Obsah: Inspirativní a časosběrné příběhy lidí, kteří se rozhodli vymanit se ze spárů moderní civilizace a jejích výdobytků, a rozhodli se žít jinak.
Navrátili se k přírodě, jednoduchosti, skromnosti, a také ke zdravějšímu a alternativnějšímu způsobu života.
A právě k tomuto způsobu života postupně inklinovali i oba autoři knihy, manželé Sedlářovi. Prvotním impulsem k velké životní změně bylo pro Janka to, když v jejich domě ve městě vypukl "bezpečnostní požár." Janek zrovna odjel fotit portréty, chtěl manželce a dvěma malým dětem zatopit, a když se vrátil, před domem byli hasiči.
A tehdy si Janek uvědomil, že konečně přišla z vesmíru odpověď na jeho přání velké životní změny. Ze dne na den se octl s manželkou a dětmi v podstatě na ulici a musel řešit, co bude dál? A tak se rozhodl poslechnout ono znamení shůry, koupil starý, ojetý karavan, a vydal se s rodinou na cestu po České republice a rozhodl se zdokumentovat osudy a životy lidí, kteří žijí bez elektriky, nechodí nakupovat do supermarketů a jedí jen to, co si sami vypěstují.
Postupem času vznikl projekt s názvem Žít lehce.
Manželé na svém putováním v karavanu projeli valnou část jižních Čech, a tam potkali spoustu inspirujících lidí, kteří žijí na odlehlých samotách a příroda kolem a její dary jsou jejich neodmyslitelnou součástí.
Například čtyřicetiletá Šárka, která žije už roky soběstačně na odlehlých pastvinách, v chaloupce obložené dřevem, která na Lucii působí dojmem jako z nějaké staré pohádky. Šárka si na živobytí vydělává prodejem domácích perníků, ale sama přiznává, že peníze pro ni nemají moc velký význam.
Když se totiž sníží náklady na život, člověk nemusí tolik vydělávat. Ale jak Šárka přiznává, tento způsob života má i své stinné stránky. Musela totiž najít střední cestu, jak se neupracovat, jednu dobu totiž strávila těžkou prací na poli celé dny a večery. Odměnou jí sice byla bohatá bio úroda, ale také fyzické vyčerpání, které si vybralo daň v podobě nemoci.
Ale nemoc brala jako něco, co ji posunulo dál. Nechala v sobě více probudit svou ženskou stránku a hlavně se už tak fyzicky nevyčerpávala.
V průběhu putování se Janek s manželkou rozhodli také žít lehce alternativně a jejich cesta se ubírala hledáním vysněného pozemku, kde by mohli žít v souladu s přírodou a k lásce ke všemu živému vést i své dvě malé děti.
"Někdy se na určitou změnu ve svém životě musíme pořádně připravit a naše přání je splněno až v okamžiku, kdy jsme doopravdy nachystání a v souladu s tím, co má přijít."
Kniha nejen o tom, jak se dá žít ve slaměném domě, jak si poradit bez lednice a mrazáku, ale hlavně o tom, změnit své myšlení, najít cestu sám k sobě a zkusit změnit směr svého myšlení. Protože žít lehce nemusí být vůbec tak těžké!
Hodnocení: Již v jednom z minulých článků jsem zmínila, že jsem si domů přinesla z knihovny více populárně naučných knih. Téma ekologie, alternativního života mimo civilizaci mi upřímně moc blízké není, ale chtěla jsem si o tom něco přečíst, abych zkusila pochopit, jak tito lidé fungují.
Rozhodně ale takovýto životní styl nechci odsuzovat, jen to není nic pro mě. Když jsem byla mladší, někdy v pubertě, tak mi tento životní styl připadal hrozně cool. Ale jak člověk dospívá, stárne, mění se, je zvyklý na svůj životní standard se všemi moderními vymoženostmi a pohodlím, tak bych si já osobně asi zvykala dost těžko na takový alternativní způsob života.
A teď tedy ke knize samotné. Začnu tím pozitivním, a tím jsou rozhodně nádherné fotografie ve špičkové kvalitě, které celou knihou provázejí. Někdy jsou natištěné i přes celou dvoustranu. Opravdu, klobouk dolů, Janek Sedlář je velice nadaný fotograf.
Na přebalu knihy je uvedena doporučená cena, a sice 488 korun. I vzhledem k tomu, že je kniha natištěna na lesklém papíře a je v ní spousta fotografií, mi cena přijde opravdu přemrštěná, a kdybych ji viděla v knihkupectví, asi bych si ji nekoupila.
