Přeskočit na hlavní obsah

Pomněnkový den

 Ráda píšu o významných a mezinárodních dnech, protože ne všechny jsou tak notoricky známé, a rozhodně stojí za zmínku. Až letos se však na stránkách, kde pravidelně sleduji na který den daný svátek připadá, objevil aktualizovaně Mezinárodní den ztracených dětí.

Překvapeně jsem zjistila, že připadá už na zítřek pětadvacátého května. Neměla jsem ani ponětí, že je i taková mezinárodní připomínka na děti, které se už nikdy nevrátily domů. Když jsem však zjistila, že u nás je známější pod názvem Pomněnkový den, už jsem byla doma. Pomněnkový den byl loni nebo předloni připomínám ve zprávách v jedné reportáži, na to si pamatuji.

Určitě bude reportáž v televizi i zítra. Na YouTube jsem našla dva roky starou reportáž z pořadu ČT Na stopě.


Poprvé jsme mohli osvětu Pomněnkového dne zaznamenat v České republice již v roce 2004. Historicky však kořeny Mezinárodního dne ztracených dětí sahají již do roku 1983, poprvé jej takto určil prezident Spojených států Ronald Reagan. 

Pětadvacátý květen však není jen tak náhodně vybrané datum. 

Pětadvacátého května roku 1979 totiž v New Yorku zmizel šestiletý chlapec Etan Patz. Onoho květnového dne šel poprvé sám do školy. Respektive tedy na zastávku, kde jej měl vyzvednout školní autobus. Tam však podle všeho vůbec nedorazil, protože ve škole Etan celý den nebyl, a domů se pak již nevrátil.

Naposledy viděla živého Etana jeho matka brzy ráno, když se chystal do školy. Smutný fakt je i ten, že Etan matku doslova uprosil, aby jej pustila samotného, protože je prý už velký a nechce si připadat před ostatními dětmi hloupě, když jej stále někdo z rodičů doprovází na autobus...

Když se chlapec nevrátil odpoledne domů, rodiče začali panikařit a večer již zalarmovali policii. Ta se okamžitě pustila do pátrání, které bylo v mnoha ohledech přelomové.

I když v roce 1979 nebyly ještě takové možnosti rychlého šíření informací, jako je tomu dnes, přesto se chlapcova fotka objevila na krabicích od mléka, a dokonce i na velké obrazovce na slavném Times Square. Samozřejmostí byly i tištěné letáky vylepené ve výlohách a na sloupech elektrického napětí. 

Bohužel bylo pátrání zcela bezvýsledné, vše uvízlo ve slepé uličce. 

V roce 2012 došlo k znovuotevření případu, protože k podílu na Etanově smrti se doznal muž jménem Hernandez, který v roce 1979 pracoval v hospodě poblíž autobusové zastávky, kam měl chlapec tehdy namířeno. Hernandez na policii vypověděl, že nalákal chlapce do prázdného obchodu na limonádu, kde pracoval.

Tam měl chlapce začít škrtit a ještě položivého jej odhodit do kontejnerů na odpadky o několik bloků dál. Jenže Hernandez později své tvrzení odvolal a příliš zastání neměla jeho výpověď ani u poroty a soudce, neboť ti jeho výpověď smetli ze stolu jako "šílenou pohádku plnou bludů a nesmyslů a muž byl osvobozen.

V roce 2015 ale došlo k přezkoumání případu, a tentokrát byl díky názoru nové poroty Hernandez shledán vinným, a odsouzen na pětadvacet let do věznice s nejvyšší ochrannou. 


Bohužel pohřešované, ztracené děti se nevyhýbají ani našim končinám. Pořád je všude tolik zla a násilí, a to, že někdo ublíží malému bezbrannému nevinnému dítěti, je ta nejhorší zrůdnost a někteří jedinci si za své činy ani nezaslouží být bráni jako lidé, protože bych pro ně měla jen ta nejhorší pojmenování.

Nejvíce mi v paměti utkvěla velká pátrací akce v terénu a mediích, kdy 13. října 2010 zmizela v pražské Troji devítiletá Anička Janatková. Kolem jedné hodiny odpoledne se rozloučila v ulici Pod Písečnou s kamarádkami, a od té doby ji již nikdo neviděl.

Již o den později byla nasazena helikoptéra a policejní psovodi, jelikož tu bylo vysoké podezření na to, že dívku někdo unesl. Otec dívky, Miloš Janatka, byl totiž úspěšný podnikatel, a prostřednictvím médií nabídl případnému pachateli výkupné ve výši 3.5 milionů, pokud se Anička vrátí v pořádku domů. 

Na výzvu nikdo nereagoval, sice se ozývali údajní očití svědkové, kteří zaručeně viděli dívku živou, ale tyto informace se ukázaly jako nepravdivé. Nepomohlo ani pátrání v zahrádkářské kolonii obývané bezdomovci.

