Vraždu si měla objednat americká vláda na základě tajné informace, že Moreno připravuje teroristický útok. Jenže se ukáže, že vše bylo tak trochu jinak - Moreno chystal nevinný protest, nikoliv žádný atentát. Ač k vraždě došlo na Bahamách, pořád se jedná o občana s americkou národností. Vyšetřováním v New Yorku je pověřen kapitán

 Když byl na začátku března roku 2020 vyhlášen nouzový stav v souvislosti s pandemií nového koronaviru, pro většinu z nás to byl šok. Pro mě to bylo tehdy velmi náročné období, jelikož jsem měla před maturitou, nemohlo se chodit do školy, a nikdo pořádně nevěděl, jak to s maturitami vlastně bude.  V prosinci téhož roku onemocněl na koronavirus můj bratr a švagrová. Švagrová totiž pracuje v nemocnici, takže bylo nasnadě, že to odtud přinesla domů, i přes všechny hygienické předpisy. Když jsem se později po svátcích bavila na toto téma s bratrem, tak jako první příznak popisoval ztrátu čichu. Prý pálil venku větve, a když přestal cítit kouř, pochopil, že je zle.  Já měla covid o rok později, v roce 2021, tuším že to bylo někdy na podzim? Jako hlavní příznak byla hrozná bolest hlavy, teplotu jsem neměla, jen ta bolest hlavy byla příšerná. Tehdy jsem byla skoro dva týdny doma, než jsem se z toho pořádně dostala. Nicméně letos to bylo s onemocněním takové dost podivné. Sedmadvacátého listop