Přeskočit na hlavní obsah

Knižní recenze 338 Moji pacienti mají čtyři nohy

 Autor: Duncan MacVean 

Žánr: Autobiografický, Humoristický, O zvířatech 

Mé hodnocení: 80% 

Obsah: Může být nějaká práce zajímavější, poučnější, ale také nebezpečnější než právě veterinářská praxe? Tato knížka Vás přesvědčí, že rozhodně ne! Duncan v roce 1988 dokončil pedagogickou činnost na univerzitě, a přemítal, co bude dělat dál. Rozhodl se vrátit do svého rodného Sacramenta, a osvěžit si své znalosti z veterinární medicíny.

Půl roku tedy spíše jen pomáhal svým kolegům, zkušenějším veterinářům. A tak se jej napadlo něco šíleného, co hned uskutečnil. Vydal se do malajské džungle, kde nasbíral spoustu cenných zkušeností, jak pečovat o exotická zvířata. A tam jej jeden z kolegů inspiroval, a dokonce mu pomohl se založením vlastní soukromé praxe. Tu si založil hned po svém návratu domů - postačil minimální finanční kapitál, mnohem cennější byly zkušenosti a přístup k zvířecím pacientům. 

Duncan se však rozhodl navštěvovat své pacienty přímo v jejich domovech. Podle něj je domácí prostředí jak pro zvíře, tak pro jeho majitele mnohem méně stresující, než kdyby museli čekat ve sterilní čekárně spolu s dalšími pacienty. Pomocníkem na jeho cestách je speciální dodávka, která je vybavena vším potřebným - ampulemi s očkovacími roztoky, pilníky, kleštěmi, a samozřejmě také rukavicemi. 

Už pětadvacet let se Duncan stará s láskou o své pacienty. Nejčastějším zástupci jsou samozřejmě psi a kočky. A ač by se mohlo zdát, že zrovna tato zvířata budou "nudná," vůbec tomu tak není. Tak třeba jednoho krásného letního dne jej veterinární klinika poslala k paní Simmonsové.

Její kocour, pan Grey, měl takové bolesti, že se nemohl sám zvednout. A když se jej snažila zvednout majitelka, skučel bolestí. Při příchodu lékaře zvíře neprojevilo sebemenší zájem. Ale když se Duncan začal vyptávat na stravovací návyky, bylo okamžitě jasné, kde se stala chyba. 

Paní Simmonsová totiž svého miláčka v dobré víře krmila pouze tuňákem - jak hrdě zdůrazňovala, tím pro lidi, ne pro zvířata! 

Jenže díky tomu se metabolismus kočky změnil tím způsobem, že došlo k zánětu tukové tkáně - jednoduše se mu zanítil tuk v těle. Řešení na první pohled komplikovaného případu bylo tedy jednoduché. Přestat dávat panu Greyovi jen tuňáka, koupit průmyslově vyráběné krmivo, a podávat vitamin E v kapslích.

Mladík jménem Leonard Black měl na veterináře nepříliš obvyklou prosbu. Už jeho první telefonát byl zvláštní - kdo by taky volal veterináři o půl jedenácté v noci, představil se, udal adresu, a poté, po záchvatu hlučného kašle, hovor ukončil?

Duncan byl však hnán zvědavostí. A tak v krásném, pastelově vymalovaném domě sestoupil s mladíkem, který měl očividně zálibu v černé barvě, do jeho "sklepního prostoru." A tam čekal veterináře šok. Místnost byla plná netopýrů v klecích, které byly vystlány kartonem. A na kartonech bylo spousta guána - netopýřího trusu. Jenže to bylo vodnaté a bledé, což byl první náznak, že zvířata jsou nemocná.

Duncan toho viděl už za svou kariéru hodně, ale aby někdo choval netopýry jako mazlíčky doma? Leonard se ale obhajuje tím, že jedině tato zvířata jsou pro něj symbolem svobody. Svobodní? V klecích a v uzavřené místnosti? O tom by se dalo polemizovat...

Jenže teď se vyskytl problém s tím, že netopýři nechtěli žrát, někteří se stali dokonce apatickými. Jak se později ukázalo, problém byl opět ve stravě - červi, které Leonard koupil, byli nemocní, měli v sobě virus, který se přenesl na netopýry. 

Příběh skončil dobře - ale mladík neměl na chov netopýrů doma povolení - to by mu žádný úřad nedal. Duncan tedy stál před dilematem, jestli vše nahlásit, nebo to nechat být. Vždy tu totiž je možnost, že by Leonard mohl od zvířat chytit vzteklinu...

Ale úsměvné příhody střídají i ty smutnější aspekty zvířecího života. A sice neodvratná smrt, někdy milosrdná, jindy nikoliv. Dá se ale racionálně vysvětlit to, že když na rodinné farmě vpíchl Duncan smrtící roztok starému bernardýnovi Leovi, začala všechna zvířata na farmě jako na povel řičet? Kohouti, prasata, krávy, začali jako na povel řičet. Bylo to snad proto, že plakala za kamaráda, který právě odešel na onen svět? 

