Kočky, nejen toulavé

 U nás doma bylo vždycky hodně zvířat, a zejména koček. Dětství mám spojené právě s kočkami, které jsme mívali doma, a které jsem velmi milovala. Máma má ještě schovaná stará rodinná videa, a na jednom z nich si hraju právě s kočkou na písku. Byla to černá kočka jako noc, a mé vzpomínky na ni jsou matné, ale pamatuji si ji. 

Máma má celoživotně také ráda zvířata, a proto naše kočky vždycky hrozně hýčkala. Vyráběla pro ně domečky z kartonu, které měly kočky pak doma, a pokud byl velký mráz, kočky spaly doma. Nejvíc si z dětství ještě pamatuji bílého kocourka Juliána, a pak strakatou Micinku. Ale můj největší miláček byl černý Kocour. Přišel k nám už v dospělosti - nejspíše ho někdo vyhodil z auta. Byl dobře živený, spojený, vrnící, a také neustále hladový. A byl zvyklý doma, hlavně v noci. Máma pak pořídila záchodek, na ten byl naučený, tak to bylo fajn. 

Na fotce je Kocour spolu s Micinkou - až po kastraci jsme zjistili, že Micinka byl taky kocour, ale už jsme zůstali u toho jména. 

Kocour byl krásný, majestátní, a miloval jídlo. Pokud zrovna spal na křesle a slyšel, jak se brousí nože, okamžitě se vzbudil a přiběhl. To už měl naučené z místa, kde pobýval před námi. Hodně jsem přemýšlela, kde a jak žil před námi, a proč ho někdo vyhodil pryč - protože nepůsobil dojmem, že by se zatoulal, prostě byl nucen hledat si nové bydlení. 

S Micinkou byli sehraná dvojka, každý u nás doma lehával na jednom křesílku. Ale myši chytala jen Micinka, Kocour by na tohle příliš vznešený, on měl zkrátka takovou povahu, také jsme mu přezdívali princátko. Kočky jsem milovala, i když jsem si moc dobře uvědomovala jejich povahu, která je nespoutaná, složitá, a kočky se rozhodně nenechají ochočit jako pes. Ale přesto, slyšet to spokojené vrnění v posteli, mít u sebe kočičího kamaráda, to bylo k nezaplacení. 

A jelikož bydlíme na vesnici a můj rodný dům byl kus stranou, kde končila zadní cesta a začínala odlehlá stezka, často se u nás otáčela auta. A snad i proto u nás často hledaly azyl toulavé kočky. Zrzavé koťátko, které u nás vydrželo asi týden, šedivý, dospělý kocour, který se po pár dnech také přesunul jinam. 

Bohužel se u nás našli lidé, kteří neměli kočky v lásce. O sousedovi o kus dál se vykládalo, že cíleně tráví kočky. Jednou se k nám Kocour vrátil ze záletů s ošklivou ránou přes bok. Nevypadalo to, že by ho srazilo auto, spíš jako by ho někdo něčím ostrým sekl. Ale rána, ač ošklivá, se díky veterinární péči zahojila. 

Oba kočičí kamarádi, Kocour i Micinka, jsou už dávno v kočičím nebi. Ale zemřeli přirozenou smrtí, stářím, a měli u nás hezký život. Dnes už doma kočky nemáme, máme psa, ale když někde potkám přítulnou kočičku, ráda ji pohladím, sousedka u nás na chatě má krásnou rezavou kočku, ale jinak obecně v okolí jich moc nemáme, ale na procházce vesnicí jich vídáme s Juli dost - jak jste mohli vidět i minule na fotkách. 

Bohužel problémem jsou toulavé kočky, které nemají majitele, nebo se o ně majitel vůbec nestará. A co mě nejvíce trápí, jsou kočky přejeté na silnicích, zvlášť v době kočičích námluv je to celkem častý jev, a to je opravdu ošklivý pohled. 

Ale co teď platí nově, je novela zákona na ochranu zvířat, kterou vláda podpořila. Obce mají nově povinnost kastrovat toulavé kočky na vlastní náklady. Odhady, kolik toulavých koček se pohybuje na českých ulicích, se pohybuje až kolem 35 000. Kočka dokáže porodit průměrně šest až osm koťat, přičemž může mít ročně i tři vrhy. Hodně divoké odhady mluví o tom, že jeden kočičí pár a jeho potomci dovedou zplodit až 780 000 koťat během sedmi let. I když tu jsou pochopitelné ztráty, ne všechna koťata se dožijí dospělosti, přesto je to čísla opravdu velké. 

Jako je fajn, že vláda chce s tímto problémem bojovat, ale ta formulace zákona mi přijde poněkud nešťastná. Není totiž stanoveno, jak má obec v praxi poznat, zda jde skutečně o opuštěné zvíře, kočku bez majitele, nebo o domácího mazlíčka, který se vydal na vycházku - třeba právě v rámci kočičích námluv. Ještě než jsme stihli vykastrovat Kocoura, býval třeba i týden pryč, když to na něj zrovna přišlo, tohle proběhlo asi dvakrát, a už jsme jej dali kastrovat.

A tohle musí být složité jednak administrativně, a pak také musí obec zajistit nějakou místnost, kde budou toulavé kočky přebývat. Plus doprava k veterináři, který provede kastraci toulavého zvířete. A má to tedy platit obec, které mají již mnohdy tak napjaté rozpočty? Není přece možné postavit obce do role improvizovaných psích útulků, ne? Naše obec kupříkladu nemá pro opuštěná zvířata žádné zázemí. Nejbližší je v Jeseníku - Toulavé tlapky, Kočky v nouzi na Jesenicku. 

Takže asi je řešením zavolat přímo do té organizace, která se o toulavé zvíře postará. A ve městech fungují i "krmiči." Ti se na vlastní náklady starají o opuštěné kočky - na nějaké místo jim nosí granule, vodu. Kupříkladu u nás na vsi se kočky hodně stahují na kravín, kde je pořád hodně koťat, a zaměstnanci se tam o ně starají. 

Toulavé kočky mají samozřejmě tendenci najít si místo, které jim vyhovuje - pokud je tam někdo začne krmit, poskytovat jim zázemí, rády se tam vracejí. A kastrace je asi řešením, aby nepřibývalo toulavých, opuštěných koček. Je to svým způsobem ochrana před utrpením, a také přemnožením. Opuštěné kočky bez domova to nemají jednoduché...

Na druhou stranu, jsou i světová města, která jsou "kočičími ráji." Toulavé kočky zde požívají téměř posvátného statusu. Kupříkladu v Istanbulu, kde žije asi 100 000 toulavých kočiček. Místní jim stavějí dřevěné domečky, nechávají jim misky s vodou i granulemi před mešitami. Opravdu jak se říká - jiný kraj, jiný mrav. 

Každopádně je důležité to, že ke každému živému tvorovi by se lidé měli chovat s úctou. Je dobře, že se tato problematika toulavých a opuštěných zvířat řeší, jen mám určité pochybnosti, jak to bude tedy fungovat v praxi... 

Co si o tomto myslíte Vy? Máte doma kočky? Potkáváte ve svém okolí toulavé kočky, které působí opuštěně? Máte zkušenost se zvířecím útulkem? Napište mi do komentářů!

Děkuji Vám za přečtení a komentáře, přeji krásný zbytek víkendu, mějte se hezky, Vaše Eliss ♥