Knižní recenze 338 Moji pacienti mají čtyři nohy

 Autor: Duncan MacVean 

Žánr: Autobiografický, Humoristický, O zvířatech 

Mé hodnocení: 80% 

Obsah: Může být nějaká práce zajímavější, poučnější, ale také nebezpečnější než právě veterinářská praxe? Tato knížka Vás přesvědčí, že rozhodně ne! Duncan v roce 1988 dokončil pedagogickou činnost na univerzitě, a přemítal, co bude dělat dál. Rozhodl se vrátit do svého rodného Sacramenta, a osvěžit si své znalosti z veterinární medicíny.

Půl roku tedy spíše jen pomáhal svým kolegům, zkušenějším veterinářům. A tak se jej napadlo něco šíleného, co hned uskutečnil. Vydal se do malajské džungle, kde nasbíral spoustu cenných zkušeností, jak pečovat o exotická zvířata. A tam jej jeden z kolegů inspiroval, a dokonce mu pomohl se založením vlastní soukromé praxe. Tu si založil hned po svém návratu domů - postačil minimální finanční kapitál, mnohem cennější byly zkušenosti a přístup k zvířecím pacientům. 

Duncan se však rozhodl navštěvovat své pacienty přímo v jejich domovech. Podle něj je domácí prostředí jak pro zvíře, tak pro jeho majitele mnohem méně stresující, než kdyby museli čekat ve sterilní čekárně spolu s dalšími pacienty. Pomocníkem na jeho cestách je speciální dodávka, která je vybavena vším potřebným - ampulemi s očkovacími roztoky, pilníky, kleštěmi, a samozřejmě také rukavicemi. 

Už pětadvacet let se Duncan stará s láskou o své pacienty. Nejčastějším zástupci jsou samozřejmě psi a kočky. A ač by se mohlo zdát, že zrovna tato zvířata budou "nudná," vůbec tomu tak není. Tak třeba jednoho krásného letního dne jej veterinární klinika poslala k paní Simmonsové.

Její kocour, pan Grey, měl takové bolesti, že se nemohl sám zvednout. A když se jej snažila zvednout majitelka, skučel bolestí. Při příchodu lékaře zvíře neprojevilo sebemenší zájem. Ale když se Duncan začal vyptávat na stravovací návyky, bylo okamžitě jasné, kde se stala chyba. 

Paní Simmonsová totiž svého miláčka v dobré víře krmila pouze tuňákem - jak hrdě zdůrazňovala, tím pro lidi, ne pro zvířata! 

Jenže díky tomu se metabolismus kočky změnil tím způsobem, že došlo k zánětu tukové tkáně - jednoduše se mu zanítil tuk v těle. Řešení na první pohled komplikovaného případu bylo tedy jednoduché. Přestat dávat panu Greyovi jen tuňáka, koupit průmyslově vyráběné krmivo, a podávat vitamin E v kapslích.

Mladík jménem Leonard Black měl na veterináře nepříliš obvyklou prosbu. Už jeho první telefonát byl zvláštní - kdo by taky volal veterináři o půl jedenácté v noci, představil se, udal adresu, a poté, po záchvatu hlučného kašle, hovor ukončil?

Duncan byl však hnán zvědavostí. A tak v krásném, pastelově vymalovaném domě sestoupil s mladíkem, který měl očividně zálibu v černé barvě, do jeho "sklepního prostoru." A tam čekal veterináře šok. Místnost byla plná netopýrů v klecích, které byly vystlány kartonem. A na kartonech bylo spousta guána - netopýřího trusu. Jenže to bylo vodnaté a bledé, což byl první náznak, že zvířata jsou nemocná.

Duncan toho viděl už za svou kariéru hodně, ale aby někdo choval netopýry jako mazlíčky doma? Leonard se ale obhajuje tím, že jedině tato zvířata jsou pro něj symbolem svobody. Svobodní? V klecích a v uzavřené místnosti? O tom by se dalo polemizovat...

Jenže teď se vyskytl problém s tím, že netopýři nechtěli žrát, někteří se stali dokonce apatickými. Jak se později ukázalo, problém byl opět ve stravě - červi, které Leonard koupil, byli nemocní, měli v sobě virus, který se přenesl na netopýry. 

Příběh skončil dobře - ale mladík neměl na chov netopýrů doma povolení - to by mu žádný úřad nedal. Duncan tedy stál před dilematem, jestli vše nahlásit, nebo to nechat být. Vždy tu totiž je možnost, že by Leonard mohl od zvířat chytit vzteklinu...

