Anatomie lži

 Od malička mi rodiče vštěpovali, že lhát se nemá. Tečka.

Jenže pro mě, jako pro malé a později už trochu odrostlé dítě, to nebylo vždy tak černobílé. Nebyla jsem ten typ, co by si vymýšlel nějaké výmluvy. To ne. Problém byl v tom, že jsem se ke lži často uchýlila ze strachu. Například jsem měla strach přiznat rodičům špatnou známku - rychle jsem zalhala, že žákovskou má třídní učitelka, protože tam potřebuje dopsat klasifikaci.

Dva dny jsem tedy byla v pohodě, protože rodiče nevěděli o té pětce, co jsem dostala. Jenže pohoda to byla jen zdánlivá. Pořád jsem cítila napětí, jakési podivné šimrání strachu v zádech - ano, o slovo se hlásily výčitky svědomí, které proplouvaly i do mého dětského mozečku.

A samozřejmě, když rodiče zjistili, že žákovskou jsem měla celou dobu schovanou v aktovce, až úplně na dně pod učebnicemi, a že tam přibyla nová špatná známka - to byl opravdu rachot.

Samozřejmě, zpětně si to uvědomuji, že jsem to měla říct hned, neschovávat se tak hloupě a ještě hloupěji lhát rodičům do očí, ale zato mám teď v dospělosti velké ponaučení.

Jsou zdánlivě nevinné lži - podle průzkumů vyřkneme jednu každých pět minut - ale i ty mohou ve výsledku ublížit. Lidská mysl je tak trochu nastavena inklinovat k malým lžím - když se mě kolegyně zeptá, zda je ten nový svetr, co si koupila, opravdu hezký, a mě připadá příšerný, co mám říct?

Neřeknu přece to, že si koupila nevkusný a špatně ušitý kus látky, ale řeknu něco v tom smyslu, že je to opravdu zajímavý kousek s velice zajímavým barevným odstínem. Jsou asi situace, kdy je opravdu lepší trochu zalhat, než být stoprocentně upřímný. Když se nejedná o nic zrovna zásadního...

Na učňáku jsem se stala nepřímým svědkem toho, jak dokáže jeden člověk ostatní úžasně zmanipulovat ke lži. A to opravdu davově. Tehdy mi bylo tak šestnáct, byla jsem prvním rokem na internátě. Studovala jsem obor zahradnické práce. Bylo to v listopadu, tehdy státní svátek vycházel dosti blbě, myslím že na středu, takže jsem se s rodiči domluvila, že dva dny zůstanu doma a do školy pojedu ve středu. Výjimečně mi to povolili, tehdy to vycházelo na týden praxe, takže žádná hrůza.

Ve středu jsem přijela jako vždycky večer na intr, a druhý den mě ve škole čekalo překvapení.

V úterý totiž mí milí spolužáci provedli na praxi něco, nad čím zůstává rozum stát. Okradli učitelku odborného výcviku. Celý příběh znám jen z doslechu, ale vyprávěla mi jej spolužačka, která by si to nevymyslela, a ostatní tvrdili pak to samé, když jsme se o tom bavili, takže to celé bylo nějak takto:

V úterý přišli na praxi z celé třídy jen čtyři žáci. Svátky, podivně roztahaný týden, no nikomu se moc nechtělo, že. Na praxi se mistrové většinou střídali, dnes tedy byla na řadě Minaříková. S tou se chodilo do místního zahradnictví a pěstitelské školky, abychom měli zkušenosti přímo z provozu.

Zahradnictví mělo dole v budově prodejnu, nahoře byla moderně zařízená učebna a příslušenství. Minaříková odvedla učně do třídy, všichni dostali větve z různých keřů a jehličnanů s tím, že si mají procvičovat řízkování. A když budou mít hotovo, tak se mají učit druhy jehličnanů ve skleničkách. 

S tím mistrová odešla dolů do toho zahradnictví, kde vypomáhala s výzdobou věnců. 

V kolektivu jsme tehdy měli jednu spolužačku, jmenovala se Nela, a ta byla dost problémová. Podruhé opakovala prvák, měla problémy s drogami, a věčně si od ostatních půjčovala peníze. Měla jsem s ní vlastní zkušenost, protože to byla tehdy moje spolubydlící na intru, a po měsíci jsem se odstěhovala. Věčně chtěla půjčovat peníze, každou chvíli mě prosila, jestli si ode mě může zavolat (jinak se se mnou moc nebavila), a nějaká pomoc s úklidem pokoje, to pro ni byla cizí věc.

Ona totiž většinu dne prospala, a noci taky. A když nespala, tak telefonovala, kouřila, no prostě od pohledu divná holka. Také pak vyšlo najevo, že byla věčně sjetá pervitinem, dokonce se pak přiznala, že si píchala drogy i na školních záchodcích...

No a Nela se začala nudit. Ve třídě málo lidí, se kterými si stejně neměla co říct, takže začala znuděně chodit po učebně. A všimla si, že mistrová si nechala na židli za katedrou kabelku. Co milé děvče nenapadlo? Začala se v kabelce hrabat. Zaujala ji peněženka. A šup šup, zjistila, že je tam tisícikoruna. 

Taková tisícovka by se Nele moc hodila, na cigarety, možná i nějakou menší dávku drogy. Takže oslovila ostatní spolužáky s tím, že ty peníze ukradne mistrové z kabelky. Tisícovku rozmění v trafice, každému dá nějakou část, a všechno bude oukej.

