zomablog

 V minulém článku jsem psala o knižním bazárku, který se konal ve čtvrtek a pátek v naší městské knihovně. Poslední bazárek byl v březnu, a tento se uskutečnil mimo termín - mimořádně, jelikož se tradičně koná dvakrát ročně, a to v březnu a říjnu. A díky tomu, že mi Julča ráda úřaduje v pokojíčku v knihovničce, všelijak knížky přehazuje a odnáší, tak jsem sama udělala trochu pořádek, a nějaké kousky jsem odnesla do knihobudky.  Teď to dělám tak, že co přečtu a není z knihovny, automaticky nosím do knihobudky. Místa je málo, knížek spousta, a bohužel to nemáme doma nafukovací. Ale už mi tolik netrhá srdce, loučit se s knížkami, pořád jsou ale kousky, ke kterým mám citový vztah a nikdy bych je nedala.  Bazárek jsem navštívila jak ve čtvrtek, tak i v pátek. Na Facebooku bylo totiž napsáno, že v pátek budou zase nové knihy, protože paní knihovnice bude nabídku postupně doplňovat. A jelikož Julinka byla moc hodná - hrozně se jí líbily obrazy koček, které byly v knihovně, se za...

 Květen se pomalu, ale jistě chýlí ke konci, ale venku to vypadá spíše na červenec. Dnes je tedy o něco chladněji - aplikacemi ukazuje sedmnáct stupňů, ale pocitově bych řekla, že je tak kolem dvaceti. Ale ráno bylo tedy nezvykle chladno, ráno v osm jsme byli s Julinkou venku a dala jsem jí lehkou mikinku, k tomu ještě pofukovalo.  Hodně času teď trávíme venku, dneska jsme ráno byly ve městě, v knihovně byl mimořádný bazárek knih, jindy bývá až v říjnu, tak to jsem si samozřejmě nemohla nechat ujít. Hodně teď obměňuju domácí knihovnu, bohužel knihovna není nafukovací, takže co přečtu, nosím do knihobudky. Nakoupila jsem knížek docela dost, a bazar bude pokračovat i zítra. Což je fajn, protože knihy se budou průběžně doplňovat, takže tam budou zase nové tituly, jestli nám zítra s Juli zbyde trochu času, rozhodně ještě zajdu mrknout.  A knižní úlovky budou v příštím článku, ještě jsem neměla čas je zdokumentovat.  V pátek se mi Julinka ošklivě potloukla. Upadla na asfa...

Autor: Barbara Taylor Bradfordová  Žánr: Román pro ženy, Romantický Mé hodnocení: 70% Obsah: Vivienne Trentová nedávno oslavila šestatřicáté narozeniny, a nemá si ve svém životě prakticky nač stěžovat. Coby novinářka a spisovatelka na volné noze má práce až nad hlavu - právě dokončila článek pro Sunday Times, a chystá se na svůj velký projekt - rozsáhlý životopis Charlese Dickense. Poklidné srpnové dopoledne přeruší telefonát Jacka Lockea. Ten se před dvěma dny vrátil z Paříže. Vivienne je nadšená, že slyší starého přítele, ale záhy strne v příšerném šoku.  Jack jí oznamuje tu nejhorší možnou zprávu. Zemřel Sebastian Locke, muž, se kterým Vivienne pojilo šest let trvající manželství, ale oba se znali mnohem déle. Poprvé se potkali, když jí bylo dvanáct, a Sebastian byl o dvacet let starší. Jenže v té době se Sebastian dvořil její matce Antoinette, kterou si později také vzal. Vivienne tak získala hned dva nevlastní sourozence, Jacka a Lucianu. Jenže chvíli poté, co Vivienne os...

 Včera na mě na domovském Seznamu, kde si denně zběžně pročítám zprávy, vyskočil tento titulek: "Učitelé se bojí do třídy. Bezpečnost na školách se zhoršuje." V úvodním odstavci se zde píše o konkrétní škole, a sice bílinské. Jako jednomyslnou odpověď na otázku, co považují učitelé za největší bezpečnostní hrozbu, pracovníci uvedli, že se bojí chodit do některých tříd. Ovšem není zde konkretizováno, z jakého důvodu se učitelé bojí chodit do některých tříd.  Tedy - nebojí se chodit do všech. Ale v některých je nejspíše tak vážný problém, že učitel jde do třídy se strachem. A těch možností, čeho se učitel může ve třídě dočkat, je velká spousta. Připínáček na židli je tady asi ten nejmenší problém. Většina učitelů se setkává s verbálními útoky, přičemž podle statistik se každý desátý učitel bojí alespoň jednoho svého žáka. To jsou dost alarmující čísla.  Každá generace má svá specifika, co se týče chování ve školách. Když jsem já chodila na základku, a devítku jsem vyšla v r...

