Návrat ke kořenům - první část

 Jakmile otevřel vstupní dveře, udeřila jej do nosu směsice vůní, která přivodila vzpomínky, o kterých si myslel, že je již navždy ve své mysli potlačil. Až se mu z toho zatočila hlava.

Ucítil lehký pach zatuchliny, slabou vůni vyčpělého tabáku, a ledový vzduch, který štípal v plicích. Zul si boty, položil je na nízký, zaprášený botník, a svlékl si kabát, ze kterého oklepal poprašek sněhu. Nebyl tu žádný věšák, na který by mohl kabát pověsit, proto si jej přehodil přes ruku a pokračoval do kuchyně. Všechno bylo stejné, jak si to pamatoval. Popraskané lino, které neslo stopy času, místy již bylo vybledlé, starý dřevěný stůl s plastovým ubrusem a obyčejnými židlemi ze stejného materiálu, kuchyňská linka, která již měla své nejlepší roky za sebou, a malá lednička. 

Celá místnost byla úzká, vybavení bylo k sobě jakoby natlačené násilím, a vůbec neladilo oku. Designérům by vstávaly vlasy hrůzou, pomyslel si. 

Otevřel lednici, a nepřekvapilo ho, když v ní našel jen sklenici okurek. Podle data už byly dávno prošlé. 

Vzdychl a posadil se za stůl. Nečekal, že ho to tolik sebere. Byl tu přeci jen na pár dní, pár dní tady přespí, dokud nevyřídí pozůstalost po strýci, jediném příbuzném, kterého kdy měl, a se kterým nebyl poslední roky vůbec v kontaktu. Rodiče mu zemřeli, když byl ještě malý, vůbec si na ně nepamatoval, a strýc jej vychovával až do osmnáctých narozenin. Hned jak mu bylo osmnáct, opustil rodné město a vyjel do světa. Strýc to nikdy úplně nepochopil, nerozuměl tomu, proč tenkrát utekl, ale...

Znovu jej přemohly emoce. Zhluboka se nadechl. Ten večer, který všechno změnil, ten zdánlivě obyčejný večer, který strávil s kamarády zkoumáním starého srubu... Zavřel oči a snažil se vytěsnit z hlavy obrazy, které přicházely. Podivné skřípání kovu, psychidelické obrazy, hučení, a celé to...

Dost! zakřičel rázně ve své mysli. To všechno je pryč, je to minulost. Teď je tu proto, aby vyřídil pozůstalost, zařídil pohřeb, a všechny ty věci. Nebude přeci jitřit staré rány...

Vydal se do koupelny, aby zprovoznil stařičký kotel, jediný zdroj tepla, a taky bojler na teplou vodu. Strýc strávil poslední měsíce v nemocnici, malý panelákový byt byl tedy vymrzlý, i s ohledem na to, že byl začátek listopadu. Dlaždičky byly popraskané, umyvadlo a vana zažloutlé, a kotel spolu s ohřívačem teplé vody již také pamatovaly lepší časy. Po nějaké době se mu povedlo oba přístroje zprovoznit.

Pak se posadil ke kuchyňskému stolu a pozoroval děti, které si hrály na kopci. Parta kluků po sobě vesele házela sněhové koule. Na to, že byla polovina listopadu, venku pěkně chumelilo, ale nemohl se zbavit pocitu, že celá zima je jakási... Ponurá, až děsivá. Jako by nesla předzvěst smrti... Znovu se otřásl, ale tentokrát to nemělo s okolní teplotou nic společného. Také byl tak bezstarostný, jako ty děti, také si hrál, miloval sníh a sáňkování, než jeho a partu kamarádů potkala tragédie, která je všechny poznamenala, a o které nikdy s nikým nepromluvil...

Jestlipak ještě stojí onen starý srub, zastrčený v lese, tam, kde by jej nikdo nehledal? Nebo je dávno srovnaný se zemí? Snad by se tam mohl vydat, a... Ne!

Nesmí se tam vrátit, co když se to stane znovu, a...

Rázně se zvedl od stolu a vydal se do obýváku. Stařičký gauč, sešlapaný koberec, a v rohu televize, vzhledem k vybavení místnosti velký kontrast - měla širokoúhlou obrazovku a její rozměry také nebyly nejmenší. Jediný luxus, který si strýc na stará kolena pořídil. V rohu malá knihovna, a vedle ní fíkus, který byl již dávno uschlý. Působil ponuře. Hned zítra tu kytku odnesu do kontejneru, umínil si, a posadil se na gauč. Péra pod jeho vahou těžce zaskřípěla, a kolem se zvedla vlna prachu. Několik minut seděl před prázdnou obrazovkou a zádumčivě na ni koukal. 

Měl by dát alespoň vědět kamarádům z dětství, že se vrátil. Sem, do toho opuštěného a smutného městečka. Cestou do paneláku nepotkal ani živáčka, jakoby odtud opravdu již dávno vymizel všechen život. Cestou minul malý obchod se smíšeným zbožím, snad by mohl jít nakoupit, ale právě teď se cítil tak podivně vyčerpaný, že neměl chuť se ani zvednout z gauče. Jen kdyby tak mohl spát, všechno to zaspat, nic neřešit, a co nejdříve odjet do svého milovaného velkoměsta...

Právě dumal nad tím, jestli by neměl strýcovo oblečení věnovat charitě, když uslyšel zvuk, při kterém mu zmrzla krev v žilách a ucítil na čele studený pot. Útroby mu svíral tak silný pocit děsu, že se roztřásl. Z toalety uslyšel tupé bouchnutí. Třeba to jsou myši, pomyslel si. Pitomče, pomyslel si vzápětí, myši tady, na místě, kde nic k jídlu není?

Vstal z pohovky a celý se třásl. Měl sucho v ústech a cítil pot na zádech. S námahou polkl. "Haló?" Odpovědí mu bylo jen ledové ticho. Měl pocit, že se mu to ticho tak nějak vysmívá... Opřel se o opěradlo pohovky, a tiše se šoural k toaletě. Obyčejné, žluté dveře, které pamatovaly ještě dobu komunismu. S pocitem, že ze sebe dělá idiota, přiložil ke dveřím ucho, a poslouchal. Neslyšel vůbec nic, dokonce se zdálo, že ani toaleta neprotéká. 

S trhnutím otevřel dveře, a...

Tohle je po dlouhé době můj pokus o povídku. Námět na ni mě napadl jen tak náhodou. Chtěla bych napsat takový hororově - mysteriózní příběh na pokračování. 

Toto je první část, takový lehký úvod. V brzké době určitě napíšu pokračování.

Doufám, že se vám příběh alespoň trochu líbil, budu ráda za každý komentář. Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