Nakonec se poblíž místa, kde dívka zmizela, podařilo objevit její batoh a tašku s pitím. Toto bylo skryto pod těžkou deskou, takže bylo evidentní, že věci rozhodně nemohla schovat dívenka. 

Bohužel, šestnáctého března 2011 došlo v pražské Troji k nálezu ostatků, které podle následné pitvy patřily Aničce. Tělo bylo nalezeno díky teplejším klimatickým podmínkám, které nalákaly zvěř, a ta poodkryla ostatky. Podle tvrzení policie byla dívka zahrabána pod zemí tak hluboko, že ji nemohli pomoci vypátrat ani speciálně vycvičení psi...

Bylo evidentní, že Anička zemřela násilnou smrtí. Policie měla velice brzy vytipovaného pachatele, kterým byl pedofil Otakar T. Ten v té inkriminovanou dobu dívčina zmizení pracoval na stavbě kousek od místa, kde byla dívka naposledy viděna.

Otakar se k vraždě nikdy nepřiznal, ač všechny důkazy, jak přímé či nepřímé svědčily proti němu. Odmítl vypovídat na detektoru lži, což také značilo to, že o případu ví mnohem více než je ochoten přiznat.

Nikdy se nepodařilo Tomkovi prokázat účast na smrti Aničky, ale když se jednadvacátého března pokusil ve vězeňské cele o sebevraždu, bylo to de facto přiznání viny. Tomek o dva dny později v nemocnici zemřel, a policie o měsíc později případ uzavřela úplně. 

I mně tedy přijde, že v tom Tomek musel mít prsty. Co jiného než výčitky svědomí, které nemohl unést, jej dohnalo k tomu, aby dobrovolně skoncoval se životem? 

Nejhorší je to celé pro rodiče malé Aničky, protože takovým způsobem přijít o dítě, strašně dlouhou dobu nevědět, co se mu stalo, kde je zda je ještě naživu či nikoliv, to musí být opravdové peklo na zemi. Děti zatím nemám, ale vím, že až je jednou budu mít, tak se pro mne stanou tím nejcennějším na světě.


Děti a hlavně tedy dospívající se někdy ztrácejí i de facto dobrovolně. Což je také hodně smutné a tíživé téma.

Útěk z domova, od rodiny, kamarádů, od jistot a zázemí, to je pro některé děti jediné východisko, které je v dané chvíli napadne. Příčiny mohou být zdánlivě triviální, od strachu z reakce rodičů na špatnou známku či vysvědčení, až po silně dysfunkční vztahy v rodině, kde může být dítě i fyzicky zneužíváno.

Dle tabulek mají větší tendence utíkat z domova dívky, a to nejčastěji mezi dvanáctým a šestnáctým rokem. Každý útěk je velkým voláním o pomoc. I tady je ale třeba rozlišovat, zda jde o útěk promyšlený, naplánovaný třebas i měsíce dopředu, nebo o zkrat a krátkodobou záležitost, která je jen jakýmsi vzdorem a dítě se většinou po pár hodinách může vrátit domů.

Moje dobrá kamarádka Eva mi před pár lety vyprávěla, že asi ve třetí třídě na základce dostala první pětku z češtiny. Máma na ni byla hodně přísná, takže Eva se bála přijít domů s tím, že má v žákovské pětku. Hodinu stála v opačné části ulice, kde bydlela, a nakonec si jí všimla sousedka a ptala se jí, proč nejde domů.

Eva dostala hysterický záchvat a začala křičet, že se domů nesmí vrátit, protože ji rodiče doma určitě strašně vynadají a ona má hrozný strach. To vše kvůli pětce. Nakonec to vygradovalo tak, že Eva chtěla utéct někam pryč, ale sousedé ji chytli za aktovku a zavolali rodiče, aby si pro ni přišli.

Někdo si může říci, že si holka udělala jen ostudu a chovala se hloupě. Já si to ale nemyslím. Dětská mysl je hrozně zranitelná, a navíc v kombinaci s přísností Eviných rodičů to mohlo dospět až do takového řešení celé, na první pohled banální situace. 

Je velice důležité myslet na ztracené děti, nezapomínat jejich příběhy a stále doufat, že se jednou vrátí domů. Jak už jsem psala v úvodu, není pro mě horšího zločinu než toho, kterého se někdo dopustí na malém, bezbranném nevinném dítěti...

Dnes to bohužel není moc pozitivní čtení, ale na toto téma jsem prostě musela pár řádků napsat...

