Mezinárodní den ztracených dětí

 Jsou významné a mezinárodní dny, které jsou poučné, například z hlediska zdravotního, či tak trochu ulítlé - například Světový den koktejlů - pro mě jakožto téměř abstinenta tak trochu zbytečný svátek... Ale pak jsou tu dny, u kterých bychom si měli v kalendáři udělat červený puntík, a každoročně si vzpomenout.

Jedním z nich je zaručeně i Mezinárodní den ztracených dětí, který připadá na pětadvacátého května. 

Na úvod napíši krátkou citaci z webových stránek: Jedním ze symbolů Mezinárodního dne ztracených dětí jsou květiny - pomněnky, které jak už slyšíme v názvu nám naznačují: "Nezapomeň na mě." 

Děti jsou to nejcennější, co naše společnost má. Děti jsou naše budoucnost, jsou odrazem nás samotných. Já sama zatím děti nemám, a tak si ani nedovedu představit, jak se o ně maminky a tatínci musí bát. Pamatuji si, že když jsem byla na prvním stupni základky, tak o mě rodiče měli starosti. Aby se mi něco nestalo, vždycky chtěli vědět, kam jdu ven a s kým, i kdyby to mělo být jen na sousední kopec.

Když jsem si na stěžovala kamarádce, odpověděla mi toto: "Rodiče tě mají moc rádi a proto o tebe mají strach. Nechtějí, aby se ti něco stalo. Je to sice trochu otrava, ale moji rodiče jsou stejní. Buď ráda, že tě mají taky tak moc rádi!" 

Dnes jsem rodičům za jejich starostlivost vděčná. Opravdu.

Malé děti jsou často důvěřivé, nebojí se cizí dospělé osoby, protože prostě nevědí, že ne všichni jsou milí a hodní, ale že jim také mohou ublížit.

Když jsem při psaní tohoto článku pročítala statistiky, které se týkají ztracených dětí, tak jsem byla opravdu v šoku. Netušila jsem, že je to až tak zlé.

Jen v Česku se ročně ztratí pět tisíc dětí. Ano, drtivá většina z tohoto počtu se najde - nejčastěji jde o únos dítěte, kterého se dopustí jeden z jeho rodičů. Po rozvodu manželů je dítě ve střídavé péči, a maminka či tatínek se najednou rozhodne, že chce mít dítko jen pro sebe, takže ho sbalí, odjede neznámo kam, a nechce roli toho druhého rodiče brát v potaz.

Ale pak tu jsou pohřešované děti, které se už nikdy nevrátily domů, rodiče o nich nemají žádné zprávy. Nevědí, jestli je jejich potomek někde v zahraničí žije pod úplně jinou identitou a vede spokojený, naplněný život, nebo zda je již bohužel po smrti. Nechci, aby tato slova vyzněla nějak necitlivě - ale ta nejistota musí být pro rodiče naprosto šílená.

V celé Evropské unii se ztratí dítě každé dvě minuty... 

Často také dochází k případům, kdy dítě uteče z domova dobrovolně. Na vině může být všelicos - hádky rodičů, strach říct doma o špatné známce z písemky, nebo nějaké prožité trauma. Těmto útěkům může předejít i telefonát na Linku bezpečí. V roce 2016 tato linka pomohla 300 dětem, které utekly z domova.

Myslím, že Linka bezpečí pro děti je skvělý projekt - když dítě opravdu nemá nikoho kolem sebe, s kým si může o problému pohovořit, tak vyškolený operátor je ideální volba. Navíc tato linka je dostupná prakticky neustále, což je další plus.

Pětadvacátý květen nebyl jako Mezinárodní den ztracených dětí vybrán náhodně. Pětadvacátého května roku 1979 se šestiletý chlapec Etan Patz z New Yorku vydal poprvé sám do školy - respektive tedy na zastávku školního autobusu.

Chlapec den předtím doslova uprosil svoji maminku, aby jej pustila samotného. Nakonec souhlasila, ač se jí tato představa vůbec nelíbila. Jenže chlapec se odpoledne ze školy nevrátil.

Rodiče ho začali hledat a zjistili, že Etan ve škole vůbec nebyl. Dokonce ani nenastoupil do školního autobusu... Hned ten večer rodiče zalarmovali policii a začalo intenzivní vyšetřování, kterého se zúčastnilo více než sto policistů. Chlapcova tvář byla promítána na obrazovkách na Times Square, po městě se objevila spousta plakátů, a také se objevil na krabicích od mléka. 

