Přeskočit na hlavní obsah

Světový den bez tabáku

Na jednatřicátého května připadá Světový den bez tabáku. V kalendáři významných dnů jej můžeme najít od roku 1987, kdy jej vyhlásila WHO. Cílem je samozřejmě upozornit na škodlivost kouření cigaret a tabákových výrobků, ale dlouholetého závislého milovníka cigaret tento den asi k nápravě moc nepřiměje. Nebo snad ano...? 

U nás doma, v tom nejužším rodinném kruhu, tedy mí rodiče a brácha, nikdo nekouřil. Táta s cigaretami sekl pár let předtím, než jsem se narodila, a už se k nim nikdy nevrátil. A když k nám přišla kuřácká návštěva, kouřilo se zásadně jen na terase nebo na zahradě. Musím se přiznat, že mě ty malé oranžovo-bílé tenké tyčinky od dětství tak trochu fascinovaly. Nedokázala jsem pochopit, co na tom ti dospělí mají? Vždyť to tak hnusně smrdí, prý to způsobuje nemoci, a žloutnou po tom nehty a zuby. 

Co se mi ale naopak líbilo, byly žvýkačky ve tvaru cigarety. Když jsem byla tak v první nebo druhé třídě, prodávali je u nás v sámošce, a mě to přišlo strašně dospělácké, mít žvýkačky, které imitovaly cigarety. 




Dalších několik let mě cigarety míjely. Vnímala jsem je jako něco špatného a nezdravého, protože rodiče vždycky velice nesouhlasně mluvili o tom, když někdo z rodiny začal kouřit. Ale někdy v osmé třídě se kouření dostalo i do našeho kolektivu. Dvě spolužačky začaly chodit potají kouřit o velké přestávce za hřbitovní zídku - hřbitov byl umístěn příhodně hned vedle školy, takže super zašívárna. 

A ke konci deváté třídy jsem začala s cigaretami laškovat i já. Strašně mě lákalo to zkusit, jak to asi chutná, jestli je to opravdu tak návykové, jak nám říkala učitelka, a jaký je to vlastně pocit. Jenže kde cigarety sehnat? V patnácti jsem vypadala tak minimálně o rok mladší, takže nepadalo v úvahu, že by mi je nějaký důvěřivý prodavač prodal. 

Nenapadlo mě tedy nic lepšího, než jednou na rodinné oslavě ukrást strejdovi z krabičky, kterou nechal na stole, tři cigarety. Provedla jsem to s bušícím srdcem a se strachem, ale nic se nestalo. Nikdo si ničeho nevšiml, strejda možná neměl cigarety spočítané, je to opravdu silný kuřák. Hned jak se naskytla příležitost, běžela jsem cigarety schovat do pokojíčku, měla jsem zásuvku na zámek, kde jsem schovávala svoje poklady, a cigarety jsem uložila do látkového pouzdra na telefon.

O několik dní později, kdy jsem byla večer sama doma, jsem si poprvé zapálila cigaretu. V pokojíčku, popel jsem klepala do skleničky od přesnídávky. Samotný tabák před hořením mi voněl hezky, ale chuť v ústech po zapálené cigaretě už tak příjemný nebyla. Ale přesto to pro mě byl vzrušující zážitek. Asi o měsíc později jsem svou skrýš v zásuvce odemykala znovu.

To už byly prázdniny, a moje nejlepší kamarádka se mi svěřila s "velkým" tajemstvím. Prý si už asi třikrát tajně zapálila s kamarády z praxe, hrozně jí to zachutnalo. Tak jsem se na oplátku svěřila s tím, že jsem také zkoušela kouřit, a že doma ještě nějaké cigarety mám, a můžu pro ně zajít, domů jsem to měla kousek, scházely jsme se na autobusové zastávce. Kamarádka nadšeně souhlasila, a poté jsme se vydali, jak jinak, než za hřbitovní zídku. 