Ale úsměvné příhody střídají i ty smutnější aspekty zvířecího života. A sice neodvratná smrt, někdy milosrdná, jindy nikoliv. Dá se ale racionálně vysvětlit to, že když na rodinné farmě vpíchl Duncan smrtící roztok starému bernardýnovi Leovi, začala všechna zvířata na farmě jako na povel řičet? Kohouti, prasata, krávy, začali jako na povel řičet. Bylo to snad proto, že plakala za kamaráda, který právě odešel na onen svět? 

Život veterináře je opravdu pestrý, někdy úsměvný, někdy vážný, a jindy vyloženě smutný. Ale i přesto stojí za to si zajímavé zápisky veterináře přečíst! 

Hodnocení: Teď přes svátky jsem neměla tolik času na čtení - přípravy, úklid, návštěvy, v televizi spousta pohádek... A fakt jsem neměla chuť na nějaké detektivky nebo thrillery, chtěla jsem něco opravdu odpočinkového. A protože mi přítel k Vánocům koupil tuto knížku, s chutí jsem se pustila do čtení.

Už jsem pár titulů, které se týkaly vyprávění zvěrolékaře, četla. Když jsem si tuto knížku zběžně prolistovala, trochu mě zklamalo, že zde nejsou žádné ilustrace nebo fotografie zvířat - povětšinou v knížkách tohoto typu bývají. Kniha je rozdělena do čtyř částí. I. Psi a kočky vládnou, II. Netopýři, ještěrky a potkani, ach jo, III. Odchody, IV. Umění léčit. 

Jednotlivé příběhy jsou řazeny do krátkých kapitol. Nejvíce mě bavily příběhy o vietnamských prasátkách, a pak také Leonardovi netopýři. Přišlo mi zajímavé i to, jak to vlastně chodí v Kalifornii s praxí veterináře. Velmi mě překvapilo, že je tu prakticky normální, že veterinář jezdí k pacientům domů - co víc, on nemá vlastní ordinaci - tedy takovou menší ano, ale v pojízdné dodávce.

Tahle knížka má vlastně všechno. Je tu humor, napětí, v jedné kapitola i tak trochu romantika. Ale co mě nejvíce při čtení dostalo, byla třetí kapitola, Odchody. Když naše milované zvířátko odejde za duhový most, je to vždycky velká rána. Právě tady bylo poznat, jak je Duncan empatický, jak to hrozně prožíval, ať už musel zvířátku píchnout injekci na uspání, nebo se stal přímým svědkem, když umíralo. 

To bylo velmi silné a emotivní čtení, a přiznám se, že jsem byla dojatá.

Úsměvné a humorné pasáže jsou vyprávěny s lehkostí, opravdu jsem se při čtení bavila. Ale ono to není jen o zvířatech a jejich pánech. Úplně na konci je moc pěkná poučka o duši zvířete, a o tom, že se vlastně ve vztahu paníček - zvíře neustále duševně obohacujeme, ačkoliv si to často neuvědomujeme... 

Musím přidat ještě jeden moc pěkný text, který se v knize objevil. Autor je neznámý, ale myslím, že kdo má doma zvířátko, ztotožní se s tím: 

https://www.psysos.sk/pribehy/duhovy.most

Moji pacienti mají čtyři nohy se mi moc líbila. Příběhy jsou čtivé, pevně věřím tomu, že si autor nic nepřikrášloval. Dvě stě stránek jsem louskala trochu déle, než je u mě obvyklé, ale to je i tím, že byly svátky. 

Dávám osmdesát procent, pokud máte rádi příběhy z říše zvířat, které nejsou jen veselé, ale i smutné, prostě tak, jak je píše sám život, rozhodně doporučuji. Mně udělal tento dárek od přítele moc velkou radost, ideální odpočinkové čtení, ale je fakt, že místy to bylo hodně smutné...

A co Vy? Máte také rádi knížky o zvířatech? Četli jste nějaké zápisky od zvěrolékaře? Zaujala Vás recenze? Dostali jste od Ježíška nějakou hezkou knížku? Napište mi do komentářů!

Děkuji Vám za přečtení a komentáře, přeji Vám všem do nového roku 2024 jen to nejlepší, hlavně hodně zdraví, Vaše Eliss ♥