Přeskočit na hlavní obsah

Knižní recenze 312 Sekera

 Autor: Ed McBain

Žánr: Detektivní, Mysteriózní

Mé hodnocení: 90%

Obsah: Leden byl v městečku Isola velmi neobvyklý. Ani prosinec se nepostaral o pořádnou sněhovou nadílku, takže tak typické obrázky neroztátého sněhu na dlažbách chybí. Mraky stále ukazují svou zachmuřenou tvář, jenže ani sníh, ani déšť v nedohlednu.

Pro policisty z 87. revíru je leden jedním z nejméně oblíbených měsíců v roce. Vánoční pohoda je pryč, spousta lidí je po svátcích podrážděná a chová se nepředvídatelně, Steve Carella a jeho kolegové mají plné ruce práce s tím, udržet ve městě klid a pořádek. 

A právě jednoho takového mrazivého, nevlídného šedivého rána najde desetiletý chlapec Mickey ve sklepě malého činžáku mrtvolu. Je nade vší pochybnost, že muž je mrtvý - v hlavě má zaseknutou pořádně velkou sekeru a tělo poseté ranami, které svědčí o tom, že bojoval až do konce. První ohledání ukáže, že se jedná o místního domovníka, George Lassera.

Tomu už mělo být za tři roky rovných devadesát. Policisté jsou tak trochu v rozpacích. Proč by proboha někdo zabíjel tak starého pána, a navíc tak brutálním způsobem? Mají snad něco společného s šíleným vrahem?

Brzy se ukáže, že George nebyl tak úplně bez chybičky, jak by se mohlo stát. Pečoval o svou nemocnou ženu, která před lety byla několik let na psychiatrii s vážnou formou schizofrenie, a potřebuje neustálý dohled. A ani Georgův syn, Anthony, nepůsobí zrovna důvěryhodně. Nakonec se policistům svěří, že trpí agorafobií - strachem z otevřených prostor. Živí se jako ilustrátor dětských knih, a s otcem se střídají u matky.

Ovšem nemůže Anthony lhát? Nejedná se jen o kamufláž?

Postupem času vyplave na povrch i to, že George měl pochybné kšeftíky s dřívím, které k němu chodili za pár dolarů štípat černošští mladíci. Jak příhodné - byl zabit přeci zrovna sekerou... Jeden takový pochybný černošský mladík jménem Sam se pohyboval náhodou okolo místa činu, oblečen s ohledem na počasí až příliš zvláštně. Jedná se jen o podivnou shodu okolností? 

Stopy nakonec zavedou Steva Carellu na stopu černé herny, která měla v činžáku údajně fungovat. Události ale náhle naberou rychlý spád. Do hry se dostane jeden z velkých městských mafiánských bossů, a když za svou přílišnou zvědavost zaplatí životem jeden z policistů, jde už opravdu do tuhého. 

Klasický detektivní příběh z šedesátých let, kde není nouze o napětí, falešné stopy, ale nechybí ani sarkastický humor!


Hodnocení: Sekera byla před deseti lety první knížka od Eda McBaina, která se mi dostala do rukou. Tehdy jsem měla letní prázdniny, doma čerstvě vytisknutý výuční list, byla jsem až po uši zamilovaná, a snad i právě proto mám k této knížce takové speciální vzpomínky.

Když jsem tedy po oněch deseti letech uviděla staré vydání z roku 1982 v městské knihobudce, nemohla jsem odolat a knížku jsem si půjčila. Na fotce výše je novější vydání z roku 2005, ale já i tehdy četla starší paperbackovou verzi, první vydání. 

Za celý svůj život jsem přečetla tolik detektivních příběhů, že kdybych si některou přečetla třebas i po dvou letech, zaručeně bych si nepamatovala děj, natož rozuzlení. I od McBaina jsem přečetla pěknou řádku detektivek - jak příběhy z 87. revíru, tak i samostatné detektivky, a hodně povedená je i mini knižní série s floridským advokátem Matthewem Hopem. 

Sekera je za mě právem klasickou zlatou detektivkou. Spousta dialogů, výslechů, popisů šedivého velkoměsta - opravdu působivá atmosféra poloviny šedesátých let v Americe, drsní gangsteři, ale i obyčejní lidé na okraji společnosti. 

Detektivové z 87. revíru patří mezi mé oblíbence. Ve všech McBainových románech nechybí ani osobní životy policistů, což dodává příběhu na autentičnosti. Hlavním hrdinou je Steve Carella, švihák s italskými kořeny, který má doma hluchoněmou manželku Teddy, kterou miluje nadevše, a malá dvojčata. 

Samotné pátrání je takové hodně upovídané. Ale to vůbec nevadí, dialogy jsou napsány vkusně a autenticky. Okruh podezřelých je poměrně pestrý, v polovině knížky to vypadá, že stopy vedou do slepé uličky, protože případ se zdánlivě neposouvá, a k rozuzlení celého případu dojde až úplně na posledních stránkách. 

Příběh včetně závěru je napsaný přesně podle klasických detektivních pravidel, což opravdu kvituji. A musím říct, že jsem si i po těch deseti letech pamatovala pachatele, což mi ale zážitek ze čtení nijak nepokazilo, ba právě naopak.