No nebudu tvrdit, že mi ty cigarety chutnaly. K tomu nikdy nedošlo, nenaučila jsem se chválabohu ani pořádně šlukovat kouř do plic, ale ono je samozřejmě škodlivé i to, když se ty "dobrůtky" z tabáku dostanou do úst. Ale chtěla jsem být za drsnou holku, jela jsem v tom s kamarádkou, takže jsem začala takto příležitostně kouřit. 

Jednou za čas jsme se složily na krabičku, kamarádka vypadala mnohem starší než já, ačkoliv narozeniny slavila o pouhé dva měsíce dřív než já. Musím se přiznat, že na tyto postpubertální léta vzpomínám s notnou dávkou nostalgie, ale jsem ráda, že jsem si na cigarety nikdy pořádně nenavykla. Naposledy jsem si zapálila v druhém ročníku na učňáku, a od té doby nic.

Nechybí mi to, jsem ráda, že nekouřím - mám navíc alergii na pyl, takže bych zbytečně více zatěžovala plíce. Ale co mě trápí je to, že jsem si našla partnera, který kouří. Vždycky jsem si naivně představovala, že budu mít doma nekuřáka. Jenže jak se říká - srdci neporučíš, takže jsem přítele přijala do svého srdce i s jeho zlozvykem.

Na rovinu - já to jeho kouření cigaret nenávidím. Jsme spolu deset let, přestal kouřit už dvakrát, to jsme spolu tedy ještě nebyli, ale vždycky se k tomu vrátil. Ve skrytu duše doufám, že až se nám narodí miminko, třeba to pro něj bude nový impulz, proč hodit cigarety do popelnice. Poměrně dlouhou dobu jsem mu tolerovala kouření v bytě - respektive tedy z okna v obýváku. Jenže když se u mě před pěti lety objevila ta alergie, musel prostě ustoupit. 

Udělal si tedy kuřárnu ve sklepě. Hned se v bytě lépe dýchá a bydlí. Ono to totiž od toho kouře načichne, i když přítel mi vždycky tvrdil, že to když ten kouř vyfoukne z okna, nic tu nemůže být cítit. Jenže chyba lávky. Samozřejmě prádlo, co jsem v zimě sušila doma, nevábně vonělo i po vyprání, ten smrad se vsákl i do křesla, a určitě i do koberce. Nehledě na to, že některá místa na koberci byla propálená, protože někdy prostě k té nehodě došlo, že...

Soužití kuřáka a nekuřáka není někdy úplně jednoduché, když spolu jdeme někam ven, tak mě kolikrát ta jeho cigareta tak vytočí - čekání, než si ubalí cigaretu, protivné cvakání zapalovače, když nechytne na první pokus, a všudypřítomný kouř a smrad. Byla bych hrozně ráda, kdyby přestal, ale nemůžu jej do ničeho nutit, je to jeho svobodné rozhodnutí, a jeho život. 



Tabák se nejčastěji užívá právě ve formě cigaret. Masivní šíření cigaret nastalo po roce 1900, kdy začalo být kouření velká móda. Ovšem filtry se do nich začaly přidávat až po roce 1950, kdy byl poprvé prokázán vliv na rakovinu plic. I s tím filtrem to samozřejmě není kdovíco, ale zachytí alespoň určitou část těch zplodin. 

Statistika z roku 2024 říká, že v České republice kouří denně 20% populace starší osmnácti let. A dost velké procento se určitě najde i pod osmnáctkou. Dvacet procent je dost velké číslo. Nedovedu si představit, jak musí být pro kuřáka byť jen zkusit přestat. Chce to fakt silnou vůli, a chtít to udělat hlavně sám pro sebe, pro své zdraví. 

Pamatuji si, jak byl před pár lety poprask kvůli obrázkům na krabičkách od cigaret a obalů od tabáků. Zčernalé plíce, zkažené zuby, neplodnost, škodlivost pro plod v těhotenství, případně pohled na amputovanou končetinu. Ano, tyto obrázky jsou bezesporu docela drastické, ale vážně pochybuji, že mají na kuřáky nějaký efekt, i když zabírají značnou část obalu. 

