Od malička jsem byla velice silný introvert. Hodně jsem se bála cizích lidí, a velké davy, to nebylo nic pro mě. Nejlépe jsem se cítila ve svém pokojíčku, kde jsem si mohla nerušeně číst, a nejraději jsem si hrála sama v lesíku, který jsme měli u domu, nebo na přilehlém poli.
Samota byla něco, co mi nečinilo velký problém. Vždycky jsem byla velký snílek - což mi vydrželo až do dospělosti - a bavila jsem se vymýšlením různých příběhů, založila jsem si i malý notýsek, kam jsem psala krátké povídky, co mě zrovna napadly. Nikdy mě nebraly akce, kde je moc lidí. Různé obecní slavnosti, dětský den, dožínky, to pro mě moc nebylo. Většinou jsem si tam někam sama zalezla a šla se dívat na zvířata, případně jsem se šla projít někam, kde nebyli lidi.
Tak mi to vyhovovalo vždycky nejvíc. Jenže i samota někdy přináší problémy. Já mám problém s tím, že když jsem sama, moc o věcech přemýšlím, a toto mě někdy stahuje až do úzkostných stavů. Proto si raději zaměstnám hlavu čtením, pustím si oblíbenou muziku nebo píšu jednorázové povídky na počítači - jen k sobě do "šuplíku."
Dlouho jsem si myslela, že život v páru nebude nic pro mě. V devatenácti jsem se už smiřovala s tím, že zůstanu bydlet u mámy, ale tehdy v létě jsem se zamilovala, a všechno se najednou změnilo. A zjistila jsem, že samota se dá v určitém smyslu užívat i ve dvou. Nejsem člověk, co musí pořád mluvit, a ono to není tím, že bych neměla co říct. Jsem dobrý posluchač, taková vrba.
Přes to, že bydlím s přítelem, vítám i okamžiky, kdy můžu být úplně sama. Zalezu si do ložnice s knížkou, když jde přítel na návštěvu za kamarádem, lépe se mi uklízí, což je paráda. Když jsem sama doma, v klidu si procházím stará alba s fotkami, přerovnávám knihovničku a jen tak si listuju starými knížkami.
Ale bylo období, kdy mi samota hodně vadila, a dokonce jsem z ní měla strach. Rok 2020, vypukla covidová pandemie, měla jsem zrovna před maturitou, a školy se uzavřely. Přítel byl tehdy pracovně v Německu, a nevěřícně poslouchal zprávy o zavírání kaváren, venkovních zahrádek a všech možných dalších služeb. V Německu k tomu všemu uzavírání došlo až později - ještě mi posílal fotky z přeplněné zahrádky, kde seděli s kolegy...
Ano, tehdy jsem se bála být sama, a hodně jsem na přítele naléhala, aby přijel. Když k tomu po čtrnácti dnech konečně došlo, málem jsem ho ve dveřích radostí umačkala a celá jsem se třásla. Nucená izolace pro mě nebyla zrovna psychickou vzpruhou, ale snažila jsem se zabavit prací doma, také jsme chodili na procházky na louky, do lesa, kde jsme prakticky nikoho nepotkali.
V době před covidem jsem byla zvyklá chodit vždycky po škole na kávu do své milované kavárničky. Chodila jsem tam sama, většinou jsem také seděla u stolku pro jednoho, ale právě ten ruch kolem, změť hlasů, občasné povídání se skvělou paní majitelkou, když jse někdy v kavárně seděla úplně sama, to mi stačilo ke štěstí. Jen to, že jsem byla mezi lidmi, mi perfektně zvedlo náladu.
A to jsem tam vlastně byla sama, neměla jsem sebou kamarádku, ale osamoceně jsem se necítila. Po covidu ale kavárna zkrachovala, což mě dodnes strašně mrzí, protože atmosféra místa a lidi kolem, to je prostě něco neopakovatelného...
Moje babička bydlí sama - je to už skoro patnáct let, co děda zemřel. A babička snáší svou osamělost velmi špatně. Cítí se sama, nedělá jí to dobře, a proto píši o osamělosti. Snažím se k babičce zajet alespoň třikrát do měsíce na návštěvu, voláme si vždycky o víkendu, přesto zřetelně cítím, jak jí to, že bydlí sama, nedělá dobře.
Když je hezky, chodí do zahrádkářské kolonie na svoji zahrádku. Letos v červenci bude mít babička osmdesát pět let, ale fyzicky je ve výborné kondici. Zrovna když jsem u ní minule byla na návštěvě, tak mi řekla, jak jí ta práce na zahrádce pomáhá. Má kolem sebe další lidi, práce ji odpoutá od negativních myšlenek, a často je tedy na zahrádce až do večera, pokud je hezké počasí.