Děkuji za přečtení a komentáře, přeji pohodové úterý, Vaše Eliss ♥

Komentáře

  1. Je dobře, že se jako společnost zvladame bavit i o méně pozitivních tématech. Každá zmínka možných následků je možná neviditelnou pomocí lidem, co secto mohlo málem stát. Díky za článek, Eliss. :)

    OdpovědětVymazat
  2. Netušila jsem,že je takový den.Bohužel život není jenom pozitivní a je potřeba si takové smutné osudy dětí připomínat,aby se na ně nezapomnělo. A doufám,že jich bude čím dál méně.Některé příběhy znám asi z Youtube.Od nás je nevyjasněné zmizení také jedné dívky.Zrovna dnes jsem o některých dětech četla.Možná právě díky tomu dnu.
    Eli,měj se hezky

    OdpovědětVymazat
  3. Děti je to nejcennější, co na světě člověk může mít a největší štěstí je, když vyroste ve zdraví a klidu v dobrého člověka. Nikdy by neměli rodiče přežít své děti, to musí být neskutečně kruté. Obávám se, že dnešní dost krutý svět připravil děti o kus bezstarostného a hravého dětství.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já měl skvělé dětství, tak snad to tak nakonec plošně nedopadlo.

      Vymazat
  4. Mám slzy v očích. Je to strašné. O Pomněnkovém dni jsem nevěděla. Díky moc za tuto informaci. Ano, přesně, případ Aničky si velmi dobře pamatuji. Je to něco strašného a je mi z toho nanic. Souhlasím s tebou, že v tom měl ten chlap prsty. Před dvěma měsíci utekl můj dlouholetý kamarád. Hledali ho a našli mrtvého u kolejí - sebevražda... Tohle by se nemělo dít.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Host (2020)

 Pro horory jsem měla odjakživa slabost. Nejraději mám ty vyloženě duchařské, plné lekaček a hutné tajuplné atmosféry. Předevčírem jsem si hledala na ulozto horory z loňského roku. Napsala jsem do vyhledávače žánr horor, rok 2020, a listovala jsem si seznamem výsledků. Když mě některý film zaujal, vyhledala jsem si o něm na československé filmové databázi o čem vůbec je, a také hodnocení ostatních diváků. A moje volba padla nakonec na britský horor Host. Na první pohled mě překvapilo to, že film nemá ani hodinku, jen šestapadesát minut. Jsem příznivcem kratších filmů, pokud má film více než dvě hodiny, těžko se na něj pak už soustředím, ideální je ta hodinka a čtvrt. Podle popisu film nevypadal špatně. Doba koronavirová ovlivnila snad úplně všechny součásti běžného života. Jsme více na sociálních sítích, případně v kontaktu přes webové kamery či mobily. Na jednu stranu nás to sbližuje, ale jistým způsobem i vzdaluje od toho pravého sociálního kontaktu. Pětici mladých kamarádek napadne

Příjmení a my

 Nedávno jsem u jedné celkem populární blogerky, která se zabývá tematicky vším možným, narazila na zajímavý článek na téma přechylování ženských příjmení. Článek mě zaujal, a já s překvapením zjistila, že sněmovna schválila návrh, že ženy se budou moci svobodně rozhodnout, zda chtějí mít v občance koncovku -ová. Dnešní doba je hodně tolerantní k různým gender skupinám, k tomu, aby se nikdo nestyděl za svou sexuální orientaci a za to, zda se cítí či necítí ve svém těle pohodlně. Nedovedu si představit, jaké to je, být v mužském těle, a přitom se cítit jako žena.  Nikoho neodsuzuji, moje kamarádka z intru mi před nějakou dobou psala, že ve svých pětadvaceti letech zjistila, že ji přitahují muži i ženy, a ona sama se stylizuje spíše do "mužské podoby." Trochu zvláštní. Ale dokud mi tím nikdo neubližuje, nikdo mi nevnucuje to, že se mám nějak přeorientovat, jsem ochotna to respektovat. Sice tomu úplně nerozumím, protože mě vždycky přitahovali a snad i přitahovat nadále budou muž

Knižní recenze 225 Jack a fazole

  Autor: Ed McBain Žánr: Detektivní Mé hodnocení: 75% Obsah: Advokát Matthew Hope, žijící ve floridském městečku Calusa, to nemá rozhodně vůbec jednoduché. Nejprve dostane v baru nakládačku od dvou rozparáděných kovbojů, když se zastal své přítelkyně Dale, a nakonec, ještě ten večer, mu Dale řekne, že se s ním rozchází.  A k dovršení toho všeho Matthewovi zavolá jeho přítel, detektiv od policie Morris Bloom a oznámí mu, že jeden z jeho klientů, dvaadvacetiletý mladík Jack McKinney byl zavražděn. Byl nalezen ve svém domě s devatenácti bodnými ranami v zádech. Nepořádek v domě naznačuje, že vrah něco hledal. Podařilo se mu to však najít? Matthew pro Jacka zařizoval prodej zemědělské usedlosti pro pěstování fazolí. Majitel a prodávající, Avery Burrill tvrdí, že má v ruce platnou kupní smlouvu, a požaduje své peníze zpět. Záhadou je i to, že mladík chtěl koupit pozemek právě pro pěstování fazolí. Avery totiž vypověděl, že půda je pro pěstování fazolí naprosto nevhodná, jeho pěstitelské pok