Život veterináře je opravdu pestrý, někdy úsměvný, někdy vážný, a jindy vyloženě smutný. Ale i přesto stojí za to si zajímavé zápisky veterináře přečíst! 


Hodnocení: Teď přes svátky jsem neměla tolik času na čtení - přípravy, úklid, návštěvy, v televizi spousta pohádek... A fakt jsem neměla chuť na nějaké detektivky nebo thrillery, chtěla jsem něco opravdu odpočinkového. A protože mi přítel k Vánocům koupil tuto knížku, s chutí jsem se pustila do čtení.

Už jsem pár titulů, které se týkaly vyprávění zvěrolékaře, četla. Když jsem si tuto knížku zběžně prolistovala, trochu mě zklamalo, že zde nejsou žádné ilustrace nebo fotografie zvířat - povětšinou v knížkách tohoto typu bývají. Kniha je rozdělena do čtyř částí. I. Psi a kočky vládnou, II. Netopýři, ještěrky a potkani, ach jo, III. Odchody, IV. Umění léčit. 

Jednotlivé příběhy jsou řazeny do krátkých kapitol. Nejvíce mě bavily příběhy o vietnamských prasátkách, a pak také Leonardovi netopýři. Přišlo mi zajímavé i to, jak to vlastně chodí v Kalifornii s praxí veterináře. Velmi mě překvapilo, že je tu prakticky normální, že veterinář jezdí k pacientům domů - co víc, on nemá vlastní ordinaci - tedy takovou menší ano, ale v pojízdné dodávce.

Tahle knížka má vlastně všechno. Je tu humor, napětí, v jedné kapitola i tak trochu romantika. Ale co mě nejvíce při čtení dostalo, byla třetí kapitola, Odchody. Když naše milované zvířátko odejde za duhový most, je to vždycky velká rána. Právě tady bylo poznat, jak je Duncan empatický, jak to hrozně prožíval, ať už musel zvířátku píchnout injekci na uspání, nebo se stal přímým svědkem, když umíralo. 

To bylo velmi silné a emotivní čtení, a přiznám se, že jsem byla dojatá.

Úsměvné a humorné pasáže jsou vyprávěny s lehkostí, opravdu jsem se při čtení bavila. Ale ono to není jen o zvířatech a jejich pánech. Úplně na konci je moc pěkná poučka o duši zvířete, a o tom, že se vlastně ve vztahu paníček - zvíře neustále duševně obohacujeme, ačkoliv si to často neuvědomujeme... 

Musím přidat ještě jeden moc pěkný text, který se v knize objevil. Autor je neznámý, ale myslím, že kdo má doma zvířátko, ztotožní se s tím: 

https://www.psysos.sk/pribehy/duhovy.most

Moji pacienti mají čtyři nohy se mi moc líbila. Příběhy jsou čtivé, pevně věřím tomu, že si autor nic nepřikrášloval. Dvě stě stránek jsem louskala trochu déle, než je u mě obvyklé, ale to je i tím, že byly svátky. 

Dávám osmdesát procent, pokud máte rádi příběhy z říše zvířat, které nejsou jen veselé, ale i smutné, prostě tak, jak je píše sám život, rozhodně doporučuji. Mně udělal tento dárek od přítele moc velkou radost, ideální odpočinkové čtení, ale je fakt, že místy to bylo hodně smutné...

A co Vy? Máte také rádi knížky o zvířatech? Četli jste nějaké zápisky od zvěrolékaře? Zaujala Vás recenze? Dostali jste od Ježíška nějakou hezkou knížku? Napište mi do komentářů!

Děkuji Vám za přečtení a komentáře, přeji Vám všem do nového roku 2024 jen to nejlepší, hlavně hodně zdraví, Vaše Eliss ♥

Komentáře

  1. Ráda čtu knížky o zvířátkách <3 škoda, že tam nebyly fotky, ty tomu určitě chyběly :(... Ségra chtěla být zvěrolékařkou. Máme známého, který je veterinářem. Vzal ji o prázdninách na praxi a ukázal, že je to opravdu hodně náročná práce, jak psychicky, tak fyzicky. Člověk musí být na telefonu 24 hodin denně. Od veterinářky tedy upustila, ale se zvířaty pracuje stále :) také ti přeji krásný nový rok 24 <3!

    OdpovědětVymazat
  2. Mám 3 knížky od veterináře Juliana Nortona , kterej je známej ze seriálu Veterinář z Yokrshiru. Dávají to na Prima Zoom . Jednu z těch knížek mám v angličtině , píše moc hezky.

