Betonová zahrada

 Při psaní dnešního článku jsem byla tak trochu v rozpacích, jaký mu dát vlastně nadpis. Rozhodla jsem se nakonec pro "Betonovou zahradu." Brzy pochopíte proč, ale se stejnojmenným knižním dílem, potažmo filmem, nebude mít dnešní povídání nic společného. 

Od malička bydlím na vesnici, až na období, kdy jsem byla na intru, tak jsem svou rodnou obec prakticky na delší dobu neopustila. Jasně - nějaké výlety, dovolené, setkávání s rodinou, to samozřejmě proběhlo, ale trvalé bydliště mám pořád stejné - jen jsem se přestěhovala o pár ulic dál. 

Máme tu kus krásné přírody. Hory, lesy, pole, louky, svěží horský vzduch - pravda, sice je tu i v létě většinou o něco chladněji, ale já to tu mám prostě ráda. Jeseníky jsou úžasné hory, sice je tu život trochu těžký, ale já bych neměnila. Brzy mi bude třicet, ale tak nějak cítím, že jsem tu už dávno zapustila své kořeny, a nehodlám je násilím trhat a usídlit se někde jinde. 

Miluju procházky po lesích, po polích, loukách, protože v přírodě je pořád tolik krásy - i vzhledem k podzimnímu počasí, které miluju, a které už pomalu přebírá vládu nad letními tropy. 

I takový smutný, odkvétající vlčí mák k podzimnímu sychravu patří... 

Velmi mě upoutal článek, na který jsem náhodou narazila na internetu. Týkal se sílící biofobie. O všemožných fóbiích už jsem četla, ale s tímto názvem jsem se setkala vůbec poprvé. Jedná se o strach z určitých druhů a všeobecnou averzi k přírodě, vyvolávající touhu se ještě více spojovat s technologiemi a stavbami spíše než se zvířaty, krajinou a dalšími přírodními prvky." 

Takže biofobika v žádném případě nedostanete ven do přírody, nepůjde s vámi do lesa na houby, zato s radostí stráví celou sobotu v kině, nebo nakupováním. Zní to na první pohled dost šíleně, co? Že může mít někdo vyloženě averzi k procházení se v přírodě.

Přitom lidé, kteří tráví dvě hodiny týdně v přírodě, jsou podstatně zdravější a ve větší psychické pohodě než ti, kteří do ní vyrážejí zcela sporadicky. Třeba dneska, když je státní svátek, jsme se Žofkou vyrazili na procházku kolem pole k lesu. Máme pravidelnou trasu, kterou se procházíme vždy o víkendu nebo když mám dovolenou - po práci chodíme kratší procházky, většinou jen nakoupit, případně kousek po asfaltce. 

Podle názorů odborníků se člověk stále více vzdaluje přírodě. Pevné sepětí s ní bylo pro jeho zdravý vývoj vždy nezbytné - v minulosti bývala příroda našim domovem, ale i potencionálním zdrojem nebezpečí. 

Odhaduje se, že více než polovina světové populace žije v "urbanizovaných" oblastech, daleko od divoké přírody. Takže nás obklopuje beton, pásy silnic, hluk velkoměsta, ale třebas zpěv ptáků nebo cvrkot kobylek už je poměrně vzácný. 

Problém se do velké míry týká i dětí. Já jsem ještě z generace, která zažila začátky internetu, chytrých telefonů, ale v těch devíti, desíti letech jsem poletovala s kamarády po venku. Nebo klidně i sama. Stavěli jsme bunkry, hráli si v kukuřičném poli na schovávanou, koupali jsme se v létě v potoku, a nikdy jsme neměli strach.

Naopak, to bylo něco tak úžasného. Zato dneska, už ani nevím, kdy jsem viděla nějaké dítě dovádět pořádně venku. Jasně, hrají si na zahradě, ale většinou vidím děti od sousedů jen na telefonech, a když jdou venčit pejska, tváří se přitom maximálně nabručeně. 