 Osmnáctého června 2023 proběhla médii zpráva o ztracené ponorce, která měla namířeno k troskám slavného Titanicu. Informací zprvu nebylo mnoho, zpočátku nebylo ani jasné, zda jsou na palubě pasažéři, ale pátrací akce byla opravdu rozsáhlá. Přiznám se, že jsem případ od začátku sledovala v médiích, nakonec se potvrdilo, že na palubě ponorky bylo celkem pět osob, včetně ředitele firmy OceanGate Stocktona Rushe.  Na zpravodajských televizních stanicích běželo odpočítávání času, kdy pasažérům dojde kyslík, což mi přišlo mírně řečeno morbidní, a odborníci se předháněli ve scénářích, co všechno se mohlo stát. Ke ztrátě s domovskou lodí Polar Prince došlo už hodinu a čtyřicet pět minut po sestupu. A pasažéři měli mít kyslík na zhruba čtyři dny. Okamžitě tedy vypukla velká pátrací akce - plocha hledání odpovídala zhruba poloze Belgie!  Ale dvaadvacátého června americká pobřežní stráž oznámila, že posádka ponorky je po smrti, přičemž došlo při sestupu do hlubin k implozi plavidla...

  Autor: Thomas N. Scortia, Frank M. Robinson Žánr: Katastrofický, Thriller Mé hodnocení: 90% Obsah: Stavební architekt Craig Barton se po půl roce vrací zpět do San Francisca i se svou přítelkyní Jenny. Půl roku byl pracovně pryč, když jej společnost Curtainwall převelela na jinou zakázku. Ale teď se vrací, protože dnes má být velký večírek na otevření "Skleňáku." Skleňák je obrovský mrakodrap, chlouba města. Má celkem šestašedesát pater - ve třiceti jsou obchody a kanceláře, v šestatřiceti bytové jednotky, které již obývají první nájemníci, a obchody s kancelářemi jsou také v čilém ruchu.  Za pár dní budou Vánoce, a Barton se těší, jak jeho projekt vlastně dopadl. Samozřejmě cítí jistou nevoli, že nemohl osobně dohlédnout, aby byly splněny všechny náležitosti, které projektoval na papíře, protože Skleňák je pro něj něco jako vymodlené dítě. Přímým nadřízeným Bartona je Wyndom Leroux. A když se Barton zastaví v kanceláři, nenajde sice svého šéfa, ale jiného architekta, a je ...

V minulém týdnu, a ještě i mírně dnes, se přes naše hory přehnaly dosti intenzivní dešťové srážky. Což je fajn, protože sucho už bylo velmi úmorné, a pořád mám v paměti rok 2024, kdy také jaro i léto bylo téměř bez srážek, a nakonec to dopadlo katastrofálními povodněmi. Takže je fajn, že začíná pršet, protože je to důležité, i když máme všichni tendence nadávat, protože prší.  Přítel byl minulý týden doma už od středy, odjížděl do práce teprve včera, tak bylo moc fajn, že jsme byli všichni spolu déle. Přijede zase až příští pátek na víkend, teď dojíždí do vzdálené části Německa, která je až až u belgických hranic, čili cesta trvá dvanáct hodin, což je velmi náročné. Ale je v té nové práci moc spokojený, navíc nemusí pracovat venku, ale v hale, a je to o moc lépe placené, než kdyby dělal venku na střeše. O to vzácnější si jsme, a musím říct, že za ty roky jsem si zvykla, že přítel je pryč - ještě než jsme měli Julinku, byl v práci klidně i měsíc v kuse.  A když jsem bývala doma...

 U nás doma bylo vždycky hodně zvířat, a zejména koček. Dětství mám spojené právě s kočkami, které jsme mívali doma, a které jsem velmi milovala. Máma má ještě schovaná stará rodinná videa, a na jednom z nich si hraju právě s kočkou na písku. Byla to černá kočka jako noc, a mé vzpomínky na ni jsou matné, ale pamatuji si ji.  Máma má celoživotně také ráda zvířata, a proto naše kočky vždycky hrozně hýčkala. Vyráběla pro ně domečky z kartonu, které měly kočky pak doma, a pokud byl velký mráz, kočky spaly doma. Nejvíc si z dětství ještě pamatuji bílého kocourka Juliána, a pak strakatou Micinku. Ale můj největší miláček byl černý Kocour. Přišel k nám už v dospělosti - nejspíše ho někdo vyhodil z auta. Byl dobře živený, spojený, vrnící, a také neustále hladový. A byl zvyklý doma, hlavně v noci. Máma pak pořídila záchodek, na ten byl naučený, tak to bylo fajn.  Na fotce je Kocour spolu s Micinkou - až po kastraci jsme zjistili, že Micinka byl taky kocour, ale už jsme zůstali u t...

 Zpráv o pozorování neidentifikovatelných létajících objektů je celá řada, a spousta z nich sahá až do minulosti. Některé případy jsou známější, jiné už téměř upadly v zapomnění, a při podrobnějším pročítání starých článků si myslím, že by byla velká škoda některé případy znovu neoprášit. I dnes z nich totiž opravdu tuhne krv v žilách...  A jeden takový, velice podivný případ se stal 24. dubna 1950 v malém italském městečku Varese. Čtyřicetiletý tovární dělník Bruno Facchini zažíval docela obyčejný večer. Po práci odpočíval, společnost mu dělala manželka Inez a pětiletý synek Matteo. Bruno byl ve svém okolí oblíbený, díky své manuální zručnosti k němu chodilo pro radu či žádostí o opravu široké okolí. Veskrze jej lidé vnímali jako solidního, čestného a inteligentního muže.  Bruno uložil chlapce do postele, a vyšel ven, na latrínu. Jejich toaleta v domě byla rozbitá, opravář měl přijít až za několik dní, takže tyto otravné procházky ven se staly denním chlebem. Ale když to...