Projížďka do Šumperku

 Včera jsem prožila opravdu poměrně náročný den, a to všechno začalo už od rána. Měla jsem nastavený budíček na půl sedmou, protože v sedm jsem měla jet na kontrolu na gyndu. Vzbudila jsem se chvíli před zazvoněním budíku, ale nějak jsem nestíhala. Vyvenčit Žofku, vyčistit si zuby, obléct se, upravit, nachystat papíry k doktorovi... Ty papíry jsem měla nachystané už od neděle, ale stejně jsem doma zapomněla neschopenku, kterou s sebou vždycky k doktorovi nosím. Hlavně že jsem měla v batůžku těhotenský průkaz, ale málem jsem na chlebníku nechala skleničku s močí, kterou taky musím vždycky na kontroly nosit... Ach jo. 

Autobus jsem tedy naštěstí stihla, a už jsem se děsila toho, jak bude u doktora určitě plná čekárna. Ale měla jsem štěstí, protože tu nikdo nebyl, ani v čekárně, ani v ordinaci. Takže hned odběr, měření tlaku, vážení. Od posledně jsem přibrala další dvě kila, už budu mít skoro padesát, tolik jsem ještě v životě neměla, ale nemůžu říct, že by mi to vadilo. A ještě před kontrolou u doktora jsem dostala žádanku na příští měsíc, jedná se o vyšetření na těhotenskou cukrovku.

Ráno musím přijít na lačno do laboratoře, tam mi vezmou krev, a následuje vypití sladkého nápoje - glukózy. Pak musím zůstat dvě hodiny sedět v čekárně, a jestli jsem to správně pochopila, ještě dvakrát mi vezmou krev. No, upřímně mě toto vyšetření dost děsí, co jsem četla na internetu, tak ne každý to snáší úplně dobře, navíc mám docela obavy, aby takový cukrový šok nezpůsobil nějaké problémy miminku, ale uvidíme. 

Kontrola proběhla v pořádku, ale na ultrazvuku už toho moc vidět není, jak už je miminko velké, tak se na obrázek už nevejde. Doktor mě zkontroloval pohmatem, čípek v pořádku, a ten ultrazvuk by mi ani už nemusel prý dělat, ale já chtěla obrázek, i když takový poloviční. 

To kulaté je hlava, vlevo jdou vidět trochu ručičky, tyto fotečky mi vždycky udělají velkou radost, bude to jednou pěkná památka. 

V devět hodin jsem jela domů, cestou jsem stihla tak akorát nakoupit, protože o půl jedenácté už jsem vyrážela směr Šumperk. Původně jsem měla jet autobusem, ale nakonec máma poprosila známého, jestli by mě tam nehodil, což bylo super. Objednala jsem se totiž na to ultrazvukové vyšetření srdce plodu. Sice jsem tam původně nechtěla vůbec jet, protože cesta od nás trvá přes padesát kilometrů, ale když se domluvilo to auto, bylo to fajn. 

Autobusem to trvá kolem dvou hodin

Minulý týden jsem tam volala a domluvila se, v šumperské nemocnici jsem měla být o čtvrt na jednu. Doktorka mi ještě říkala, ať přijdu raději o něco dřív. Standartně se toto vyšetření dělá mezi dvacátým a dvaadvacátým týdnem, já jsem aktuálně v šestadvacátém, ale prý se to může i takto později. Z toho, co mi říkal doktor, jsem pochopila, že je to vyšetření zaměřené na srdeční činnost plodu. A ještě mi říkala, že je to tak na patnáct minut - podle mojí váhy by to mělo časově vyjít.

Známý to v nemocnici trochu znal, takže jsem nemusela bloudit, a o půl hodiny dřív jsme byli v čekárně. Jenže když jsem viděla ten nával pacientek, bylo mi jasné, že to tak rychle nebude. Na řadu jsem přišla až v jednu hodinu. Mladá holka, která seděla kousek ode mě, vypadala dost naštvaně, a říkala, že je to prý normální, že se tak dlouho čeká, protože to prostě špatně objednávají. 

Na řadu jsem přišla až v jednu. Ale fajn, říkala jsem si, patnáct minut, to bude rychlovka, cestou se stavíme třeba ještě někam na jídlo. Vyšetřovna byla dost maličká, lehátko, stůl a obrazovka. Doktorka se mě před vyšetřením ještě ptala na takové ty běžné věci, ale dost se divila, když jsem řekla, že mám v třísle tu kýlu. 