Škodlivé jsou i elektronické cigarety, a fenoménem posledních let se stal i žvýkací tabák. Ten si před pár lety oblíbil i můj bratr, pořád tedy platí, že se v našem úzkém rodinném kruhu nekouří, ale on ten žvýkací tabák také není úplně zdravý. I při jeho žvýkání totiž hrozí potencionální onemocnění, třebas jícnu. Ale tyto nikotinové sáčky jsou prý výborné jako rychlý zdroj energie. Ale za jakou cenu, že.

Světový den bez tabáku je sice fajn, ale asi se u většiny kuřáků tak nějak míjí účinkem. Ale pro ty, co s kouřením sekli a jsou odhodláni už nikdy nevzít cigaretu do úst, je to rozhodně motivující, a můžou mít hned lepší pocit z toho, že nekouří. 

A co Vy? Věděli jste, že jednatřicátého května je Světový den bez tabáku? Jste kuřáci, či nekuřáci? Laškovali jste také v pubertě s kouřením, třebas jen proto, abyste zapadli do party? Jaké byly Vaše pocity po prvním potáhnutí z cigarety? Vadilo by Vám mít za partnera kuřáka, pokud máte k cigaretám odpor? A mají smysl drastické obrázky na tabákových výrobcích, nebo je jejich použití bezúčelné? Co myslíte? 

Napište mi do komentářů!

Děkuji Vám za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥



Komentáře

  1. Jsem celoživotní nekuřák a nikdy mě to nelákalo začít , pokud jde o partnera - když někoho hodně miluješ , tak asi přejdeš i tohle , i když si sám nekuřák . A obrázky na krabičkách určitě smysl nemají . Kdo chce , tak stejně kouří dál .

    OdpovědětVymazat
  2. Na gymplu jsem kouřil dýmku.
    Myslím, že mne inspirovala postava komisaře Maigreta.
    A pak už byl nekuřák. Porušil jsem to až když když jsme byli na Kubě. To jsem si zapálil vlastnoručně ubalený doutník.

    OdpovědětVymazat
  3. Já jsem nikdy nekouřila, manžel je kuřák, který se momentálně snaží cigarety hodně omezit, ale moc mu to nejde. Kouří na balkóně. A taky mne tím kouřením štve ;-)

    OdpovědětVymazat
  4. Nikdy jsem nekouřil a nejspíš už nebudu. A neumím si představit ani to, že by kouřila moje partnerka, i když láska nejspíš přenáší nejen hory, ale i tyhle myšlenky :-).

    OdpovědětVymazat
  5. Rodiče kouří celý život a pro mě sloužili spíše jako odstrašující případ. Nicméně parta dělá v pubertě hodně, a já s tím začala před přijímačkami na střední, a pak asi rok během střední. Taky jsem se nikdy nenaučila správně ten kouř vdechovat a postupně mě to prostě pustilo, teď nekouřím vůbec. Navíc jsem díky rodičům vůči kuřákům extrémně tolerantní, a když někdo kouří, tak mi to vůbec nevadí, dokonce mi to už ani moc nesmrdí.
    Ale vzpomínka na cigarety-žvýkačky mě hodně pobavila! Taky jsme to se spolužáky na základce považovali za super cool věc, a když je přestali vyrábět, bylo nám to hodně líto. To je nostalgie :)

    OdpovědětVymazat
  6. Cigaretu jsem vyzkoušela v patnácti u koní, kde holky kouřily, ale vůbec mi to nezachutnalo. To samé s alkoholem nebo s kafem, také mi nechutná, přijde mi hořký, nikdy jsem nevypila ani jedno pivo, vždycky jen lok a to mi stačilo. To samé u vína, celkově u alkoholu. Chutná mi ochucený Birell, nedávno ségra koupila Frisco, ale to mi taky moc nesedí. Prostě tam ten alkohol cítím. Takže na různých akcích a oslavách dělám vždycky řidiče a vůbec mi to nevadí :D

