Přeskočit na hlavní obsah

Knižní recenze 311 Dva krůčky po mokrém písku

 Autor: Anne-Dauphine Juliandová

Žánr: Podle skutečné události, Autobiografický

Mé hodnocení: 60%

Obsah: Anne-Dauphine by měla zrovna prožívat to nejkrásnější období svého života. S dvouletou dcerkou Thais je na mateřské dovolené, takže se může plně věnovat i staršímu synovi, čtyřletému Gaspardovi. A do toho je znovu těhotná - do rodiny za pár měsíců přibyde další malá holčička!

Pohodu zkalí ale zdánlivá maličkost. Na rodinném výletě, na jedné vlahé pláži v Bretani Anne-Dauphine všimne, že Thais chodí zvláštně. Stopy v písku, které za sebou holčička zanechává, ji jen utvrdí v podezření, že něco není v pořádku. A navíc také nohu vytáčí zvláštním směrem ven.

Zašla s ní tedy k lékaři. Snad je Thais trošku opožděná ve vývoji, třeba bude mít sklon k plochým nohám, či půjde o nějakou jinou banalitu. Ortoped ale nic zvláštního neobjeví. Radí počkat rok, dokud se to samo neurovná, a pak se eventuálně znovu objednat k vyšetření. Jenže rok je dlouhá doba - na tom se shodne Anne i se svým manželem Loicem. 

Rozhodnou se tedy zajít na neurologii. K podivnému stáčení nožičky se totiž u Thais objeví i občasný třes rukou, a podle učitelek z mateřské školky už se jindy veselá dívenka tak moc neusmívá, působí spíše velmi zasmušile. To všechno ale může být důsledek Annina těhotenství - takto přeci může reagovat na budoucí přítomnost nového člena rodiny.

Série vyšetření, včetně těch velmi nepříjemných - biopsie kůže, lumbální punkce a magnetická rezonance nakonec potvrdí šokující diagnózu. Thais je nevyléčitelně nemocná, trpí metachromatickou leukodystrofií. Buňky při tom neprodukují jeden specifický enzym, který má zpracovávat lipidy.

Díky tomu dochází k pomalému ničení pláště nervů, který umožňuje přenos nervového vzruchu. Nervy tedy začnou postupně ochabovat.

Postupně nemoc paralyzuje celý nervový systém - motorické funkce, řeč, zrak, sluch, a dojde až k životně důležitým orgánům... Doba dožití je dva až pět let, léčba neexistuje, jen zmírnění příznaků... Dívenka má dětskou, nejhorší formu nemoci, a nemá naději na uzdravení...

Jak se vyrovnat s tím, že Thais je takto těžce nemocná? Anne své dceři dá velký slib: "Budeš mít krásný život. Jiný život, než mají ostatní holčičky, ale život, na který budeš moci být pyšná. Nikdy ti nebude chybět láska!" 

Jenže ten pravý boj celou rodinu teprve čeká. Je totiž možné, že i nenarozené miminko může být stejně postižené - zvláště, pokud to bude děvče... Ale u novorozence by se dalo propuknutí nemoci zabránit, ale je potřeba spousta složitých operací... 

Skutečný příběh plný odvahy, bolesti, smutku, ale hlavně lásky. Protože i když je Thais těžce nemocná, nikdy neztratila touhu dívat se na svět kolem pozitivně a s láskou, ač si s ní a celou rodinou osud tak krutě pohrál...



Hodnocení: Tuto knížku jsem si půjčila v městské knihovně. Zvlášť na poličce tam byl velký výběr titulů z nakladatelství Motto, z edice Skutečné příběhy. Už jsem celkem přesycená detektivek a thrillerů, tak jsem si chtěla přečíst něco jiného. Ale romantické příběhy mě moc neberou, takže jsem si říkala, že bude fajn si přečíst něco ze života.

Jako první musím zmínit, že jde o nejsmutnější knihu, kterou jsem kdy četla. Autorka velmi barvitě líčí průběh nemoci, to, jak její dcerka postupně chřadne a chátrá, a ona je přitom jako matka nablízku a všechno to sleduje, prožívá... 

Místy jsem měla chuť přestat číst a raději sáhnout po něčem veselejším. Je to opravdu hodně pochmurné čtení. Co mi ale vadilo, byl vypravěčský styl. Jasně - to, že vaše dítě těžce onemocní, je bezesporu strašné. Ale celé mi to nějak nesedlo. Možná to byl záměr, a Anne to chtěla celé líčit tak trochu z odstupu, bez emocí. Vzhledem k tomu, že studovala žurnalistiku a pracovala v novinách, mohlo to být trochu lepší...

