Návrat ke kořenům - druhá část

 Nechápavě mžoural do tmy a pak mu došlo, že nerozsvítil. Podrážděně odfrkl a pravou rukou zašátral k vypínači na chodbě. Malou místnůstku ozářil proud světla, až jej z toho zabolely oči.

Jeho oči pomalu přivykaly světlu. Neviděl nic nezvyklého. Toaletní mísu, ošoupaný kobereček, zrezivělý držák na toaletní papír. Jediné co stálo za zmínku byl ten puch, který se nesl z vlhkých stěn. Stěny byly vymalovány světle modře, ale nátěr by nutně potřeboval obnovit - omítka se odchlipovala od stěn, a dole se již tvořil zárodek plísně. S tlumeným zaklením dveře zase zavřel. 

Slyšel vůbec něco, nebo jen zapracovala jeho bujná představivost? Od té doby, co vešel do bytu, si připadal jako vyměněný. Kde se vzala v zástupci ředitele nadnárodní firmy taková paranoia a strach? Kdyby jej takhle viděli jeho podřízení, už nikdy by z něj nemohli mít žádný respekt.

Trochu se otřásl. Fajn, pomyslel si. Uvažuj racionálně. Zajdeš nakoupit, zavoláš na pohřební službu, a trochu tu poklidíš. S uspokojením si všiml, že v bytě se již začíná citelně oteplovat. Ještě před odchodem z bytu na sebe pohlédl do oprýskaného, prasklého zrcadla. Vůbec se nepoznával. Kde se vzal ten podivný výraz v obličeji, směsice strachu, smutku, a ještě něčeho jiného, něčeho, co nedokázal identifikovat? Potřásl nad svými myšlenkami hlavou, a rázně vyšel z bytu. 

Hned na chodbě si ulehčeně oddychl, ale stále se cítil podivně nesvůj...

O hodinu později ležel v posteli, srkal horký čaj, a hleděl do prázdna. Neměl chuť ani na televizi, ani na čtení časopisu, který si koupil. Cesta do obchodu byla podivná, nepotkával téměř žádné lidi. A to byla již doba, kdy jsou lidi z práce doma. Minul jen jednu starou paní, a dvojici zamilovaných teenagerů. Alespoň si mohl vyřídit hovor s pohřební službou. Strýc bude mít pohřeb v sobotu, dnes je úterý, takže jen pár dní, a vypadne z téhle díry... 

V samoobsluze seděla u pokladny znuděná a otrávená prodavačka. Skoro ho ani nepozdravila, když vešel, a velkým zaujetím koukala do svého mobilního telefonu. Minul regál se sladkostmi a podmračeně sledoval malý výběr mléčných výrobků, když za sebou uslyšel hlas:

"Ahoj, Martine, jsi to ty, že ano?" Hlas mu nepřipadal vůbec povědomý. Vrátil jogurt do chlaďáku a rozladěně se otočil, ale v tom se mu výraz proměnil. "No ne! Moje první návštěva sámošky a hned narazím na tebe, Pavle? Jak se máš, roky jsme se neviděli!

Proti němu stál Pavel, bývalý spolužák a jeden z členů jejich bývalé party. Vypadal lépe, než si jej pamatoval. Z oplácaného mladíka s brýlemi byl robustní třicátník, na kterém bylo vidět, že tráví hodiny v posilovně. Navzdory zimě venku byl v kraťasech a lehké mikině. Nohy měl opravdu pořádně svalnaté. "Mám se celkem dobře. Postavil jsem si malý domeček na kraji městečka, pracuju v družstvu. Nedávno jsem se oženil, čekáme rodinu..."

Pavel se usmíval, ale úsměv se mu neodrážel v očích. Jakoby i v něm toto setkání probudilo vzpomínku na večer, po kterém už nic nebylo jako dřív... "A jak se má Karel a Evička, stýkáš se s nimi ještě?"  To byli další dva z jejich kamarádského spolku.

Pavlův obličej ještě více potemněl a nervózně si olízl rty, a vyplašeně se rozhlédl. "Eva zemřela před dvěma lety při autonehodě. Bylo to..." Polkl a na krku se mu napjala žíla. "Byla to hodně divná nehoda... Oni..." Z hrdla se mu vydral podivný, přiškrcený vzlyk. "Promiň Martine, musím jít. Rád jsem tě viděl." Otočil se a poklusem spěchal k pokladně. Martin jej rozladěně sledoval. 

Cestou z obchodu nemohl potlačit slzy. Tak Evička je mrtvá... Copatá, drzá holka, která se mu vždycky moc líbila, Evička, která s ním lezla po stromech, a od které opisoval domácí úkoly... V tom mu blesklo hlavou, že mu kamarád nestačil říct, jak se má Karel. Viděl ho naposledy v osmnácti, a to se Karel, milovník přírody, chystal na poznávací cestu na Slovensko. Snad pozná někoho známého, a promluví si s ním...

A po příchodu domů to na něj celé dolehlo. Uvařil si čaj, v šupleti vyhrabal svíčku, kterou zapálil a položil na noční stolek v ložnici. Lehl si do manželské postele svého strýce, do zatuchlých peřin, a popíjel čaj, který chutnal jako bahno. Svíčku zapálil za Evičku. Neviděl ji tak dlouho, ale její smrt ho přesto velmi zasáhla.

Mohlo to snad souviset s tím, co se stalo ve srubu? Znovu se mu do hlavy vkradlo hučení, které se tenkrát rozlehlo srubem, a další vjemy... Zuřivě si oběma rukama zacpal uši a zavřel oči. 

Záchvat po chvíli odezněl. Otevřel oči a ucítil slané slzy. Rozladěně si všiml, že ani z poloviny nevyhořelá svíčka zhasla. Přejel mu z toho mráz po celém těle. Mohlo se na něj návratem do rodných končin něco temného přisát, něco, co dlouhé roky odpočívalo v temnotě? Proč se tedy cítí tak, jako by nesl na ramenou tíží něčeho zlověstného? Něco bylo v chladivém vzduchu, něco se číhavě plížilo kolem, městečko už dávno není bezpečným místem, ale místem strachu.

Neměl ani sílu se najíst, nebo vysprchovat. Položil zpola vypitý čaj na noční stolek vedle svíčky, a zachumlal se do peřin. I pod teplými duchnami se ale neovladatelně třásl, a nebylo to jen zimou, která byla ve vzduchu. Trvalo dlouho, než se konečně propadl do hlubin spánku.

Tohle je pokračování první části příběhu Návrat ke kořenům. V brzké době dopíšu i třetí část.

Doufám, že se Vám pokračování líbilo stejně, jako první díl! Budu moc ráda za každou odezvu!

Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