Biofobií už totiž trpí i děti ve velmi útlém věku. Zakladatelka lesních školek Tereza Valkounová napsala ve svém článku: "Rodiče a vychovatelé se setkávají s dětmi, které vyjadřují strach, štítivost či nepohodlí při přímém kontaktu s přírodou. Odmítají si sednout do trávy, zout si boty při přebrodění potoka, dotknout se slimáka nebo brouka, přespat v lese.

Jsme svědky situací, kdy samotná chůze terénem je pro děti náročná, neznámá, nechtějí se dotknout stromu, aby se ho přidržely..." 

To je opravdu zajímavá přímá zkušenost. Dobře, dá se pochopit do jisté míry to, že dítě si nechce zout boty při přebrodění potoka. Ale že si odmítne sednout do trávy? Vždyť jí si pamatuji, že když jsem byla ve školce, seděli jsme s kamarádkami často v trávě a pletly si třeba věnečky. Strach z hmyzu jsem také snad nikdy neměla - jasně, pavouci, hadi, to není moje doména. Ale na zahradě jsem často brala do ruky žížaly, přemisťovala šneky po zahradě, a radostně píchala do slimáků, protože se mi líbilo, jak jsou slizcí. 

Pojídala jsem bílé kvítky sedmikrásek a ochutnávala, jestli je šťáva z pampelišky opravdu hořká. Žvýkala jsem listy šťovíku, s partou jsme chodili krást třešně k opuštěné chalupě. Ano, pak později jsem se už trochu začala bát klíšťat. 

Hodně ale zapomínáme na to, že příroda je naší neodmyslitelnou součástí. Jsme na ní závislí, poskytuje nám veškeré zdroje k přežití. Ale místo toho jsme se zavřeli do betonových zahrad, obklopeni čtyřmi stěnami, sice máme okna, která můžeme otevřít, ale to nestačí. 

Hodně nás mohou ve vztahu k přírodě ovlivnit i různé reklamní kampaně. Stále jsme varování, abychom na něco dávali pozor - na klíšťata, slunce, nastydnutí, hygienu, houby, na bouřku... Takže spousta lidí může mylně dojít k přesvědčení, že hned na kraji lesa číhá apokalypsa.

Všeho s mírou. Proti hmyzu můžu použít různé repelenty, obleču se podle klimatických podmínek, nesbírám houby, které neznám, namažu se krémem proti slunci, a když má být bouřka, nejdu do lesa, kde by mohl udeřit blesk. Někdy stačí použít trošku selského rozumu...

Jak už jsem zmínila, taky nemám ráda pavouky a hady. Ale to mě neodradí od procházek. Vždyť i s tím pavoukem se často setkám doma, když na mě brzy po ránu vykoukne z vany. 

Je to každého věc, jestli má rád pobyt v přírodě či ne. Ale na druhou stranu - není to trochu smutné, být pořád zavření ve svých betonových zahradách? Není to tak, že každý strach nás okrádá o krásy života? Jsem toho názoru, že láska k přírodě se musí v dítěti pěstovat odmalička. Chodit na procházky, ukazovat mu svět kolem sebe, vysvětlit, že sáhnout na broučka nebo slimáka není špatné, tedy samozřejmě, pokud jej dítě nemá tendence rozmačkat.

Až budu mít jednou děti, chci je brát co nejvíce ven, a ne jen sedět u televize u pohádek. Vždyť venku je prostě strašně krásně!

Co si o tomto myslíte Vy? Vzdaluje se člověk stále více od přírody? Může za to přílišná urbanizace, nebo je chyba jinde? Neokrádají nás moderní technologie o krásy přírody? Setkali jste se někdy s někým, kdo nechtěl jít za žádnou cenu na procházku do lesa, třeba kvůli strachu z klíšťat? Napište mi do komentářů Vaše názory!

Děkuji za přečtení a komentáře, přeji krásný den, Vaše Eliss ♥