Přeskočit na hlavní obsah

Knižní recenze 335 Pokoj smrti

 Autor: Jeffery Deaver

Žánr: Thriller, Detektivní, Špionážní 

Mé hodnocení: 50%

Obsah: Desátý případ Lincolna Rhyma. 

Robert Moreno, americký občan žijící už několik let na Bahamách, se jednoho květnového dopoledne stane obětí odstřelovače. Zrovna v hotelovém pokoji poskytuje interview mladému novináři Eduardovi de la Rua. Moreno má velmi protiamerické názory, nenávidí svou rodnou zem, a je evidentní, že se snaží založit hnutí, které má místní občany nabádat k sabotování všeho, co jen trochu zavání Amerikou. 

Jenže při vražedném útoku zemřel i novinář a také Morennův osobní strážce - ty ale zabily rozprsknuté střepy z okna, které se rozletělo po celém pokoji. Vraždu si měla objednat americká vláda na základě tajné informace, že Moreno připravuje teroristický útok. Jenže se ukáže, že vše bylo tak trochu jinak - Moreno chystal nevinný protest, nikoliv žádný atentát.

Ač k vraždě došlo na Bahamách, pořád se jedná o občana s americkou národností. Vyšetřováním v New Yorku je pověřen kapitán Lincoln Rhyme a jeho podřízená Amélie Sachsová. Rhyme je brilantním vyšetřovatelem, před pár lety odešel do výslužby díky poranění míchy, po kterém zůstal trvale upoután na invalidní vozík, a může pohybovat pouze pravou rukou. 

S oběma policisty bude spolupracovat státní zástupkyně Nance Laurelová, která na první pohled působí velmi nepřístupně a rezervovaně. Lincoln se rozhodne do případu jít. Vražda revolucionáře, který už roky pobýval v Jižní Americe, nenáviděl svou vlast a chystal se údajně k teroristickému útoku, to vypadá na zajímavý a zapeklitý případ! 

Jenže vyšetřovat případ takto na dálku je opravdu složitý úkol. Navíc bahamská policie nechce moc s americkými kolegy spolupracovat, dokonce se zdá, že chce případ velice rychle uzavřít. Pachatelem mají být místní drogové kartely, ale Lincolnovi se na tom samozřejmě spousta věcí nezdá. 

Nakonec se Lincoln rozhodne navzdory svému postižení vydat se až na Bahamy, do hotelu South Cove Inn. Zde jej ovšem čeká pořádný šok - pokoj, kde došlo k vraždě, nejenže není zapečetěn, ale dokonce se v něm už pečlivě uklízelo, a natěrač právě nanáší nový nátěr! Jak je možné, že místo činu bylo tak rychle kontaminováno? 

Pro Lincolna byla cesta díky jeho postižení samozřejmě velmi náročná, ale má tu s sebou svého osobního ošetřovatele Thoma a mladého desátníka Rona Pulaskiho. Jenže se tak ocitá v nebezpečné blízkosti odstřelovače. Jenže kdo je vlastně pachatel? 

Nitky totiž vedou až k nejvyšším patrům policejních složek - dle velmi specifické zbraně je očividné, že pachatel je někdo z FBI či CIA. Postupně vycházejí najevo další znepokojivé okolnosti a Lincoln s Amélií zjišťují, že nic není takové, jak se jim mohlo zpočátku zdát. Podaří se jim dosáhnout spravedlnosti, nebo i na ně někde čeká pokoj smrti...? 




Hodnocení: Před mnoha lety jsem od autora Jefferyho Deavera četla snad dvě knížky ze série s vyšetřovatelem Lincolnem Rhymem. Už je to sice pár let, ale velký dojem ve mně nezanechaly, jelikož si už vůbec nepamatuji, o čem byly. Ale před tuším pěti lety jsem viděla film Sběratel kostí v hlavní roli s Angelinou Jolie, a ten se mi líbil.