Samota může být někdy i prospěšná - může pomoci ujasnit si, co dál se svým životem. Musí být ale dobrovolná. Paradoxem dnešní doby jsou i různé sociální sítě. Ve světě plném "virtuálních" přátel je člověk vlastně sám. Ono stačí vypnout počítač, a rozhlédnout se kolem sebe...
Osamělost je podle statistik nejčastější u mladých lidí ve věku 15 až 34 let a právě u seniorů starších 65 let. A jaký je vlastně rozdíl mezi samotou a osamělostí? Podobně znějící slova, přesto je význam zcela rozličný.
Samota je stav dočasný, a je zcela přirozené, že jej člověk občas i sám vyhledává. Osamělost je ale stav s nechtěným pocitem izolovanosti a opuštěnosti. A právě osamělost je ve společnosti docela problém. Komu z nás se někdy nestalo, že jsme byli ve společnosti většího kolektivu, a přesto jsme se cítili zvláštně osamělí?
Samota je stav dočasný, a je zcela přirozené, že jej člověk občas i sám vyhledává. Osamělost je ale stav s nechtěným pocitem izolovanosti a opuštěnosti. A právě osamělost je ve společnosti docela problém. Komu z nás se někdy nestalo, že jsme byli ve společnosti většího kolektivu, a přesto jsme se cítili zvláštně osamělí?
Osamělost jako taková není nemoc, ale je závažným faktorem pro rozvoj (nejen) depresivní poruchy u starších lidí. Osamělý člověk se totiž uzavírá do sebe, nemá s kým sdílet ani dobré, ani zlé, zůstávají mu jen jeho vlastní neduhy a obavy. A to vede právě k rozvoji úzkosti a depresí.
Alespoň malým lékem na osamělost může být domácí mazlíček. Mně třeba hodně pomáhá moje fenka Žofka. Když jsem sama doma, necítím se dobře, jsem třeba nemocná, nebo mě něco trápí, je to ten nejlepší společník. Možná i proto mi samota tak nevadí. Protože v podstatě sama nejsem - pejsek je velký pomocník a přítel. A v Česku chováme zřejmě nejvíce psů "na hlavu."
Samota je fajn, pokud si ji dopřáváme když mámě chuť a náladu. Ale osamělost, to už je velký problém, a nedivím se, že vede k takové velké spoustě zdravotních potíží...
Na závěr tu mám jeden pěkný citát: Člověk, který si nedokáže užít svou samotu, si nebude schopen užít ani blízkost někoho jiného. Za mě je tedy toto tvrzení stoprocentně pravdivé.
A co Vy? Máte rádi svou samotu a klid, kdy si "zalezete" na své klidné místo, kde můžete v klidu relaxovat? Tako Vám někdy vadí velké davy lidí, nebo jste naopak více společenští? Cítili jste se v době covidové pandemie také izolovaně a osamoceně? Napište mi do komentářů!
Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný zbytek neděle, Vaše Eliss ♥
Mně stačí na tři hodiny zalézt do vany s horkou vodou, zavřít oči a prohřívat si tělo i duši.
OdpovědětVymazatTaky jsem velká introvertka a roky na intru pro mě byly peklo . Když jsem dostudovala a dostala vlastní byt , tak jsem to brala trochu jako odměnu za ty léta bez soukromí . Přiznám se, že jsem si myslela ,že mě žít sama časem omrzí a budu se nudit , ale stále mě to vyhovuje . Nepotřebuju kolem sebe moc lidí , dokážu se zabavit sama - dokážu bejt třeba na různých akcích sama , což si myslím,že většině dělá problém a než by někam měli jít sami, radši nikam nejdou , mě tohle vyhovuje . Ale je samota a samota , zase jako poustevník žít nechci a snad ještě tak nežiju , ale je mezitím asi hodně tenká hranice .
OdpovědětVymazatKrásně se mi to čte, Eliss. Je ohromující, jak skvěle zvládáš vybírat témata. Je hezké, že jste na svojí babičku milí a snažíte, co to jde, jí dělat společnost. Ten rozdíl Německa a covidové izolace je zajímavý. Překvapilo mě, že jste to vlastně věděl a přitom se při čtení cítil, jako by to byla pro mě novinka. Máš zajímavou vzpomínku. Jen škoda toho následku osamělosti.
OdpovědětVymazatDo teď jsem nevěděl, že je rozdíl mezi samotou a osamělostí. Jinak moc hezky vyprávíš o tom, jak si potkala svého přítele. :)
Díky za článek! :)
Samota občas je příjemná a ráda si jí užívám. Osamělost příjemná určitě není, bohužel jí zažívá hodně starších lidí i díky zvyšujícímu se věku, který samozřejmě není dán všem. Odcházejí blízcí z rodiny, přátelé a kamarádi, a to je na psychiku obrovský tlak. Zdravím 😔
OdpovědětVymazat