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Omluva - nemoc

 Ahoj kamarádi a čtenáři, moc se omlouvám, ale teď pár dní nebudu přidávat žádné články. Skolila mě škaredá zimní viróza, asi jsem se někde nachladila - nejspíše v práci, kdy jsem přebíhala ze studeného skladu na vyhřátou dílnu... Hrozně mě bolí v krku, hlava, klouby a mám i horečku. Už v neděli mi bylo všelijak, ale pondělí jsem celé proležela v posteli, a hlavně jsem strašně unavená, pořád bych jen spala... Zatím jsem si vzala pondělí a úterý dovolenou, zítra jdu ráno k doktorce, počítám že do pátku budu mít neschopenku, tak snad o víkendu bych mohla přidat nový článek, ale uvidím... Cítím se fakt mizerně, tak doufám, že to nebude na antibiotika a je to fakt jenom virového původu. Děkuji Vám za pochopení, přeji krásné zimní dny hlavně bez nemoci, Vaše Eliss ♥ Koupila jsem si v lékárně horký nápoj a beru Acylpyrin. Žofka se mnou leží celý den, docela určitě ví, že mi není dobře a je příjemné ji mít u sebe.

Dnešní kontrola

 Dneska ráno jsem musela vstávat už v šest, protože jsem byla objednaná na kontrolu po třech týdnech na gynekologii. Ale stejně jsem byla vzhůru už od čtyř, se spánkem to mám teď takové rozhozené - jednou spím do osmi, pak zase vstanu už ve čtyři. Ale často to pak dospím i přes den. V sedm hodin jsem se vypravila na zastávku, bez snídaně, v batůžku pečlivě zavázanou skleničku s močí. No nebylo mi ráno moc dobře, jelikož jsem nesnídala, ale čekaly mě ještě odběry, a na ty se musí nalačno. V čekárně už přede mnou čekaly tři pacientky. Potěšilo mě, že jsem potkala kamarádku ze střední, která byla o ročník níž, dřív jsme spolu párkrát zašly na kávu, ale dlouho jsme spolu nemluvily, ani jsme si nepsaly. Dost mě překvapila sdělením, že má před maturitou - vždyť už dávno musela skončit, to mi nesedělo do počtu. A tak se rozpovídala o svých zdravotních problémech, kdy musela akutně na operaci s naštěstí nezhoubným nádorem na žlučníku.  A kvůli rekonvalescenci po operaci tak samozřejmě nedoděla

Dnešní kontrola u doktora

 V minulém článku, který pojednával o mých zdravotních potížích spojených s bušením srdce, tlakem v hlavě a pískání v uších, jsem zmiňovala, že dnes mám jít na kontrolu - doktor na pohotovosti to zdůrazňoval. Moje obvodní má opět dovolenou, takže jsem musela za zastupující lékařkou do nemocnice. Potíže nijak extra neustoupily. Včera v noci jsem nemohla vůbec usnout. Pořád se mi do hlavy vkrádaly špatné myšlenky - určitě umřu, srdce mi najednou přestane pracovat... Nemohla jsem tyto strašné věci dostat ven pryč z hlavy. K tomu se samozřejmě přidalo i bušení srdce. Tlaky v hlavě ale trochu povolily, i to pískání už je o něco snesitelnější. Ráno jsem tedy šla na autobus do města, a z autobusáku mi navazoval rychlý spoj do nemocnice. V čekárně nikdo nebyl, takže jsem jako při své minulé návštěvě vložila kartičku pojišťovny do přístroje, zmáčkla na displeji účel návštěvy, a sedla si do čekárny. Za chvíli už pro mě přišla sestra. Předala jsem jí svou lékařskou zprávu a vysvětlila, proč tu js