Prý proč jsem s tím nebyla na operaci. Tak jsem se jí snažila vysvětlit, že jsem na to přišla až v těhotenství, a doktor mi řekl, že teď se to logicky operovat nedá, to až po porodu. Pořád to nějak nechtěla pochopit, začala mi vykládat, že prý mě to bude bolet a mohla bych s tím mít ještě vážné komplikace. No super, to jsem fakt potřebovala hned na začátku slyšet.

Samotné vyšetření bylo jedním slovem katastrofa. A to jedna velká katastrofa, pokud budu moct, už do této nemocnice nikdy nepojedu. 

Mimčo bylo totiž nějak špatně otočené. Už je sice hlavičkou dolů, ale přesto doktorka neviděla prý ty důležité věci, co by potřebovala. Nakonec jsem tam strávila HODINU A ČTVRT. Takže žádných patnáct minut! 

Samozřejmě, tohle se může stát. Nikdo za to nemůže. Ale dost mě nepříjemně překvapil přístup doktorky. Pořád si mumlala, že tohle je k ničemu, že to vyšetření nemůže udělat. Ani mi vlastně pořádně neřekla, jak je mimčo natočené. Když jsem jí řekla, že ráno mi říkal pan doktor, že je teď hlavičkou dolů, tak odsekla, že to sice je, ale že ona tam nevidí ty důležité věci. 

Takže mi pořád jezdila tou sondou po břiše, občas si na videu něco označila. V Olomouci bylo třeba fajn i to, že doktorka mi ukazovala jednotlivé orgány, vysvětlovala, na co se vlastně dívám. Ale tady nic takového. Doktorka co chvíli frustrovaně vzdechla, prohodila, že dítě nespolupracuje, na chvíli šla k počítači a pak se zase vrátila.

Nepříjemné bylo chvílemi i to vyšetření. Občas tou sondou necitlivě škubla sem a tam, až to zabolelo, tlačila podle mě na ten přístroj až moc. Kdybych už nebyla v tom Olomouci, tak bych nad tím asi nepřemýšlela, ale tam mi nikdo na břicho tak netlačil. Jasně, trochu ano, což je pochopitelné, ale tohle bylo fakt dost necitlivé, a já cítila, jak se to malému nelíbí. 

Konečně to bylo za mnou. Takže podle výsledků tam nic špatného není, malé má všechno na svém místě. Tedy alespoň podle papíru. Až na konci mi totiž doktorka vysvětlila, že miminko mělo skoro celou dobu ruce i nohy před obličejem, takže třeba pohlaví nešlo vidět vůbec. 

Čekala jsem, že zase zaplatím patnáct stovek, jako na tom prvním screeningu, ale byla jsem příjemně překvapená. Díky tomu, že jsem šla na vyšetření později, nemusela jsem platit vůbec nic. To je tedy dost zvláštní, že? Možná kvůli tomu byla doktorka tak protivná... Tak jsem si nechala alespoň vytisknout za dvě stovky 3D fotku miminka. Která je tedy dost nekvalitní, protože má ty končetiny před obličejem. 

Doktorka mě ještě od toho zrazovala, prý je to nekvalitní, a musela ořezat hlavu, ale i tak tam jde vidět obličej, nos, jedno oko a kousek rtu. Plus ty končetiny vepředu, hezky jde vidět ručička a kus nožičky. 

Fakt jsem z toho byla včera vyčerpaná, cestou domů mě rozbolela hlava jako střep. Nakonec jsem si připadala jako ten největší debil, protože dítě v mojí děloze nebylo otočené tak, jak potřebovala doktorka. Samozřejmě že tomu tak není, ale přesto ve mně doktorka svým chováním vzbudila pocit viny. 

Tak si říkám, jestli to malé nějak nevycítilo její špatnou náladu, a proto se rozhodlo takto protestovat? Já jsem byla totiž celou cestu dobře naladěná, dobře, to čekání mě trochu rozhodilo. Ale že by takto reagovalo na moje pocity? Na začátku vyšetření jsem totiž už zase byla v dobré náladě, když jsem viděla miminko na obrazovce.

Nevím, každopádně jsem ráda, že je to za mnou, večer už mi pak bylo líp, udělaly jsme si se Žofkou pohodu u knížky a hlava už mě nebolela. 

Nejdůležitější pro mě je to, že malé je v pořádku. Že nešlo vidět pohlaví? No tak zatím počítáme s holčičkou, což mi řekli v tom Olomouci, že podle umístění orgánů to vypadá na děvčátko, ale když to bude kluk, taky se zlobit nebudu. Hlavně ať je zdravé. 

Děkuji Vám za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