U nás doma bylo vždycky hodně zvířat, a zejména koček. Dětství mám spojené právě s kočkami, které jsme mívali doma, a které jsem velmi milovala. Máma má ještě schovaná stará rodinná videa, a na jednom z nich si hraju právě s kočkou na písku. Byla to černá kočka jako noc, a mé vzpomínky na ni jsou matné, ale pamatuji si ji.
Máma má celoživotně také ráda zvířata, a proto naše kočky vždycky hrozně hýčkala. Vyráběla pro ně domečky z kartonu, které měly kočky pak doma, a pokud byl velký mráz, kočky spaly doma. Nejvíc si z dětství ještě pamatuji bílého kocourka Juliána, a pak strakatou Micinku. Ale můj největší miláček byl černý Kocour. Přišel k nám už v dospělosti - nejspíše ho někdo vyhodil z auta. Byl dobře živený, spojený, vrnící, a také neustále hladový. A byl zvyklý doma, hlavně v noci. Máma pak pořídila záchodek, na ten byl naučený, tak to bylo fajn.
Na fotce je Kocour spolu s Micinkou - až po kastraci jsme zjistili, že Micinka byl taky kocour, ale už jsme zůstali u toho jména.
Kocour byl krásný, majestátní, a miloval jídlo. Pokud zrovna spal na křesle a slyšel, jak se brousí nože, okamžitě se vzbudil a přiběhl. To už měl naučené z místa, kde pobýval před námi. Hodně jsem přemýšlela, kde a jak žil před námi, a proč ho někdo vyhodil pryč - protože nepůsobil dojmem, že by se zatoulal, prostě byl nucen hledat si nové bydlení.
S Micinkou byli sehraná dvojka, každý u nás doma lehával na jednom křesílku. Ale myši chytala jen Micinka, Kocour by na tohle příliš vznešený, on měl zkrátka takovou povahu, také jsme mu přezdívali princátko. Kočky jsem milovala, i když jsem si moc dobře uvědomovala jejich povahu, která je nespoutaná, složitá, a kočky se rozhodně nenechají ochočit jako pes. Ale přesto, slyšet to spokojené vrnění v posteli, mít u sebe kočičího kamaráda, to bylo k nezaplacení.
A jelikož bydlíme na vesnici a můj rodný dům byl kus stranou, kde končila zadní cesta a začínala odlehlá stezka, často se u nás otáčela auta. A snad i proto u nás často hledaly azyl toulavé kočky. Zrzavé koťátko, které u nás vydrželo asi týden, šedivý, dospělý kocour, který se po pár dnech také přesunul jinam.
Bohužel se u nás našli lidé, kteří neměli kočky v lásce. O sousedovi o kus dál se vykládalo, že cíleně tráví kočky. Jednou se k nám Kocour vrátil ze záletů s ošklivou ránou přes bok. Nevypadalo to, že by ho srazilo auto, spíš jako by ho někdo něčím ostrým sekl. Ale rána, ač ošklivá, se díky veterinární péči zahojila.
Oba kočičí kamarádi, Kocour i Micinka, jsou už dávno v kočičím nebi. Ale zemřeli přirozenou smrtí, stářím, a měli u nás hezký život. Dnes už doma kočky nemáme, máme psa, ale když někde potkám přítulnou kočičku, ráda ji pohladím, sousedka u nás na chatě má krásnou rezavou kočku, ale jinak obecně v okolí jich moc nemáme, ale na procházce vesnicí jich vídáme s Juli dost - jak jste mohli vidět i minule na fotkách.
Toulavé kočky mají samozřejmě tendenci najít si místo, které jim vyhovuje - pokud je tam někdo začne krmit, poskytovat jim zázemí, rády se tam vracejí. A kastrace je asi řešením, aby nepřibývalo toulavých, opuštěných koček. Je to svým způsobem ochrana před utrpením, a také přemnožením. Opuštěné kočky bez domova to nemají jednoduché...

Když jsem byla hodně malá , sama k nám přišla starší Angorská ,krásně chlupatá kočička , kterou jsme pojmenovali Stará , nikomu nechyběla , tak jsme si jí nechali . Jinak ostatní kočky jsme dostávali , pamatuju na kocourka Kubu , ten si chytnul ocas do pasti a museli jsme mu kousek ustříhnout - už mu jen visel . I bez ocasu žil ještě dlouho . Toulavý kočky moc nepotkávám , ani u našich jakoby na venkově .Ale dřív to bylo víc . Teď všechny někomu patří .
OdpovědětVymazat