    OdpovědětVymazat
  3. Já si život bez zvíŕat nedokážu představit, proto věřím, že kniha je fain.
    PF 24🍀

    OdpovědětVymazat
  4. To bude určitě moc pěkná knížka. Děkuji za tip. 🙂
    Ani já jsem během celého prosince moc nečetla. Nebyl čas. Ale jen co se k tomu dostanu, dočtu, co mám rozečteno, a pak se pustím do čtení knih, které jsem našla pod stromečkem.
    Přeji ti krásný nový rok plný zdraví, štěstí, lásky a úspěchů. ❤

    OdpovědětVymazat
  5. Eliss: Čtu teď velmi málo. Ze zvířat dávám přednost koňům a psům. Ale jsou i pěkné knihy o delfínech, velrybách, medvědech, ptácích. Může to být pěkná kniha. Vypůjčím si v knihovně dvě a více knih v bláhové naději, že je do měsíce přečtu a vždy musím prodlužovat výpůjční lhůtu. No, co už. Přeji ti hezký nový rok. Mnoho štěstí, zdraví, lásky a pracovní a osobní pohody. 💖🍷🍾🍻

    OdpovědětVymazat
  6. Eliss, píšu si, brzo půjdu do knihovny, tak se podívám. Přítel měl skvělý nápad na prima čtení a já se na jeho nápadu tak trochu přiživím, pá 👍😉

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Tak si užíváme...

 Co jsem přijela z nemocnice cítím se líp, zvykám si na nový režim s miminkem, je to sice náročné, ale strašně krásné. Porod trval necelé tři hodinky, Julinka se narodila pětadvacátého srpna v 9:14, měřila 48 centimetrů a vážila 2 695 gramů.  Termín jsem měla dvanáctého září, narodila se o maličko dřív, ale je donošené miminko, a to je nejdůležitější. Všechno proběhlo celkem bez komplikací, akorát malá má novorozeneckou žloutenku, ta ale pomalu mizí. Rodila jsem přirozeně, v jednu hodinu v noci mi praskla plodová voda, ani jsem ještě necítila kontrakce, ty přišly až v autě. V porodnici mě vyšetřila doktorka, kontrakce byly ještě slabé, tak mě poslala na pokoj, ale do pár hodin se to začalo tak bolet, že jsem nemohla už ani sedět - a to jsem se předtím ještě na pokoji houpala na balonu, protože to jediné pomáhalo. A pak už se to rozjelo, v lékařské zprávě mám, že porod trval celkem 02:46. No nebylo to nic příjemného, ale řídila jsem se instrukcemi doktorky, ohledně dýchání a tl...

Nezpracované zážitky...

 Dnešní článek bude poměrně osobní, ale stalo se tento týden dost věcí, a mám prostě potřebu se z toho vypsat.  Přítel je už týden pryč, a od pondělí sem začala chodit každý den moje máma i se svým partnerem. Tak nějak mi prostě řekla, že když budu sama doma, musí sem každý den přijít a se vším mi pomoct. Jenže ono jaksi není pořádně s čím. Nakoupím si, sama si zatopím, dřeva do kamen i třísek tu mám nachystaných dost. Takže sem máma prostě vůbec chodit nemusela.  Nemám nic proti tomu, když mi přijde domů návštěva. Jenže máma mi začala být spíše na obtíž, pokud to  mám až takto napsat.  Vrchol všeho přišel ve čtvrtek. To mi přinesla bednu na dřevo s tím, že prostě nemůžu mít dřevo do kamen nachystané v obýváku. Prý jak to tu vypadá, když přijde návštěva... Podotýkám, že dřevo mám u kamen vyskládané do hraničky, kde to snad nikomu vadit nemůže. A že by mi sem domů chodilo tolik návštěv, to se rozhodně říct nedá... První problém byl tedy s dřevem. Druhý problém na...

To je pravé štěstí...

 Nový režim s miminkem se nám už pomalu zabíhá, zítra jdeme k dětské paní doktorce na další kontrolu, Julinka hezky roste, oblečky, které měla velké, už jsou jí pomalu akorát. Pořád intenzivně kojím, malá má hlad co dvě tři hodiny, v noci vydrží někdy i trochu déle, ale nemusím ji kvůli krmení budit.  Fyzicky už se cítím dobře, žádné bolesti nemám, mám dojem, že se to všechno pěkně hojí. Poslední dny mám strašnou chuť na mléčné věci, prakticky pořád piju mléko, jogurty, sýry, ale to je asi kvůli tomu kojení.  Už se nám ten nový režim tak trochu zaběhl. Ale sranda je, že se Julinka skoro vždycky při přebalování buď počůrá nebo pokaká, takže jsem nejprve dala na přebalovací podložku bavlněnou plenu - jenže tu musím pořád dokola přepírat - samozřejmě jich mám několik, ale je to vody a vody! A na tu gumovou přebalovací podložku ji nechci pokládat, protože mi přijde studená.  Už jsme byli i na ortopedii, na ultrazvuk kyčlí, zatím je vše v pořádku, na další jdeme v říjnu....