Tohle téma bylo opravdu těžko stravitelné. Když pominu nezáživný slovosled, strohé věty, opakující se slova, místy silnou příchuť patosu, tak se jedná o velice silný příběh. Hlavně tedy obdivuji to, že Anne byla schopná svou trýznivou životní zkušenost přenést na papír. 

Ale pořád platí, že v případě této knížky obsah převažuje nad formou, alespoň trochu si pohrát se slovosledem, upravit jednotlivé věty... Dva krůčky po mokrém písku bylo tak trochu i poučným čtením. Až do té doby jsem neměla tušení, že existuje takto strašná nemoc. A přitom stačí dva špatné geny, které rodiče předají svému miminku, to je prostě neštěstí... 

Hodně syrové, nepříjemné čtení, rozhodně nedoporučuji těm, co se chtějí při čtení naladit na veselejší notu! Hodnotím šedesáti procenty, protože moje výhrady jsou celkem velké, ale i tak nemůžu říct, že by se mi kniha nelíbila. Jen to hrozně smutné a tragické čtení. Bohužel, ale i takové životní příběhy osud někdy napíše...

A co Vy? Máte rádi knihy podle skutečných událostí? Máte raději veselejší knihy? Nebo je Vás jedno, co zrovna čtete? Napište mi do komentářů!

Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥

Komentáře

  1. Moje nejoblíbenější žánry jsou taky detektivky . Ráda si přečtu i o druhý světový válce a mám ráda knížky od dua Mornštajnová a Tučková . Když chci zvolnit , ráda si přečtu cokoliv od Táni Keleové Vasilkové . Má sice příběhy o ženách s rodinami , což nemí můj případ , ale i tak hlavním hrdinkám rozumím .

    OdpovědětVymazat
  2. Knihy podle skutečných příběhů moc rád nemám.
    Čtu, abych se oprostil od reálných problémů a vyčistil si hlavu.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Tak už...

  ...jsme doma i s Julinkou, obě jsme v pořádku, až se dám trochu víc dohromady napíšu víc... Je to náročné, ale hrozně krásné... ♥♥

To je pravé štěstí...

 Nový režim s miminkem se nám už pomalu zabíhá, zítra jdeme k dětské paní doktorce na další kontrolu, Julinka hezky roste, oblečky, které měla velké, už jsou jí pomalu akorát. Pořád intenzivně kojím, malá má hlad co dvě tři hodiny, v noci vydrží někdy i trochu déle, ale nemusím ji kvůli krmení budit.  Fyzicky už se cítím dobře, žádné bolesti nemám, mám dojem, že se to všechno pěkně hojí. Poslední dny mám strašnou chuť na mléčné věci, prakticky pořád piju mléko, jogurty, sýry, ale to je asi kvůli tomu kojení.  Už se nám ten nový režim tak trochu zaběhl. Ale sranda je, že se Julinka skoro vždycky při přebalování buď počůrá nebo pokaká, takže jsem nejprve dala na přebalovací podložku bavlněnou plenu - jenže tu musím pořád dokola přepírat - samozřejmě jich mám několik, ale je to vody a vody! A na tu gumovou přebalovací podložku ji nechci pokládat, protože mi přijde studená.  Už jsme byli i na ortopedii, na ultrazvuk kyčlí, zatím je vše v pořádku, na další jdeme v říjnu.  Je úžasné pozorova

Tak si užíváme...

 Co jsem přijela z nemocnice cítím se líp, zvykám si na nový režim s miminkem, je to sice náročné, ale strašně krásné. Porod trval necelé tři hodinky, Julinka se narodila pětadvacátého srpna v 9:14, měřila 48 centimetrů a vážila 2 695 gramů.  Termín jsem měla dvanáctého září, narodila se o maličko dřív, ale je donošené miminko, a to je nejdůležitější. Všechno proběhlo celkem bez komplikací, akorát malá má novorozeneckou žloutenku, ta ale pomalu mizí. Rodila jsem přirozeně, v jednu hodinu v noci mi praskla plodová voda, ani jsem ještě necítila kontrakce, ty přišly až v autě. V porodnici mě vyšetřila doktorka, kontrakce byly ještě slabé, tak mě poslala na pokoj, ale do pár hodin se to začalo tak bolet, že jsem nemohla už ani sedět - a to jsem se předtím ještě na pokoji houpala na balonu, protože to jediné pomáhalo. A pak už se to rozjelo, v lékařské zprávě mám, že porod trval celkem 02:46. No nebylo to nic příjemného, ale řídila jsem se instrukcemi doktorky, ohledně dýchání a tlačení, pa