Bohužel jde vidět, že ani Lucie, ani Janek nejsou spisovatelé. Z pohledu protřelého čtenáře pro mě byla četba místy opravdu utrpení. Dlouhé odstavce, někdy přes polovinu strany, krátké věty, stále stejný, opakující se slovosled a podobná volba slov, to celé naprosto postrádalo fantazii.
Je to škoda, protože kniha jako taková a její poselství není vůbec špatné. Chvílemi jsem měla i problém se zorientovat v tom, zda danou kapitolu píše Janek či Lucie, toto bylo vážně nepřehledné.
Některé příběhy mě bavily více, jiné méně, ale to k tomu patří. Ke konci mi však už přišlo, že knize docházel tak trochu dech. Spousta informací, myšlenek, postřehů se začínala opakovat, dost mě to nudilo, navíc jsem se musela díky těm dlouhým odstavcům pořád soustředit na písmenka, což mě iritovalo.
No a nakonec přibylo i více takových těch "ezo" věcí, o síle vesmíru, o síle rodiny, návratu k přírodě, celé to působilo... Já nevím, ezotericky, až přehnaně ekologicky, těžko hledám slova, jak bych to přesně vystihla.
Já chápu, že autoři chtěli sdělit určitě poselství, ale jejich způsob vyjadřování byl dost nešikovný. A bohužel v knize je dost hrubek, i co se týče čárek ve větách, různé překlepy, a pak také ty dlouhé odstavce, stylisticky to nepůsobí vůbec hezky.
Takže, dojmy z knihy jsou polovičaté, jsem lehce rozčarovaná, čekala jsem něco trochu jiného, a hlavně lépe napsaného, ale kvituji, že jsem mohla nahlédnout do alternativního způsobu života, byť se ne samozřejmě se vším ztotožňuji.
Ale pokud si chcete rozšířit obzory, proč ne. Jen se budete knihou prokousávat poměrně těžko. Přiložila jsem do článku i videa z projektu Žít lehce, to Vám snad více přiblíží, oč autorům vlastně jde.
Co si o tomto myslíte Vy? Dá se i dnes žít alternativně, bez většiny moderních vymožeností, nebo jsme jako společnost už hodně zhýčkaní? Chtěli byste si někdy vyzkoušet takový způsob života? Zajímá Vás podobný typ literatury? Napište mi do komentářů!
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥
Omlouvám se za smazání. Zajímavý článek. zrovna včera jsem měla debatu s mladou sousedkou, která si stěžovala, že má strašně moc odpadu, protože mají hodně plínek (od více jak ročního syna) a tak jsem jí poradila, ať už tak velkého synka zvyká na nočníček a používá látkové pleny. Kroutila očima, že by se jí synek oprudil. Dodávám, že by se ale rychleji naučil říkat si na nočník a tím by vlastně hodně ušetřila. My jsme děti vychovali jen na látkových plenkách a to nebyly automatické pračky a také je pravda, že nebylo tolik odpadu, kolik se ho se vyprodukuje teď. Obalem v obalu počínaje, plenami a dalšími vymoženostmi konče. Pohodlí zaplatíme horším životním prostředím. V odpadcích asi nakonec shnijeme... Ale uznávám, je jiná doba. Přeji Ti krásné a pohodové dny.
Tak nevím,nejdříve jsem si říkala,že by mě čtení bavilo,ale tvoje recenze mě zase trochu odradila. Já bych se asi úplně těch všech vymožeností vzdávat nechtěla,ale jednou za čas bych někam vyjela a žila jinak.Dcera nám nabízí pořád karavan,ať si někam vyjedeme.Sice máme kočičku,ale pro takové dobrodružství nenacházím porozumění u manžela.Kdysi jsme hodně cestovali jenom se stanem i to by mě pořád bavilo,ale manžel mi nějak hodně zestárnul a má nejraději gauč,televizi a sklenici oroseného. Eli,měj se hezky
Ahoj Eliss, já si myslím, že zhýčkaní jsme. Mám doma knížky od Aleše Palána Raději zešílet v divočině a Jako v nebi, jenže jinak. Jsou to příběhy o lidech, kteří se rozhodli žít jinak - na samotàch, v maringotkách, mimo civilizaci. Bavily mě obě dvě. Zdraví Lenka www.babilenka.cz
Já mám různé nápady a to včetně bydlení, ale žít jak se dnes moderně říká alternativně bych nechtěl. Je rozdíl, když si jdeš tímto způsobem odpočinout a je jedno jestli chvilku k večeru posedět a nebo pobyt protáhnout třeba na pár dní, ale všeho moc škodí. A když už se k něčemu takovému přiblížit tak bych k tomu musel mít důvod, třeba v úsporách za vytápění. Ale ne že zaseju pšenici, vymlátím cepem, namelu mouku a z té upeču chleba. :-D Ale když je nyní drahá nafta, zavlažuju merunky pomocí ručně nošených konví, ke každé jsem dal litrů. Místo motorového postřikovače na benzín používám opět klasický ruční a jeho menší účinost se projevila ve větším výskytu škůdců ve švestkovém sadě a úroda bude menší, protože ani ty přípravky proti breberkám nemají takovou účinnost jako v minulosti.
