Už poměrně dost dlouho se zajímám o různé záhady, paranormální jevy, ale třeba i o nevysvětlitelná zmizení, která jsou ve výsledku děsivější než kdejaký horor. Když mi bylo tak jedenáct, dvanáct let, hodně frčely dívčí časopisy typu Bravíčko nebo Top dívka. Vždycky se mi nejvíce líbila rubrika s hororovými příběhy, které posílaly do redakce čtenářky.
Je asi jasné, že většina z nich byla vymyšlená - ale určité procento se třeba mohlo zakládat na pravdě. Se spolužačkou Pájou jsme tyto příběhy hltaly, a tak nás nenapadlo nic lepšího, než vyzkoušet vyvolávat duchy. V časopise byl podrobný návod, koupily jsme svíčky, na velký papír jsme pečlivě napsaly písmenka. Sedly jsme si naproti sobě, každá položila ukazováček na hrníček, prostřednictvím kterého jsme chtěly komunikovat s dušemi zemřelých, a odříkaly jsme jakousi formulku, která byla na internetu.
No, nic se tenkrát nestalo. Žádné podivné zvuky, hrníček se ani nepohnul - sice jsme si pak říkaly, že se v pokojíčku nápadně ochladilo, ale to jsme si mohly jen namlouvat. Od té doby jsme to zkusily s holkama ještě asi dvakrát - když jsme nocovali se třídou ve škole - ale znovu, nic se nestalo.
S odstupem času se na "nevinné vyvolání duchů" dívám úplně jinak, a mám z toho respekt. Věřím na věci mezi nebem a zemí, a nikdy bych už takhle dětinsky neblbla - protože nikdy nemůžete vědět, co se při podobné seanci může stát.
Spiritismus, zájem o tajemno a paranormální jevy byl lidstvu vždycky blízký. S příchodem křesťanství došlo k chvilkovému útlumu. Ale v druhé polovině osmnáctého století začala vycházet první díla zabývající se spiritistickými seancemi, a tato "zábava" sestává oblíbenou zejména mezi vyšší společenskou vrstvou. Opravdu, vyvolávání duchů patřilo mezi společenské události, a velmi vyhledávanou kratochvíli.
V roce 1848 došlo v malé americké vesničce Hydesville k senzaci. Do malého dřevěného domku se nastěhuje rodina Foxových. Unavená matka od rodiny zde noc co noc slýchá podivné zvuky - bouchání na podlahu a nábytek. Zkušenosti matky potvrzují i Margaret, Leah a Kate. Sestry mají údajně komunikovat s duchem obchodníka, který v domě zemřel kdysi dávno velmi násilnou smrtí.
O dům se začíná velmi brzy zajímat široká veřejnost, a sestry začnou na svém příběhu, potažmo "umění komunikace s mrtvými" šikovně vydělávat. Začaly inkasovat od lidí dolar za to, když se chtěli účastnit seance. Ale vše se tak trochu zvrtlo, když se sedmnáctiletá Margaret zamilovala. A jak už to tak bývá, svému milému svěřila, že se při seancích jednalo o podvod.
V roce 1888 sestry veřejně odsoudily spiritismus, a také prozradily většinu svých triků. Prý původně chtěly jen vyděsit matku, a celé se to nepředstavitelné zvrtlo.
Ale tuto konečnou část příběhu už spousta lidí nezná. Když jsem hledala na různých serverech informace, tak málokde je napsán dodatek o tom, že dívky své spiritistické schopnosti předstíraly. Takže, vlastně kdoví, jak to tenkrát bylo?
Slavný francouzský učitel Allan Kardec začal spiritismus systematicky zkoumat a popisovat. V roce 1855 navštívil spiritistickou seanci, a velmi silně to na něj zapůsobilo. Postupně kolem spiritismu vytvořil až vědeckou teorii, podloženou vědeckými bádáními i teoretickými úvahami. Proto se také spiritismu někdy říká kardecismus - já jsem tedy toto slovo dneska slyšela vůbec prvně.
Od padesátých let devatenáctého století se spiritismus začal prolínat mezi všemi vrstvami společnosti. Populární bylo vyvolávání duchů v salonech, kde se scházela vybraná společnost. A pak už se šance chopili šikovní obchodníci. Na seanci si můžete koupit klepátka, stolky, tabulky s písmeny - nejznámější je tabulka ouija. Některé obchody dokonce uvádějí, že se jedná o deskovou hru. Tabulku si můžeme vyrobit při troše šikovnosti i doma.
Ještě v devatenáctém století se ouija prodávala jako hračka pro děti, což je tedy pěkně bizarní.