Jenže vše bylo marné. Až v roce 1985 došlo k události, která zpočátku vypadala jako zlomová. Jako hlavní podezřelý se ukázal Jose Ramos - šlo o přítele bývalé Etanovy chůvy. Jose byl totiž již v minulosti trestán za sexuální napadení nezletilého. 

Důkazy proti němu nebyly ale nijak silné, ale i přesto byl Ramos uvězněn - v souvislosti s jiným případem zneužití dítěte. V roce 1991 vynesl informátor z věznice, který byl s Ramosem na cele šokující informaci. Ramos prý ví, co se s chlapcem stalo!

Dokonce nakreslil podrobný plánek Etanovy trasy školního autobusu... Jenže i přesto nedošlo k jeho stíhání, hledala jsem další informace, a Ramos byl propuštěn v roce 2012.

Etanovo tělo nebylo nikdy nalezeno, a devatenáctého června roku 2001 byl úředně prohlášen za mrtvého.

I v naší republice jsou stále pohřešované děti, jejichž osud je nejasný. A spousta těchto zmizení je nevysvětlitelná, a doslova z nich mrazí v zádech. Jen ta představa, že i ve vašem městě či obci může bydlet člověk, který vědomě ublíží dítěti, je hrůzná.

A naprosto nepochopitelné je to, že vlastnímu dítěti dovede nejvíce ublížit rodič - člověk, který nám dal život, který by nás měl celý život ochraňovat a chtít pro nás vždycky jen to nejlepší...

Ve videu výše autor vybral pět případů záhadných zmizení dětí v Česku. Už před pár lety jsem zde na blogu psala o případu zmizení čtrnáctileté Ivany Koškové, která zmizela 13. července roku 1997 při cestě na kole do Svijanského Újezdu, kam se vypravila za svou tetou po půl šesté večer.

Jenže tam nikdy nedojela - a z Příšovic, odkud dívka vyjela, to je podle Google Maps kolem sedmi minut cesty - dejme tomu, že svižná jízda na kole by mohla zabrat čtrnáctileté dívce pět minut. U křižovatky na Loukov se ještě Ivana pozdravila se spolužačkou, a dál už není o jejím osudu nic známo.

Nebyla nalezena ani ona, dokonce ani kolo, kterém jela, případně nějaké stopy na silnici, které by naznačovaly to, že se Ivana stala obětí nešťastné autonehody.  Ale dost důležitou indicií je to, že zde kolem data zmizení dívky vrcholily Svijanské pivní slavnosti, v okolí se tedy pohybovalo mnoho cizích lidí - odhadovaný počet návštěvníků byl kolem sedmi tisíc...

Stát se mohlo prakticky cokoliv - banda opilých mladíků Ivanu srazila autem, v bezvědomí či mrtvou ji naložili do auta, a předtím ještě rychle zametli stopy po tom, co se stalo. Nebo se snad stala obětí náhodného únosu? Posledním důvěryhodným svědkem, který viděl Ivanku naživu, je Žaneta B.

Ta vypověděla, že Ivanu viděla u svijanského hřbitova. A všimla si, že ve směru od Svijanského Újezdu jdou Ivaniným směrem dva muži, nápadně zrychlenou chůzí. Nenesli s sebou žádná zavazadla, batohy. Jejich věk dívka odhadovala na třicet až pětatřicet.

Žaneta B. byla popsána okolím jako důvěryhodná - proč by si někdo vymýšlel takovou věc? Ale nikdy se nepodařilo vypátrat, kdo byli ti dva muži. Policie nikdy nedostala v případu nějakou přínosnou stopu, nezaznamenala prakticky žádný posun.

Ivanka se už nikdy nevrátila domů a nikdo neví, co se stalo, a kdo je za její zmizení zodpovědný. V červenci 2017 byl případ prohlášen za promlčený, takže i kdyby se podařilo najít pachatele, nehrozí mu prakticky žádný postih... Já jen doufám, že ten člověk, co má na svědomí její smrt či únos, shoří zaživa v pekle...

Hrozně bych si přála, aby se už žádné dítě na světě nestalo pohřešovaným. Aby se mezi námi nenašli zrůdy, které ublíží nevinnému dítěti. A aby se děti cítily tak bezpečně a milovaně, aby je už nikdy nenapadlo ani uvažovat o útěku z domova...

Je důležité si Mezinárodní den ztracených dětí každý rok připomínat. Já tak činím alespoň článkem na blogu...

Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