Vypadla mně číslovka "60 litrů" a pokud bude pořád takové sucho tak příští měsíc budu muset dodat ještě víc. Je to pěkná rozcvička, taky pořád ještě obleču maturitní oblek. ;-)
Hodně mi to připomíná knihy od Aleše Palána - Raději zešílet v divočině a Jako v nebi, jenže jinak. Knihy jsou psané formou rozhovorů se samotáři z ČR a propojeny autentickými fotografiemi. Někteří lidé jsou tam hodně ezo, ale také to neodsuzuji. Rozhodně doporučuji!
Nový režim s miminkem se nám už pomalu zabíhá, zítra jdeme k dětské paní doktorce na další kontrolu, Julinka hezky roste, oblečky, které měla velké, už jsou jí pomalu akorát. Pořád intenzivně kojím, malá má hlad co dvě tři hodiny, v noci vydrží někdy i trochu déle, ale nemusím ji kvůli krmení budit. Fyzicky už se cítím dobře, žádné bolesti nemám, mám dojem, že se to všechno pěkně hojí. Poslední dny mám strašnou chuť na mléčné věci, prakticky pořád piju mléko, jogurty, sýry, ale to je asi kvůli tomu kojení. Už se nám ten nový režim tak trochu zaběhl. Ale sranda je, že se Julinka skoro vždycky při přebalování buď počůrá nebo pokaká, takže jsem nejprve dala na přebalovací podložku bavlněnou plenu - jenže tu musím pořád dokola přepírat - samozřejmě jich mám několik, ale je to vody a vody! A na tu gumovou přebalovací podložku ji nechci pokládat, protože mi přijde studená. Už jsme byli i na ortopedii, na ultrazvuk kyčlí, zatím je vše v pořádku, na další jdeme v říjnu. Je úžasné pozorova
Co jsem přijela z nemocnice cítím se líp, zvykám si na nový režim s miminkem, je to sice náročné, ale strašně krásné. Porod trval necelé tři hodinky, Julinka se narodila pětadvacátého srpna v 9:14, měřila 48 centimetrů a vážila 2 695 gramů. Termín jsem měla dvanáctého září, narodila se o maličko dřív, ale je donošené miminko, a to je nejdůležitější. Všechno proběhlo celkem bez komplikací, akorát malá má novorozeneckou žloutenku, ta ale pomalu mizí. Rodila jsem přirozeně, v jednu hodinu v noci mi praskla plodová voda, ani jsem ještě necítila kontrakce, ty přišly až v autě. V porodnici mě vyšetřila doktorka, kontrakce byly ještě slabé, tak mě poslala na pokoj, ale do pár hodin se to začalo tak bolet, že jsem nemohla už ani sedět - a to jsem se předtím ještě na pokoji houpala na balonu, protože to jediné pomáhalo. A pak už se to rozjelo, v lékařské zprávě mám, že porod trval celkem 02:46. No nebylo to nic příjemného, ale řídila jsem se instrukcemi doktorky, ohledně dýchání a tlačení, pa
Dnešní článek bude poměrně osobní, ale stalo se tento týden dost věcí, a mám prostě potřebu se z toho vypsat. Přítel je už týden pryč, a od pondělí sem začala chodit každý den moje máma i se svým partnerem. Tak nějak mi prostě řekla, že když budu sama doma, musí sem každý den přijít a se vším mi pomoct. Jenže ono jaksi není pořádně s čím. Nakoupím si, sama si zatopím, dřeva do kamen i třísek tu mám nachystaných dost. Takže sem máma prostě vůbec chodit nemusela. Nemám nic proti tomu, když mi přijde domů návštěva. Jenže máma mi začala být spíše na obtíž, pokud to mám až takto napsat. Vrchol všeho přišel ve čtvrtek. To mi přinesla bednu na dřevo s tím, že prostě nemůžu mít dřevo do kamen nachystané v obýváku. Prý jak to tu vypadá, když přijde návštěva... Podotýkám, že dřevo mám u kamen vyskládané do hraničky, kde to snad nikomu vadit nemůže. A že by mi sem domů chodilo tolik návštěv, to se rozhodně říct nedá... První problém byl tedy s dřevem. Druhý problém nastal, když se přesunula
Tento komentář byl odstraněn autorem.