Knížka má sto šedesát stránek, je to taková jednohubka na dva knižní večery, protože se to prostě četlo samo. Je sice znát, že kniha má svoje roky - první vydání bylo v Americe v roce 1964 - ale ze svého kouzla opravdu nic neztratila. Pokud milujete staré klasické detektivky, které jsou hodně upovídané a jsou v nich klasické metody pátrání pěkně po staru, tak rozhodně doporučuji!

A co Vy? Četli jste nějakou knihu od Eda McBaina? Máte rádi staré klasické detektivky? Nebo dáváte přednost těm moderním? Napište mi do komentářů!

Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥

Komentáře

  1. Eliss, já toho od McBaina před lety četla poměrně dost, většinou se Steve Carrelou, a měl jsem je ráda. Teď jeho detektivky už cíleně nevyhledávám, ale když mi padne nějaká náhodně do ruky, tak nepohrdnu ;-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. McBaine je i můj oblíbenec z jinošských let. Myslím, že i nějaké jeho knihy jsou v knihovně u rodičů,

      Vymazat
  2. Eliss, díky za připomenutí tohoto autora detektivních románů. Také jsem jeho knížky dříve četla a postupně jsem je opomíjela. Určitě to napravím hned při další návštěvě knihovny. Měj se hezky, pá 😉😊

    OdpovědětVymazat
  3. Jasně, Ed McBain patří mezi mé detektivní klasiky a vyhovuje mi ta tehdejší doba i způsoby odhalení. Totéž platí o E.S: Gardnerovi a jeho Perry Masonovi, S.D. Hammettovi... ). Jinak jsem kdysi také sbírala knížky našich klasiků detektivky (Vachek, Fiker, Sedlmayerová,Erben...) a zejména ty poslední dva si občas ráda zopakuji přečtením.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Host (2020)

 Pro horory jsem měla odjakživa slabost. Nejraději mám ty vyloženě duchařské, plné lekaček a hutné tajuplné atmosféry. Předevčírem jsem si hledala na ulozto horory z loňského roku. Napsala jsem do vyhledávače žánr horor, rok 2020, a listovala jsem si seznamem výsledků. Když mě některý film zaujal, vyhledala jsem si o něm na československé filmové databázi o čem vůbec je, a také hodnocení ostatních diváků. A moje volba padla nakonec na britský horor Host. Na první pohled mě překvapilo to, že film nemá ani hodinku, jen šestapadesát minut. Jsem příznivcem kratších filmů, pokud má film více než dvě hodiny, těžko se na něj pak už soustředím, ideální je ta hodinka a čtvrt. Podle popisu film nevypadal špatně. Doba koronavirová ovlivnila snad úplně všechny součásti běžného života. Jsme více na sociálních sítích, případně v kontaktu přes webové kamery či mobily. Na jednu stranu nás to sbližuje, ale jistým způsobem i vzdaluje od toho pravého sociálního kontaktu. Pětici mladých kamarádek napadne

Odvrácená strana sladkého ovoce

 Nepatřím mezi zrovna velké milovníky ovoce. Sem tam si dám jablečnou nebo jahodovou přesnídávku, v zimě, hlavně mezi svátky, si ráda oloupu mandarinku nebo pomeranč, ale jinak se musím přiznat, že konzumaci ovoce moc nedám. Jedinou výjimkou jsou ale banány. Ty můžu opravdu kdykoliv, v jakékoliv podobě. Ať už je to přesnídávka, třeba i ta domácí, ideálně s piškoty. Banánům jsem přišla na chuť v devatenácti, kdy jsem měla problémy s nedostatkem fosforu, a jelikož jsou banány jeho velkým zdrojem, tak jsem je jedla doslova po kilech, a od té doby jsem si je zamilovala. Alespoň dvakrát týdně si s sebou beru banán na svačinu. Nevadí mi ani ty přezrálé, jím i ty "tmavé boláky", které spousta lidí vykrajuje ven. Přezrálé banány totiž mají pro lidské tělo velké množství benefitů!  Díky přezrálosti obsahují velké množství antioxidantů, které pomáhají před poškozením buněk v lidském organismu. A hnědé skvrny na banánech pomáhají při pálení žáhy - působí proti kyselosti. Často si u nás

Konec letního času

 Dnes brzy ráno došlo ke každoroční změně času z letního na zimní. Správně se ale tento čas nejmenuje "zimní," nýbrž standardní, nebo středoevropský. Našla jsem na internetu obě varianty. Je fakt, že ani ve stolním kalendáři není nový čas popsán jako "zimní," nýbrž je tam jen napsáno: Konec letního času.  Čas se tedy dnes ve 3:00 ráno posunul na 2:00. Prakticky se tedy vyspíme o jednu hodinu déle, jenže o to dříve se začne večer stmívat. Jako dítě školou povinné jsem nějaké střídání letního a zimního času nepociťovala. Jen jsem si přetočila hodiny na budíku, a to bylo všechno. Necítila jsem, že bych měla nějak rozhozený biorytmus, že by se mi hůře vstávalo, vůbec nic. Ale jak roky plynou, věkem se pomalu, ale jistě blížím ke třicítce, tak už můj organismus snáší změny z letního na zimní čas a opačně podstatně hůře. Je fajn, že se vyspím o hodinu déle. Ale do práce budu chodit tak jako tak za tmy, protože většinou jezdím do práce ve čtyři nebo v pět hodin ráno.  Musí