Pokoj smrti jsem si vypůjčila v knihovně. Chtěla jsem si zase po dlouhé době od Deavera něco přečíst, a na první pohled mě zaujalo grafické zpracování obálky. Ta evokovala na první pohled to, že se bude jednat o krvavý thriller - což já opravdu můžu.

Jenže jsem dostala něco úplně jiného, než jsem očekávala. První kapitoly byly příjemně navnaďující - střelba v hotelu, počátek vyšetřování v New Yorku, četné rozhovory s policejním ředitelstvím a hlavně nová postava v podání rezervované Nance Laurelové. 

Slibný začátek vyšuměl kamsi do ztracena. Problémem je, že se tu strašně moc mluví, a tempo se odvíjí velmi pomalu. Ale zase je čas na to se pořádně seznámit s postavami - matně jsem si pamatovala, že Lincoln je upoután na invalidní vozík, a překvapilo mě příjemně to, jakým směrem se posunul jeho vztah s Amélií, i když byl místy lehce nejednoznačný. 

Jenže dál už to tak pozitivní nebylo. Čekala jsem detektivní thriller, a dostala jsem jakousi překombinovanou splácaninu. Chváli detektivka, pak špionážní román ve stylu Jamese Bournea. Bavila mě jedna postava skrytá tak trochu v pozadí - Jacob - pasáže s ním byly moc pěkně popsané. Ale jinak jsem těch šest set stran dočetla jen s velkým sebezapřením.

Nemastné, neslané, překombinované, příliš velké množství postav, což mi hrozně vadilo, protože jsem se v nich přestávala orientovat. Vyloženě nenávidím v detektivkách dlouhé popisné pasáže - a tady tvořily snad čtvrtinu knihy! Všechny ty popisy zbraní, letounů ráží vystřelených kulek, tohle bylo prostě zbytečné! Přiznám se, že pár pasáží jsem přeskočila - a nemyslím, že bych o něco přišla... 

Detektivní linka byla tím pádem úplně pohřbená pod tím vším nánosem kolem. A už vůbec jsem nepochopila, jak Lincoln přišel na některé indicie, to bylo strašně přitažené za vlasy... Byly tu i napínavé scény, pár pěkných přestřelek, ale to bohužel bylo na dobrou detektivku hrozně málo. Možná pro americké vlastence zajímavé čtení, ale pro milovníky napínavých detektivek tohle rozhodně ne...

A závěr mě také nijak neoslovil Očekávala jsem něco prostě úplně jiného, takže převažuje zklamání. Asi se autor vydal ve své knižní sérii trochu odlišným směrem - Pokoj smrti byl poprvé celosvětově vydán v roce 2013, od té doby napsal také pár dalších nových knih, ale já si od něj zase delší dobu nic nepřečtu.

Dávám padesát procent, protože bylo hrozně těžké se knížkou přelouskat, nebavilo mě to, a příští týden už si vůbec nebudu pamatovat, o čem to vlastně celé bylo... Velká škoda! Dnes tedy knížku doporučit nemůžu, raději sáhněte po jiném autorovi...

A co Vy? Viděli jste film Sběratel kostí? Četli jste nějakou knihu od Jefferyho Deavera? Znáte tuto knižní sérii? Máte rádi špionážní thrillery? Zaujala Vás recenze? Napište mi do komentářů!

Děkuji Vám za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥

Komentáře

  1. Taky jsem si kdysi půjčovala v knihovně Deavera a docela hojně , i když to bylo spíš proto ,že jsem už neměla"kam sáhnout" , ale mám to podobně - taky už si moc nepamatuju obsahy příběhů . Nic, co by ve mě nějak zůstalo . Raději mám jiný autory .

    OdpovědětVymazat
  2. Já mám Deavera docela ráda. Četla jsem od něj pár knížek s Lincolnem (ale tuhle konkrétní ne) a pak sérii s Colterem Shawem. Některé mi sedly víc, jiné míň... (ale vyloženě negativně jsem nehodnotila žádnou). Tahle by mi podle tvého popisu asi moc neseděla, špionážní motivy mne až tolik neberou.