Ovšem, takové vyvolávání duchů má svá rizika. Možná to působí jako neškodná zábava, ale setkala jsem se třeba i se zajímavým názorem, že u labilnějších jedinců, u kterých zapracuje podvědomí, mohou vlézt na povrch dost špatné věci. Při těchto seancích se také musí dodržovat určitá pravidla.
Hlavní je, když už tedy chceme vyvolat duši zemřelého člověka, nedělat to jen a pouze pro zábavu. Pokud mám tedy na duši nějaký dotaz, či chci znát nějaké její tajemství, tak ano. Ale když si z toho někdo dělá legraci, tak může riskovat pořádnou dávku hněvu od vyvolané entity. Všichni účastníci také musí být takříkajíc naladěni na spirituální vlnu - pokud jeve skupince jeden člověk, který si z celého aktu děla v duchu legraci, nemusí to vyjít.
Po skončení seance se také sluší duchovi poděkovat, a nezapomenout jej zase zpátky odvolat - rozloučit se. Jinak prý může zůstat tady s námi, a velmi nám znepříjemňovat život.
Každý z nás bude mít na seance s vyvoláváním duchů jiný názor. Někdo na podobné věci mezi nebem a zemí nevěří vůbec. Další třebas trošku věří, ale vyvolat duši někoho zemřelého by se neodvážil z úcty. A pak jsou mezi námi lidé, kteří jsou obdařeni určitým darem, a obstojně komunikují se zemřelými. Anebo jsou to pouzí šarlatáni? To musíte posoudit sami!
Já sama za sebe věřím, že určité paranormální jevy mezi námi jsou. Jsem přesvědčena i o tom, že se může podařit přivést duši zemřelého zpět k nám, a můžeme s ní komunikovat. Ale měl by to dělat jen ten, který tomu opravdu rozumí - těmto lidem se říká média. Rozhodně by se neměl o podobné spiritistické seance pokoušet jen tak kdekdo.
Mě to třeba dnes i mrzí, že jsme takto s holkama blbly a vyvolávaly duchy a dělaly kraviny. Jaká je totiž vlastně hranice mezi nebezpečnou zábavou, a nevinnou hrou...?
Co si o tomto myslíte Vy? Je hraní si s ouija tabulkou a klepátky jen nevinná zábava pro mladé, při které se nemůže nic stát? Zkoušeli jste někdy, byť z legrace, vyvolávat duchy? Skutečně může při podobných seancích docházet k něčemu nadpřirozenému? Jsou mezi námi opravdu jedinci, kteří dovedou komunikovat s mrtvými? Napište mi do komentářů Vaše názory!
Děkuji Vám za přečtení a komentáře, přeji krásné poslední dny roku 2023, Vaše Eliss ♥
Taky mám celej život ráda paranormální jevy a tajemno , ale nikdy jsem duchy nevyvolávala . Musim přiznat, že hlavně v dětství jsem měla takový zvláštní předtuchy , třeba jsem věděla u fotbalu pár vteřin před tím než se to stalo ,že padne gol a tak . Ale už to v sobě nějak nemam nebo to spíš nějak necvičim . Třeba jako malá jsem slyšela blesky , jakože třeba v nějakým klipu a tak , slyšela jsem ten zvuk . A nikdo to nedokázal vysvětlit . Řekla bych , že je to tim, co mám za zdravotní diagnozu , původ je v mozku a my hodně předčasně narozený v sobě něco máme a nejsem jediná . Například máme všichni obrovskou paměť . Co se na nám vzalo , někde zase dalo a věřim tomu, že my jsme vnímavější než ostatní .
