Včera na mě na domovském Seznamu, kde si denně zběžně pročítám zprávy, vyskočil tento titulek: "Učitelé se bojí do třídy. Bezpečnost na školách se zhoršuje." V úvodním odstavci se zde píše o konkrétní škole, a sice bílinské. Jako jednomyslnou odpověď na otázku, co považují učitelé za největší bezpečnostní hrozbu, pracovníci uvedli, že se bojí chodit do některých tříd. Ovšem není zde konkretizováno, z jakého důvodu se učitelé bojí chodit do některých tříd.
Tedy - nebojí se chodit do všech. Ale v některých je nejspíše tak vážný problém, že učitel jde do třídy se strachem. A těch možností, čeho se učitel může ve třídě dočkat, je velká spousta. Připínáček na židli je tady asi ten nejmenší problém. Většina učitelů se setkává s verbálními útoky, přičemž podle statistik se každý desátý učitel bojí alespoň jednoho svého žáka. To jsou dost alarmující čísla.
Každá generace má svá specifika, co se týče chování ve školách. Když jsem já chodila na základku, a devítku jsem vyšla v roce 2010, tak naše třída byla hodně dlouho brána jako ta vůbec nejhorší. Převážně chlapecký kolektiv - patnáct chlapců a pět děvčat, takže si to asi dovedete představit - a bylo tu hodně problémů s chováním. Ale tyto půtky byly jen mezi žáky. Nikdy jsme si nedovolili ponižovat, urážet nebo jakkoliv jinak útočit na učitele.
Měli jsme od pětky do devítky naprosto úžasnou třídní učitelku Jarušku. A ta u nás všech měla velkou autoritu. Vycházela z ní jakási aura přísnosti, přesto však byla hodná. Spravedlivá, naslouchající, a ani ti největší grázlové si k ní nikdy nic špatného nedovolili. Všichni jsme ji měli hrozně moc rádi, a Jaruška odcházela do důchodu spolu s námi. Dodnes si pamatuji na ten dlouhý potlesk, kdy jí vestoje tleskala celá škola.
Co si pamatuji, tak na základce nebyl nikdy nějaký incident, že by někdo napadl fyzicky učitele nebo jiného zaměstnance školy. Ani jsem se nesetkala s šikanou vůči učiteli. Možná je to opravdu dáno tím, že naši učitelé byli převážně starší generace - někteří učili i mé rodiče - a i z toho důvodu to bylo jiné.
Ale na učňáku už to bylo v mnohém jiné. Učitelský kolektiv zde byl převážně o dost mladší, a co je problém, spousta učitelů neměla žádnou pořádnou autoritu a byla velmi benevolentní. Například učitelka, která nás učila sadovnictví, nikdy o probírané látce nemluvila. Před dataprojektor nám pouštěla texty se zadáním, které jsme měli psát do sešitu. Dvakrát do roka nás vzala do školní zahrady, ukázat nám stromy a plody, a to bylo vše. Nic pořádného jsem si z tohoto předmětu nevzala. A k této učitelce se právě někteří spolužáci chovali drze.
Dokonce zde v prvním ročníku došlo k incidentu, kdy skupinka mých spolužáků okradla mistrovou na odborném výcviku. Vymyslela to Nela, která byla velmi problémová, brala tvrdé drogy a její docházka nebyla zrovna vzorem pro ostatní. Já byla tenkrát doma, protože na čtvrtek vycházel státní svátek, takže jsem jela domů dříve, znám tedy příhodu jen z vyprávění. Mistrová si nechala v učebně kabelku s penězi, šla zrovna na oběd. A Nela vzala z peněženky mistrové tisícovku. A ostatní ze třídy slíbili, že to nikomu neřeknou.
Takže v tom jeli všichni, i když peníze nakonec měla jen Nela. Slíbila ostatním, že jim dá za mlčení nějakou tu stovku, ale nakonec k tomu nedošlo, protože to spolužáci odmítli. Přesto se však nechali do této situace navézt, a přitom to byli vesměs samí fajn lidi. A nakonec došlo k výslechům, protože nikdo nechtěl přiznat, jak to vlastně bylo. Mistrová samozřejmě doma zjistila, že jí chybí peníze, a jako jediné logické vysvětlení se nabízelo, že je musel vzít někdo z kolektivu. Jenže všichni zapírali, nakonec zabrala až hrozba policií, a jeden ze spolužáků řekl, jak to bylo.