    OdpovědětVymazat
  3. Kriminálky mám ráda, ale díky tvé recenzí se po knizce shánět nebudu. Díky

    OdpovědětVymazat
  4. od autora jsem nic osobně nečetla, ale kupovala jsem jej kamarádce :) ta má jeho knihy ráda :)

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

To je pravé štěstí...

 Nový režim s miminkem se nám už pomalu zabíhá, zítra jdeme k dětské paní doktorce na další kontrolu, Julinka hezky roste, oblečky, které měla velké, už jsou jí pomalu akorát. Pořád intenzivně kojím, malá má hlad co dvě tři hodiny, v noci vydrží někdy i trochu déle, ale nemusím ji kvůli krmení budit.  Fyzicky už se cítím dobře, žádné bolesti nemám, mám dojem, že se to všechno pěkně hojí. Poslední dny mám strašnou chuť na mléčné věci, prakticky pořád piju mléko, jogurty, sýry, ale to je asi kvůli tomu kojení.  Už se nám ten nový režim tak trochu zaběhl. Ale sranda je, že se Julinka skoro vždycky při přebalování buď počůrá nebo pokaká, takže jsem nejprve dala na přebalovací podložku bavlněnou plenu - jenže tu musím pořád dokola přepírat - samozřejmě jich mám několik, ale je to vody a vody! A na tu gumovou přebalovací podložku ji nechci pokládat, protože mi přijde studená.  Už jsme byli i na ortopedii, na ultrazvuk kyčlí, zatím je vše v pořádku, na další jdeme v říjnu.  Je úžasné pozorova

Tak si užíváme...

 Co jsem přijela z nemocnice cítím se líp, zvykám si na nový režim s miminkem, je to sice náročné, ale strašně krásné. Porod trval necelé tři hodinky, Julinka se narodila pětadvacátého srpna v 9:14, měřila 48 centimetrů a vážila 2 695 gramů.  Termín jsem měla dvanáctého září, narodila se o maličko dřív, ale je donošené miminko, a to je nejdůležitější. Všechno proběhlo celkem bez komplikací, akorát malá má novorozeneckou žloutenku, ta ale pomalu mizí. Rodila jsem přirozeně, v jednu hodinu v noci mi praskla plodová voda, ani jsem ještě necítila kontrakce, ty přišly až v autě. V porodnici mě vyšetřila doktorka, kontrakce byly ještě slabé, tak mě poslala na pokoj, ale do pár hodin se to začalo tak bolet, že jsem nemohla už ani sedět - a to jsem se předtím ještě na pokoji houpala na balonu, protože to jediné pomáhalo. A pak už se to rozjelo, v lékařské zprávě mám, že porod trval celkem 02:46. No nebylo to nic příjemného, ale řídila jsem se instrukcemi doktorky, ohledně dýchání a tlačení, pa

Nezpracované zážitky...

 Dnešní článek bude poměrně osobní, ale stalo se tento týden dost věcí, a mám prostě potřebu se z toho vypsat.  Přítel je už týden pryč, a od pondělí sem začala chodit každý den moje máma i se svým partnerem. Tak nějak mi prostě řekla, že když budu sama doma, musí sem každý den přijít a se vším mi pomoct. Jenže ono jaksi není pořádně s čím. Nakoupím si, sama si zatopím, dřeva do kamen i třísek tu mám nachystaných dost. Takže sem máma prostě vůbec chodit nemusela.  Nemám nic proti tomu, když mi přijde domů návštěva. Jenže máma mi začala být spíše na obtíž, pokud to  mám až takto napsat.  Vrchol všeho přišel ve čtvrtek. To mi přinesla bednu na dřevo s tím, že prostě nemůžu mít dřevo do kamen nachystané v obýváku. Prý jak to tu vypadá, když přijde návštěva... Podotýkám, že dřevo mám u kamen vyskládané do hraničky, kde to snad nikomu vadit nemůže. A že by mi sem domů chodilo tolik návštěv, to se rozhodně říct nedá... První problém byl tedy s dřevem. Druhý problém nastal, když se přesunula