Mám dva velmi silné zážitky, jeden z dětství a jeden z dospělosti a stále to mám v sobě. Nevyvolávala jsem duchy, ale vzbudilo mne ve staré vile u babičky, která by mohla být věkem mou prababičkou, klepání na zeď. V pokoji jsme spali jen já a bratr. Rodiče spali v ložnici a my v pokoji, který sloužil i jako společenská místnost nebo-li obývák. Uprostřed místnosti stál velký oválný stůl. Chtěla jsem se přetočit na druhý bok a opět to zaklepání třikrát na zeď, To už jsem se probrala úplně a viděla za stolem v šeru místnosti sedět postavy. Bylo strašné ticho. Postavy se nebavily, ale jakmile jsem se chtěla otočit čelem k nim, abych si kryla záda zdí, opět třikrát zaklepání na zeď. Přemýšlela jsem, jak se dostat k bratrovi, jak rychle utéct z té místnosti, ale nešlo to. Postele stály za sebou a měly takové ty vysoké dřevěné pelesti. Nedokázala bych je překonat dostatečně rychle. Strachy jsem opět usnula, ale ráno jsem měla vše před očima. Vyprávěla jsem to hned našim a prý se mi jen něco zdálo. Ale já vím, že jsem byla vzhůru. když jsem kdykoli četla o podobných věcech, vždy mě zamrazilo. Prý jsou děti na podobné jevy citlivější a dokážou vnímat mnohem více než dospělí. Také se říká, že se malým dětem, když to vyžadují má nechat svítit malá lampička, že často někoho vidí. Druhý zážitek je ještě děsivější. V domě, kde bydlel můj syn s rodinou se oběsil člověk, který bydlel sám. našli ho až po nějaké době. Bydlel na stejné chodbě jako syn. Po nějakém čase jsem hlídala vnoučka, hráli jsme si s hračkami na zemi, když pejsek, který ležel v klidu na gauči najednou vystartoval, běžel ke dveřím bytu, ale zarazil se ještě v obýváku a na ty hlavní dceře upřeně civěl a vrčel a sem tam zaštěkl a jakoby nevěděl, jestli má couvat nebo zaútočit. Vnuk si začal kolem sebe stavět ohrádku z leporela a mně přeběhl mráz po celém těle. Hned jsem si vzpomněla na toho oběšence. Druhý den jsem se ptala snachy, jestli u nich někdy za života byl. Prý ano, dělal kdysi domovníka. A já jsem přesvědčená, že nás navštívil jeho duch. Ale na tajemno jsem právě proto nezanevřela, protože tuším, že něco mezi nebem a zemí je a je to vzrušující a děsivé, avšak možná pravdivé. Avšak na vyvolávání duchů bych si právě proto netroufla. Elis klidnou noc a spokojený start do nového roku a v celém roce pohodu a zdraví.
Ahoj kamarádi a čtenáři, moc se omlouvám, ale teď pár dní nebudu přidávat žádné články. Skolila mě škaredá zimní viróza, asi jsem se někde nachladila - nejspíše v práci, kdy jsem přebíhala ze studeného skladu na vyhřátou dílnu... Hrozně mě bolí v krku, hlava, klouby a mám i horečku. Už v neděli mi bylo všelijak, ale pondělí jsem celé proležela v posteli, a hlavně jsem strašně unavená, pořád bych jen spala... Zatím jsem si vzala pondělí a úterý dovolenou, zítra jdu ráno k doktorce, počítám že do pátku budu mít neschopenku, tak snad o víkendu bych mohla přidat nový článek, ale uvidím... Cítím se fakt mizerně, tak doufám, že to nebude na antibiotika a je to fakt jenom virového původu. Děkuji Vám za pochopení, přeji krásné zimní dny hlavně bez nemoci, Vaše Eliss ♥ Koupila jsem si v lékárně horký nápoj a beru Acylpyrin. Žofka se mnou leží celý den, docela určitě ví, že mi není dobře a je příjemné ji mít u sebe.
Dneska ráno jsem musela vstávat už v šest, protože jsem byla objednaná na kontrolu po třech týdnech na gynekologii. Ale stejně jsem byla vzhůru už od čtyř, se spánkem to mám teď takové rozhozené - jednou spím do osmi, pak zase vstanu už ve čtyři. Ale často to pak dospím i přes den. V sedm hodin jsem se vypravila na zastávku, bez snídaně, v batůžku pečlivě zavázanou skleničku s močí. No nebylo mi ráno moc dobře, jelikož jsem nesnídala, ale čekaly mě ještě odběry, a na ty se musí nalačno. V čekárně už přede mnou čekaly tři pacientky. Potěšilo mě, že jsem potkala kamarádku ze střední, která byla o ročník níž, dřív jsme spolu párkrát zašly na kávu, ale dlouho jsme spolu nemluvily, ani jsme si nepsaly. Dost mě překvapila sdělením, že má před maturitou - vždyť už dávno musela skončit, to mi nesedělo do počtu. A tak se rozpovídala o svých zdravotních problémech, kdy musela akutně na operaci s naštěstí nezhoubným nádorem na žlučníku. A kvůli rekonvalescenci po operaci tak samozřejmě nedoděla