Nela dostala vyhazov ze školy, zbytek spolužáků dvojky z chování. A tak jsem byla ráda, že jsem ten den nebyla ve škole. Nevím. Nechala bych se také strhnout, a kryla bych zlodějku? Nebo bych řekla, že tohle ne? Bylo mi tehdy patnáct, a to je člověk ještě hloupé, jalové tele, které dělá spoustu chyb. A samozřejmě, mistrová se pak k těm zúčastněným chovala jinak, hodně s odstupem, toho jsem si všimla i já. Ztratit důvěru je lehké, ale vybudovat ji...
Tohle sice nebylo napadení učitele jako takové, ale krádež se může v jistém slova smyslu brát také jako útok.
A když jsem pak studovala na další škole, tentokrát v domovském městě, tak už jsem si všímala, jak jsou spolužáci k učitelům oprsklí. Jednou jsem byla svědkem toho, jak spolužák řekl učitelce, že je p**a. A učitelka vůbec nic. Přešla to, dělala, že to neslyší, a to bylo vše. To jsem nepochopila, opravdu.
Už je to nějaký ten rok, co jsem ze školy venku, takže nevím, jak to tam chodí dnes. Synovci navštěvují základní školu, kam jsem chodila i já, a od bráchy vím, že tam nemívají nějaké velké aféry typu, že by někdo šikanoval učitele. Ale to bude asi tím, že tu nejsou primárně problémové děti. Kdyby se dělal průzkum na zdejší škole pro žáky se závažnými poruchami chování, asi by to bylo jiné.
Ale můj názor je ten, že tento problém s bezpečností na školách se týká vyloučených lokalit. A asi je hned několik skupin, které jsou problémové, které mají problémy už od prvního stupně se školní docházkou, a tedy i chováním k učitelům a pracovníkům ve škole. Vloni bylo na školách 269 incidentů ve školách, které byly hlášeny na linku 158. Mezi nejčastější prohřešky patří nebezpečné vyhrožování, výtržnictví nebo ublížení na zdraví.
Například letos v lednu ve škole v Libčicích nad Vltavou došlo k přečinu nebezpečného vyhrožování. V článku není konkretizováno, o jaké výhružky šlo. Jen, že jednomu žákovi byl po dobu výuky přidělen ochranný dohled. Přičemž se jednalo o žáka, který je problémový, a situace vychází "z dlouhodobých problémů a opakovaných incidentů výchovně vzdělávacího charakteru."
A vloni na jaře vyhrožoval sedmnáctiletý student ostravské střední školy spolužákům, že je vystřílí. Opavští kriminalisté jej obvinili z nebezpečného vyhrožování. Jenže díky skutečnosti, že mladík měl čistý trestní rejstřík a ke skutku se doznal, bylo stíhání zastaveno. Chlapec přitom vyhrožoval konkrétními zbraněmi.
S tímto jde ruku v ruce zhoršující se psychický stav dětí. To se pak odrazí tou agresivitou a nestabilním chováním. Příčin je asi povícero, nelze svalovat vinu jen na sociální sítě a závislosti na mobilech. Od té doby co mám malé dítě si všímám matek s dětmi více než kdy jindy, a hodně často mi připadá, že rodiče se svými dětmi skoro nemluví. V autobuse jedou vedle sebe, matka kouká do telefonu, dítě případně taky, a to je všechno. Komunikace, základ o toho druhého, je přeci základ! Někdy si připadám jako mimozemšťan, když to vidím kolem sebe.
Školy volají po rozšířených pravomocích, jak v případě agresivních studentů reagovat. Například převést problémového žáka na distanční výuku, aby nepřišel ve třídě do kontaktu s učitelem. A již dlouhodobě se mluví o kritickém nedostatku dětských psychologů. U nás ve škole nebyl žádný psycholog, tuto úlohu zastával výchovný poradce, s tím se řešily třeba i kázeňské přestupky a podobně.
Komentáře
Okomentovat