OdpovědětVymazatOmlouvám se za smazání. Zajímavý článek. zrovna včera jsem měla debatu s mladou sousedkou, která si stěžovala, že má strašně moc odpadu, protože mají hodně plínek (od více jak ročního syna) a tak jsem jí poradila, ať už tak velkého synka zvyká na nočníček a používá látkové pleny. Kroutila očima, že by se jí synek oprudil. Dodávám, že by se ale rychleji naučil říkat si na nočník a tím by vlastně hodně ušetřila. My jsme děti vychovali jen na látkových plenkách a to nebyly automatické pračky a také je pravda, že nebylo tolik odpadu, kolik se ho se vyprodukuje teď. Obalem v obalu počínaje, plenami a dalšími vymoženostmi konče.
VymazatPohodlí zaplatíme horším životním prostředím. V odpadcích asi nakonec shnijeme... Ale uznávám, je jiná doba. Přeji Ti krásné a pohodové dny.
Tak nevím,nejdříve jsem si říkala,že by mě čtení bavilo,ale tvoje recenze mě zase trochu odradila.
OdpovědětVymazatJá bych se asi úplně těch všech vymožeností vzdávat nechtěla,ale jednou za čas bych někam vyjela a žila jinak.Dcera nám nabízí pořád karavan,ať si někam vyjedeme.Sice máme kočičku,ale pro takové dobrodružství nenacházím porozumění u manžela.Kdysi jsme hodně cestovali jenom se stanem i to by mě pořád bavilo,ale manžel mi nějak hodně zestárnul a má nejraději gauč,televizi a sklenici oroseného.
Eli,měj se hezky
Ahoj Eliss, já si myslím, že zhýčkaní jsme. Mám doma knížky od Aleše Palána Raději zešílet v divočině a Jako v nebi, jenže jinak. Jsou to příběhy o lidech, kteří se rozhodli žít jinak - na samotàch, v maringotkách, mimo civilizaci. Bavily mě obě dvě. Zdraví Lenka
OdpovědětVymazatwww.babilenka.cz
Já mám různé nápady a to včetně bydlení, ale žít jak se dnes moderně říká alternativně bych nechtěl. Je rozdíl, když si jdeš tímto způsobem odpočinout a je jedno jestli chvilku k večeru posedět a nebo pobyt protáhnout třeba na pár dní, ale všeho moc škodí. A když už se k něčemu takovému přiblížit tak bych k tomu musel mít důvod, třeba v úsporách za vytápění. Ale ne že zaseju pšenici, vymlátím cepem, namelu mouku a z té upeču chleba. :-D Ale když je nyní drahá nafta, zavlažuju merunky pomocí ručně nošených konví, ke každé jsem dal litrů. Místo motorového postřikovače na benzín používám opět klasický ruční a jeho menší účinost se projevila ve větším výskytu škůdců ve švestkovém sadě a úroda bude menší, protože ani ty přípravky proti breberkám nemají takovou účinnost jako v minulosti.
OdpovědětVymazatVypadla mně číslovka "60 litrů" a pokud bude pořád takové sucho tak příští měsíc budu muset dodat ještě víc. Je to pěkná rozcvička, taky pořád ještě obleču maturitní oblek. ;-)
VymazatHodně mi to připomíná knihy od Aleše Palána - Raději zešílet v divočině a Jako v nebi, jenže jinak. Knihy jsou psané formou rozhovorů se samotáři z ČR a propojeny autentickými fotografiemi. Někteří lidé jsou tam hodně ezo, ale také to neodsuzuji. Rozhodně doporučuji!
OdpovědětVymazat