V minulém článku, který pojednával o mých zdravotních potížích spojených s bušením srdce, tlakem v hlavě a pískání v uších, jsem zmiňovala, že dnes mám jít na kontrolu - doktor na pohotovosti to zdůrazňoval. Moje obvodní má opět dovolenou, takže jsem musela za zastupující lékařkou do nemocnice. Potíže nijak extra neustoupily. Včera v noci jsem nemohla vůbec usnout. Pořád se mi do hlavy vkrádaly špatné myšlenky - určitě umřu, srdce mi najednou přestane pracovat... Nemohla jsem tyto strašné věci dostat ven pryč z hlavy. K tomu se samozřejmě přidalo i bušení srdce. Tlaky v hlavě ale trochu povolily, i to pískání už je o něco snesitelnější. Ráno jsem tedy šla na autobus do města, a z autobusáku mi navazoval rychlý spoj do nemocnice. V čekárně nikdo nebyl, takže jsem jako při své minulé návštěvě vložila kartičku pojišťovny do přístroje, zmáčkla na displeji účel návštěvy, a sedla si do čekárny. Za chvíli už pro mě přišla sestra. Předala jsem jí svou lékařskou zprávu a vysvětlila, proč tu js
Taky mám celej život ráda paranormální jevy a tajemno , ale nikdy jsem duchy nevyvolávala . Musim přiznat, že hlavně v dětství jsem měla takový zvláštní předtuchy , třeba jsem věděla u fotbalu pár vteřin před tím než se to stalo ,že padne gol a tak . Ale už to v sobě nějak nemam nebo to spíš nějak necvičim . Třeba jako malá jsem slyšela blesky , jakože třeba v nějakým klipu a tak , slyšela jsem ten zvuk . A nikdo to nedokázal vysvětlit . Řekla bych , že je to tim, co mám za zdravotní diagnozu , původ je v mozku a my hodně předčasně narozený v sobě něco máme a nejsem jediná . Například máme všichni obrovskou paměť . Co se na nám vzalo , někde zase dalo a věřim tomu, že my jsme vnímavější než ostatní .
OdpovědětVymazatEliss, přeji Ti šťastný a pohodový rok 2024, hlavně hodně zdraví a štěstí.
OdpovědětVymazatZ tohohle mám velký respekt a nikdy jsem to nezkoušela. Také ti přeji krásný nový rok :)
OdpovědětVymazatMám dva velmi silné zážitky, jeden z dětství a jeden z dospělosti a stále to mám v sobě. Nevyvolávala jsem duchy, ale vzbudilo mne ve staré vile u babičky, která by mohla být věkem mou prababičkou, klepání na zeď. V pokoji jsme spali jen já a bratr. Rodiče spali v ložnici a my v pokoji, který sloužil i jako společenská místnost nebo-li obývák. Uprostřed místnosti stál velký oválný stůl. Chtěla jsem se přetočit na druhý bok a opět to zaklepání třikrát na zeď, To už jsem se probrala úplně a viděla za stolem v šeru místnosti sedět postavy. Bylo strašné ticho. Postavy se nebavily, ale jakmile jsem se chtěla otočit čelem k nim, abych si kryla záda zdí, opět třikrát zaklepání na zeď. Přemýšlela jsem, jak se dostat k bratrovi, jak rychle utéct z té místnosti, ale nešlo to. Postele stály za sebou a měly takové ty vysoké dřevěné pelesti. Nedokázala bych je překonat dostatečně rychle. Strachy jsem opět usnula, ale ráno jsem měla vše před očima. Vyprávěla jsem to hned našim a prý se mi jen něco zdálo. Ale já vím, že jsem byla vzhůru. když jsem kdykoli četla o podobných věcech, vždy mě zamrazilo. Prý jsou děti na podobné jevy citlivější a dokážou vnímat mnohem více než dospělí. Také se říká, že se malým dětem, když to vyžadují má nechat svítit malá lampička, že často někoho vidí.
OdpovědětVymazatDruhý zážitek je ještě děsivější. V domě, kde bydlel můj syn s rodinou se oběsil člověk, který bydlel sám. našli ho až po nějaké době. Bydlel na stejné chodbě jako syn. Po nějakém čase jsem hlídala vnoučka, hráli jsme si s hračkami na zemi, když pejsek, který ležel v klidu na gauči najednou vystartoval, běžel ke dveřím bytu, ale zarazil se ještě v obýváku a na ty hlavní dceře upřeně civěl a vrčel a sem tam zaštěkl a jakoby nevěděl, jestli má couvat nebo zaútočit. Vnuk si začal kolem sebe stavět ohrádku z leporela a mně přeběhl mráz po celém těle. Hned jsem si vzpomněla na toho oběšence. Druhý den jsem se ptala snachy, jestli u nich někdy za života byl. Prý ano, dělal kdysi domovníka. A já jsem přesvědčená, že nás navštívil jeho duch.
Ale na tajemno jsem právě proto nezanevřela, protože tuším, že něco mezi nebem a zemí je a je to vzrušující a děsivé, avšak možná pravdivé. Avšak na vyvolávání duchů bych si právě proto netroufla. Elis klidnou noc a spokojený start do nového roku a v celém roce pohodu a zdraví.