Spolužáci neprotestovali. Tedy, oni údajně řekli, že z těch peněz nic nechtějí, ale že když je Nela ukradne, tak to nikomu případně neřeknou. No, opravdu podivné myšlenkové pochody!

Takže Nela sbalila peníze, výuka normálně pokračovala, mistrová se vrátila z obchodu, ale to ještě nevěděla, že jí chybí peníze. A nezjistila to ani, když byl konec praxe, děcka se rozešla domů s vidinou volného dne, no prostě pohoda.

A ve čtvrtek začal rachot. To jsem ještě nic netušila. V sedm ráno na praxi vtrhla třídní učitelka, ředitelka s tím, že ten, kdo byl v úterý na odborném výcviku v zahradnictví s Minaříkovou, ať jde okamžitě do ředitelny. Nechápavě jsme se na sebe dívali s ostatními spolužačkami, ale já už viděla ty strachem stažené obličeje u odcházejících žákyň a jednoho klučiny.

Vůbec mě tehdy nenapadlo, co se mohlo stát.

Takže všechny čekal výslech, sice bez policie, ale zato se zástupcem ředitele, ředitelkou, třídní učitelkou a samozřejmě i mistrovou Minaříkovou. Otázka byla jasná - kdo z nich ukradl ty peníze? Minaříková totiž byla jen v tom zahradnictví, kabelka s peněženkou byla v učebně, pak si ji nesla domů, a až tam zjistila, že nemá těch tisíc korun. Bylo tedy evidentní, že to byl někdo z nich.

Co nechápu je to, že všichni nejprve zapírali. Podezření padlo samozřejmě na Nelu, už kvůli jejím minulým průšvihům, ale nedalo se jí nic dokázat. A všichni do jednoho tvrdili, že o ničem neví. Žádné peníze neukradli, nic neviděli, normálně se přece učili...

Nakonec prý pomohla jednoduchá finta - na jednu žákyni dost zhurta uhodili, že už jim jiná žákyně všechno řekla, že už vědí, jak to bylo - a žákyně se strachem rozpovídala. Byla to paradoxně ta nejhodnější holka s výborným prospěchem. 

Nakonec se přiznali všichni. Že viděli, jak Nela krade peníze, že jim nabídla část z lupu, oni odmítli, přesto se rozhodli ji krýt. Když jsem se pak ptala, každého zvlášť a bokem, proč to udělali? Proč ji kryli a nechali okrást hodnou mistrovou, která na nás nikdy nebyla zlá? Proč? 

Nedokázali mi odpovědět. Takže Nela všechny tak psychologicky zpracovala, aby kvůli ní lhali, kryli krádež, a tak se samo dostali do problémů. A to přitom nikdo tu holku neměl moc rád, mysleli jsme si o ní svoje.

Vždycky jsem přemýšlela nad tím, jak bych se zachovala já? Nechala bych se ve svých šestnácti letech také tak zmanipulovat? Kryla bych krádež a lhala bych učitelům, rodičům, a nakonec třeba i policii? Neumím na to odpovědět. V šestnácti letech už člověk není tak naivní a hloupý, ale přesto....

Nelu okamžitě vyhodili ze školy, spolužáci de facto se podílející na krádeži dostali dvojky z chování, a tím to skončilo. Jenže ta mistrová nás pak všechny učila ještě další roky, a já sama jsem si všimla, že je zaujatá proti těm spolužákům, kteří se toho účastnili. Ani se nedivím, vůbec si nedovedu představit, jaké pocity se jí tenkrát musely míchat v hlavě...

Lež je něco, co nemám ráda. Miluji upřímnost - i když pravda někdy opravdu bolí - a snažím se nelhat sama sobě. Což je někdy, hlavně co se týče citových vztahů, dost těžké. Jasně, malé lži, výmluvy, různé vytáčky, když se mi třeba někam nechce a já honem vymýšlím, co mám zalhat, abych nemusela, to se mi stává taky. Ale snažím se to fakt minimalizovat, a nikdy bych nelhala ohledně práce, peněz, to fakt ne.

Jak se říká, lež má krátké nohy, i když se to tak často nemusí zdát. Největší přeborníci v nestydatém obelhávání lidí jsou zaručeně politici při předvolebních kampaních...

Nakonec tu mám pár zajímavostí, zaručených pravd o lžích!

1.) Termokamera zaručeně odhalí lháře. Během vykládání lží je totiž teplota na nose nižší než na čele!

2.) Dítě se naučí lhát brzy, záhy poté, co se naučí chodit

3.) Psychologické experimenty ukazují, že lidé uvěří snáze lež vousatým mužům. Působí totiž seriózněji 

4.) Více lžeme, když jsme ve spěchu. Tehdy se totiž musíme rychle rozhodnout, a neuvědomujeme si, jaké bude mít naše lež následky 

5.) Lži se snadněji šíří písemnou formou. Podle statistik třikrát více lží napíšeme do chatových zpráv, a až pětkrát více do emailu

6.) Podle psychologů se nám hůře lže v cizím jazyce

A co Vy? Také nesnášíte lež a lháře? A mohou i malé, nevinné lži, někdy ublížit? Máte nějakou nepříjemnou zkušenost s lháři? Napište mi Vaše zkušenosti a postřehy do komentářů!

Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